Božská komedie. Ráj

Dante se ocítá ve čtvrtém nebi, s nímž se točí slunce, a Beatrice ho povzbuzuje, aby za to děkoval Bohu. Objevují se duše velikých bohoslovců, dvanáct jich udělá kolem Beatrice a Danta věnec, a jedna z nich, duše sv. Tomáše Aquinského, oznámí jména jedenácti ostatních.

1 — 24. Zíraje: je tu vyjádřena trojice osob v Bohu: Otec (moci Soubor, čímž překládám italské Valore), jemuž se připisuje stvoření a tedy moc, Syn a Duch sv. (Láska), jenž od Otce i od Syna zároveň od věčnosti vychází. — Jeden pohyb: pohyb nebeského rovníku s pohybem planet nebo zvířetníku. Protínají se ve dvou bodech rovnodennosti. — Uvnitř v sobě: umění je vlastně v mysli umělcově. — Šikmý kruh: zvířetník. — Volá: touží zakoušeti vlivu oběžnic (planet). — Nekřivila: kdyby pohyb planet byl rovnoběžný s pohybem rovníkovým, na rovníku by bylo stálé vedro a léto, v mírných pásmech stálé jaro, nedopouštějící zrání rostlinstva, v polárních krajích stále stejně krutý mráz. — Schopnost: možnost jistého vývoje nebo utváření. A protože v tom případě by síly nebeské nenacházely vhodný podklad k svému působení, byly by často marny. — Od přímého: úchylka zvířetníku od rovníku. — Zde: dole, na zemi. — V lavici: jako žák. — Vesel: nechceš-li zakusiti nudy, nýbrž spíše uspokojení z pochopení věci.

28 — 48. Vladař: ve smyslu evangelickém, ten, komu svěřen od jiného nějaký úřad. Zde slunce. — Mohoucnosti: sil. — S tou částí: zvířetníku, o níž mluví v. 9, a kde bylo té doby znamení Skopce. — Po závitech: podle soustavy Ptolemaeovy se slunce pohybuje ve spirálách nebo šroubovitě a blíží se k naší polokouli rychleji, když stoupá od rovníku k obratníku Raka, t. j. od jarní rovnodennosti k létu. — Já byl s ním: octl jsem se v něm. — Všimne: nevšimne si toho, neuvědomí si to. — V lepší: do vyššího nebe. — Časem: nelze jej měřiti časem. — Svítit: její jasnost stoupáním roste. — Ne barvami: nýbrž větší jasností se to lišilo od světla sluneční hmoty. — Zvyklost: vyjadřovati slovy své zkušenosti. — Nízké: nedostatečné představiti si to, čeho jsme nezakusili, v tomto případě přílišnou jasnost (výsost světla). — Nade slunce: který by byl spatřil něco jasnějšího než slunce.

49 — 75. Čeleď: sbor blažených ve čtvrtém nebi. — Sytí: dávaje jim poznávati svá tajemství, zvláště tajemství nejsv. Trojice. — Dýchá: dává (spolu se Synem) věčné bytí Duchu sv. — Plodí: dává bytí druhé božské osobě. — Andělů Slunci: Bohu, který osvěcuje mysli andělské. — K tomuto zde: slunci, jež lze poznávati smysly, proto čitelnému. — Nepaměť: v tu chvíli zapomněl na přítomnost Beatricinu. — Sebranou: upjatou všecku na Boha. — Rozptýlil: obrátil mou pozornost také k jiným věcem. — Vítězící: překonávající jasnost sluneční. — Hlasem: zpěvem, jehož sladkost byla větší ještě než jasnost jejich světla. — Dceru Latoninu: lunu (měsíc), kolem níž bývá kolo. — Obtěžkaný: parami. — Udrží nit: zadrží (nepropouštějíc je) paprsky měsíční. — Vynést: vylíčiti je zde na zemi. — Neopeří: neopatří se zásluhami a milostí. — Od němého: čeká-li ode mne, že mu to vylíčím, je to, jako by to čekal od němého.

78 — 90. Pólům: póly nebeské jsou pevné a hvězdy se točí kolem nich. — Ne tance: stanula, jsouce podobna ženám, které nechtí přestati tančiti, nýbrž zůstávají v kole a čekají na pokračování zpěvu (na novou slohu), podle něhož budou dále tančiti. — V jednom: světle. Je to duše sv. Tomáše Aquinského. — Milosti paprslek: milost je jako paprslek, jenž osvěcuje duši poznáním a pak zaněcuje lásku k Bohu, láskou pak, jíž se člověk rozličnému nabádání milosti (pomáhající) poddává, rozmáhá se milost (posvěcující i pomáhající). — Zmnožen: spolupůsobením básníkovým s milostí. — Po schodech: nebeských; je to řečeno obrazně. — Nesestoupá: kdo jednou byl v nebi, jistě již se bude chrániti hříchu a vrátí se tam po smrti navždy. — Odpíral: nechtěl by ukojiti tvé touhy, obeznámiti se s námi. — Svoboden: musil by býti zadržován nějakým násilím, jako voda musí býti uměle zadržována, nemá-li téci dolů. Blažení chtějí, co chce Bůh, a tito svatí věděli, že Bůh chce, aby se básník s nimi obeznámil.

