Božská komedie. Ráj

„Jestliže plápolám ti v teple lásky
nad způsob ten, jenž na zemi se vídá,
takže tvých očí schopnost překonávám,
nediv se, neboť to je dokonalým
5
viděním, jež jak poznává, tak také
v poznané dobro pohybuje nohu.

Já dobře vidím, jak již v rozumu tvém
se světlo věčné zastkvívá, jež samo,
jsouc viděno, vždy lásku zaněcuje;
10
a jiná-li věc vaši lásku svádí,
není než onoho to stopa jakás,
poznaná špatně, jež tam prosvituje.
Ty vědět chceš, zda možno jinou službou
náhradou za slib komolý dát tolik,
15
by duši pojistilo od rozepře.“
Tak Beatrice počala zpěv tento;
a jako ten, kdo netrhá své řeči,
dál takto svatý výklad rozváděla:
„Největší dar, jejž štědrostí svou, tvoře,
20
Bůh učinil, a na dobrotu jeho
jenž nejvíc sluší a jejž nejvíc cení,
svoboda vůle jistě byla, kterou
tvorové, kteří rozum mají, všichni
a sami, byli a jsou obdařeni.
25
Teď zjeví se ti, ztud-li vyjda soudíš,
vysoká cena slibu, učiněn-li
tak, že když svolíš ty, Bůh také svolí:
neboť když smlouvu činí Bůh a člověk,
v oběť se dává poklad tento, taký
30
jak pravím, a to úkonem svým vlastním.
Co tedy možno za náhradu dáti?
Užívat mníš-li oběti své dobře,
z loupeže dělati chceš dobré dílo.
Teď o největší otázce jsi jistý;
35
však že v tom svatá Církev povoluje,
což zdá se proti pravdě, již teď poznals,
za stolem musíš ještě poseděti,
neb tvrdý pokrm, kterého jsi požil,
k ztrávení svému chce mít pomoc ještě.
40
Otevři mysl tomu, co ti jevím,
a upevni to uvnitř, neboť není
věděním pochopit, když nepodržíš.
Dvě věci náležejí ku podstatě
oběti této: jedna jest věc ona,
45
která se dává, druhá pak je smlouva.
A této druhé nelze vymazati
nikdy, než když se zachová, a o ní
se s takou určitostí svrchu mluví.
Pro tu věc na Hebrejských nutnost byla
50
přec obětovati, i když se žertva
některá zaměnila, jak máš vědět.
Druhá, jež za látku ti ukázána,
můž ovšem taká být, že není chybou,
jestliže vymění se s jinou látkou.
55
Však neproměňuj člověk po své hlavě
břemene na své pleci aniž dříve
se otočil i žlutý klíč i bílý;
a věř, že bláhová je každá změna,
věc puštěná-li v té, již pak vzal na se,
60
není jak čtyři v šesti obsažena.
Proto když některá věc tolik váží
svou cenou, že v důl každou váhu táhne,
nákladem jiným nahradit jí nelze.
Nemějtež smrtelníci slibu za žert,
65
věrni a činit jej ne zbrklí buďte,
jako byl ve svém prvním daru Jefte,
jemuž víc slušelo říct: ,Já jsem chybil‘,
než plně, chybit hůř; a stejným bloudem
velkého vůdce Řeků shledáš, pročež
70
plakala Ifigenie své krásy,
a uvedla v pláč bláhové i moudré,
již uslyšeli o takové žertvě.
Rozvážněj, křesťané, si počínejte,
nebuďte pírkem v každém větru, aniž,
75
že každá voda zmýt vás může, mněte.
Starý a Nový zákon sobě máte
a Církve pastýře, jenž jest vám vůdcem,
to ke spasení vašemu vám stačiž.
Když žádostivost zlá vám jinak hlásá,
80
nebuďte hloupým bravem, ale lidmi,
by nesmál se vám žid, jenž u vás bydlí.
Nečiňte jako beránek, jenž mléka
své matky nechává a nezkušený
a bujný po libosti sebou zmítá.“
85
Tak Beatrice ke mně, jakož píši.
Pak všecka toužebná tam v onu stranu,
kde svět je živější, se obrátila.
Mlčení její a tvář měnící se
přiměly k tichu žádostnou mou mysl,
90
v níž vznikaly již otázky zas nové.
A jako šíp, jenž udeří v terč dříve
než luku tětiva se upokojí,
tak do druhého království jsme vběhli.
Tam paní svou tak veselou jsem uzřel,
95
jakmile v toho nebe světlo vešla,
že oběžnice jasněj proto vzplála.
A hvězda-li se změnila a smála,
jak já as, jenž již od přirozenosti
své proměnliv jsem na všeliký způsob!
100
Jak v rybníce, jenž klidný jest a čistý,
se ryby táhnou za tím, co tam zvenku
přichází tak, že pastvu svou v tom vidí,
tak uzřel jsem víc nežli tisíc jasů
k nám táhnout se a v každém slyšet bylo
105
„Ejhle, ten, který naše lásky zmnoží!“
A tak jak každý k nám se přibližoval,
stín spatřoval se plný veselosti
v bleskotu jasném, jenž se linul z něho.
Mysli si, čtenáři, by to, jež tady
110
se počíná, dál nešlo, jak ty měl bys
dychtivý hlad, bys více ještě zvěděl,
a ze sebe sám uzříš, jak jsem toužil,
bych od těchto zde o jich stavu slyšel,
jakmile očím mým se objevili.
115
„Ó blaze narozený, jemuž milost
triumfu věčného zřít dává trůny
prv než je bojování zanecháno,
světlem, jež prostírá se po všem nebi,
my zaníceni jsme; a proto, chceš-li
120
mít zprávy o nás, po chuti se nasyť.“
Takto mi zahovořil jeden z duchů
těch pobožných, a Beatrice: „Mluv jen
s veškerou jistotou a věř jak bohům.“
„Já dobře zřím, jak ty si činíš hnízdo
125
ve vlastním světle a že jde ti z očí,
neb ony září ti tak, když se směješ.
Však nevím, kdo ty jsi, ó duše hodná,
ni proč máš stupeň sféry, jež se halí
paprsky jiné hvězdy smrtelníkům.“
130
To řek’ jsem, obrátiv se přímo k svitu,
jenž byl mi prvé mluvil, pročež mnohem
víc on se rozjasnil než svítil posud.
Tak jako slunce, které samo sebe
přílišným světlem ztajuje, když horko
135
par hustých zmírňující vrstvy stráví,
mně větším plesem v paprsku svém uvnitř
se skryla svatá podoba, a takto
se uzavřevši, zavřená mi v odvět,
jak následující zpěv zpívá, dala.