Božská komedie. Ráj

Oba věnce blažených duchů kolují s plesáním okolo Danta, a když se zastaví, sv. Tomáš činí básníkovi výklad o moudrosti Adamově, Kristově a Šalomounově, na konec pak varuje před ukvapenými lidskými soudy.

1 — 24. Představ si: že 24 (15 + 7 + 2) hvězdy největší jasnosti utvořily dva kruhy, které se točí protivným sobě směrem kolem téhož středu. — Ono: to jasno. — Vůz: Velký vůz, který má 7 hvězd a nikdy nezapadá pod obzor. — Ústí rohu: dvě nejjasnější hvězdy v Malém vozu, které jsou jako ústím rohu, jenž svým zašpičatělým koncem se přibližuje k polární hvězdě, která zase je na konci světové osy, kolem níž se otáčí první pohyblivé nebe (počítajíc od země ovšem deváté). — Znamení dvě: dva věnce, podobné souhvězdí, které utvořil Bacchus, když v ně proměnil věnec umírající Ariadny, dcery Minosovy (srv. Peklo, V, 4). — Skoro stín: tak chabou představu, že je to méně než stín skutečnosti. — Pravdivého: ne smyšleného; pravdivého snad také proto, že se skládá z duší, které šly za Pravdou a milovaly Pravdu. — Neb: udává se důvod, proč smyšlený obraz jest jen „skoro stín“, ani ne stín, protože totiž skutečnost, kterou básník viděl, se tak liší od toho, co jsme zde zvyklí vídati a slýchati, jako pohyb nejrychlejšího nebe se liší od tehdejšího líného toku říčky Chiany v Toskáně.

25 — 51. Ne Baccha: nepěli ke cti pohanských božstev. — Paean: lékař bohů, později příjmí Apollinovo. — Ji i lidskou: božskou a lidskou přirozenost, spojenou v Kristu, druhé božské osobě. — Blažíce: blažena zase novou péčí, aby mi znova projevila lásku. — Božstev: těch blažených, podobných Bohu. — Jedna sláma: když jedna pochybnost ti vysvětlena. — Ve hruď: Adamovu. — Krásná tvář: Eva. — Probodena: Kristova. Mluví se tu o lidské přirozenosti Kristově. — I pak i dřív: po probodení, když Kristus sestoupil do pekel a vstal z mrtvých „pro ospravedlnění naše“ (Řím. 4, 25), i před ním, vším tím, co pro nás učinil. Kristovo dostiučinění vyváží všecky hříchy, vložené na misku spravedlnosti. — Světla: tolik vědění, kolika je lidská přirozenost schopna. — Mohutnost: Bůh. — Svrchu: Ráj X, 114, o Šalomounovi. — Dobro: blažená duše. — Ku pravdě: jsou stejně pravdivy, jako všecky body kružnice jsou úplně stejně vzdáleny od středu (Fornaciari).

52 — 60. Co neumírá: t. j. nemůže umříti, totiž andělé, nebesa a lidská duše. — Ideje: Slova božího, druhé božské osoby. — Bleskot: obraz více nebo méně dokonalý. — Láskou hoře: dýchaje (a dýchání to je úkon lásky) zároveň Ducha sv. (jejž ovšem spolu s ním jedním tajemným dýcháním dýchá i Syn (Slovo)). — Rodí: P. Cornoldimu se nelíbí toto slovo, vztahuje-li se na Ideu, na Slovo. Ale nicejsko-cařihradské vyznání víry vyznává víru v „Ježíše Krista… z Otce zrozeného (natum) přede všemi věky.“ — Světlo: Slovo, Syn. Svítící je Otec. — Vždy jedno: vždy jednou a touž (číselně) bytností (essentia) s Otcem a Duchem sv. (Láskou). — V nich: v Otci a Synu, protože jedna božská osoba tím, čemu theologové říkají perichoresis, je v druhé (v druhých), podle slov Páně (Jan 14, 10): „Já v Otci, a Otec ve mně jest.“ — Sbírá: své záření, své paprsky, v devíti subsistencích jako v zrcadlech, a to nikoli z nutnosti, nýbrž pro svou dobrotu. Jinými slovy: dává bytí tvorům, kteří jsou jako zrcadla jeho bleskotu, protože jej odrážejí na jiné tvory. Devíti subsistencemi se tu rozumí devět kůrů andělských, ačkoli by se lépe řeklo, že paprsky věčného Světla se obrážejí v devaterých subsistencích, protože každý kůr andělský obsahuje veliké množství andělů, a každý anděl je subsistence, t. j. podstata, která existuje sama o sobě a ne na jiném. — Jedno: Světlo to, které je věčné Slovo, ačkoli tvoří tak rozmanité účinky, samo v sobě jest věčně jedno. Jeho záření je projevování jeho dokonalostí, moci, lásky, moudrosti atd., což všecko, rozmanité nám, je v něm nejjednodušší a nejdokonalejší jednotou.

