Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Stále ještě v osmém nebi Dante spatřuje triumf Krista, jenž k němu sestupuje jako zářící slunce prostřed nesmírného množství světel, jež jsou duše spasených. Když Kristus zmizí, zůstává tam se svatými světlo Marie Panny, k němuž sestoupí shůry jako svítící věnec archanděl Gabriel, obklíčí je, a zpívaje, krouží kolem něho. Pak i Maria opět se vznese do Empyrea a svatí zůstanou.
Jak ptáček v milých ratolestech na svých
mláďátek sladkých hnízdě rozložený
za noci, jež nám věci utajuje,
5
a pokrm, jímž by nakrmil je, nalézt,
při čemž mu těžké lopoty jsou libé,
čas na haluzi volné předstihuje
a s vroucím citem očekává slunce,
zrak upíraje, zda již dnít se počne,
10
tak vzpřímena a pozorna má paní,
tvář měla obrácenu k tomu pásmu,
pod kterým slunce menší pospěch jeví,
takže já, v napětí ji čekat vida,
jsem zůstal jako ten, kdo touže, chtěl by
15
cos jiného, a doufaje se zkájí.
Však krátko bylo od té chvíle k druhé,
od chvíle mého čekání, dím, k chvíli,
kdy shléd’ jsem nebe víc a víc se jasnit.
A Beatrice řekla: „Ejhle šiky
20
triumfu Kristova, a ejhle všecko
ovoce z kroužení sfér těchto vzaté!“
Tvář její pláti zdála se mi všecka,
a oči veselí tak plné měla,
že bez vyjádření mi dál jít třeba.
25
Jak Trivia se v jasných úplňkových
usmívá nocích uprostřed nymf věčných,
jež krášlí nebe po všech jeho klínech,
tak nad tisíci svítilen jsem spatřil
já jedno Slunce, nítící je všecky
30
jak naše zaněcuje vidy horní;
a jeho živým světlem prosvítala
svítící podstata tak velmi jasně,
že moje zraky nemohly ji snésti.
„Ó Beatrice, vůdkyně má sladká!“
35
Ona mi řekla: „Co tě překonává,
jest moc, jíž nic se nemůž ubrániti.
Tam moudrost jest a mocnost, otevřevší
cesty, jež nebe spojují a zemi,
po nichž se toužilo již tolik dlouho.“
40
Jako se oheň vymykuje z mraku,
tak rozšíře se, že v něm nemá místa,
a mimo povahu svou na zem’ padá,
tak moje mysl prostřed oněch hodů
se zveličivši, ze sebe ven vyšla,
45
a vzpomenout, co dělala, si nemůž.
„Zrak otevři, a jaká já jsem, pohleď;
tys věci uviděl, že způsobilým
jsi učiněn, bys úsměv můj teď snesl.“
Jak tomu bylo mi, jenž jest si vědom,
50
že vidění měl, na něž zapomenul,
a marně si je v paměť hledí přivést,
když vyzvání to uslyšel jsem, hodné
takové vděčnosti, že nikdy z knihy,
v níž psáno minulé, se nevyhladí.
55
By jazyky teď zněly vše, jež nejvíc
kdy Polyhymnie a její sestry
svým nejsladčejším mlékem vykrmily,
by pomohly mi, stého dílu pravdy
bych nepostih’, ten svatý úsměv pěje
60
a kterak jasnou činil tvář tu svatou.
A takto, zobrazujíc ráj, teď musí
posvátná báseň skočiti jak člověk,
jenž nalézá svou cestu přesečenu.
Však mohutný kdo uvážil by úkol
65
a pleci smrtelnou, jej na se vzavší,
že pod ním chvěje se, by nevytýkal.
Nejsou to dráhy pro malinký člunek,
jež rozrývá, se plavíc, smělá přída,
ni pro plavce, jenž chtěl by sebe šetřit.
70
„Proč tvář má takovou tě láskou nítí,
že k zahradě se neobracíš krásné,
jež pod paprsky zkvítá Kristovými?
Tam jest ta růže, v nížto Slovo boží
se tělem stalo, lilií tam květy,
75
za jichž se vůní svět dal dobrou cestou.“
Tak Beatrice mi, a já, jenž všecek
jsem hotov byl rad jejích poslouchati,
dal jsem se znova v půtku slabých zraků.
