Božská komedie. Ráj

Když všichni přítomní nebešťané zapěli slávu božské Trojici, sv. Petr počíná prudký výpad proti některým papežům. Svatí se pak vrátí do Empyrea, a Dante s Beatricí se vznesou do devátého nebe. Beatrice vykládá básníkovi povahu tohoto nebe a kárá lidskou hříšnou žádostivost.

9 — 35. Bez bažení: v nebi již se po ničem jiném netouží. — Pochodně: světla. — Nejdřív přišla: sv. Petr. — Mars: má barvu červenavou, Jupiter bílou. Světlo sv. Petra, které bylo bílé, zrudlo. — Kůru: ve shromáždění svatých, v ráji. — Mlčení: jako slavnostní přípravu. Počíná se opět výpad, nad jiné vášnivější, proti Bonifáci VIII. — Bezprávně: Dante s jinými své doby měl za to, že Bonifác VIII. se dostal na stolici papežskou nedovoleným způsobem, když prý pohnul sv. Celestina V., aby se poděkoval. — Prázdné: ne před církví, neboť i Dante jindy uznává Bonifáce VIII. za pravého náměstka Kristova (Očist. XX, 87), nýbrž před očima Ježíše Krista, který jej (podle Danta) pokládá za nehodného držeti to místo. — Krve: snad myslí na krev prolitou v rozbrojích mezi přívrženci a protivníky Bonifácovými. — Nešlechetný: Satan; libuje si v tom puchu (špatnosti) a v té krvi. — Barvou: ohnivou. — Beatrice: zbledla, míní Palmieri, neboť bledost prý je barva bázně. — Mocnost: Ježíš Kristus, Bůh a člověk. Při jeho smrti se slunce zatmělo, místo světla slunečního nastaly tmy, a podobná náhlá změna se stala v nebi nyní.

37 — 65. Pokračoval: sv. Petr. — Kristova choť: církev. — Xystus: papežem 117 — 127, Pius 142 — 151, Calixt 218 — 222, Urban 223 — 230; všechny církev uctívá jakožto mučedníky. — Část: guelfové po pravici, ghibellini po levici papežů, nástupců Petrových a oněch dávných papežů. — Obrano: třeba mysliti na ochranu, kterou Bůh slíbil církvi a kterou tu básník zosobňuje. — Cahorští: Cahors ve Francii měl špatnou pověst pro množství lichvářů. Odtamtud byl Jan XXII., jako zase Kliment V. z Gascogne (kraj ve Francii pod severními Pyrenejemi). — Z naší krve: chtějí míti osobní prospěch z té církve, kterou my jsme svou krví šířili a utvrzovali. — Scipiona: příjmím Afrického, který porazil konečně Hannibala v druhé válce punské. — Otevř ústa: až se vrátíš na zemi.

67 — 99. Umrzlé páry: sníh. — V čas: od polovice prosince, když slunce vchází do znamení Kozorožce (Kozy). — Zdobit se: poněvadž takové chumelení je zjev očím příjemný. — Páry: světla svatých. Souvislost s parami je v tom, že na př. blýskavice byly pokládány za páry, které se vznítily. — Prostředí: mezi nimi a zraky básníkovými; vystoupily příliš vysoko. — Otočen jsi: jak daleko jsi se s tímto nebem již otočil. — Dříve: jak vypravoval ve zpěvu XXII, 151. — První pásmo: zemské, šlo podle Dantových názorů do 16 a půl stupně sev. šířky, a po rovnoběžce té šířky se také celkem pohyboval s nebem hvězdným básník, ovšem nahoře v nebesích. Po prvé (dříve) pohleděl na zemi, jsa v poledníku jerusalemském, který dělil zmíněnou rovnoběžku (pokud je na naší východní polokouli), vpůli. Nyní se odtamtud octl na jednom konci téže rovnoběžky, v poledníku cadixském (Gades) ve Španělích, otočil se tedy s hvězdným nebem o 90 stupňů. — Ulyxovu: úžinu Gibraltarskou (viz Peklo XXVI, 125). — Sem blíž: na východě; ale viděl jen břeh foenický, kde Jupiter, chtěje svésti Europu, dceru asijského krále Agenora, vzal na sebe podobu býka, který si počínal tak mírně, že Europa s ním laškovala a sedla si mu konečně na hřbet, načež Jupiter ji unesl. Bídné náboženské báje! — Líchy: země; nemohl viděti více, protože dále na východě té doby již byla noc, na západě pak bylo slunce o jedno znamení Zvířetníka napřed; bylo totiž ve znamení Skopce, Dante pak byl v Blížencích; jas slunce v těch stranách vadil jeho zraku. — Baví se: stále se jí zabývá. — Hnízda Ledina: blíženci Castor a Pollux byli synové Jovišovi a Lediny; hnízdo Ledino je souhvězdí Blíženců, z něhož Beatriciny oči zdvihly básníka do prvního (devátého od země) pohyblivého nebe, která jsouc největší, pohybuje se, aby stačilo druhým, nejrychleji.

