Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Beatrice objasňuje dvě pochybnosti básníkovy; nejprve o sídle spasených duší, které je v Empyreu a ne v jednotlivých sférách nebeských, jako by se tam podle Platonova mínění vracely; potom, proč je menší sláva těchto duší, které z přinucení nedokonaly svých slibů.
Prostřed dvou krmí, vzdálených a vábných
stejně, dřív svobodný by zhynul člověk
hladem, než jednu do zubů by vložil.
Tak uprostřed dvou chtíčů lítých vlků
5
by beránek stál, stejně se jich boje,
Pročež si nevytýkám, že jsem mlčel,
jsa svými pochybnostmi stejně puzen,
10
neb nutno bylo, aniž sebe chválím.
Já mlčel, v tváři však má touha byla
mi namalována a s ní mé ptaní
vroucněji mnohem zřetelné než mluvou.
Jak Daniel kdys učinil, hněv krotě,
jímž Nabuchodonosor, křivdě, krutým
15
se stal, tak Beatrice učinila
a řekla: „Dobře vidím, jak tě táhne
ta i ta touha, takže péč tvá sama
se váže tak, že ven se neprojeví.
Ty soudíš: Zůstává-li dobrá vůle,
20
z jakého důvodu mi zásluh míru
násilí něčí může umenšovat?
Též příčinu ti k pochybnostem dává,
že duše na hvězdy se vracet zdají
dle toho, kterak Plato o tom smýšlí.
25
Tyto jsou otázky, jež stejnou měrou
tvou vůli zatěžují; pročež dříve
pojednám o té, jež má více žluči.
Ten seraf, který nejvíc v Boha vniká,
Mojžíš a Samuel a Jan ten, jehož
30
chceš vzít, já pravím, Maria ni sama
nemají vlastních stolic v jiném nebi
než duchové, již teď se zjevili ti,
ni víc neb míň let k svému bytí mají,
však všichni krásným dělají kruh první
35
a rozmanitě mají život sladký,
jak cítí víc neb méně věčné Vání.
Zde ukázali se, ne že by v úděl
jim tato sféra dána, nýbrž aby
nebeskou naznačili, jež jest nejníž.
40
Vašemu důvtipu tak nutno mluvit,
neb jenom od toho, co smysly chápe,
bere, co rozumu pak hodným činí.
Z příčiny této k vaší chápavosti
se Písmo snižuje a Bohu nohy
45
a ruce přikládajíc, jiné myslí.
A Církev s lidskou tváří Gabriele
vám představuje, Michala i toho,
od něhož Tobiáš zas přijal zdraví.
Co o duších Timaeus usuzuje,
50
tomu, co zde se zří, se nepodobá,
protože tak, jak mluví, zdá se smýšlet.
Dí, že se duše na svou hvězdu vrací,
mysle, že stamtud oddělena byla,
když příroda ji úkol formy dala.
55
A snad že jeho mínění jest jiné
než slovy zní a můž’ mít smysl taký,
že není třeba se mu posmívati.
Jestliže míní, že se k těmto kruhům
navrací čest a hana vlivů, možná,
60
že v pravdu nějakou luk jeho bije.
Zásada ta, zle pojatá, tak všechen
skoro svět zvrátila kdys, že se vzývat
jal Joviše a Merkura a Marta.
Pochybnost druhá, jež tě nepokojí,
65
má méně jedu, neboť její zloba
by nemohla tě ode mne vést jinam.
Že očím lidským naše spravedlnost
se nespravedlivou zdá, to je důvod
k víře, ne ke kacířské nepravosti.
70
Alevšak protože váš důvtip může
do této pravdy dobře proniknouti,
jak žádáš, učiním tě spokojena.
Násilím jest-li to, když ten, kdo trpí,
tomu, jenž nutí, ničím nepřispívá,
75
výmluvy neměly v něm tyto duše;
neboť, když vůle nechce, nezhasíná,
však činí tak, jak přirozenost v ohni,
byť násilím byl tisíckráte stáčen;
neb ať se mnoho poddává neb málo,
80
sleduje násilí, a tak zde při těch
bylo, když mohly zpět jít v místo svaté.
By bývala jich vůle byla celá,
jak na rožni Vavřince udržela
a Mucia k své ruce přísným zděla,
85
tak byla by je pudila zpět cestou,
jíž odvlekli je, hned, jak byly volny;
však příliš vzácná jest tak pevná vůle.
A těmi slovy, jestliže’s je pojal,
jak měl’s, je zrušen soud, jenž by ti potíž
90
byl ještě vícekráte býval dělal.
Však teď se jiné místo před očima
ti naskytuje, také, že bys z něho
sám nedostal se, tak bys byl dřív znaven.