Jak ve slunečním paprsku, jenž čistý
80
jde protrženým mrakem, květnou louku,
mé oči, stínem přikryty, již zřely,
tak několik jsem uzřel sborů jasů,
na něž plál shůry paprsků blesk žhoucích,
aniž jsem zdroj té bleskné záře viděl.
85
Ó moci laskavá, jež tak v ně tiskneš
pečeť, výš vznesla ses, bys místo dala
mým očím tam, jež nebyly tak mocny!
Krásného květu jméno, jejž já vzývám
ráno i večer vždy, mou duši všecku
90
sebralo k zření na největší oheň.
A jak mi obě oči nalíčila
jakost i velikost té živé hvězdy,
vítězné tam, jak tady zvítězila,
pochodeň jakás nebem sestoupila,
95
do kruhu utvořená jako věnec,
a obemkla ji, kolem ní se točíc.
Který zde dole nejsladčej zní nápěv
a duši nejvíc přitahuje k sobě,
zdál by se mrakem, který prorván hřímá,
100
ke znění přirovnán jsa oné lyry,
kterou se ověnčoval krásný Safír,
jímž modře stkví se nejjasnější nebe.
„Jsem láska andělská, jež kroužím kolem
vznešené veselosti, která dýchá
105
z života, jenž byl bytem naší touhy,
a budu kroužit, Paní nebes, zatím
co za svým synem půjdeš a svým vstupem
božštější zděješ sféru nejvrchnější.“
Takto ta melodie kolující
110
se pečetila, a vše druhá světla
dávala zníti jménu Mariinu.
Královský plášť všech zavinutí světa,
jenž chvátá víc a víc se oživuje
u božím dýchání i ve způsobech,
115
nad námi břeh svůj vnitřní vyvýšený
tak daleko měl, že vid jeho onde,
kde byl jsem, ještě se mi nezjevoval.
Proto mé oči neměly té moci,
by věnčenému plameni šly v patách,
120
jenž za semenem svým se vznesl vzhůru.
A jako pacholátko, které ručky
vztahuje, nakojeno, po matičce
pro ducha, jenž se zažehá i zvenčí,
tak každý jas ten do výše se vztáhl
125
svým vrchem, takže hluboký cit lásky,
jejž měli k Marii, se vyjevil mi.
Pak zůstali tam před očima mýma,
Regina caeli pějíce tak sladce,
že nikdy nevyšla ta rozkoš ze mne.
130
Ó, jaká úroda jest uložena
v těch přebohatých truhlách, které byly
kdys tady dole pilné v rozsévání!
Zde z pokladu se žije a se plesá,
který byl v slzách získán v babylonském
135
vyhnanství, kde se zanechalo zlata.
Zde vítězství své pod vznešeným synem
božím a Mariiným oslavuje
i se starým i s novým shromážděním,
ten, jenž má klíče od takové slávy.
3 — 32. Vidy: svých ptáčat. — Pásmu: k té části nebe, kde bývá slunce v poledne, v kterouž dobu se zdá postupovati pomaleji. — Cos jiného: než co má; Dante si přál viděti věci, vlastní tomuto nebi, a doufal, vida čekání Beatricino, že jeho touha se splní. To jej uklidňovalo. — Ovoce: nebesa, kroužíce kolem Země, provozují přímo vliv na fysickou stránku člověka a tím nepřímo na stránku mravní; a jsouce řízena anděly, mohou se považovati za nástroj boží pro dosažení věčné blaženosti lidské; takže svatí, t. j. jejich svatost a blaženost, jsou ovocem také kroužení nebeských sfér. — Trivia: název Diany, luny. — Nymf věčných: hvězd (jako bohyně Diana mívala okolo sebe nymfy), které jsou věčné v tom smyslu, že se nemění. — Slunce: Kristus, který svým jasem dával světlo všem svatým, jako naše slunce zaněcuje hvězdy (vidy horní). — Podstata: člověčenství Kristovo prosvítalo světlem, které je obklopovalo.
