Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
K věnci dvanácti prvních bohoslovců se přidává, krouže a zpívaje, věnec jiných dvanácti. Mezi nimi je sv. Bonaventura, který vypravuje život sv. Dominika, želí úpadku františkánů a jmenuje jedenáct svých druhů.
V týž okamžik, kdy požehnaný plamen
poslední slovo jal se vyslovovat,
točiti započal se mlýn ten svatý,
a kolem svým se neotočil celý,
5
když zase jiný již ho kruhem zavřel,
a v pohyb pohybem vpad’, ve zpěv zpěvem,
zpěvem, jenž tolik předčí naše Musy,
Sireny naše ve flétnách těch sladkých,
10
Jako se klenou po řiďounkém mraku
dva oblouky týchž barev rovnoběžné,
když Juno povelí své služebnici,
a při tom vnější vzniká ze vnitřního
tím způsobem jak těkavé té hovor,
15
již láska strávila jak slunce páry,
a vědomé zde lidi napřed činí,
pro smlouvu, kterou učinil Bůh s Noe,
že svět již nikdy víc se nezatopí:
tak okolo nás oněch věčných růží
20
se otáčely dokola dva věnce,
a tak se venkovský shod’ s věncem vnitřním.
Když plesání a jiná radost velká
i zpěvem jevená i plápoláním
vzájemným světel jásavých a vlídných,
25
společnou chvílí ustaly i vůlí,
jak oči, jimž jest po chuti, jež jimi
hýbe, se otvírat a svírat spolu,
ze vnitra jednoho z těch světel nových
hlas vyšel, pro nějž, otočiv se po něm,
30
jsem zdál se střelkou, po hvězdě se hnuvší.
A počal: „Láska, jež mne krásným činí,
o druhém vůdci hovořit mne táhne,
pro nějž se o mém zde tak dobře mluví.
Slušno, kde jeden, by se druhý uved’,
35
aby, jak oni společný boj vedli,
tak zároveň též svítila jich sláva.
Kristovo vojsko, jež zas vyzbrojiti
bylo tak mnoho stálo, za praporem
se bralo zdlouha, nejisté a řídké,
40
když Panovník ten, který vždycky vládne,
svým vojům, jsoucím v nebezpečí, přispěl,
jen z milosti, ne že by byly hodny,
a Nevěstě, jak řečeno, své poslal
dvé hrdin na pomoc, jichž skutky, slovy
45
lid zbloudilý se opět vzpamatoval.
V těch končinách, kde lahodný se zdvíhá
Zefyr, by otevíral nové listí,
jímž Evropa zas šacenou se vidí,
nemnoho povzdál míst, v něž bijí vlny,
50
za nimiž někdy slunce pro běh dlouhý
každému člověku se utajívá,
osudem blahá sedí Calaroga,
jsouc pod ochranou velikého štítu,
v nemžto lev podléhá a podmaňuje.
55
Tam milenec se zrodil rozkochaný
křesťanské víry, zápasník ten svatý,
k svým dobrotivý, k nepřátelům krutý.
A sotva stvořena, hned byla naplněna
tak jeho duše živou mohutností,
60
že v matce jsouc, ji věštkou učinila.
Když mezi ním a věrou vykonány
zásnuby byly u svatého zdroje,
kde vzájemným se ziskem obdařili,
žena, jež místo něho přivolila,
65
uzřela ve snách užitek ten divný,
jenž z něho pak a z dědiců měl vyjít.
A aby, jaký byl, byl vyjádřením,
ztud hnul se duch, by dal mu toho jméno
přivlastňovací, jehož byl on všecek.
70
Nazván byl Dominikem, a já o něm
co o rolníku mluvím, jehož Kristus
si zvolil ku pomoci ve svém sadě.
Jistě se poslem Kristovým a sluhou
jevil, neb první láska při něm zjevná
75
ku první radě byla, již dal Kristus.
Častokrát bdícího a mlčícího
na zemi nalezla ho jeho chůva,
jako by pravil: ,Já jsem přišel pro to!‘
Ó jeho otec, doopravdy Felix!
80
Ó matka jeho, doopravdy Jana,
v překladu znamená-li, co se praví!
Ne pro svět, pro nějž teď se namáhají,
za Ostijským a Tadeášem jdouce,
nýbrž si pravou zamilovav manu,
85
doktorem velkým stal se v krátkém čase,
takže se obcházet jal po vinici,
jež brzy žloutne, když je vinař špatný.