Já jako jisté vložila ti v mysl,
95
že blažená by nemohla lhát duše,
protože vždy je první Pravdě blízka:
a potom od Piccardy slyšet mohls,
že Konstancie zachovala lásku
k závoji, čímž se proti mně zdá býti.
100
Již mnohdy, bratře, stalo se, že člověk,
by nebezpečí ušel, proti vůli
to učinil, co činit neslušelo,
jak Alkmeon, když otcem o to žádán,
svou vlastní matku zahubil: by citu
105
neztratil k otci, odvrhl cit k matce.
V příčině této zde chci, abys smýšlel,
že násilí se s vůlí mísí, takže
není lze omlouvati provinění.
Naprostá vůle nesvoluje k škodě,
110
však svoluje k ní potud, že se bojí,
zpět odtáhne-li se, v trud větší padnout.
Piccarda tudíž, vyjadřujíc ono,
naprostou vůli míní, já pak druhou,
a proto obě pravdu povídáme.“
115
Tak vlnila se svatá řeka, vyšlá
z Pramene, zkud se všecka pravda prýští,
tak ukojila touhu tu i onu.
„Ó milko Milce prvního, ó božská,“
já řek’ tu, „jejíž řeč mne zaplavuje
120
a zhřívá tak, že ožívám víc více,
tak hluboký můj není cit, by stačil,
za milost milostné vám díky vzdáti,
však Ten, jenž zří a můž’, dej tomu odvět.
Já dobře zřím, že nesytí se nikdy
125
náš rozum, leč jej osvěcuje Pravda,
mimo niž žádná pravda nemá místa.
V ní odpočívá jak zvěř ve své skrýši
jakmile dojde jí, a dojít můž’ jí,
sice by všecka touha byla marna.
130
Z ní jako výhonek se u pat pravdy
pochybnost rodí; a to přirozenost
nás vršek od vršku až nejvýš pudí.
To pozývá mne, to mi smělost dává,
se tázati vás, paní, s uctivostí
135
na jinou pravdu, která jest mi temna.
Chci vědět, můž-li nahradit vám člověk
tak jiným statkem za neplné sliby,
by na přezmenu vašem nebyl malý.“
Pohlédla na mne Beatrice zrakem,
140
jenž pln byl jisker lásky a tak božský,
že zdolána moc mého zraku prchla,
a oči sklopiv, byl jsem téměř zmaten.
1 — 5. Vábných stejně: ze dvou věcí po každé stránce stejně na naši svobodnou vůli působících, by člověk nevolil žádnou, protože by se nemohl rozhodnouti. Palmieri arci praví, že to není v tomto případě pravda: člověk, umírající hladem by dlouho nepřemýšlel a vrhl by se na kteroukoli potravu, protože zkrátka nechce umříti hladem. — Dvou chtíčů: vida, že dva vlci ho chtějí sežrati. — Pes by stál: nevěda, na kterého se dříve vrhnouti.
9 — 27. Nutno bylo: nebylo mi v tu chvíli možno se rozhodnouti. — Daniel: když babylonští magové nemohli vysvětliti králi Nabuchodonosorovi sen, který měl a pamatoval si, a nadto druhý, na nějž zapomněl, král je poručil zabíti. Ale tu přišel Daniel a z božího zjevení vysvětliv králi oba sny, magy zachránil. — Péč tvá: tato tvá touha po rozluštění dvou pochybností. — Dobrá vůle: jako při Konstancii, která srdcem zůstala v klášteře. — Plato: učil, že duše, prve než se spojí s tělem, bydlí na hvězdách a po smrti se na ně vracejí. Danta, který spatřil duše v nebi měsíčném, napadlo, že snad má Plato pravdu. — Tvou vůli zatěžují: stejně tě zajímají. — Více žluči: může býti příčinou většího rozumového poblouzení.
28 — 42. V Boha vniká: poznáním a láskou se s ním spojuje. — Jan: ať Křtitel, ať evangelista. — K svému bytí: jejich blažené bytí je stejně věčné. — Kruh první: Empyreum. — Vání: Bůh do nich dýchá sladkost věčného života. — Nebeskou: sféru. Ale protože všecky duše jsou v Empyreu, znamená vzhledem k němu slovo „sféra“ stupeň nebo míru blaženosti. Rozdíl té míry se básníkovi symbolicky ukazuje zjevováním duší v rozličných nebesích pohyblivých. — Důvtipu: chápavosti vaší, která smyslovým poznáváním získává látku, již pak rozum zpracovává.
