Božská komedie. Ráj

Dante prosí Cacciaguidu o vysvětlení některých slov, která slyšel v Pekle a Očistci o tom, co mu chystá budoucnost. Cacciaguida mu předpovídá bolesti vyhnanství a útočiště u Cana Grande. Pak napomíná básníka, aby beze strachu pověděl živým, co viděl a slyšel na své tajemné cestě.

1 — 24. Jak ku Klyméně: Phaëthon, syn Phoebův (Heliův, Slunce) a Klyménin, slyšel od Epapha, syna Jovišova, že prý není opravdu synem Phoebovým, pročež běžel k matce, aby zvěděl pravdu. Na důkaz otcovství svěřil mu pak Phoebus v slabé chvíli na jeho naléhání sluneční vůz, který však Phaëthon nedovedl udržeti v pravé dráze a popálil jím nebe, až ho Jupiter bleskem srazil dolů. Dante slyšel od Farinaty a od Brunetta Latiniho o své budoucnosti neurčité zprávy, které jej uvedly do podobného rozpoložení duševního, v jakém byl Phaëthon, když přišel ke Klyméně. — Lampa: duše Cacciaguidova ve světle. — Touhy: zvěděti, co na něj čeká, a zvěděti to od Cacciaguidy, který se právě zmínil o roztržkách florentských a tím básníkovi připomněl to, co slyšel jinde o sobě. — Dobře znamenaný: aby bylo zřejmo, co máš na srdci. — Vědomosti: protože to již napřed věděli. — Vznášíš: až k Bohu. — Trojúhelník: lidský rozum ihned chápe, že v trojúhelníku, v němž součet úhlů se rovná dvěma pravým, nemohou býti dva úhly tupé. Stejně jasně blažení vidí v Bohu (pokud se mu líbí) věci náhodné, jež mohou býti a nebýti. — Bod: na Boha, jenž jest ve svém bytí (ve své jestotě, esse) naprosto jednoduchý; a všecko, co my nazýváme minulým nebo budoucím, je mu věčnou přítomností. — Do vrchu: v očistci. — Sestupuje: do pekla. — Čtverhranným: starý vykladač Petrus Dantis praví, že „čtyřhranným (teragonum) sluje každé těleso, které, jsouc jakkolivěk vrženo, stojí rovně, jako kostka.“ Antonelli myslí na pyramidu, omezenou čtyřmi (i se základnou) trojúhelníky. Zde to znamená statečnou mysl.

31 — 45. Oklikami: dvojsmyslnou odpovědí, jaké dávaly pohanské věštby. — Úsměvem: světlem. — Náhodnost: básník tu užívá abstraktního slova místo konkrétního náhodné věci, t. j. ty, které mohou býti a nebýti, a takové jsou všecky věci budoucí. Zde pak se mluví o náhodných věcech v užším smyslu, t. j. o těch, které jsou na zemi a hlavně skutky svobodné vůle lidské (protože nebesa podle názorů oné doby byla a andělé jsou v jistém smyslu bytosti nutné, t. j. nemající konce své existence) — jsou obsaženy v knížce látky. — Vyobrazena: všecky věci náhodné jsou zřejmy rozumu božímu, jsou mu přítomny, nebo, jak dí Cornoldi, všecko náhodné je přítomno v Bohu jako v zrcadle. — Nutnosti: protože Bůh náhodné věcí od věčnosti vidí, nepřestávají býti náhodnými, jako loď nesestupuje po proudu nutně proto, že ji vidím, ačkoli jakási nutnost při ní je v tom, že vidím-li ji sestupovati, nemohu ji zároveň viděti nesestupovati (podle zásady protiřečnosti). Bůh všecky věci náhodné od věčnosti vidí právě takové, jaké svou bytností jsou, totiž náhodné, a pokud se týče lidských skutků, svobodné. S tím souvisí pojem božího předzvědění vzhledem ke svobodě lidských skutků. — Odtamtud: z boží mysli, jíž je vše přítomno. — Harmonie: nástroj, varhany, nepůsobí přímo v ucho, nýbrž harmonie, z varhan vycházející; tak blažená duše nepoznává budoucnost pouhým viděním Boha samého, nýbrž Bůh, jako člověk, když mluví, mu ji zjevuje nebo mu ji dává viděti (Palmieri).

