Božská komedie. Ráj

Po okamžiku mlčení Beatrice netázána vykládá Dantovi, proč Bůh stvořil anděly, kdy, kde a jak. Mluví dále o pádu některých a dotýká se otázky o mohutnostech jejich, což jí dává příležitost horliti proti projednávání zbytečných domněnek na kazatelně. Zmiňuje se konečně o počtu andělů, kteří jsou obleskem nesmírné slávy boží.

1 — 11. Děti Latoniny: slunce a luna. — Přikryty: slunce ve znamení Skopce, měsíc ve znamení Vah. — Obzorem: jsou na témž obzoru, ale proti sobě. — V rovnováze: zenit je kolmo nad středem obzoru, takže kolmice, z něho spuštěná do středu, je jako rukojeť dvojramenné váhy, na jejíž jedné misce by bylo slunce, na druhé měsíc. Slunce a měsíc zůstanou v rovnováze jen okamžik, slunce sestoupí, měsíc vystoupí (měníce hemisféru, polokouli). — Tak dlouho: jen okamžik. — Uviděla: v Bohu, v němž pro jeho nesmírnost a věčnost všecka místa (kde) a všecky časy (kdy) se soustřeďují; z bodu, jenž symbolisuje Boha, má původ a k němu míří všechno místo a všechen čas.

13 — 21. Získat: dobro, jehož by předtím neměla, což je nemožné, neboť Bůh je dobro nekonečné. — Její záře: něco, pocházející od něho, jako záře pochází od světla (a „Bůh je světlo“). — Se skvějíc: svítíc, a tím se jevíc více nebo méně podobnou onomu nesmírnému Světlu, od nehož pochází. — Subsistuji: existuji jakožto podstata (substance). Podstatám je vlastní, že trvají nebo existují o sobě (ne „samy od sebe“, neboť to je vlastní jen Bohu), t. j. nejsou na něčem jiném jako případky (akcidenty) nebo způsoby. Kámen na př. je podstata, ale jeho váha, velikost, barva atd. nejsou podstaty, neboť neexistují samy o sobě, nýbrž na kameni v tomto případě. Bůh skrátka chtěl vytvořiti takové obrazy sebe samého (takovou záři svou), které by byly podstatami. — Krom času: již výše bylo řečeno, že čas je, podle Aristotela, měření pohybu podle „předtím“ a „potom“. Časem se tady měří věci, při nichž je postup, t. j. věci proměnlivé, a nelze časem měřiti to, co jest, jak co do svého bytí, tak co do svého působení, nutně nezměnitelné. Co vždycky bylo a nemohlo nebýti a ani v budoucnosti nebude moci nebýti, t. j. to, co nemohlo míti začátek a nebude moci míti konec, ani nemůže ve svých úkonech podléhati nějaké proměnlivosti, to nemůže býti měřeno časem a jest věčné. Věčnost tedy je trvání bytí nutného a nezměnitelného, čas pak je trvání bytí náhodného (které nemusí býti) a proměnitelného (Cornoldi). Jako jest věčnost trvání bytí božího, tak je také trváním působení božího, takže tvůrčí kon (akt) boží byl ve věčnosti a byl také krom času (mimo čas), protože čas ještě nebyl, jsa pozdější (alespoň co do své přirozenosti) než stvořená podstata, jejíž trvání je postupné (Palmieri). — Omezení: jako Bůh není omezen časem, tak není ve své nesmírnosti omezován ani místem, ani prostorem a vůbec ničím, co by, jsouc mimo něj, nějak určovalo nebo zadržovalo jeho působení. — Jak chtěla: zcela svobodně. — Otevřela: dávajíc bytí jiným bytostem, jež by Boha (Lásku věčnou) milovaly a byly předmětem jeho lásky. — Aniž dřív: tímto temným trojverším chce básník říci, že před stvořením nebylo žádné dříve a tedy ani potom; dříve a potom jsou způsoby času, ale protože nebyl čas, nýbrž jen věčnost, Bůh nestvořil ani dříve ani potom, t. j. onen tvůrčí akt boží nepřipouští tyto dva pojmy, dříve a potom. Stvoření je tu naznačeno slovy Písma: „Duch boží vznášel se nad vodami,“ (1 Mojž. 1, 2). Beatrice, chtějíc dokázati, že Bůh nebyl dříve nečinný, praví, že před stvořením nelze vůbec užívati těchto pojmů dříve a potom. Mimo to bylo ve v. 16. řečeno, že Bůh stvořil „ve své věčnosti“, t. j. tvůrčí akt boží je věčný, to pak, co bylo cílem onoho věčného aktu, se stalo skutkem mimo Boha, skutkem zevnitřním (stvořeným termínem onoho aktu), kdy akt ten chtěl; Bůh tedy je věčně činný. A je věčně činný také činností, která sluje immanentní, která je uvnitř v jeho bytí, když věčně sebe poznávaje, plodí Slovo, a věčně sebe miluje, spolu se Slovem dýchá Lásku (Palmieri a Cornoldi, jejichž výkladů užívám zde i dále ještě). — Nad vod těchto: vodami snad se tu rozumí všecky věci, jichž se stvoření týkalo.

