Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Na Beatricino vyzvání se Dante dále ještě dívá na tyto duchy. Jeden z nich, sv. Benedikt, se k němu přiblíží, mluví o sobě a svých učednících a želí pak úpadku kázně ve svém řádě. Dante s Beatricí stoupají pak do osmého nebe, stálicového, odkud básník obrací zrak na oběžnice, které mu zůstaly pod nohama.
K vůdkyni své jsem všecek ustrnulý
se obrátil jak robě, jež se vždycky
tam utíká, kde mní se nejjistějším.
A ona jako máti, jež hned pomoc
5
synu, jenž bled a bez dechu je, skýtá
svým hlasem, jenž mu k uklidnění bývá,
A nevíš, že je nebe všecko svaté,
a co se činí zde, je z dobré horlivosti?
10
Teď pomyslit si můžeš, jak by tebe
zpěv změnil byl a já, se usmívajíc,
jestliže křik tak velice tě pohnul,
v němž, kdybys rozuměl byl prosbám jeho,
již byla by ti oznámena pomsta,
15
kteroužto uvidíš dřív nežli zemřeš.
Neseká těchto výsostí meč kvapně
ni zdlouhavě, leč že tak zdá se tomu,
kdo touže, neb se boje, čeká jeho.
Ale již nyní k jiným se zas obrať,
20
neb mnoho znamenitých duchů spatříš,
jestliže pohled zavedeš jak pravím.“
Jak libo bylo jí, jsem oči upřel,
a spatřil jsem sto drobných sfér, jak spolu
se vzájemnými paprsky víc krášlí.
25
Já byl jak ten, kdo v sobě potlačuje
hrot žádosti, jenž netroufá si ptát se,
boje se obtěžovat přílišností.
A ta, jež největší a nejsvětlejší
z těch perel byla, kupředu se hnula,
30
by sebou moji touhu ukojila.
Pak uvnitř v ní jsem uslyšel: „Bys viděl
jak já tu lásku, jež plá mezi námi,
tvé myšlenky by byly vyjádřeny.
Však abys, čekaje, se nezdržoval
35
od cíle vznešeného, dám ti odvět
i na myšlenku, již tak váháš říci.
Kdys vrch té hory, jež má na úbočí
Cassino, býval navštěvován lidem
zle rozpoloženým a oklamaným.
40
A já jsem ten, jenž nahoru tam první
nes’ jméno toho, který na zem uved’
tu pravdu, jež nás tolik vyvyšuje.
A milost nade mnou tak velká vzplála,
že odvedl jsem vsi, jež vůkol byly,
45
od kultu bezbožného, jenž svět svedl.
Vše druhé ty zde ohně rozjímaví
kdys lidé byli, zanícení teplem,
jímž květy rodí se a plody svaté.
Zde Romuald je, zde je Makarius,
50
zde moji bratří jsou, již v klášteřích kdys
stanuvše pevně, žili s věrným srdcem.“
A já mu: „Náklonnost, již, mluvě se mnou,
jevíš, a dobrá tvářnost, kterou vidím
a pozoruji ve všech žárech vašich,
55
tak moji důvěru mi rozšířila,
jak slunce růži rozvírá, když tolik
se rozvije, co její schopnost stačí.
Tož prosím tě, a ty mne, otče, ujisť,
zda mohu tolik milosti vzít, abych
60
tě viděl s podobou tvou odhalenou.“
A on mi: „Bratře, vysoká tvá touha
v poslední nahoře se splní sféře,
kde všechny jiné plní se i moje.
Tam dokonalá, zralá jest a celá
65
každičká tužba; v oné jenom sféře
část každá tam je, kde jest vždycky byla;
neb není v místě aniž v točnách vězí,
a tento žebř náš k ní až vystupuje,
pročež tak tvému vymyká se zraku.
70
Tam nahoru až patriarcha Jakub
část nejvrchnější vztahovat jej viděl,
kdy andělů tak plný se mu zjevil.
Však teď, by stoupal po něm, nikdo nohy
se země nehýbe, a řehole má
75
ke škodě papírů jen dole zbyla.
Zdi, které bývaly kdys opatstvími,
jsou proměněny v peleše, a kukly
jsou pytle, plné mouky pokažené.
Však těžký úrok proti vůli boží
80
se tolik nebéře jak ovoce to,
jež srdce mnichů tolik pošetilo;
neb čehokoli církev střeže, všecko
náleží lidem, kteří pro Bůh prosí,
ne příbuzným, ni jiným, ohavnějším.
85
Tak poddajné je smrtelníků tělo,
že dobře začít nevystačí dole
od vzniku dubu, až kdy vydá žalud.