A na stolci, jenž k chudým spravedlivým
hodnější býval kdys, ne vlastní vinou,
90
však toho, který sedí a se zvrhá,
ne dvě neb tři by rozdávat směl za šest,
ne první prázdné obročí by dostal,
ne decimas, quae sunt pauperum Dei,
on vyžádal si, nýbrž proti světu,
95
jenž bloudil, bojovat smít za to símě,
jehož tě páše dvacet čtvero stromů.
Pak s naukou a s vůlí dohromady
on s apoštolským úřadem se vybral
jak bystřina, již vysoký zdroj žene,
100
a do bludařských vlčků jeho útok
udeřil se živostí větší v místech,
kde odpor naskýtal se urputnější.
Z něho pak vznikly rozmanité struhy,
jimiž se svlažuje sad katolický,
105
takže se čerstvější zří jeho stromky.
Bylo-li také jedno kolo vozu,
na němž se svatá církev obránila
a v poli občanský svůj rozbroj zmohla,
jistě by nyní mělo ti být zřejmo,
110
jak výborné je druhé, o němž Tomáš
tak dvorně mluvil nežli já jsem přišel.
Však kolej, způsobená nejvrchnější
obvodu jeho částí, opuštěna
je tak, že plíseň, kde byl vinný kámen.
115
Družina jeho, jež se správně hnula,
jdouc v jeho šlépějích, se převrátila
tolik, že přední na zadního hází;
a zanedlouho zpozoruje sklizeň
pěstění špatného, až koukol bude
120
si naříkat, že truhla je mu vzata.
Dím sic, kdo po listu list v naší knize
by prohlížel, by ještě našel papír,
kde četl by: ,Já tím jsem, čím jsem býval‘;
ale ne z Casale ni z Acquasparty
125
bude, zkud tací přicházejí k písmu,
že ten mu utíká, ten zas je úží.
Já Bonaventury jsem z Bagnoregia
život, jenž v úřadech jsem velkých vždycky
dozadu stavěl péči časných věcí.
130
Illuminát a Augustin jsou tady,
kteřížto byli z prvních chudých bosých,
v provaze Bohu přáteli se stavších.
Z Viktora svatého zde Hugo s nimi,
též Petr Comestor a Petr Španěl,
135
jenž dole ve dvanácti knížkách svítí;
prorok tu Nathan jest a metropolit
Chrysostom s Anselmem a onen Donát,
jenž první uměny se skromně podjal;
Raban zde jest a po boku mém tuto
140
mi svítí kalabrijský opat Jáchym,
jenž duchem prorockým byl obdařený.
Závidět takového paladina
mne bratra Tómy zanícená dvornost
hnula a latinská řeč jeho jasná;
145
a se mnou hnula toto tovaryšstvo.“
5 — 16. Jiný: věnec (mlýn) světel jej obklíčil. — Musy, Sirény: smyšlené bytosti antické mythologie, jimž se připisovalo zvláštní umění zpěvní. — Ve flétnách: originál má tube, trouby, polnice. Myslí se tím blažení duchové. — Dva oblouky: dvě duhy. — Služebnici: Iridě (Iris), zosobnění duhy. — Těkavé: v originále vaga, což jiní vykládají „zamilovaná“. Je to nymfa Echo (Ozvěna), kterou Juno zbavila řeči a jen jí dovolila opakovati slova jiných. Pak pro neopětovanou lásku k Narcisovi se hořem ztrávila a byla proměněna ve skálu. — Činí: totiž ta dvojí duha připomíná slib boží, že již nepřijde potopa.
26 — 39. Po chuti: po libosti nebo vůli (člověka). — Po hvězdě: polární. — O druhém vůdci: sv. Dominikovi. — Pro nějž: aby se totiž vyjádřila jeho cena. — Boj: ku prospěchu Církve. — Kristovo vojsko: společnost věřících v Boha. — Zas vyzbrojiti: když Kristus založil církev, byli věřící opatřeni novými duchovními zbraněmi k boji proti ďáblu. Ale to stálo mnoho, všecku krev Kristovu. — Za praporem: křížem. — Zdlouha: váhavě, nejisté, t. j. nedůvěřujíc svým pastýřům, řídké, protože bylo málo pravých věřících a mnoho tajných bludařů rozličných jmen — valdských, albigenských a jiných. — Nevěstě: církvi.
