Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Sv. Jan apoštol se vyptává Danta na jeho křesťanskou lásku a na její pohnutky. Všichni svatí plesají pro jeho odpovědi, zpívajíce Svatý, Svatý, Svatý. Pak ve čtvrtém světle se objevuje Adam a odpovídá na některá vnitřní básníkova přání, jež vidí v Bohu.
Zatím co v strachu byl jsem pro zrak zhaslý,
z plamene bleskotného, jenž jej zhasil,
dech vyšel, který pozornost mou vzbudil,
řka: „Zatím než se opět vzpamatuje
5
tvůj zrak, jejž ve mně ztrávil jsi, je dobré,
Tož započni a pověz mi, kde cíl svůj
tvá duše má, a budiž ubezpečen,
že zrak je zmaten v tobě, ne však mrtev;
10
protože Paní, která touto božskou
tě vede krajinou, má tu moc v očích,
již Ananiášova měla ruka.“
Já řek’: „Jak libo jí, buď dřív buď pozděj’,
lék přijdiž očím mým, jež byly dveřmi,
15
když vešla s ohněm, kterým stále hořím.
Dobro, jež uspokojuje dvůr tento,
alfou i omegou je všechněch písem,
jež lásku čtou mi tiše nebo nahlas.“
Hlas tentýž, který byl mne zbavil strachu
20
pro moje nenadálé oslnutí,
mi k hovoření další skytl podnět
a řekl: „Ještě na drobnějším sítě
se musíš objasniti; musíš říci,
co luk tvůj na taký terč namířilo.“
25
„Důvody filosofické,“ já nato,
„a autorita, jež se odsud line,
vtiskovat musí takou lásku do mne.
Neb dobro, jakož dobro, jak se chápe,
tak lásku vzněcuje, a o to větší,
30
oč dobrosti víc v sobě obsahuje.
K Bytnosti tedy, v níž je taká hojnost,
že každé dobro, jež krom ní lze najít,
jejího světla paprslek je pouhý,
sluší, by více nežli k jiné tíhla,
35
milujíc, mysl každého, kdo pravdu,
již tento důkaz za základ má, vidí.
Tu pravdu rozestírá před můj rozum
ten, jenž mi ukazuje první lásku
veškerých podstat, nemajících konce.
40
Ji rozestírá pravdivého Písem
Původce hlas, jenž Mojžíši dí, mluvě
o sobě sám: ,Vše ukážu ti dobré.’
Ty také mi ji rozestíráš, chválu
vznešenou počínaje, která hlásá
45
nad vši zvěst jinou zdejší taje dole.“
I uslyšel jsem: „Pro sám lidský rozum
a pro autoritu, jež s ním je svorná,
zří k Bohu svrchovaná ze tvých lásek.
Však ještě rci, zda cítíš, že tě jiné
50
provazy k němu táhnou, tak, bys hlásal,
kolika zuby láska ta tě hryže.“
Kristova orla nebyl utajený
úmysl svatý, naopak jsem postřeh’,
kam moje vyznání on mínil vésti.
55
Proto jsem opět počal: „Všecky hryzy,
jež mohou srdce obraceti k Bohu,
při lásce mé jsou účastenství měly;
neb bytí světa tak jak bytí moje,
smrt, již on vytrpěl, bych já měl život,
60
a věřící co každý doufá se mnou,
s poznáním živým, o němž dřív jsem mluvil,
vytrhly z moře zvrácené mne lásky
a na břeh spořádané postavily.
A listí, jímž je listnatý sad všechen
65
věčného zahradníka, mám já v lásce,
dle toho, co on každému skyt’ dobra.“
Jak umlk’ jsem, zpěv svrchovaně sladký
se nebem ozval, a má s ostatními
říkala Paní: „Svatý, Svatý, Svatý!“
70
A jako člověk probouzí se ze sna
při ostrém světle pro zrakovou sílu,
jež kvapí k jasu, jenž jde z blány v blánu,
a vzbuzený se toho, co zří, leká,
tak nevědom jsa v náhlém procitnutí,
75
dokud mu hodnotivost nepřispěje;
tak veškeré mých očí zakalení
zahnala paprskem svých Beatrice,
jež na tisíc mil daleko se stkvěly.
Pročež jsem líp, než dříve, viděl potom
80
a jako ustrnulý jsem se tázal
na čtvrté světlo, jež jsem uzřel s námi.
A Paní moje: „V paprscích těch uvnitř
se ve svém tvůrci shlíží duše první,
již první moc kdy byla utvořila.“
85
Jak ratolest, jež uklání svůj vršek,
když vítr zavane, a pak se vztyčí
svou vlastní silou, jež ji vyvyšuje,
tak já, když ona hovořila, žasna
jsem učinil, a smělost pak zas dala
90
mi touha hovořiti, jíž jsem hořel.