100 — 122. Výsostné: protože od země nejvyšší. — Veleživé: plné života, živosti, pro svůj rychlý pohyb. — Stejné: nejsou tam hvězdy a nic, čím by bylo lze rozlišovati jedno místo od jiného. — Povaha světa: La natura del mondo; někteří chtí čísti, a Palmieri míní, že je to jediné filosoficky správné čtení, „La natura del moto,“ povaha nebo přirozenost pohybu (kruhového), která je taková, že střed (naše země) se nehýbe (povaha, přirozenost, pohybu jej uklidňuje), vše ostatní pak, všecka pohyblivá nebesa, se točí kolem toho středu. Ale nevidím, proč by nemohlo míti správný smysl také čtení skoro všech rukopisů, povaha světa, jak si jej tenkrát představovali, je taková, že země stojí pevně a nebesa se točí kolem ní. — Odsud: z prvního (nejvyššího) pohyblivého nebe začíná se uspořádání světa, takže ono je východištěm (metou) takového pořádku, t. j. pohybu kolem pevného středu. Ono samo pak je uváděno v pohyb od andělů, a to od kůru serafínů, jejž tu básník vyjadřuje jednotným číslem (láska, jež točí jím, a která se nítí, zaněcuje, v Bohu, berouc od něho svou sílu). — Moc: účinnost tohoto nebe, které své vlivy sděluje ostatním nižším nebesům (dští ji). — Světlo a láska: světlo rozumové, rozum a vůle boží, t. j., ta mysl boží, o níž se mluví ve v. 110. V ní jako účinek ve své příčině je obsaženo toto nebe (ona je objímá), není tedy v místě v lidském smyslu, protože místo předpokládá hmotu, a té není v Bohu. Poněvadž pak mysl boží je totéž co Bůh, lze říci, že toto nebe má místo v Bohu, který je svou nesmírností objímá a přesahuje. — Jak toto: první pohyblivé nebe ostatní nebesa. — To opásání: to světlo a tu lásku, pásající první pohyblivé nebe, chápe plně jen Bůh. — Jeho: pohyb. — Členěn: měřen, protože to je první pohyb. — Kterak čas: přirovnává čas stromu. Čas je podle Aristotela počítání pohybu podle „prve“ a „potom“, t. j. je to míra ustavičného postupu v pohybu. Čas tedy má své kořeny v prvním pohyblivém nebi, protože počal pohybem a má tedy své kořeny, t. j. počátek nebo základ, společné s oním nebem. A protože od téhož nebe se pohyb rozvětvuje do ostatních nebes, jsou v těchto nebesích větve (haluze) času. Je to arci strom obrácený kořeny vzhůru. — Ó chtivosti: Beatrice, mluvíc o čase, připomněla si, jak čas měnívá lidskou povahu. Chtivost je tu nezřízená láska k věcem pozemským a zvláště lakomství. — Pod sebe: pod své vlny, tak, že nevidí svůj neblahý stav.

124 — 148. Kvete: na začátku, v mládí ukazuje se dobrá vůle, ale žádostivostí věcí pozemských se kazí. — Puchry: znetvořené, zelené a tvrdé švestky. — Pokryta: vousy. — Krmi: nepostí se. — Řádnou: dospěv. — Bílá pleť: o těchto verších jsou nekonečné výklady. Scartazzini praví: Ten, jenž přináší ráno a nechává nám večer, je slunce. Jeho dcera je lidská přirozenost, nebo zkrátka člověk, protože slunce je otec (v jistém smyslu) všeho smrtelného života (viz Ráj XXII, 116). První pohled je obličej, neboť ten se první spatřuje na člověku. Jako v člověku věkem bílá barva se mění v tmavší, tak se časem mění jeho mravy. — Kdo vlád’ by: císař, od něhož Dante tolik doufal. — Ze zimy: protože při opravě kalendáře, kterou podnikl Julius Caesar, bylo při vypočtení oběhu slunečního kolem země zanedbáno asi 12 minut (Dante ten čas nazývá setinkou, neboť to je skoro setina dne), jaro, které se má počínati 21. března (t. j. pozorovalo se, že jarní rovnodennost připadá před kalendářním 21. březnem), a sice za dnů Dantových byla již 8 dní před ním. Kdyby to bylo pokračovalo, bylo by se jednou došlo tak daleko, že jaro by se bylo počínalo 1. lednem, t. j. leden by již nebyl náležel k zimě, byl by vyšel ze zimy. Oprava kalendáře, již nařídil 1582 Řehoř XIII., to napravila. — Řvát: hněvem; Písmo sv. (Joel, Oseáš) užívá toho slova o hněvu božím (Oseáš myslí na lva, Joel na hřímání). — Štěstí: šťastný obrat, který způsobí prozřetelnost boží a jímž se stane, že člověčenstvo půjde pravým směrem. — Po květu: nebudou se již tvořiti puchry, nýbrž dobré ovoce.