48 — 62. Od něhož Tobiáš: archanděl Rafael, který vrátil zrak starému Tobiášovi. — Timaeus: název jednoho dialogu Platonova. Zdá se, praví Beatrice, že spisovatel míní opravdu, že duše sídlí na určitých hvězdách, kdežto tvé vidění jest jen symbolické. — Oddělena: vzata. — Úkol formy: aby oživovala tělo a činila spolu s ním člověka. — Navrací čest: že vlivům hvězd jest přičítati, co dobrého nebo špatného duše činily. — Zle pojatá: když lidé myslili, že ve hvězdách jsou nějaké bytosti rozumové. — Vzývat: jiní vykládají „jmenovat“, t. j. dávati planetám jména bohů.
65 — 84. Zloba: neznamená zde mravní úhonu, nýbrž nevědomost. — Ode mne: od pravé nauky křesťanské, již Beatrice symbolisuje. — Jinam: od kacířských názorů. — Důvod k víře: protože věříme věci, které (v některém případe) svým rozumem nepronikáme. Že Dante nechápe, kterak cizí násilí může umenšiti zásluhu člověka, který násilí zakusil, to právě je mu důvodem k víře, aby totiž věřil (ne poznával), že Bůh je vždycky spravedlivý, i když na první pohled ta spravedlnost se zdá nespravedlivou. — Váš důvtip: některé věci, jež věříme, můžeme také rozumem poznati, na př., že Bůh jest. — Ničím nepřispívá: nijak nepřivoluje, nijak se nepoddává. — V něm: v násilí; násilí je neomlouvá. — Nezhasíná: nepoddává se. — Přirozenost v ohni: kdyby vítr nebo jiná síla stočily šlehající plamen k zemi, on hned zase šlehá, a to svou přirozeností, do výše, jakmile síla ustane působiti. — Ať se mnoho poddává: vůle. — Vůle… celá: nepoddajná. — Vavřince a Mucia: mučedníka římského v 3. stol. a C. Mucia Scaevolu, který se pokusil zabíti krále etruského Porsennu, obléhajícího Řím, a byv chycen, položil svou pravici jako za trest jejího nezdaru na žhavé uhlí a králi oznámil, že mnoho jiných jinochů římských přisáhlo, zabíti jej. Král ho pak propustil a učinil s Římany mír. — Zděla: učinila.
91 — 114. Jiné místo: jiná pochybnost. — První Pravdě: Bohu. — Alkmeon: syn Amfiaraův a Erifylin. Amfiaraus, jeden ze sedmi králů, kteří oblehli Théby, se nejdříve skryl, aby se nemusil účastniti té výpravy, protože věděl, že by tam zahynul. Erifyle, svedená darovaným náhrdelníkem, prozradila jeho skrýši, a Amfiaraus, odcházeje, zavázal přísahou Alkmeona, že matku zabije, zahyne-li otec u Théb. — Citu: povinné oddaností. — S vůlí: člověk svobodně volí hřích, aby ušel nějakému zlu. — Naprostá vůle: člověk chce dobro, nehledě k okolnostem, jež činí získání dobra nesnadným; nesvoluje ke škodě, t. j. ke ztrátě toho dobra, nechtěl by je ztratiti. Ale přece k té ztrátě svoluje (rozumí se, že někdy nebo některý člověk), protože se bojí, že nepřivolí-li k takové ztrátě (ke hříchu, jímž se ztrácí mravní dobro), upadne do zla, které se mu zdá větším, než ztráta dobra, o něž v takovém případě jde. Jeho smýšlení lze vyjádřiti asi takto: chtěl bych (zachovati si to mravní dobro, čisté svědomí, lásku boží atd.), kdyby mi nebránil strach tohoto zla (smrti nebo muk nebo jiné časné těžkosti). — Vyjadřujíc ono: že Konstancie zachovala lásku k závoji. — Já pak druhou: vůli „celou“, jaká byla na př. vůle sv. Vavřince.
115 — 141. Řeka: řeč Beatricina, řeč znalosti věcí božích. Pramenem takové znalosti je Bůh. — Touhu: po rozřešení dvojí pochybnosti. — Milce prvního: Boha. — Ožívám: duchovně, novými vědomostmi. — Odvět: odplatu. — Pravda: Bůh, v němž je všecka pravda. — Dospět může: protože člověk přirozeně touží po pravdě, a touha přirozená nemůže býti nesplnitelná. — Z ní: z té touhy po pravdě. — Pochybnost: jiné otázky, týkající se pravd již poznaných, a tak přirozenost sama nás stupeň od stupně pudí až k plnému poznání pravdy. — Vám: nebeskému dvorstvu, a tedy i Bohu. — Na přezmenu: na vahách nebeské spravedlnosti. — Prchla: odvrátil jsem zrak.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
