Božská komedie. Ráj

Císařský orel, ač složený ze mnoha duchů, mluví jako jedna osoba a na básníkovu prosbu se šíří o nevyzpytatelnosti boží spravedlnosti. Při té příležitosti mluví o špatných panovnících křesťanských doby Dantovy, kteří kdysi na soudu božím budou zahanbeni leckterými lidmi, již nepoznali Krista.

3 — 30. Požívání: Boha, jejž vidí tak, jak jest; k tomu přistupuje radost z tohoto seskupení. — Znít „já“: orel mluvil v jednotném čísle, ačkoli vyjadřoval myšlenky všech těchto duší. — Překonati: převyšuje všelikou touhu. — Dějin: příkladů. — Z mnoha lásek: duší, tvořících ten obraz a planoucích láskou. — Květy: pozemský ráj byl zahrada, dobře tedy se svatí ráje (plesu) věčného přirovnávají květům. — Dýchajíce: mluvíce. — Postu: touhy po poučení. — Království jiné: ten andělský kůr, který slove Trůny. Těm Bůh nejprve projevuje své spravedlivé soudy, takže oni jsou jako zrcadlo, v němž se Bůh shlíží a jeví své myšlenky. — Vaše: ale i vám v tomto nebi, kteří jste na zemi konali spravedlnost, jistě Bůh jeví své soudy.

34 — 63. Z kápě: když nesli sokola na lov, dávali mu na hlavu jakousi malou kápi, aby byl klidný. — Se veselí: třepe. — Žádost: po kořisti. — Jaké zná: jen svatí je umějí zpívati a chápou je. — Kružidlo: Bůh jako kružidlem naznačil meze všehomíra. — Slovo: aby jeho vnitřní slovo, jeho pojem, nebylo nekonečně obsažnější, nepřevyšovalo nekonečně všecko učiněné. — První pyšný: Lucifer. — Světla nevyčkal: také andělům bylo třeba nadpřirozeného božského světla pro získání nadpřirozené blaženosti, kterou si měli zasloužiti. Lucifer však pohrdl tímto světlem nadpřirozeným a chtěl viděti Boha svou vlastní silou a svým přirozeným poznáním dojíti blaženosti. Jinými slovy Lucifer měl svůj rozum podříditi rozumu božskému, ale takové podřízení je vyjádřením svrchované úcty (klanění), která náleží jen bytosti nekonečné, a jen bytost nekonečná může žádati na kterémkoli rozumu stvořeném takové podřízení (uznání svrchovanosti s klaněním). Rozum konečný nemůže ukládati jinému rozumu konečnému, opatřenému vším, čeho potřebuje, aby od něho žádal světla, ani jej nemůže nazývati pyšným, jestliže se mu nepodřídí (Palmieri). — Nedozrálý: nedošel blaženosti. — Menší přirozenost: každá stvořená přirozenost. — Bez konce: kdybychom vzali jakoukoli přirozenou dokonalost za míru a opakovali ji, kladouce ji jako míru znova a znova, a třeba bez konce, na dokonalost boží, nikdy bychom tím nevyčerpali dokonalost nekonečnou. — Sebe sebou měří: on jediný svým rozumem sebe chápe a obsahuje, úplně vyrovnávaje svůj rozum se svou bytností, protože jsou jednou a touž věcí. — Vidění: schopnost viděti rozumem. — Z paprsků: z výtvorů. — Jemu zjevno: lidskému rozumovému vidění. Bůh vidí mnohem dále. Podle jiného výkladu by se musilo překládati: „tak mocné být, by nezřelo svůj Původ o mnoho dále,“ atd., t. j. není tak bystré, aby nemusilo uznati, že Mysl boží se šíří daleko za meze lidského poznání. — Hloubkou svou: tak pro hlubokost Mysli boží bývají důvody boží spravedlnosti našemu rozumu skryty.

64 — 78. Světlo: světlo pravého poznání přichází jen z jasné mysli boží, kterou nekalí žádná náruživost; přichází-li odjinud, může se zdáti světlem, protože přece je to jakýsi soud mysli; ale vedouc k poblouzení, je mrákotou, tmou, která buď je stínem těla, vzniká totiž z nezřízených choutek tělesných, nebo jedem těla, když vzniká pýchou nejprve ve vyšší části lidské duše, v rozumu a vůli, a pak pokazí nižší žádostivost. — Skrýše: je ti objasněna nejasnost, pro kterou jsi v sobě míval těžkosti stran boží spravedlnosti. Vidíš, že člověk nemůže proniknouti tajemství božích úradků. — Lidský rozum: pokud ho učí rozum, neosvícený věrou.