I počal jsem: „Ó jablko, jež zralé
zplozeno bylos samo, otče dávný,
jemuž choť každá dcerou jest i snachou,
jak mohu, uctivě já prosím tebe,
95
bys mluvil se mnou; žádost mou ty vidíš
a nedím jí, bych rychle tebe slyšel.“
Bývá, že zvíře přikryté se hýbe,
takže se musí jevit jeho chtění
tím, že se obal za ním pohybuje;
100
a podobně mi prvotní ta duše
dávala skrze přikrytí své znáti,
jak ráda vyhovět mi přicházela.
Pak dechla: „Aniž byla pronešena
mi od tebe, tvou vůli rozpoznávám
105
líp než ty věc, jež jest ti nejjistější;
neb v pravdivém já zrcadle ji vidím,
jež druhé věci podobné si činí,
a žádná podobným je nečiní si.
Znát chceš, jak dávno jest, co do zahrady
110
Bůh postavil mne výsostné, kde tato
k tak vysokým tě uschopnila schodům;
a očím mým jak dlouho byla slastí,
a vlastní původ velikého hněvu
a řeč, jíž mluvil jsem a již jsem vzdělal.
115
Nuž, se stromu že jed’ jsem, samo sebou
příčinou, synu, vyhnanství tak zlého
mi nebylo, však jen, že mez jsem přestoup’.
Z míst, odkud Virgila tvá Paní hnula,
po čtyři tisíce tři sta dva kruhy
120
sluneční po tomto jsem toužil sboru,
a ke všem světlům cesty své se vracet
je devět set a třicetkrát jsem viděl,
zatím co na zemi jsem život trávil.
Řeč, jíž jsem mluvil, byla všecka zhaslá,
125
dřív nežli k dílu, jehož skonat neměli,
se čeleď Nimrodova obrátila,
neb nikdy žádný rozumový účinek
pro lidskou zálibu, jež obnovuje,
sledujíc nebe, nebyl navždy trvalý.
130
Je dílem přírody, že člověk mluví;
ale či tak či onak, ponechává
vám příroda pak, tak jak jest vám libo.
Dřív nežli v úzkost pekelnou jsem sstoupil,
I zvali lidé svrchované Dobro,
135
od něhož ples, jenž páše mne, má původ,
El slulo pak, a tak je spravedlivo:
neb zvyky smrtelníků jsou jak listí,
jež padá s haluze a jiné vzchází.
Na hoře, která z vln se nejvýš zdvíhá,
140
já s čistým životem a s nepočestným
byl od hodiny první v tu, jež šesté,
jak slunce kvadrant mění, následuje.“
5 — 34. Ztrávil jsi: zkazil, přišel o něj (na čas). — Ananiášova: když Šavel, jeda do Damašku jímati křesťany, viděním Pána Ježíše na cestě oslepl, potom Ananiáš, učeník Páně v Damašku, vložil na něj z rozkazu Páně ruce, a on opět viděl (Sk. apošt. 9). — Vešla: naráží na to, co vypravuje v Novém Životě, jak po prvé spatřil Beatrici, a zanítila se v něm láska k ní. — Dobro: odpovídá na otázku apoštolovu. Bůh je tím cílem. — Alfou i omegou: jsou to začáteční a poslední písmena řecké abecedy. Bůh je začátek a konec Písma sv., jež stále učí lásce k němu, výslovně nebo mezi řádkami. — Na drobnějším sítě: podrobněji. — Luk tvůj: co tě pohnulo, abys měl Boha za svůj poslední cíl? — Filosofické: jež dovede najíti sám rozum lidský. — Autorita: boží, která je základem víry. — Takou lásku: k Bohu, začátku a cíli všech věcí. — Jakož dobro: jakožto dobro, když na ně hledíme právě jen po té stránce, že to je jakési dobro; můžeme totiž na dobro (které není nekonečné) hleděti také s jiných stránek, které nám je nečiní žádoucím nebo je činí méně žádoucím. Dobro je předmětem vůle (chtění), a úkon, kterým vůle si v něm zalibuje, sluje láska. Aby dobro lásku vzbudilo, musíme je znáti, a čím lépe je známe, tím více nás přitahuje, tím větší lásku budí. Čím dokonalejším tedy to které dobro poznáváme, tím více je musíme milovati. Se chápe: poznává. — Hojnost: dobra. — Tíhla: je-li Bůh svrchované dobro, jako že jest, musí býti nade všecko milován, a je tedy posledním cílem člověka.