34 — 69. Ó Beatrice: zvolání básníka, píšícího, co viděl. — Moc: božská; nediv se, že jí nemůžeš snésti. — Moudrost: Kristus je moudrost a mocnost sama, naše vykoupení pak je dílem moudrosti a moci boží, to vykoupení (ty cesty), po němž lidé dlouho toužili. — Oheň: blesk. — V něm: v mraku. — Mimo povahu: protože (podle teorií Dantovy doby) oheň přirozeně tíhne vzhůru a jeho vlastní místo jakožto čtvrtého živlu je nad sférou vzduchu. — Zveličivši se: nad svou přirozenou chápavost, octla se v nadpřirozené oblasti myšlenkové. — Úsměv: byl opět krásnější, neboť stoupáním roste Beatricina krása. — Z knihy: z paměti. — Polyhymnie: Musa básnictví lyrického. — Pěje: t. j. kdybych se pokoušel opěvati jej. — Skočiti: pominouti těchto věcí. — Jež rozrývá: totiž ty dráhy; jsou to širé a hluboké oblasti mořské (obrazně).
71 — 108. K zahradě: k šikům svatých, jež vykvetly účinkem milosti Kristovy a nyní v jeho jasu se skvěly. — Lilií: apoštolů, kteří založili církev a uvedli lidi na cestu spásy. — V půtku: s tolikerými světly, aby je snesl. — Stínem: vzpomínka Dantova, že někdy, sám jsa ve stínu, viděl kvetoucí louku ozářenou paprskem slunečním, ale slunce samo bylo skryto nad mraky. — Ó moci: mluví ke Kristu, který se vznesl, aby básníka neoslňoval. — Pečeť: vtiskuješ do nich svými paprsky svou podobu. — Mocny: snášeti jasnost světla Kristova. — Krásného Květu: slovo růže, které vyslovila Beatrice, označujíc tím nejsvětější Pannu. — Nalíčila: pomalovala; vskutku se zdá, jakoby viděná věc se obrážela v oku. — Vítězné: překonávající krásou a slávou všecky svaté, jako na zemi všecky převýšila milostí a svatostí. — Pochodeň: světlo; je to archanděl Gabriel. — Nebem: hvězdným. — Lyry: zpívajícího anděla. — Safír: snad ne nadarmo nazývá Dante Matku boží safírem; malíři rádi ji malovali v modrém plášti, a protože v Empyreu ji lze viděti v lidské podobě, přeložil jsem italské s’inzaffira obratem „modře stkví se“, ač vykladači praví, že to znamená „krášlí se“ (jako safírem). — Která dýchá: která má původ v božském mateřství nejsvětější Panny. — Naší touhy: Spasitele. — Božštější zděješ: podobnější učiníš Bohu. — Nejvrchnější: Empyreum.
110 — 139. Se pečetila: končila. — Zavinutí: jest osmero nebes; jejich královský plášť je nejvyšší pohyblivé nebe, jež je v sobě zavírá. — Chvátá: točí se nejrychleji. — Se oživuje: toto nebe má svůj pohyb přímo od Boha a proto se více než jiná nebesa oživuje, t. j. nabírá více síly z působení božího na ně, z dýchání božího, kteréžto dýchání pak toto nebe přenáší na jiná nebesa. — Ve způsobech: božích; způsoby nebo obyčeje boží je činná moc boží, která toto nebe oživuje a z níž ono má tu svou povahu, že je zdrojem pohybu a života tomu, co je níže pod ním. Tím se více připodobňuje způsobům božím, neboť Bůh je první zdroj pohybu a života. — Břeh svůj vnitřní: svůj dolejšek (směrem k zemi). — Za semenem: synem svým, Kristem. — Pro ducha: pro přirozenou lásku, touhu po matce, která se jeví tím pohybem. — Regina caeli: Královno nebeská; začátek antifony, kterou církev zpívá v čas velikonoční. — Truhlách: tak nazývá básník ty duše, plné zásluh. To je poklad, o němž se mluví ve verši 133. — V slzách: podle žalmu 125, 6: „Jdouce šli a plakali, mecíce semena svá; přijdouce pak, přijdou s plesáním, nesouce snopy své.“ — V babylonském: tato země je svatým jeho vyhnanstvím, jako Babylon byl Židům. — Pod vznešeným: pod praporem Kristovým. — Se starým: se svatými Starého i Nového zákona. — Ten, jenž: sv. Petr, jehož symbolem jsou klíče.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
