Božská komedie. Ráj

Po kříži se k Dantovi rychle přiblíží jeho prapraděd Cacciaguida, jenž mu vypravuje o ctnostném a pokojném živote starých Florenčanů, pak o sobě, o svých příbuzných, o své ženě a konečně o tom, jak zahynul pro víru na druhé křížové výpravě.

2 — 26. Láska: která je podle rozumu. — Žádostivost: láska neřízená rozumem, nýbrž nějakou žádostivostí. — Nešlechetnou: vůlí, která chce způsobiti něco zlého. — Lyře: zpěvu svatých. — Struny zklidnila: strunami jsou jednotlivé duše a jejich „laskavá vůle“ vůči básníkovi je zklidnila, t. j. duše ty se přestaly v jasném znamení kříže pohybovati. — Pravice nebes: moc a vůle boží je uvádí v pohyb nebo v klid. — Hluché: jestliže zmlknutím mi chtěly dáti chut, bych je prosil, jak by nevyslyšely ty, kteří je prosí? — O tu lásku: kterou mají k sobě vespolek svatí v nebi. — Jasny: večerními. — Nenadálý oheň: t. zv. padající hvězdy. — Zkud se zapaluje: odkud oheň ten vyšel, nechybí žádná hvězda. Jde patrně o létavice. — Klenot: světlo neopustilo kříže (své stuhy). — Po paprskovém pruhu: po zářícím pruhu, jejž tvoří peň a rameno kříže. — Za alabastrem: jako světlo prosvítá alabastrovou nádobou, tak to světlo jakoby prosvítalo jasností ramene a kolmého sloupu kříže. — Muse naší: latinské, totiž Vergilovi, který vypravuje, že Eneáš sestoupil do Elysia (podsvětí), a stín otce jeho Anchisa mu s velikým citem přišel vstříc. Tak nyní v tomto světle přichází k Dantovi jeho předek Cacciaguida.

28 — 43. O sanguis: Ó krvi má, ó milosti boží na ni vylitá! Komu kdy jako tobě dvakrát nebeská brána otevřena? Latinskými slovy svého prapraděda snad chce Dante naznačiti, že za dob Cacciaguidových byla latina ještě dosti běžná. V poslední větě je obsažena pevná naděje, že básník bude spasen, až totiž přijde do nebe po druhé a navždy. — Dna: že mi Bůh nemůže prokázati větší milost a že není možná větší rozkoš. — Luk horoucího citu: duše jakoby vystřelovala své city vůči Bohu.

49 — 62. Půst: touhu. Ale ta touha neumenšuje blaženosti, jako jí neumenšuje touha po vzkříšení těla. — Čtením: svatí vidí v Bohu také věci mimo něj a věci budoucí. — Nemění se: co je tam psáno (černé), stane se; co není psáno (bílé), nestane se. — Oné: Beatrice. — Opeřila: uschopnila jako k povzletu do nebe. — První: Bůh, první bytost. V něm vidím tvé myšlenky. — Z jednotky: v poznání jednotky jsou obsažena ostatní čísla, protože stačí jednotku tolikrát nebo tolikrát opakovati; ostatní čísla jsou skupiny jednotek. — Neptáš: protože víš, že znám tvé přání. — Malí velcí: všichni blažení zde v nebi. — Do zrcadla: božího rozumu, v němž od věčnosti jsou obsaženy tvé myšlenky.

64 — 87. Svatá láska: je to láska blažené duše k Bohu, kterážto láska je udržována živá (bdí) ustavičným viděním Boha (dobra nekonečného) a zaněcuje novou a novou touhu viděti jej a požívati ho, a touha hned je splňována. Aby se tedy tato láska dokonaleji projevila, projev své přání. Bylo určeno (u Boha, s předvídáním svobodného konání básníkova), aby Dante mluvil, neboť Cacciaguida hned potom praví, že již je určena jeho odpoveď; ale láska svatých k Bohu záleží v tom, že chtějí, co chce a jak chce Bůh; tato láska tedy se lépe naplňuje, zkájí, když Cacciaguida čeká na to, co Dante podle vůle boží řekne. — Cit a důvtip: Dante těmi slovy rozeznává mohutnost žádací (cit, náklonnost) a poznávací (důvtip). — První stejnost: Bůh, snad proto, že Bůh je pravda, a pravda jest adaequatio rei et intellectus — srovnání (vyrovnání) věci a rozumu. Bůh je svou bytností stejnost, protože v něm je všecko jedno a bytnostně jedno, není v něm ani více ani méně, jedna osoba v něm není dokonalejší než druhá, vše je v něm týmž způsobem nekonečné, a tři osoby božské jsou jedností přirozenosti, kterou mají, vespolek naprosto stejné. Proto je Bůh vzorem a příčinou působivou i konečnou všech jiných stejností a jedností, a proto je první Stejností. Z toho následuje, že rozumové bytosti, vidoucí Boha a takto se mu stávajíce podobnými („Podobni jemu budeme, nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.“ 1 Jan. 3, 2), mají na sobě rysy této stejnosti, a důvtip je stejný s citem: kolik Boha vidí, tolik jej milují, co si přejí činiti, to umějí (dovedou) činiti, aniž si přejí činiti více než dovedou. — Teplem a světlem: láskou a poznáním. — Chtění: vůle. — Věhlas: rozum. — Na bíledni: vidíte to v Bohu. — Křídla: nemají stejnou sílu. Vůle by chtěla veliké věci, rozum však často nenalézá způsob, jak to učiniti skutkem. — Srdcem: protože nevím, jak slovy to vyjádřiti. — Skvost tento: kříž. — Sytým: ukoj mou touhu znáti tvé jméno.

