Božská komedie. Ráj

Pln rozkoše básník pozoruje nebeskou růži a anděly létající vzhůru a dolů mezi Bohem a svatými. Beatrice zatím usedla na své místo, a místo ní se Dantovi zjevuje sv. Bernard, který mu ukazuje Beatrici a pak ho vyzývá, aby pohleděl do výše. Tam spatřuje nejsvětější Pannu uprostřed tisíců plesajících andělů.

3 — 30. Ve své krvi: vyliv za nás krev, náš Spasitel zasloužil tímto duším milost, aby se s ním na věky spojily; v krvi své je obmyl od hříchů. — Však to: druhé dvorstvo, andělé, kteří patří stále, i když létají, na Boha. — Zveličila: učinila tak veliké a šťastné. — Stoupalo tam: vzhůru k Bohu, předmětu své lásky. — Rozdávali: činili svaté účastné žáru lásky a spokojenosti, jež získávali (rozmnožovali v sobě), kdykoli se, létajíce (ovívajíce bok křídly), přibližovali k Bohu. — Jasu: božímu, jenž se vyléval na svaté. — Božské světlo: které přímo vychází od Boha, proniká všude, jen když bytost, jež to světlo má přijmouti, je toho hodna a připravena k jeho přijetí; v takovém případě nic nemůže tomu světlu překážeti. — Hled: pohled rozumu svého a lásku své vůle obraceli k jedinému předmětu, k trojímu Světlu, k Bohu, jenž jest jeden bytností (jediná hvězda) a trojí v osobách (trojí světlo). — Bouři: na toto bouřlivé moře, kterým se my ubozí smrtelníci plavíme.

31 — 46. Barbaři: Seveřané. — Z těch stran: z krajů, kde každou noc lze viděti Veliký vůz; nymfu Heliku proměnila Diana v toto souhvězdí a jejího syna v souhvězdí Bootes. — Dílo: stavby. — Laterán: papežský palác a chrám sv. Jana Křtitele; Laterán zde znamená Řím. — Z Florencie: poměry florentské se tu stavějí proti pojmu „zdravý (mravně) lid a spravedlivý“. — V něm: v tom žasnutí. — Slibu: do něhož slíbil putovati. — Líčiti: až se vrátí domů. — Živým světlem: kterým se skvěla růže. — Procházeje se: očima.

55 — 78. Nově zanícenou: aby zvěděl jednotlivosti toho, co viděl. — Mně: mysle, že uzřím Beatrici. — Kmeta: sv. Bernarda. — Oděného: bíle. — K cíli: k vidění Boha v něm samém, tak jak jest. — Hnula: prosbou. — Od hůry: počínajíc od nejvyššího stupně dolů. — Zas: ji spatříš. — Na trůně: jejž si zasloužila; je tedy Beatrice skutečná osobnost. — Odrážela: jež se odrážely od jejího obličeje. — Prostředím: podle Danta vidění záleží v tom, že jakýsi obraz viděné věci přichází vzduchem nebo étherem do oka, na jehož sítnici jakoby pak tu věc namaloval. Takový obraz se tedy mísí s prostředím. Ale možná, že smíšen zde znamená změněn. Dante neviděl Beatrici pomocí takového obrazu, nýbrž světlem slávy, jímž byl obdařen.

88 — 102. Zachovávej: buď ke mně i dále tak štědrá. — Studnici: světla a radosti, k Bohu. — Dovršil: viděním Boha. — Na niž: sv. Bernard přišel skutečně na tu cestu, na níž byl Dante. Ale také by se mohlo přeložiti k čemuž, t. j. za kterýmžto účelem, abys mou pomocí dovršil svou cestu, jsem přišel. — Prosba: Beatricina a má láska k ní a k tobě. — Po paprsku: paprsek světla božího již vešel do očí mysli básníkovy, ale neukázal mu hned všecko, takže, když se přibližoval k vidění Boha, od něhož paprsek ten vycházel, jakoby stoupal po tomto paprsku. — Nebes Královna: nejsvětější Panna, jejíž přímluva byla začátkem pouti Dantovy a bude jejím dovršením. — Bernard: církevní učitel, nar. se na zámku Fontaines u Dijonu (départem. Côte-d’Or) 1091, vstoupil 1013 do cisteriáckého kláštera Cisteaux, 1015 se stal opatem v Clairvaux, odkud svůj řád velice zvelebil a rozšířil a kde 1153 zemřel. Dovedl spojovati rozjímavý život s činným a živě se účastnil všech důležitých záležitostí církevních své doby. O Panně Marii mluví ve svých spisech se zvláštní láskou a oddaností.