46 — 78. V těch končinách: ve Španělsku, odkud vane západní vítr, Zefyr. — Vlny: zálivu Biskajského. — Pro běh dlouhý: jako unaveno svým během za nejdelších dnů červnových. — Každému člověku: snad proto, že Dante nevěděl o protinožcích. — Calaroga: nyní Calahorra, na pravém břehu horního Ebra ve Staré Kastilii, rodiště sv. Dominika (nar. se 1170). — Štítu: znaku království kastilského a leonského, který je rozdělen na čtyři pole tak, že na jedné straně je v horním poli zámek nebo hrad, v dolním lev (podléhá), na druhé straně je lev v horním poli (podmaňuje) a v dolním zámek. — Věštkou: zdálo se jí, že má v lůně psíka s hořící pochodní v hubě, kterou potom, když se narodil, zapálil svět. — U svatého zdroje: při krtu se duše zasnubuje s Bohem, ale protože křest je vyznáním víry, básník praví, že se zasnubuje s věrou, která nás pojí s Bohem. — Ziskem: „Víra co ti dá?“ táže se kněz při křtu křtěnce. A odpověď zní: „Život věčný.“ Dominik pak se zasvětil službě víry. — Žena: kmotra, jež odpovídala jménem dítěte na otázky křestitelovy, a tedy také na otázku „Chceš býti pokřtěn?“. Zdálo se jí, že dítě mělo na čele hvězdu, jako znamení, že Dominik a jeho žáci (dědicové) budou kázáním osvěcovati křesťanský lid. — Vyjádřením: slovným; názvem také. — Ztud: s nebe přišlo (snad rodičům) vnuknutí, aby ho nazvali Dominikem. — Přivlastňovací: Dominicus znamená Páně. Sv. Tomáš Aquinský praví (Summa, P. III, qu. 16, artic. 3): „To, co jakýmkoli způsobem náleží Pánu, sluje Páně (dominicum), jako vůle Páně nebo ruka Páně nebo umučení Páně“ (dominica voluntas, manus, passio). — Ku první radě: dobrovolné chudoby, ktorá se uvádí na prvním místě mezi evangelickými radami. — Bdícího: prý již jako hošík v noci slézal s postele a modlíval se. — Pro to: abych žil pokorně a kajícně.
79 — 105. Felix: Štastný. — Jana: Johanna, což vykládali jako „milost Páně“, a zde snad znamená osobu, jíž se dostalo zvláštní milosti. — Za Ostijským: je to Jindřich ze Susy, který zemřel 1271 jako kardinál-biskup ostijský a získal si velikou pověst svými výklady na Dekretály. — Tadeášem: Taddeo dei Pepoli, profesor římského práva v Bologni za časů básníkových. Jiní myslí, že to je Taddeo d’Alderotto, který 1260 založil v Bologni lékařskou fakultu a zanechal lékařské spisy velmi ceněné. — Manu: pravý pokrm duševní, t. j. theologii. — Po vinici: církve Kristovy. — Na stolci: papežském. — Kdys: že nyní není takový, není jeho vinou, nýbrž osoby nebo osob, jež drží ten stolec. A snad je to nový útok na Bonifáce VIII. — Rozdávat: nežádal, aby směl z příjmů, určených chudým nebo zbožným dílům, dávati jen polovici nebo třetinu a ostatek nechávati sobě. — Prázdné obročí: právo na první obročí, které se uprázdní. — Ne decimas: ne desátky, jež náleží chudým božím, t. j. nežádal o právo, smíti žádati pro sebe desátky, jež se mají obraceti na výživu chudých. — Símě: víru, z níž vyrostlo 24 těchto blažených, kteří tě zde obklopují. — S vůlí: pevnou; s horlivostí. — S úřadem: apoštolským: přijav od Apoštolské stolice tento úkol. — Vlčků: kteří stromům ubírají mízu. — Struhy: jsou to jeho následovníci, protože on sám je přirovnáván k bystřině.
106 — 120. Vozu: vozem zde sluší rozuměti nové řehole františkánů a dominikánů a jejich ctnostný život. Tak Scartazzini. — V poli: bojujíc proti kacířům, kteří zanítili v církvi, k níž původně náleželi, rozbroj. — Kolej: vyrytá železnou obručí toho kola, o němž právě sv. Bonaventura mluvil (o sv. Františkovi jakožto druhém kole), je nyní opuštěna, t. j. řád Františkův nezachovává náležitě řeholi. — Plíseň: básník přeskakuje k jinému obrazu. V sudě dobře uzavřeném se tvoří vinný kámen, jímž se víno zachovává dobré; je-li špatně ucpán, vzniká plíseň. — Se převrátila: snad se tu naráží na veliké spory mezi františkány o přísné nebo mírné zachovávání původní řehole. — Zpozoruje: tato družina brzy uvidí následky sporů nebo nezachovávání řehole. — Koukol: špatní františkáni. — Truhla: že je vyloučen z truhly, kam se ukládá pšenice. Dobří budou odděleni od nehodných.