46 — 54. Hippolytos: syn vévody athénského Thesea. Macecha Phaedra, jejíž lákání zamítl, jej obžalovala, že ji chtěl svésti, a otec jej vyhnal z Athén. Tak Dante bude nevinně odsouzen do vyhnanství, protože nebude chtíti přivoliti k pletkám na škodu svobody městské. — Již se hledá: již nyní, na jaře 1300. — Brzy: první Dantovo odsouzení bylo prohlášeno 27. ledna 1302. — Myslí: Bonifác VIII. a strana Černých. Bonifác VIII. se domníval, že má určitá práva na Toskánu, hledíc k závěti markraběnky Mathildy († 1115) a k uznání těch práv skrze Bedřicha II. r. 1213. Jeho vkládání se do věcí florentských dalo arci později příležitost k Dantovu vyhnanství, ale že by to byl Bonifác VIII. přímo chtěl, je těžko dokázati. Palmieri myslí, že snad Bonifác Danta vůbec neznal. — Tam: na papežském dvoře, kde se kupčí duchovními věcmi. Dante zase upřilišuje. — Pomsta: trest boží; Dante snad myslí vůbec na neblahé následky vlády Černých ve Florencii. — Pravdě: Cesari tím myslí Boha; Palmieri míní, že pravdou je spravedlnost nebo nevina strany Bílých a tato nevina učiní pomstu, t. j. pohne Boha, aby Florencii trestal za viny Černých.

62 — 83. V údolí: v ponížení, v protivenství svého vyhnanství. — Tovaryšstvo: jednak Bílí, jednak ghibellini, kteří se sdíleli s básníkem o vyhnanství. O jeho výtkách míní Casini, že „jsou výlevem uražené mysli, a proto upřilišeny a nespravedlivy.“ — Zrudne: studem nebo snad krví, zbytečně prolitou při nezdařilých pokusech o návrat do Florencie. — Postup: totiž právě tyto pokusy, zmařené nepromyšleností a unáhleností, což Dante nazývá důkazem hovadskosti (v originále bestialita). — Lombarda: je to Bartolomeo della Scala, pán ve Veroně, jehož rodina měla ve znaku žebřík s orlem na něm, a byla první mezi lombardskými ghibelliny. — Dřív bude: dříve bude ti činiti dobré než ho budeš prositi. — S ním toho: je to bratr Bartolomeův, Cangrande della Scala, naroz. 1291 a zemřelý 1329, od něhož Dante očekával veliké véci. — Této hvězdy: Marta, jenž dává lidem ráz válečnický. — Teprv: roku 1300 (rok Dantova vidění). — Jindřicha: sedmého, lucemburského, císaře 1309 až 1313. — Bask: papež Kliment V. (1305 — 1314), který pocházel z francouzské Gascogne, „kraje Basků“. — Zklame: oklame, patrně, jak Dante zde myslí, svým chováním k Jindřichově výpravě do Italie a k jeho římské korunovaci (papež se již usadil v Avignoně). Philalethes míní, že poměr Klimentův k francouzskému dvoru, jehož vlivu podléhal, a k Robertovi neapolskému, úhlavnímu protivníkovi Jindřichovu, mohl činiti jeho chování k Jindřichovi dvojsmyslným nebo alespoň vzbuzovati zdání, že se nechová k císaři upřímně. Palmieri naopak tvrdí, že dějiny nepodávají žádný důkaz o takové neupřímnosti; „ale ovšem,“ dodává, „jistě nepřistoupil na všecko, co by ghibellini (skrze císaře) byli chtěli provésti.“ Dantovi stačilo zdání.

92 — 104. Řekl věci: budoucí o Cangrandovi, tak veliké, že jim sotva budou chtíti věřiti, kdo se jich dočkají. Naděje i vděčnost tu mluví z básníka. — Co řečeno ti: v pekle a v očistci. — Otáčkami: nebeských sfér. — Život tvůj: tvá sláva přečká potrestání tvých spoluobčanů (sousedů). — Vetkávání: odpověděla na mou otázku. — Od osoby: která věc, o niž jde, zná, má dobrou vůli, a má lásku k osobě, jíž má raditi; vlastnosti to spolehlivého rádce.

108 — 141. Méň sebe hledí: na ni se nepřipraví. — Místo nejdražší: rodné město. — Pro své zpěvy: vinou svých zpěvů. — Život: Čestnou pověst u budoucích lidí. — Poklad: duše Cacciaguidova. — Pokrm životný: bude lékem. — Důvodem cti: tvá nebojácnost ti bude ke cti. — Jen duše: lidí slovutných, protože duch posluchačův chce míti příklady známé a bijící do očí, aby věřil tomu, co se mu vypravuje, jako vůbec chce míti zřejmé důvody. Příklady, brané z věcí a jmen neznámých, jsou neúčinné. — Kořen: kořenem příkladu je důvod jeho hodnověrnosti.