93 — 114. Na paní: Beatrici. — Sílí: svýma očima tě zdvíhá výš a výše. — Stádce: byl jsem z členů řádu, který založil sv. Dominik, řádu dominikánského nebo kazatelského. — Tuční: duchovně prospívá. — Albert: Veliký, naroz. 1193 v Lauingen ve Švábsku, ze šlechtické rodiny Ballenstadt, studoval v Padově a 1221 vstoupil k dominikánům. Učil v Kolíně nad Rýnem a v Paříži, 1260 se stal biskupem v Řezně, ale po dvou letech se vrátil do kláštera v Kolíně, kde 1280 zemřel. — Tomáš: svatý, z hrabat Aquinských, naroz. 1225 na Roccasecca v Neapolsku, nejslavnější představitel středověké filosofie a theologie. Vstoupil rovněž k dominikánům a zemřel 1274. Jeho nejhlubší díla jsou Summa theologiae a Summa contra gentiles. — Gratiana: nar. se v Chiusi ke konci 11. věku, byl mnichem řádu Camaldolských a v bolognském klášteře S. Felice sepsal kolem 1140 své dílo Concordantia discordantium canonum, nebo zkrátka Decretum Gratiani, v němž mimo zákony církevní je obsaženo také mnoho z práva občanského. — Petr: Petrus Lombardus, naroz. ke konci 11. stol. v Lombardii, zemřel 1164 (nebo 1160) v Paříži. Studoval v Bologni, v Remeši a v Paříži, kde pak učil na dómové škole u Notre-Dame. R. 1159 se stal biskupem pařížským. Hlavní dílo Sententiarum libri IV, soustava církevního učení podle výroků svatých otců, bylo až do 16. stol. podkladem dialektického pojednávání o učení víry. — S chudou vdovou: narážka na slova Petra Lombarda v předmluvě ke knihám Sententiarum: „Chtíce ze své chudoby a nepatrnosti něco s chudou ženou darovati do pokladnice Páně…“ — Pátý jas: Šalomoun. — Z takové lásky: z takové duše, plné lásky, že svět atd. — Zprávy: je-li spasen či zatracen, protože Písmo sv. vypravuje, že „když již byl stár, nakaženo jest srdce jeho skrze ženy (pohanské), že jest následoval bohů cizích“ (3 Král. 11, 4). — Pravda pravdou: je-li Písmo sv. neomylné, jako že jest. Ale ono dí (3 Král. 3, 12): „Dal jsem tobě (mluví Bůh) srdce moudré a rozumné, takže žádného před tebou rovného tobě nebylo, aniž po tobě povstane.“ — Viděl: věděl, nebo snad „viděl“ do lidí a do věcí.

115 — 142. Oné svíce: Dionysia Areopagity (člena areopagu nebo soudního dvora v Athénách), jejž sv. Pavel obrátil a ustanovil biskupem athénským. Mylně se mu připisoval spis o andělích, De caelesti hierarchia, jehož si střední věk velice vážil. — Obhájce: Pavel Orosius, španělský kněz, který žil na začátku 5. století. Na podnět sv. Augustina napsal jakési světové dějiny, v nichž proti pohanům dokazuje, že rány, které za jeho dob stíhaly římskou říši, nejsou následkem toho, že říše se obrátila na křesťanství. Byl tedy obhájcem křesťanských dob, a sv. Augustin užil jeho latinského spisu (zaopatřil se jeho latinou) ve svém díle De civitate Dei. — Svatá duše: Boëthiova. Severinus Boëthius, senátor římský, filosof a státník ve službách ostrogotského krále Theodoricha. Narodil se v Římě okolo 480, mezi 524 — 526 upadl v nemilost Theodorichovu, byl uvržen do žaláře a kolem r. 526 v Pavii popraven. Obeznámil Západ se spisy Aristotelovými a v žaláři sepsal své nejznámější dílo De consolatione philosophiae (O útěše filosofie). V ní ukazuje, jak klamavý je svět. — V Cieldauru: tak slula krátce basilika sv. Petra in Caelo aureo nebo in Ciel d’ oro v Pavii. Palmieri však praví, že to byla basilika P. Marie, nyní zbořená. — Isidorova: sv. Isidor, biskup sevillský ve Španělích, žil asi mezi 570 a 636, sepsal několik děl, velice ceněných ve středním věku, na př. jakousi encyklopedii, Libri etymologiarum. — Bedova: Beda, příjmím ctihodný, svatý mnich anglický, zemřel 735 a zanechal mnoho spisů, mezi nimiž církevní dějiny Anglosasů a výklady Písma sv. — Richardova: Richard, rodem ze Skotska, mnich v klášteře sv. Viktora v Paříži, zemřel 1173. Sepsal mnoho bohoslovných knih, jichž užili pozdější scholastikové. Pro mystické sklony slul „velikým rozjimatelem“. — Víc než mužem: neobyčejným člověkem. — Sigierovo: Siger z Brabantu, nar. mezi 1220 — 1230, proslulý mistr filosofie na universitě pařížské. Ve výkladu Aristotela se přidržoval Averroa a dostal se do vyšetřování pro kacířství. Patrně, aby se ospravedlnil, odebral se na papežský dvůr do Orvieta, kde byl potom od svého tajemníka zavražděn (kolem 1283). — Slaměnou: rue de Fouarre v Paříži, kde byly posluchárny učitelů filosofie. Výklad „Ottimo“ praví, že řečená ulice slula Slaměnou proto, že se tam prodávala sláma pod koně. — Nevěsta boží: církev, t. j. její služebníci vstávají, aby jejím jménem zpívali jitřní hodinky, matutinum. — Od Ženicha: Ježíše Krista. — V němž: v hodinovém stroji orloje.