121 — 145. Knize: řád se tu přirovnává ke knize. — Býval: jsem stále věrný řeholi. — Ne z Casale: tací ovšem nebudou ani z Casale ani z Acquasparty. Z Casale byl Ubertino, jenž vstoupil do řádu 1273 a příliš úžil písmo, t. j. řeholi, byl příliš přísný. Z Acquasparty byl Matteo, který se 1288 stal řádovým generálem a 1291 kardinálem, a vykládal řeholi spíše mírně (utíkal jí). — Bonaventury: duše sv. Bonaventury. Nar. se v Bagnorei u Viterba 1221, vstoupil mladý do řádu, studoval a pak učil v Paříži, 1257 byl zvolen generálem a byl jím až do 1273, r. 1274 byl jmenován kardinálem-biskupem v Albano, zemřel 1276 v Lyoně. Po sv. Tomáši nejslavnější theolog scholastický a „kníže mystiků“. Požívá názvu učitele církevního. — Časných věcí: sinistra cura, místo rozličně vykládané. Scartazzini upozorňuje, že Dante asi měl na mysli slova sv. Tomáše: Sapientia pertinet ad dexteram sicut et cetera spiritualia bona, temporale autem bonum ad sinistram. — Illuminát: z Rieti, františkán a druh sv. Františka na Východě. — Augustin: z Assisi, rovněž od r. 1210 františkán a pak provinciál v Terra di Lavoro. — Hugo: řeholní kanovník sv. Augustina u sv. Viktora v Paříži, nar. 1096, zemřel 1141, vynikající theolog a mystik, jehož si sv. Tomáš Aq. velmi vážil. — Petr Comestor: naroz. v Troyes na zač, 12. stol., byl 1164 kancléřem university pařížské, pak se uchýlil do kláštera sv. Viktora, kde zemřel 1179. Z jeho spisů proslula Historia scholastica, dějiny to Starého a Nového zákona. — Petr Španěl: Petrus Hispanus, vlastně Portugalec, naroz. na zač. 13. stol. v Lisabonu. V Sieně učil lékařství, byl osobním lékařem Řehoře X., pěstoval také filosofii, 1273 byl jmenován arcibiskupem v Braze (Braga) a kardinálem, 1276 zvolen papežem jakožto Jan XXI. Jeho Summulae logicales, obsahující 12 traktátů, byly 300 let dialektickou příručkou. — Nathan: prorok za časů krále Davida, kterému vytýkal jeho hřích (proti Uriášovi, jemuž vzal ženu a jejž dal zabíti). — Metropolit: arcibiskup (cařihradský), známý veliký církevní učitel sv. Jan Zlatoústý (Chrysostomus), zemřel 407. — Anselm: z Aosty, nar. 1033, benediktin, arcibiskup v Canterbury, zemřel 1109. Svými theologickými spisy si zasloužil názvu učitele církevního. — Donát: Aelius Donatus, římský gramatik ve 4. stol. Jeho mluvnice (Ars) byla dlouho učebnicí ve školách. Dante nazývá mluvnici první uměnou, protože jí náleží první a nejnižší místo mezi sedmi svobodnými uměními, která se dělí na Trivium (grammatica, rhetorica, dialectica) a Quadrivium (arithmetica, geometria, musica, astronomia). — Raban: Rabanus (Hrabanus) Maurus, opat fuldský v Německu, zemřel jako arcibiskup v Mohuči 856. Napsal mnoho výkladů sv. Písma. — Jáchym: nar. kolem 1130, zemřel 1202, z Celica v Kalabrii, cisterciák, založil později v lesích sillských v Kalabrii klášter Fiore, jehož byl opatem a v němž pěstoval přísnější život. Ve svých spisech předpovídal nebo spíše předvídal budoucí pohromy a hrozil jimi, vida neblahé zjevy v církvi své doby. Také proroctví nebo vidění jeho následovníků (joachimistů) mu byla připisována. — Závidět: originál má inveggiare, což vlastně znamená „záviděti“, ale musí se vykládati v dobrém smyslu, jako bychom někomu řekli: „Závidím vám takového syna.“ Jiní chtějí čísti inneggiar, opěvati, což by dávalo snadnější smysl. — Paladina: bohatýra víry. — Bratra Tómy: Tomáš Aquinský byl prohlášen za svatého teprve l323, tedy po smrti Dantově (1321). — Latinská: ozdobná. — Se mnou hnula: ke kolování a zpěvu.