104 — 142. Naši Veroniku: Dante zde míní obraz tváře Spasitelovy na rouše, který se ukazoval v Římě a který snad tam v jubilejním roce 1300 sám viděl; praví naše Veronika, protože prý jakási zázračná kopie byla v Edesse. Slovo Veronika prý vzniklo ze slov vera ikon, pravý obraz. O původu obrazu se vypravovalo, že jakási zbožná žena si přála míti obraz Páně, a že Pán Ježíš, věda to, ji požádal o její závoj, který si přitiskl na obličej, a v závoji zůstaly jeho rysy. — Dávnou: již dávno o tom obrazu slýchal. — Onoho míru: nebeského. — Milosti synu: poněvadž se mu dostalo zvláštních, nezasloužených milostí. — Toto bytí: tento stav rajský. — K nejvzdálenějšímu: nejvyššímu. — Nejdál s kraje: na nejvyšším kraji růže. — Čelo: ostatek onoho nejvyššího kruhu sedadel. — Kde oj: kde má vyjíti slunce (sluneční vůz, jejž kdysi Phaëton, syn Apollinův, řídil tak špatně, že vyjel z dráhy a popálil nebe). Místo, kde má vyjíti slunce, je nejjasnější a na obě strany odtamtud se světlost oblohy umenšuje. — Auriflamma: aurea flamma, zlatý plamen, slul prapor sv. Dionysia a králů francouzských, na němž byl plamen v zlatém poli. Auriflamma zde jest onen nejvyšší kruh (čelo růže), v jehož středu je Panna Maria. — Umem: způsobem svého plesání. — Veselostí: plnila oči svatých veselostí, radostí. — Slov: kdybych slovy dovedl vyjádřiti, co mám v obraznosti. — Se pokusiti: o vylíčení nejmenší části té rozkoše, již působil pohled na ni. — Na svou vroucnost: Dante (tak vykládá Buti) otočil oči na sv. Bernarda a pozoroval jeho vroucí lásku k Panně Marii. Ale možná, že Bernardova vroucnost, Bernardova láska, je zde Panna Maria, což by také naznačovala slova „k ní“, Dante pak si jeden okamžik všiml, že sv. Bernard se na něj dívá. — Zas zírat: znova zírati na nejsvětější Pannu. Palmieri upozorňuje, že když jde o poslední, nejtěžší krok Dantovy pouti, Beatrice jej opouští a odevzdává ho sv. Bernardovi. Proč? Z dvojího prý asi důvodu, estetického a filosofického. Estetický záleží v tom, že se slušelo, aby se nyní Beatrice ukázala Dantovi ve vší své slávě, na trůně, který jí náležel mezi svatými; to pak se nemohlo státi teprve, až by se bylo jeho vidění skončilo, bylo tedy třeba, aby ho Beatrice opustila v určité chvíli, kterou sama zvolila. Kdyby se Beatrice neukázala básníkovi v lesku své slávy, chybělo by něco takové kráse a chybělo by nějaké potěšení srdci jejího věrného. Důvod filosofický je ten, že theologie, jejímž symbolem jest (podle Palmieriho) Beatrice, je sice bezpečnou vůdkyní k vidění Boha, ale theologickým aktem, úkonem, kterým se člověk již také na zemi spojuje s Bohem, jest to, čemu se říká kontemplace, „patření“, které korunuje theologii. Slušelo tedy, aby k poslednímu kroku, k patření na Boha, doprovodil Danta a jemu pomohl takový kontemplativní, „patřivý“ světec, jakým byl sv. Bernard, který také, jakožto zvláštní ctitel nejsvětější Panny, se zvláště hodil k tomu, aby dokončil pout, podniknutou přičiněním téže nejsvětější Panny, Marie. K těmto Palmierovým slovům podotýkám, že když praví, že „patření“ je theologickým aktem, nechce říci, že by ho byl schopen jen theolog neb člověk theologicky vzdělaný. Každý člověk, křesťansky věřící, doufající a milující je s pomocí boží schopen kontemplace, prostého „patření“ na božské nebo jiné zjevené věci, patření, spojeného s úkony vůle.