Božská komedie. Ráj

Slunce, jež kdys mi zahřálo hruď láskou,
bylo mi krásné pravdy, dokazujíc
a vyvracejíc, zjevilo tvář sladkou.
A já, bych sebe sama opraveným
5
a jistým vyznal, hlavu k promlouvání,
kolik se náleželo, zdvih‘ jsem strměj.
Však vidění se zjevilo, jež tolik
mne připoutalo, když jsem patřil na ně,

že nevzpomněl jsem na vyznání svoje.
10
Jak průsvitnými skly a vytřenými
anebo vodou čisťounkou a tichou,
ne také hloubky, by dno tratilo se,
se rysy našich tváří navracejí
tak mdlé, že perla na bělostném čele
15
nevchází v naše zornice méň rychle,
takých jsem tváří, hotových v řeč, mnoho
spatřil, čímž v blud jsem protivný vběh’ tomu,
jenž lásku člověka vzňal ke studánce.
Hned jak jsem si jich všim’, je za podoby,
20
jež v zrcadle se obrážejí, maje,
bych, čí jsou, viděl, otočil jsem oči.
A nic jsem nespatřil a vpřed je zase
stočil v zrak přímo sladké průvodkyně,
jež usměvavá plála v očích svatých.
25
„Nediv se, že se usmívám,“ mi řekla,
„zříc tvoje dětské smýšlení, když ještě
po pravdě netroufá si šinout nohu,
však zvrací tebe, jak mu zvykem, v prázdno.
Jsou pravé podstaty to, které vidíš,
30
sem pro slib nesplněný vyhoštěné.
Pročež ty s nimi mluv a slyš a věřiž,
neb pravdivé to Světlo, jež je zkájí,
noh zvracet od sebe jim nedopouští.“
A ke stínu, jenž hovoru se nejvíc
35
chtiv zdál, já, obrátiv se, počal skoro
jak přílišnou kdo unášen je touhou:
„Ó duchu blaze stvořený, jenž cítíš
v paprscích žití věčného slast onu,
jíž nezkusivší nikdy nepochopí,
40
milo mi bude, jestliže svým jménem
a vaším údělem mne uspokojíš.“
Pročež duch hned a v očích úsměv maje:
„Žádosti spravedlivé naše láska
bran nezamyká, nejinak než ona,
45
jež sobě podobným chce dvůr svůj všecek.
Já v světě pannou řeholní jsem byla,
a přihlédne-li dobře mysl tvoje,
vzhled krásnější mne tobě nezatají,
však poznáš, že jsem Piccarda, jež semo
50
jak druzí tito blažení jsouc dána,
ve sféře blažena jsem nejmíň rychlé.
Vše naše city, jež jsou zaníceny
jen tím, co Duchu svatému se líbí,
plesají jeho řádem utvářeny.
55
A tento úděl, jenž se zdá tak nízko,
nám proto dán, že zanedbány byly
a prázdny s jisté stránky naše sliby.“
Pročež já jí zas: „V divně krásných tvářích
vašich se jako božského cos stkvěje,
60
co od dřevních vás představ proměňuje.
Proto jsem nebyl vzpomenout si kvapný;
teď však mi pomáhá to, co mi pravíš,
takže mi snadnější je tebe poznat.
Však rci mi: vy, již blaženi jste tady,
65
žádáte vyššího si místa, byste
víc viděli neb víc se přátelili?“
S druhými duchy dřív se pousmála;
pak tolik vesela mi odvětila,
že láskou se plát zdála v prvním ohni.
70
„Ctnost lásky naši vůli uklidňuje,
bratře, a působí, že to jen chceme,
co máme, aniž po jiném dá žíznět.
Kdybychom žádali si býti výše,
tenkrát by různily se naše touhy
75
od vůle toho, jenž nás tady třídí,
což uzříš místa nemít v těchto kruzích,
v lásce-li býti nutností je tady
a dobře-li zříš na povahu její.
Ano, co blažené zde bytí činí
80
takým, je zůstávání v boží vůli,
čímž jedna z našich vůlí všech se stává.
Takže jak stupeň po stupni jsme v tomto
království, všemu království se líbí
jak králi, jenž nám chtít, co on chce, dává.
85
A jeho vůle pokojem je naším;
ona tím mořem, k němuž míří všecko,
co ona tvoří, příroda co činí.“
Jasno mi tudíž bylo, jak je v nebi
vše místo rájem a přec nedští stejně
90
tam milosti své svrchované Dobro.
Však jak syt bývá člověk jedné krmě
a na jinou má ještě laskominy,
a té si žádá, za onu dík vzdává,
tak posunkem já učinil i slovem,
95
bych zvěděl od ní, jaká byla příze,
v níž nedoházela až v konec člunku.
„Výš v nebe sází život dokonalý,
a zásluh velkost ženu,“ řekla, „dle níž
si dole u vás šat a závoj strojí,
100
by do smrti až bdělo se a spalo
s tím ženichem, jenž přijímá slib každý,
jejž láska tak, by líbil se mu, činí.
Mladičká, chtíc jí následovat, prchla
jsem ze světa a v její šat se zamkla
105
a slíbila dle řehole žít její.
Muži pak, zlému spíš než dobru zvyklí,
z kláštera sladkého mne uchvátili,
a Bůh jen ví, můj jaký byl pak život.
A tato druhá zář, jež jeví se ti
110
po pravé straně mé a jež vším světlem
se zaněcuje této naší sféry,
co pravím o sobě, to k sobě táhne:
též řeholnicí byla jest, a stejně
stín roušek posvátných jí vzat byl s hlavy.
115
Však když zas ve svět byla obrácena
proti své libosti a dobrým mravům,
závoje srdce nikdy nesložila.
Veliké Konstancie je to světlo,
jež ze druhého větru švábské země
120
zrodila třetí, poslední to mocnost.“
Tak mluvila mi a pak započala
zpívati Ave Maria, a pějíc,
tak mizela jak těžká věc v tůň vodní.
Můj hled, jenž jí tak dlouho následoval,
125
pokud mu bylo možno, když ji ztratil,
k předmětu větší otočil se touhy
a k Beatrici obrátil se všecek.
Ta však mi bleskla v pohled tak, že toho
zrak v první chvíli nesnesl, a to mne
130
ke ptaní zdlouhavějším učinilo.