61 — 66. K posledním možnostem: od stvoření andělů sestupuje k tvoření posledních možností, t. j. tvorů nejméně dokonalých, kteří tu slují možnostmi. Každá stvořená přirozenost se jistou měrou skládá z konu (actus) a z možnosti (potentia); z konu, pokud má jistou dokonalost nebo pokud jest, z možnosti, pokud může něčím býti nebo je schopna nebo potřebuje dalšího zdokonalení, které musí obdržeti. Nejnižší bytosti jsou vždycky v jakési možnosti, protože jejich látka (materia) může vyměňovati formy (to, co první, společnou, látku určuje, aby byla takovou věcí). — Z konu v kon: konem (actus, atto) se tu rozumí nikoli činnost, nýbrž jistá existující dokonalost. Těmito kony myslí básník, podle domněnek své doby, nebesa a hvězdy, které jsou více aktem (konem) nežli možností, protože možnost je v nich jen vzhledem k pohybu (ke změně místa), jinak však ve své podstatě jsou nezměnitelné. — Umenšujíc: působivost toho záření. Jiní vykládají „tak nízko sestupujíc“. — Krátké náhodnosti: bytosti náhodné, t. j. bytosti, které mohou býti a mohou nebýti, a trvají jen krátce. — Míním: všecky věci vzniklé a vznikající na zemi vlivem nebes. — Se semenem: živočichové (také člověk, vzhledem k tělu) a rostliny, bez semene nerosty, leč by tu Dante myslil na to, co vyložil v Očistci, XXVIII, 103 — 117.

67 — 85. Vosk: látka oněch „zrozených věcí“ a její rozličná rozpoložení. — Upravuje: nebesa, která působí na „vosk“ látky. — Stejný: ani látka není vždy stejně rozpoložena k přijímání vlivů nebes, ani nebesa neuplatňují svůj vliv vždy stejně silně. Tím se stává, že „vosk“ nejeví vždy stejně zřetelně „značku ideovou“, t. j. neodpovídá idei, která je v mysli boží a která má býti v tom neb onom tvoru jako otištěna. — Strom: nese lepší ovoce, působí-li na něj nebesa mocněji. — S nadáním: nadání je v duši, ale duše je ve své činnosti závislá na smyslech a ústrojích smyslových, tedy na něčem hmotném, a toto hmotné (vosk) není v každém člověku stejně uzpůsobeno. — Pečeti světlo vše: celá krása a dokonalost božské ideje by byla ve věcech na zemi vyjádřena. — Zmenšené: ono světlo, onu dokonalost pečeti (božské ideje). — Pracujíc: přírodou se tu rozumějí druhotné příčiny, kterých užívá Bůh, příčina první, a zvláště snad vlivy nebes a jejich pohybu. — Ale když: když Bůh sám přímo něco tvoří, neužívaje při tom druhotných příčin. Snad se tu vyjadřuje trojice božských osob: horká láska je Duch sv., jasné zření (snad jasná idea) Syn, první síla Otec. — Značí: znamená snad tolik jako „dává ráz“ nebo „známkuje“; snad také by se mohlo říci, že láska disponuje a charakterisuje ono jasné zření. Ale přiznávám se, že tato terzina mi je nejasná. — Dokonalosti živočišné: v Adamovi, jejž utvořil Bůh sám přímo. A stejně lidská přirozenost Kristova je přímo dílem všemohoucnosti boží. Oba měli dokonalost vědění, možného v mezích lidské přirozenosti. — Doporoučím: schvaluji.

89 — 111. Onen: Šalomoun. — ,Žádej‘: zač chceš — mu řekl Bůh ve vidění (3 Král. 3, 5). Šalomoun pak prosil o moudrost, které potřeboval jakožto král, ne však o vědomosti školské. — Hybačů: andělů. — Necesse: zdali ze dvou návěstí, jedné nutné (necesse) a druhé náhodné (contingens), může vyjíti důsledek nutný. — Si est dare: lze-li v pohybu, který jest jakési bytí postupné, označiti jednu část pohybu, která by byla naprosto první. Sv. Tomáš rozhodl, že „v hýbajících a hnutých (hýbaných) nelze jíti do nekonečna,“ a nutno připustiti prvního hybatele, jiným již nehnutého. — Pravého: úhlu. — Zření: moudrost. — Myšlenky šíp: na něž myslím. — Na „Povstal“: poněvadž králové vynikají nad své okolí. — Milém: Kristovi.

112 — 129. A to: tento příklad tě uč souditi pomalu a po dobrém uvážení důvodů pro tvrzení nebo popírání něčeho. — Nespatřuješ: nebývá hned jasno, sluší-li něco tvrditi nebo popírati. — Kroku: v popírání nebo tvrzení je ukvapený. — Přilnutí: k k nesprávnému mínění brání rozumu souditi podle pravdy. — Umění jsa prázden: nemaje dobrých zásad a neznaje logiky. Parmenid: Parmenides, nar. ke konci 6. stol před Kr., zakladatel školy eleatské. — Bryson: z Herakleje, matematik, pověstný v úsporném hledání kvadratury kruhu (aby se celý plošný obsah kruhu vpravil do čtverce). — Melissus: žák Parmenidův. Oba uznávají jen jedno nezměnitelné skutečno, a všecky změny jsou jim jen zdáním. Aristoteles zavrhuje důkazy těchto tří mužů jako nesprávné. — Arius: známý bludař 4. století, z Alexandrie v Egyptě, který popíral božství Kristovo. — Sabellius: z Lybie v Africe, popíral v 3. stol. skutečnost tří osob v Bohu. — Na Písma: mrzačíce jejich pravý smysl. Staří vykladači praví, že kdo se dívá do lesklé čepele meče, vidí tam svůj obličej zkřivený. — Paní Berta: jména, kterých se užívalo vůbec na označení neurčitých lidí. Snad se tu naráží na souzení o spasení nebo zavržení Šalomounově.