22 — 30. Forma a látka: tři věci se tu rozlišují: pouhá forma, pouhá látka, látka a forma spojené. Třeba si připomenouti, ža podle scholastiků každá věc, přístupná smyslům, se skládá z látky a formy. Látka je jedna společná a sluje látka první; forma je to, co tuto látku první činí takovou nebo jinakou věcí, dává jí takový neb jiný způsob bytí; forem je tedy převeliké množství. Na první pohled by se zdálo, že Dante chce říci, že v téže chvíli Bůh stvořil látku první bez formy, formu (nebo formy) bez látky, a látku spojenou s formou. Ale Palmieri míní, že zde musíme pouhou látkou rozuměti se starými vykladači čtyři živly (zemi, vodu, vzduch, oheň), pouhou formou anděly (a scholastikové je často nazývají pouhými formami) a látkou a formou spojenými nebesa, ačkoli jiní tím chtěli rozuměti člověka, v němž duše je formou (arci takovou, že může existovati také sama o sobě). Nutno ovšem připustiti, že básník tu užívá slova látka ve dvojím smyslu: látka spojená s formou v nebesa je látka první, látka, kterou nazývá zde pouhou (vedle formy pouhé), je látka druhá, t. j. již nějakou formou určená, ale v tomto případě jen k tomu, aby byla zemí, vodou, vzduchem a ohněm. — V kon: v existenci; konem (aktem, skutečností) je také bytnost (essentia) věcí, které vskutku jsou, a v tom smyslu zde asi básník užívá slova kon (jiní čtou bytí), takže chce říci, že tři jmenované věci vznikly z ruky boží tak, že byly bytnostmi nebo přirozenostmi (což je totéž) bez jakékoli chyby, tak totiž, že jim nic nechybělo k dokonalosti (v jejich rodu). — V křišťálu: jmenuje tu několik průsvitných látek. Jako ani zlomek vteřiny není mezi přijitím světla ze svítícího tělesa a mezi tím, kdy je v průsvitném tělese celé (dokonalé), planouc v něm, tak z oněch tří účinků tvůrčího aktu božího byl každý v prvním okamžiku svého stvoření dokonalý, nevytvářel se postupně, takže by byl minul nějaký čas mezi začetím jeho a dokonáním. — Trojtvárný: protože jsou to vlastně tri účinky. — Ihned celý: najednou, ne postupně, dostal každý ten účinek své celé a dokonalé bytí. — Beze vší rozdílnosti: každý z těch tří účinků byl ve svém vzniku již, co jeho se týče, dokonalý, nelišil se dokonalostí svého bytí od dvou druhých.

