Božská komedie. Ráj

Na Beatricinu otázku jeden z duchů vysvětluje, že světlost blažených bude po zmrtvýchvstání větší. Potom se Beatrice s básníkem povznáší do pátého nebe, s nímž krouží Mars, a tam v podobě světlého kříže spatřují duše těch, kteří bojovali za víru.

6 — 24. Život: duše, zdroj života. — Podobnost: dvojímu pohybu vody; slova Tomášova přicházela zvenčí, Beatricina ze středu kruhu. — Tomuto: Dantovi. — Viditelnost: až budete (po zmrtvýchvstání) opět míti tělo. — Netížilo: aby vaše oči snášely takovou jasnost. — Pobádáni: kteří tančí v kole, pobádají toho, koho mají před sebou, a táhnou, koho mají za sebou, při čemž zpívají. — Kola: dvě kola oněch 24 blažených. — Notou: zpěvem.

26 — 30. Onde: v nebi. — Deště: věčné blaženosti. Připomíná slova žalmu 35.: „Proudem rozkoše své napájeti je budeš.“ — Jeden, Dva i Tři: Bůh jest jeden ve třech osobách; ale druhá osoba spojila v sobě vtělením dvě přirozenosti, božskou i lidskou. Tak Cornoldi. Palmieri vykládá jinak: „Ta bytnost (essentia), která jest Otec a Syn a Duch sv. (protože boží bytnost nebo přirozenost je toliko jedna), je stejně dokonalá a celá jak v Otci, tak v Otci a Synu zároveň, a tak také v Otci a Synu a Duchu sv. zároveň, poněvadž je to stále jedna a táž (číslem) bytnost (přirozenost). A tato nejjednodušší (všecko složení vylučující) a nekonečná bytost (una summa res, praví čtvrtý sněm lateránský) nemá mezí v prostoru, jejž vyplňuje a jemuž se vymyká, obsahujíc jej v sobě; jejž tedy omezuje (opisuje), určujíc zároveň každému tvoru jeho meze jak v dokonalosti, tak v prostoru.“ Můj překlad přihlíží ve slůvku Dva k výkladu Palmieriho. Podle Cornoldiho by bylo lépe Dvě (přirozenosti, v Kristu totiž). Snad by bylo i lépe říci To místo Ten, totiž to nekonečné, ta „svrchovaná věc“, ta bytost, jež jest „jeden a dva a tři“.

34 — 54. V nejbožštějším: v nejjasnějším, protože „Bůh jest světlo“ (1 Jan. 1, 5). Je to duše Šalomounova. — Láska: světlo blažených má původ v lásce (k Bohu). — Jas jeho: roucha, t. j. světla. — Horoucnosti: lásky, jež jest tím větší, čím dokonaleji duše vidí, t. j. poznávají Boha v jeho bytnosti. A poznání to je tím větší, čím větší milostí („světlem slávy“) Bůh rozmnožuje přirozenou schopnost poznávací. Ta milost („světlo slávy“) pak je tím větší, čím více zásluh si duše přináší do věčnosti. — Osoba naše: určitá osoba také v nebi je osobou, ale nemá své celé přirozenosti, t. j. chybí jí tělo, a v tom je jistá nedokonalost. Až obdrží tělo, bude v tomto smyslu celá, t. j. bude míti celou svou přirozenost. Úplná přirozenost více se líbí Bohu, než její část, a proto se tenkrát také rozmnoží to světlo slávy, tím poznání, poznáním horoucnost lásky, a protože světlo, které nyní line z duší, je výsledkem jejich lásky, rozmnoží se i tento paprslek. — Jevu: viditelnosti.

62 — 63. Chór: kruh, kolo blažených. — Amen: Tak jest. — Touhu: po vzkříšení nejen svého těla, nýbrž i těl svých milých. Touha ta nemá v sobě nic trapného, protože duše ty jsou si jisty, že touha se splní, a zároveň jsou srovnány s vůlí boží.

67 — 87. O jasnosti stejné: záře byla stejně jasná ve všech svých částech. — Subsistence: znamená zde totéž, co substance, podstaty; jsou to jiné duše, jež utvořily třetí kolo. — S myslí: v paměti. Rozmnožená krása Beatricina naznačuje, ze začíná stoupati do vyššího nebe, Martova. — Odtud: z pohledu na ni a z jejích očí. — Do vyššího blaha: do vyššího místa blaženosti. — Usmívání: záření. — Než bývá: když patříme na ně se země. Světlo Martovo je zarudlé.

88 — 139. Mluvou tou: myslí. — Zápal: obět zápalnou (díků). — Vyčerpán: neochabla ještě vroucnost mé vděčnosti. — V paprscích: ukázaly se dva paprsky a v nich rudá světla. — Ó Elios: Ó Bože, zvolal básník. Elios vzniklo nějakým změtením hebrejského el, Bůh, a řeckého helios, slunce. — Zdobíš: světlem. — Jevíc: v sobě hvězdy větší a menší jasnosti. — Zdroj pochyb: strany své povahy. Aristoteles mínil, že to je nesmírné množství hvězd tak maličkých, že pouhým okem je není lze rozeznávati. — S takým hvězd rojem: tak, jevíce v sobě světla větší a menší jako mléčná dráha. — Znak: kříž, utvořený dvěma průměry kruhu, stojícími kolmo na sobě. — Spojky: čáry, jež spojují čtvrti kruhu. — Pamět: si pamatuje, co jsem viděl, ale mysl není tak bystrá, aby to náležitě vyjádřila. — Částečky: prach a podobné droboulinké věci se míhají v pruhu světla, které vniká otvorem v okenici do temné světnice. — Vtipem a umem: vymyslivše okenice. — Nechápe a slyší: slyší jen nějaké slovo, ale nechápe smyslu zpěvu. Byl to nějaký zpěv, v němž svatí činili také zmínku o vítězném zmrtvýchvstání Kristově. — Příliš smělým: jako by půvab té písně byl větší, než půvab Beatriciných očí, jež mne jinak plní takovou rozkoší, že si nežádám jiného. — Pečetidla: nebesa, která tisknou své vlivy do věcí. — Živá: protože se pohybují. — Tam: kde jsem v tu chvíli byl. — K oněm: očím Beatriciným. — Viním: viní se, t. j. vyznává, že nepohlédl v tomto nebi ještě na Beatrici, a tím omlouvá, že sladkost oné písně se mu zdála větší než kterákoli jiná rozkoš. Ale kdo uváží, že krása nebes čím výš, tím více roste, a že jsem v nebi Martově na Beatrici ještě nepohlédl, omluví, že sladkost zpěvu se mi zdála tak veliká, že jsem napsal ona slova ve v. 128 a 129. — Mluvím pravdu: když pravím, že „má touha odpočívá“, že si nežádám jiného, když vidím oči Beatriciny. — Vyloučen: mými slovy o sladkosti zpěvu není vyloučena větší rozkoš, plynoucí z jejích očí (svatý půvab), nýbrž naopak nepřímo je vyjádřena tím, že jsem řekl, že jsme vystoupili výše, čímž se jaksi automaticky rozmnožila krása Beatriciných očí. — Se více jasní: stává se živějším, čistějším.