Bez zlata započal a beze stříbra
kdys Petr, a já modlením a postem,
90
a poníženě František své družstvo.
A na každého počátek-li patříš,
a potom podíváš se, kam to zaběh’,
z bílého černým učiněný spatříš.
Ale však Jordán nazpět obrácený
95
a moře utíkat, když Bůh chtěl, zříti
divnější bylo, nežli tady pomoc.“
Tak řekl mi a potom k svému sboru
se opět přivětil, a sbor se semkl;
pak jako smršť se všechen vznesl vzhůru.
100
Za nimi po žebříku sladká paní
jediným posunkem mne popohnala,
tak její moc mou přirozenost zmohla;
aniž zde dole, kde se přirozeně
stoupá a sestupuje, byl kdy pohyb
105
tak rychlý, by se srovnat moh’ s mým křídlem.
Tak, čtenáři, kéž navrátím se jednou
ve zbožný triumf onen, pro nějž často
svých pláči hříchů a se v prsa biji,
jako že nebyl bys v tak krátku vytáh’
110
a strčil v oheň prst, jak já jsem uzřel
znamení, jež jde za Býkem, a byl v něm.
Ó hvězdy slovutné, ó světlo velkou
těhotné silou, od něhož má původ
vše nadání mé, buď si jakékoli,
115
s vámi kdys vycházel a zas se skrýval
života všeho smrtelného otec,
když toskánský vzduch ucítil jsem prvně;
a pak, když milost jest mi uštědřena,
že v kruh jsem výsostný všel, jenž vás točí,
120
za úděl vaše oblast jest mi dána.
K vám nyní zbožně duše moje vzdychá,
by obdržela sílu k lopotnému
úkolu tomu, jenž ji k sobě táhne.
„Tys tolik blízko u poslední spásy,“
125
tak Beatrice počala, „že jistě
máš nyní jasné zraky své a bystré;
a proto dřív než více do ní vnikneš,
zpět dolů popatři a viz, co světa
již pod nohama jsem ti umístila,
130
tak by tvé srdce radostné jak lze mu
před zástup vítězný se uvodilo,
jenž vesel jde sem étherem tím oblým.“
Zrakem jsem navrátil se po všech sedmi
sférách a spatřil tuto kouli takou,
135
že usmál jsem se její ubohosti;
a úradek ten jako lepší chválím,
jenž dbá jí míň, a ten, kdo jinam myslí,
se vpravdě rozšafným můž nazývati.
Spatřil jsem dceru Latoninu pláti
140
bez toho stínu, pro který jsem kdysi
ji považoval za hustou a řídkou.
Vid, Hyperione, jsem syna tvého
tam snes’ a zřel, jak kolem něho blízko
Maja a Dione se pohybují.
145
Ztamtud jsem spatřil, kterak mezi otcem
a synem krouže Jupiter, je mírný,
a tam mi vysvitly míst jejich změny.
A všechněch sedm se mi ukázalo
těch těles, kterak velká jsou a rychlá
150
a kterak v bezpečných jsou vzdálenostech.
Lícha, jež činí nás tak divokými,
jak s věčnými jsem Blíženci se točil,
vše od vrchů se zjevila mi k ústím;
pak oči jsem zas k očím krásným stočil.
13 — 30. Prosbám jeho: toho křiku; svatí tedy vzývali Boha o trestání zlořádů. Dante, praví Cornoldi, aby se jeho výtky zdály naprosto spravedlivými, klade je do úst svatým v nebi, a Beatrice je musí schvalovati. — Pomsta: snad ponížení Bonifáce VIII. v Anagni nebo přenesení sv. Stolice do Avignonu, nebo vyšetřování o živote a víře Bonifáce VIII., k němuž dal Filip IV. Sličný podnět a k němuž Kliment V. svolil. — Meč: spravedlnost boží. — Sfér: koulí. — Vzájemnými paprsky: je to vzájemná láska svatých. — Hrot žádosti: touhy, která jakoby člověka bodala kupředu. — Nejsvětlejší: sv. Benedikt. — Sebou: aby mi o sobě pověděla.