32 — 48. Řád: stvořené podstaty mají navzájem jistý řád nebo pořádek. — Kon: byly stvořeny tak, že jsou pouhými akty, kony, formami, bez přimísení látky, andělé; oni jsou vrcholkem světa. — Možnost: potentia, schopnost býti něčím jiným nebo jinak; ale zde se rozumí země (alespoň podle Palmieriho) jakožto jeden ze čtyř živlů, z nichž vznikají jiné hmotné věci. — Možnost s konem: to, co se skládá z látky a formy (akt a forma je zde totéž), a to tak, že tyto dvě složky nikdy se nerozloučí (nerozpoutají); jsou to nebesa. — Jeroným: známý kněz a slavný učitel církevní, zemřel 420, snad osmdesátiletý; domněnku, o níž se tu Dante zmiňuje, přejal snad od sv. Basilia Vel. — Tato pravda: kterou ti pravím, že andělé, nebesa a živly byli stvořeni zároveň. — Hybatelé: podle Danta andělé pudí nebesa v krouživý pohyb; kdyby nebesa bývala stvořena po nich, byli by andělé zůstali bez jisté své dokonalosti, t. j. bez této činnosti, která arci nenáleží k jejich bytnosti, ale přece jest jakousi dokonalostí, neboť činění je dokonalostí činné možnosti; schopnost nebo možnost hýbati nebesa v nich byla, ale rozum shledává, že je lépe, aby se možnost uplatnila, než aby zůstávala jako nečinná. — Kde: na vrcholku všech věcí stvořených. — Kdy: zároveň s nebesy a zemí. — Kterak: tak, že hned byli ve svém bytí dokonalí. — Vyvoleni: aby byli, existovali. — Trojí žár: na tři věcí jsi dostal odpověď. Zbývá čtvrtá a pátá, mnoho-li času uplynulo od stvoření andělů do pádu některých, a co bylo příčinou jejich pádu.

51 — 66. Živlů podklad: zemi, když Lucifer se svými spadl do středu zemského. Na zemi je voda, nad zemí vzduch a oheň. — Um: kroužení kolem Boha. — Pýchání: pýcha, záležející (podle Danta) v tom, že tito andělé nechtěli uznati, že mají od Boha ty dary, jimiž se viděli obdařeni, nebo způsobilost k dosažení věčné blaženosti. — Od Dobroty: jakožto účinek dobroty boží. — Chápat: dobrotu boží. — Pročež: protože byli tací, bylo jejich vidění (poznávání) vyvýšeno, kteréžto vyvýšení bylo výsledkem milosti osvěcující a toho, že jí užili k tomu, k čemu jim byla dána, v čemž pak byla jejich zásluha (zasloužení). — Plná vůle: takže přilnuli k dobru celou schopností své vůle, která je pevná, t. j. utvrzená navždycky v lásce k dobru. Vyvýšením vidů nebo vidění rozumí tu Palmieri vidění oblažující, vidění Boha tváří v tvář. — Záslužno jest: přijmouti (dávanou) milost osvěcující, která s sebou přináší také milost povzbuzující vůli, a užíti ji k prospěchu svému je skutek záslužný, protože je svobodný a nadpřirozený (má povahu nadpřirozenou), a je záslužnější nebo méně záslužný, podle toho, s jakou ochotou se přijímá (jak jí vůle otevřena).

67 — 84. Shromáždění: andělů. — Čte: vykládá, přednáší. — Vzpomíná si: že andělé kromě rozumu a vůle mají také paměť (vzpomínání). — Čtení: ve výkladech o tom. — Dvojsmysl: užívá se téhož slova jednou v tom smyslu, jindy v jiném. — Novým předmětem: vidouce stále Boha, vidí v něm stále všecko, a nenaskýtají se jejich vidění nové předměty. — Rozlišeným: není jim třeba uváděti si novým pojmem na pamět to, co jednou dříve pojali, k čemuž ovšem je třeba rozličných (rozlišených) pojmů téže věci. — Myslícím: totiž těm dole, z nichž jedni myslí, že povídají pravdu, jiní si to nemyslí, totiž vědí, že nepovídají pravdu. Dvojsmysl, o němž mluvila Beatrice, záleží v tom, že vzpomínati si znamená míti na mysli něco minulého a míti to na mysli novým, rozdílným pojmem, který je nějakým časem oddělen od prvního; anděl však to, co jednou myslil, má v sobě stále přítomné, zná tedy minulost, ale ne pojmy rozlišenými. Jestliže tedy vzpomínati si znamená míti na mysli přítomné to, co jindy se myslilo, může se říci, že anděl si vzpomíná (nebo že se na něco pamatuje); znamená-li však přivolávati si to zpět rozdílným nebo novým úkonem mysli, v tom případě si anděl nevzpomíná. Myslím, že naše české pamatovati se na něco a vzpomínati si na něco dobře vyjadřuje tento rozdíl. Palmieri však neuznává správnost Beatricina názoru a praví, že andělé mohou si vzpomínati, a to již proto, že není třeba mysliti, že věci v Bohu spatřené se vidí stále, nebo že se na ně myslí stále, neboť vidění takových věcí není nutně spojené s viděním Boha a naprosto závisí na libosti boží; může tedy přestati a v tom případě je možné vzpomínání. — Více viny: mají ti, kteří vědí, že nepovídají pravdu.