38 — 48. Ten, jenž: snad Dionysius Areopagita, ale staří vykladači myslí na Aristotela, který učil, že Bůh uvádí všecky věci v pohyb tím, že po něm touží hybatelé nebeských sfér, kteří jsou podstaty věčné, t. j. kteří podle mínění Aristotelova, vždycky byli a vždycky budou. Jestliže takto Bůh je první láska oněch věčných podstat (tak chce říci Dante), jistě má býti také naší největší láskou. — Písem Původce: Bůh, který Mojžíšovi, žádajícímu, aby mu ukázal svou slávu, řekl: „Já ukáži všecko dobré tobě,“ (2 Mojž. 33, 19). Jestliže Bůh, když ukazuje sebe, ukazuje všecko dobré, tedy je svrchované Dobro. — Ty také: sv. Jan na začátku svého evangelia mluví o tajemstvích sv. Trojice (zdejší, t. j. nebeské taje); zjevení tohoto tajemství nám ukazuje, jak je Bůh vyvýšen nad všecky věci, čímž nám také ukazuje, že je svrchované Dobro, a že tedy jej máme nade všecko milovati. — Nad vši zvěst: více než jiní evangelisté. — Zří k Bohu: je obrácena k Bohu. Podle jiného výkladu sv. Jan básníka napomíná: „Zachovej Bohu nejvyšší svou lásku.“
50 — 78. Provazy: zda jiné pohnutky tě pobádají (hryzou) k milování Boha. — Kristova orla: sv. Jan je mezi evangelisty pro výšku věcí, o nichž mluví, přirovnáván k orlu. — Utajený: básníkovi. — Bytí světa: že svět jest a že je v něm tolik věcí krásných, je dobrodiní boží, jako jim jest bytí naše vlastní. — Doufá: blaženost věčná. — Moře: je moře, jímž láska nezřízená pluje k záhubě, a jiné, jímž spořádaná pluje a přichází do přístavu spasení. — Listí: snad všecky lidi, ač Palmieri míní, že tu básník myslí na svaté, a že je miluje více nebo méně podle míry jejich svatosti a dokonalosti. — Pro zrakovou sílu: pro zrakovou mohutnost, která jde světlu naproti, a světlo zase jí jde vstříc, procházejíc blanami až na sítnici. — Hodnotivost: chtěl jsem tímto slovem přeložiti latinské aestimativa, t.j. jistou duševní (také ve zvířecí duši) mohutnost, o níž mluvili peripatetikové, a jež by byla jakási mohutnost smyslová, kterou živočich (tedy také člověk) postřehuje to, co mu jeho pět smyslů zevnitřních nepoví a co přece musí býti uznamenáno, aby se živočišný život mohl vyvíjeti, zachovávati a pokračovati. Básník zde míní, že této mohutnosti přísluší rozeznávati mezi spaním a bděním. — Zakalení: dočasnou slepotu, o níž výše. — Na tisíc mil: z takové dálky by bylo bývalo lze viděti jejich jas.
80 — 141. Ustrnulý: že dříve viděl tři světla, nyní čtyři. — První moc: Bůh; je to duše Adamova. — Zralé: Adam byl stvořen jakožto dospělý, a to jen on jediný (samo). — Choť každá: každá manželka je dcerou Adamovou, ale protože je ženou syna Adamova, je také jeho snachou. — Skrze přikrytí: rozjasňováním a plápoláním světla, které ji halilo. — Zrcadle: v Bohu. Dva následující verše jsou přizpůsobeny čtení a výkladu Palmieriho: Bůh tiskne do všech věcí svou podobu více nebo méně; ale žádná jiná věc nevtiskuje svou podobu do něho. — Výsostné: do ráje, který jsi viděl na vrcholku hory očistcové. — Jak dlouho: jsem zůstal v onom ráji. — Původ: příčina hněvu božího. — Řeč: chceš znáti řeč, kterou jsem vytvořil. — Mez jsem přestoup’: neposlechl; ne jedení, nýbrž neposlušnost, přestoupení meze, již Bůh položil jeho svobodě, byla hříchem. — Z míst: z Limbu, odkud ti Virgil přišel na pomoc, a odkud pak Kristus vyvedl duše spravedlivých, zemřelých před jeho umučením. Adam byl po smrti 4302 léta v Limbu a na zemi žil 930 let (slunečních kruhů, oběhů). — Ke všem světlům: souhvězdím Zvířetníku, s nimiž slunce bývá ve spojení během své (zdánlivé) roční dráhy kolem země. — K dílu: ke stavbě věže babylonské. — Rozumový účinek: výtvor lidského rozumu. — Sledujíc nebe: podléhajíc vlivům nebeských sfér. — Přírody: řeč je člověku přirozená. — V úzkost pekelnou: ne do vlastního pekla, nýbrž do Limbu, kde vyvolení úzkostně, t. j. toužebně očekávali Vykupitele. — I: toto jméno boží v neznámém jazyku prvních lidí je ovšem výmyslem Dantovým. — Ples: světlo, halící duši Adamovu a symbol jeho blaženosti. — El: jedno z hebrejských jmen Boha. — Spravedlivo: pro lidskou proměnlivost. — Na hoře: v ráji na vrcholku Očistce. — S čistým: ještě svatý. — S nepočestným: jako hříšník, než ho Bůh vyhnal. — Od hodiny první: od šesti hodin ráno podle starého počítání, až do té, které následuje šesté, t. j. dvanácté, kdy slunce mění kvadrant, dokonavši jednu (první) čtvrť své denní dráhy (24 hodin), vchází po poledni do druhé. Podle Danta tedy by byl Adam pobyl v ráji jen asi 6 nebo 7 nebo 8 hodin. Nevíme arci nic určitého.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