91 — 110. Ten: Alighiero. Podle jedné listiny byl živ ještě 14. srpna 1201, ale to Dante patrně nevěděl, když praví (1300), že již déle než 100 let činí v očistci pokání za hřích pýchy. — Uvnitř svých starých hradeb: byly to ještě římské hradby, druhé byly stavěny 1173, třetí se začaly stavěti 1284. — Terci i nónu: jsou to církevní hodinky v 9 hodin ráno a ve 3 hod. odpoledne. Na starých hradbách (nebo u nich?) byl kostel benediktinů, kde se na ty a jiné církevní hodinky zvonilo, a podle toho se začínala a končila práce (šestihodinová!). Cacciaguida, který se narodil kolem 1090, líčí tu mravní stav Florencie svých dob. — Řetízků: nenosily ženy řetízky na krku a v zápěstí. — Na punčochách: punčochy a střevíce v jednom. — Čas a věno: nepospíchaly se vdáváním, a nebylo třeba velikých věn. — Domů prázdných: snad pro opětovaná vyhnanství. — Sardanapal: král assyrský, oddaný smyslnosti. — Montemalo: výšina Montemario u Říma, jako Uccellatojo u Florencie. S obou je pohled na města, jichž se týče. Florencie překonává nádherou Řím, ale vetší bude i její pád.

112 — 126. Bertiho Bellinciona: vynikající Florenčan doby Cacciaguidovy, jako také následují osobnosti z rodů Nerli a Vecchio. — Koží nepošitou: s koženými plášti, nepošitými suknem. — Své hrobky: nemusila se báti, že zemře ve vyhnanství. — Pro Francii: pro obchodní cesty svých mužů. — Řečí: dětskou. — O Trojských: Florencie odvozovala svůj původ z Fiesole, Řím z Troje.

128 — 148. Cianghella: Cianghella della Tosa, Florenčanka provdaná do Imoly, žila až asi do 1330. Lana o ní zaznamenal, že vymýšlela nové módy. Jiní vypravují o jiných nepěkných rysech její povahy. — Lapa Saltarella: Lapo Saltarelli, souvěkovec Dantův a právník, účastnil se téměř všech veřejných věcí ve Florencii té doby. Líčí se jako člověk nespolehlivý a marnotratný. — Cincinnata: viz Ráj VI, 46. — Cornelii: viz Peklo, IV, 128. Cincinnatus a Cornelie se tu uvádějí jako příklady prostých a dobrých mravů starého Říma. — Maria: vzývaná v bolestech porodních. Líbezný rys. — Křestním chrámě: sv. Jana Křtitele. Je to osmistěnná stavba s kopulí, snad z 2. čtvrti 6. století. Dosud celá Florencie tam křtí své děti. Viz Peklo XIX, 17. — Má žena: z rodiny Aldighieri, snad z Ferrary (z pádské doliny). — Příjmí tvé: té větve našeho rodu, k níž náležíš ty. — S císařem Konrádem: měl by to býti Konrád III., který panoval 1138 — 1152, a 1147 se zúčastnil druhé křížové výpravy. Ale Konrád III. nikdy nebyl ve Florencii a nečte se, že by někteří Florenčané byli s ním táhli. Snad Dante zmátl vzpomínky na Konráda II. Salskébo, který panoval 1027 až 1039, a když táhl proti Saracénům v Kalabrii, pobyl ve Florencii a některé občany pasoval na rytíře. — Proti nepravosti: náboženství Mohamedova. — Vaši spravedlnost: to, co právem náleží křesťanům, Svatou zemi s jejími svatými místy. Dante z toho viní papeže, ale dějiny vypravují, jak často papežové marně napomínali panovníky k osvobození Svaté země. — Vybaven: zbaven života. — Mučednictví: protože zemřel pro víru.