86 — 126. K zdání: abyste se zdáli učenými. — Síti je: Písma boží, t. j. pravdu v nich obsaženou. — Přidružuje: jejich nauku přijímá s pokornou věrou a pevně. — Zpět se stočil: se vrátil. — Světlo samo: slunce samo od sebe se zatmělo, a proto zatmění bylo všeobecné. — Bindů a Lapů: jména ve Florencii velmi častá. — Škody: škoda je v tom, že neslyší o věcech, které musíme znáti k svému spasení, a budou zatraceni. Nevědomost je neomlouvá, protože tito věřící znají nejnutnější věci, ale vinou takových kazatelů o nich nepřemýšlejí, a tak náboženské pravdy, ač věřené a známé, zůstávají neúčinnými vzhledem ke způsobu života těchto křesťanů. — V jich lících: zněl z jejích úst. — Zděli: učinili. — Ptáček: ďábel, který jakoby našeptával takovým kazatelům jejich žvásty. — Odpuštění: odpustky; kdyby lidé viděli, kdo našeptává takovému kazateli, nepřijímali by odpustky, jež ohlašuje a v které oni tolik důvěřují, protože by nevěřili slibování takového kazatele. — Čímž: kterýmžto důvěřováním se stalo, že lidé ani nežádají, aby se takový kazatel prokázal nějakým svědectvím, že smí ohlašovati takové odpustky. — Svatý Antonius: mnich egyptský, ve 4. stol., maloval se s vepřem u nohou, symbolem snad ďábla, jejž přemohl. Zde sv. Antonius znamená mnichy vůbec, a vepř znamená jejich tělo, které dobře krmí slibováním odpustků těm, kteří jim dají almužnu. — Mincí: falešnou, odpustky nepovolenými od sv. Stolice. Řehoř IX. musil (jako i jiní papežové) vystoupiti proti takovým zlořádům.

128 — 144. Ku pravé cestě: obrať oči k andělům; tím se Dante obrátil také na pravou cestu, kterou vystupoval vzhůru. — S časem: přestanouce mluviti o jiných věcech, ukrátíme čas i cestu. — Přirozenost: andělská. — Skrz Daniele: viz poznámku k verši 93. ve zpěvu XXVIII. To číslo, které jmenuje Daniel, nepraví, že by bylo andělů právě tolik, nýbrž jen naznačuje, že jejich počet je převeliký, ale určitý, lidem však neznámý (tají se). — Světlo: onen zářící bod, Bůh, jenž ozařuje (Cornoldi míní „vyzařuje“) všechnu přirozenost andělskou, všecky anděly. Světlo to rozličnou měrou rozličné ty přirozenosti jímají v sebe, rozličně ho jsou účastny, a sice každý anděl (jas) jinak, takže je při nich tolik stupňů dokonalosti, kolik jest jasů, s nimiž se první Světlo druží, t. j. kolik je andělů od Boha osvěcovaných (světlem poznání); každý anděl je druhem pro sebe. — Za úkonem, jenž pojímá: za poznáváním (Boha) jde náklonnost k poznanému dobru; a protože andělé různě dokonale poznávají, proto také s rozličnou vroucností milují. — Vlažní: slovo to zde neznamená chybu, nýbrž jen poměr k horoucnějšímu milování. — Vysokost a hojnost: vysokost boží moci nebo výbornosti se jeví vynikající dokonalostí jejích účinků (zde výtvorů), a hojnost množstvím těchto dokonalých účinků. — Zrcadel: Bůh si učinil tolik zrcadel sebe samého, která odrážejí jeho světlo, t. j. učinil tolik obrazů sobě podobných. — Se tříští: jako jedno světlo se tříští tím způsobem, že se odráží ve mnoha zrcadlech, ale samo zůstává celé, nerozdělené, stále jedno. Touto myšlenkou se odmítá pantheismus, jako by všecky věci byly týž a jeden Bůh, jinak a jinak se jevící, a zdůrazňuje se stvoření.