Božská komedie. Ráj

Již byly opět upřeny mé oči
v obličej paní mé a duch můj s nimi,
a od vší jiné myšlenky se odtrh’.
A ona nesmála se, ale „Kdybych
5
se smála,“ počala, „tak by se tobě
zvedlo jak Semele, když byl z ní popel;

neb moje krása, která po schodišti
věčného paláce se zaněcuje
tím víc, jak viděl jsi, čím výš se stoupá,
10
kdyby se nemírnila, tolik září,
že smrtelná tvá schopnost v jejím blesku
by byla ratolestí, již hrom tříští.
My do sedmého zdviženi jsme jasu,
kterýžto pod hrudí Lva horoucího
15
teď dolů září s jeho mocí smíšen.
Za svýma očima svou mysl upři
a zrcadla té podobě z nich učiň,
jež v tomto zrcadle ti bude zjevna.“
Komu by známo bylo, jakou pastvu
20
ve tváři blažené mé zraky měly,
když ke starosti jiné jsem se přenes’,
ten chápal by, jak příjemno mi bylo
poslechnout nebeské mé průvodkyně,
té i té strany váhu srovnávaje.
25
V křišťále, který, kolem světa krouže,
jest jménem milého zván jeho vůdce,
pod kterým všecka zloba mrtva byla,
barvy jak zlato, na něž slunce svítí,
jsem uzřel žebřík, vytyčený vzhůru
30
tolik, že zraky mé mu nestačily.
Také jsem po stupních zřel tolik jasů
stoupati dolů, že jsem mněl vše světla,
na nebi zjevná, rozlévat se ztamtud.
A jako kavky pro zvyk přirozený
35
vespolek za svítání vyletují,
by peří studené si rozehřály,
pak jedny odlétají bez návratu,
jiné se navracejí, odkud vzlétly,
a jiné kroužíce tam zůstávají,
40
takový způsob zdál se mi tam býti
v tom jiskření, jež pospolu tam přišlo,
jakmile v jistý stupeň narazilo;
a jas, jenž zadržel se nejblíž u nás,
tak rozzářil se, že jsem v mysli řekl:
45
„Dobře zřím lásku, již mi naznačuješ.“
Ale ta, od níž čekám, kdy a kterak
mluvit a mlčeti, dlí, pročež dobře
proti své touze činím, že se neptám.
Tož ona, která ve vidění toho,
50
jenž všecko vidí, mlčení mé zřela,
mi řekla: „Uvolni svou horkou touhu.“
A já jsem počal: „Zásluhy mé nijak
mne nečiní tvé odpovědi hodným;
však pro tu, jež mi ptát se dovoluje,
55
živote blažený, jenž uvnitř ve své
jsi veselosti skryt, mně učiň známo,
co že tě ke mně tolik přiblížilo,
a pověz, čím to jest, že v tomto kruhu
umlká sladká symfonie rajská,
60
jež v jiných dole zaznívá tak zbožně.“
„Jak zrak, tak smrtelný máš sluch ty stejně,“
mi odvětil, „tož zpěv tu nezní proto,
proč Beatrice se tu neusmála.
Po stupních žebříku jsem posvátného
65
sestoupil tolik, jen bych plesně slovy
tě uvítal a světlem, jež mne šatí.
Aniž jsem rychlejší byl z větší lásky,
neb víc a stejně lásky odsud vzhůru
hoří, jak plápolání tobě jeví.
70
Však láska vznešená, jež ochotnými
nás činí sluhy rady, svět jež řídí,
zde místo určuje, jakž pozoruješ.“
„Zřím dobře, svatá svítilno,“ jsem řekl,
„jak svobodná zde na tom dvoře láska
75
stačí chtít to, co věčná prozřetelnost.
Však toto se mi chápati zdá těžké,
proč jen ty sama ze všechněch svých družek
ke službě této bylas předurčena.“
Dřív nedospěl jsem posledního slova,
80
než učinil jas prostředek svůj středem,
jako mlýn rychlý dokola se toče.
Pak láska, vnitř tam jsoucí, odvětila:
„Světlo se boží na mně zahrocuje,
tímto, jež má mne v lůně, pronikajíc,
85
jehožto moc, s mým viděním se pojíc,
mne tolik zdvíhá nade mne, že vidím
tu svrchovanou Bytnost, zkud se line.
Ztud pochází ta veselost, jíž planu,
neb svému vidění, jak ono jasné,
90
plamene svého jasnost vyrovnávám.
Však duše, která nejjasněj plá v nebi,
seraf, jenž upírá zrak v Boha nejvíc,
by nestačil tvé otázce dát odvět;
neb tolik vzdaluje se do propasti
95
věčného určení to, nač se tážeš,
že od stvořených urváno všech zraků.
A světu smrtelnému, až se vrátíš,
co pravím, oznam, by již netroufal si
k cíli tak velikému šinout nohy.
100
Mysl, jež svítí zde, tam dole čadí,
a proto pohleď, kterak jí tam možno,
co nemůže, ač do nebe je vzata.“
Takovou mez mi vytkla jeho slova,
že otázky té nechal jsem a jeho,
105
kdo byl by, pokorně jsem jal se ptáti.
„Prostřed dvou břehů italských se skály
tyčí, ne příliš vzdáleny tvé vlasti,
tolik, že hromy mnohem níže znějí,
a tvoří hrb, jenž Catria se zove,
110
pod nímž je dole zasvěcena poustka,
jež bývá zřízena jen ke klanění.“
Tak po třetí mi počal hovořiti;
a potom, v řeči pokračuje, řekl:
„Tam tak jsem utvrdil se v službě boží,
115
že o krmích jen s mokem olivovým
lehounce horka trávil jsem i mrazy,
v myšlenkách spokojen jsa rozjímavých.
Ten klášter hojný užitek kdys dával
nebesům těmto, ale nyní zplaněl,
120
takže to záhy zjeviti se musí.
Na místě tom já Petrem Damianem
kdys byl a Petrem Hříšníkem jsem v domě
byl Naší Paní na adrijském břehu.
Zemského žití zbývalo mi málo,
125
když klobouk ten mi nabídnut a vnucen,
jenž se špatných jen na horší se střídá.
Kdys Cefas přišel, Nádoba též velká
svatého Ducha, hubení a bosí,
berouce pokrm, kdekoli jim dali.
130
Teď dnešní pastýři chtí s obou boků
mít, kdo by podpíral je a kdo vodil,
tak těžcí jsou! a kdo by vzadu zdvíhal.
Komoně plášti svými přikrývají,
takže dvé zvěrů pod jednou jde koží;
135
ó trpělivosti, jež tolik snášíš!“
Na ten hlas více plaménků jsem uzřel
po stupních sestupovat a se točit,
a každým kolem rostla jejich krása.
K tomuto přišedše, jej obstoupily
140
a zdvihly křik tak mohutného zvuku,
že zde by nenašlo se přirovnání;
aniž já pojal jej; tak zmoh’ mne hukot.