79 — 89. Na stolec: jako soudce. — Zahloubává: má smysl podmínečný: kdo by se se mnou pouštěl do hloubání, nacházel by mnoho pochybností vzhledem k spravedlnosti boží; ale Písmo sv. vás učí, že Bůh je spravedlnost a dobrota sama, a to vám musí stačiti, abyste věřili, že co Bůh činí, spravedlivě a dobře činí. — Sebou dobrá: svou bytností dobrá (essentialiter bona). Jsouc taková, nikdy se neuchýlila od sebe samé, svrchovaného Dobra, a v tom všem, co chce, stále zůstává svrchovaným Dobrem. Ale chce-li jen dobré, tedy její úradky jsou jistě spravedlivé. — Nevábí jí: boží vůle se nedává pohnouti, aby něco chtěla, nějakým dobrem, jež nalézá ve tvorech a jež sama nemá, neboť vše dobré při stvoření pochází od ní. Ona, tvoříc, jakoby to dobré ze sebe vyzařovala, rozlévajíc svou dobrotu a dávajíc tvorům možnost, aby jí byli účastni.

96 — 112. Hýbal: krouže okolo básníka. — Nerozumíš: slovům tohoto zpěvu. — Ve znamení: orla. — Nevěřivší: nikdo nebude spasen, kdo nebude ospravedlněn zásluhami Ježíše Krista; ale ospravedlnění počíná věrou, a to věrou v Ježíše Krista. Dante snad myslil, že to musí býti víra výslovná, kdežto sv. Tomáš Aq. alespoň o těch, kteří žili před Kristem, praví, že jim stačila víra v Krista předpokládaná (implicita), t. j. víra, že Bůh nějakým způsobem, jejž on sám si určí, lidi spasí. — Mnozí křičí: naráží na slova Páně: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského,“ (Luk. 13, 25). — Etiop: zde místo pohanů vůbec. — Peršan: opět to znamená vůbec nevěřící.

115 — 141. Albrechtovy: náš Václav II. přispěl značně ke zvolení Albrechta, svého švagra, za císaře (1298 — 1308); později se rozešli a Albrecht podnikl 1304 výpravu do Čech, která některé kraje velmi zpustošila a vrátila se s nepořízenou. — Minci kaze: Filip IV. Sličný, král francouzský, který 1302 zhoršil minci, aby snadněji nesl útraty války s Vlámy 1302. R. 1314 mu na honbě vběhl kanec pod nohy jeho koně, takže král spadl a pak od toho zemřel. Tak alespoň vypravuje florentský kronikář Giovanni Villani. — Skot a Angličan: snad narážka na dobytí Skotska skrze Eduarda I. Král skotský by byl Robert Bruce, ale není zřejmo, čím by byl jevil pýchu. — V Španělích: je to patrně Ferdinand IV., král kastílský (1295 až 1312). — Vládce v Čechách: Václava II. — I: římská číslice, jednotka, znamená málo, jako zase M značí tisíc, mnoho. — Kulhavce: Karla II. z Anjou, Kulhavého. Králové neapolští užívali od dob Karla I. z Anjou titulu králů jerusalemských, postoupeného jim od Marie Cyperské. — Lakotu: Bedřicha II. aragonského, krále sicilského. — Anchises: otec Eneášův. — Literky kusé: číslice neúplné, aby se jich mnoho vešlo na jeho list v knize boží a aby se mohly poznamenati všecky jeho špatnosti. — Strýce a bratra jeho: Jakuba, krále aragonského, a Jakuba, krále na ostrově Majorce. — Plémě: rodinu. — Portugalský: Dionysius (1279 — 1325). Dantovi snad se zdálo málo velkomyslné, že dbal o zvelebení obchodu. — Norský: snad Haakon VII. Dlouhonohý (1299 — 1319), ale neví se, co Dante o něm věděl; snad něco o jeho válce s Dánskem. — Rašský: Uroš I. Milutin, který až do 1307 panoval v Rašsku nebo Rámě, t. j. v částech Bosny, Dalmacie a Srbska, a napodobil a zhoršoval benátské peníze. — Na svou škodu: protože Benátčané jeho peníze ničili; snad také na škodu své cti. — Uhry: snad se naráží na události mezi 1301 a 1307, kdy po smrti Ondřeje III. Benátského, posledního Arpádovce, Uhři zvolili za krále našeho Václava III. a po něm Ottu bavorského, oba proti vůli papežově, který chtěl míti na trůně Karla Roberta z Anjou, syna Karla Martella (viz Ráj VIII, 64). Teprve 1307 se Karel Robert uplatnil, a Dante snad zde přeje Uhrám pokojnou vládu domu Anjou. — Navarra: království v severních Pyrenejích. Šťastná, dovede-li se ubrániti chtivosti francouzské. Již Ludvík X., syn Filipa IV. Sličného a Jany, poslední (po otci Jindřichovi I.) samostatné královny navarrské, přijal titul krále navarrského. — Za záruku tohoto: že totiž Navarra upadne ve francouzské poddanství. — Nicosie a Famagosta: dvě města na Cypru. Králem cyperským v letech 1285 — 1324 byl Jindřich II. Lusignanský, o němž jeden starý výklad k Dantovi, zvaný Ottimo (Nejlepší), praví: „Dobře jej nazývá zvěrem (bestia), protože je všechen oddaný smyslnosti a chtivosti.“ — Od ostatních: špatných králů.