31 — 50. Bys viděl: Kdybys viděl naši lásku, již bys bez váhání byl vyřkl své přání. — Od cíle: cílem pouti básníkovy je spatření Boha. — Cassino: Monte Cassino, hora (556 m) v Apeninu abruzzském, mezi Římem a Neapolí. Před příchodem sv. Benedikta byl na rovném vrcholku chrám Apollinův a Venušin oltář s posvátným hájem. — A já jsem: sv. Benedikt, zakladatel známého řádu, naroz. 480, zemř. 543, poustevničil nejprve a pak založil několik klášterů u Subiaca na východ od Říma, ale konečně se usadil na Montecassinu, kde zahladil zbytky pohanství. — Pravdu: víry křesťanské, která nás učí vznešeným pravdám a životu, podobnému životu božímu. — Teplem: lásky k Bohu, z níž se rodí svaté myšlenky a touhy (květy) a ctnostné skutky (plody). — Romuald: zakladatel Camaldolských, naroz. v Ravenně kolem 950, zemř. 1027. — Makarius: snad Makarius starší, egyptský, opat velikého množství mnichů, zemř. 391. — Moji bratří: benediktini.
53 — 96. Dobrá tvářnost: snad jiskření. — Odhalenou: s lidskou tvářností. — V poslední: v Empyreu. — Dokonalá: nic jí nechybí z toho, čeho si žádá; zralá, již neroste; celá, t. j. neporušená nezřízeností. — Vždycky byla: protože je to nebe nepohyblivé. — V točnách: v pólech, kolem kterých by se otáčela. — Jej viděl: ten žebřík, po němž sestupovali a vystupovali andělé. — Ke škodě: zbytečně se jí popisuje papír. Jistě zase upřilišování. — Kukly: svrchní roucho mnišské. — Těžký úrok: t.j. braní úroků z půjčky, které bylo podle středověkých názorů těžkým hříchem, se neprotiví vůli boží tak, jako obracení důchodů (ovoce) z klášterních statků k osobnímu prospěchu mnichů. — Pošetilo: naše starší řeč užívala slovesa pošetiti se ve smyslu zblázniti se. Místo „pošetilo“ mohlo by se říci „pobláznilo“. — Církev střeže: majetek církevní je církvi svěřen, aby ho užívala pro chudé, tedy ovšem i pro řeholníky, ale jen pokud toho třeba k jejich výživě a jiným nutným věcem. — Tělo: přirozenost lidská je tak náchylná ke zlému, že dobrý začátek nepostačí, aby se vytrvalo v dobrém tak dlouho, kolik času uplyne od prvního začátku dubu do dne, kdy ponese žaludy. Tak Palmieri. — Družstvo: řeholi, řád. — Na každého: řádu. — Jordán: projevuje naději, že Bůh snad navrátí upadlé řády k původním dobrým začátkům, neboť učinil větší zázraky, když způsobil, že vlny jordánské se vracely a kupily se do výše jako zeď, aby mohli Izraelští přejíti, nebo když moře Rudé se rozstoupilo, jakoby před týmiž Izraelskými utíkalo. Dante tu hledí ke slovům žalmu 113, 3.
102 — 123. Zmohla: překonala tíži lidské přirozenosti. — S mým křídlem: letem. — Tak, čtenáři: tak jistě kéž se vrátím do oné slávy, pro niž lituji svých hříchů (abych se jí stal hodným), jako je pravda, že bys atd. — Vytáh’ a strčil: převrácený pořádek. — Znamení: Zvířetníku, Blížence. — Silou: vlivu Blíženců se připisovalo nadání k vědám. — Otec: slunce, které bylo ve znamení Blíženců, když se Dante (v květnu 1265) narodil. — V kruh… výsostný: osmé nebe, jež unáší s sebou hvězdy, pevné. Vešel do něho tam, kde bylo souhvězdí Blíženců. — Úkolu: vypsati poslední část této pouti. — Táhne: aby o tom vypravovala.
124 — 153. Spásy: Boha, cíle našeho bytí a dárce všeho dobrého. — Jasné zraky: blízkost Boha osvěcuje člověka. — Do ní: do poznání poslední spásy, Boha. — Étherem tím oblým: touto nebeskou sférou, koulí. — Tuto kouli: naši zemi. — Úradek: soud lidí, kteří málo dbají o věci pozemské. — Dceru Latoninu: lunu, měsíc. — Stínu: skvrn, o nichž se mluvilo ve 2. zpěvu Ráje. — Syna: slunce, syna Hyperiona, jednoho z Titanů. — Snes’: pohled do slunce, protože měl zraky jasné a bystré. — Maja: je tu jmenována místo svého syna Merkura, jako Dione místo své dcery Venuše. — Ztamtud: kde jsem byl. — Jupiter: má povahu prostřední mezi chladem otce svého Saturna, a horkem svého syna Marta. — Sedm: oběžnic. — V bezpečných: aby se nesrazily. — Lícha: ten kousek země, pro nějž tolik válek. — K ústím: řek.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
