Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Císař Justinián mluví nejprve o sobě, pak stručnými rysy vypravuje dějiny římského císařství od Eneáše až po Karla Velikého. Konečně vykládá, jaké duše se básníkovi objevují v tomto nebi, a vypravuje mu o Romeovi, věrném správci svěřených statků.
„Když Konstantin byl orla proti běhu
obrátil nebe, jehož následoval,
jda za dávným, jenž Lavinii pojal,
let sto a sto a nad to pak pták boží
5
na samém kraji Evropy se držel
v sousedství hor, z nichž nejprve byl vyšel.
tam panoval, se z ruky v ruku měně,
až takým střídáním se do mé dostal.
10
Císařem byl jsem a jsem Justinian,
jenž z vůle první Lásky, kterou cítím,
zákonům vzal jsem přílišné a marné;
a prv než k dílu pozornost jsem upjal,
věřil jsem v jednu přirozenost v Kristu,
15
ne ve více, tou spokojen jsa věrou.
Však požehnaný Agapetus, který
nejvyšším pastýřem byl, slovy svými
na cestu uvedl mne čisté víry.
Já uvěřil mu, a v co on měl víru,
20
teď jasně zřím tak jako ty zříš býti
vši protiřečnost pravdivou i bludnou.
Jakmile s Církví hnuly se mé nohy,
z milosti dílo vznešené mi ráčil
Bůh vnuknouti, i dal jsem se v ně všecek,
25
Belisarovi svému svěřiv zbraně,
s nímž nebes pravice tak byla v spolku,
že znak to byl, bych já si odpočinul.
Nuž, k první otázce zde přimyká se
má odpověď; však její ráz mne nutí,
30
dodatek jakýs ještě připojiti,
bys viděl, jakým právem proti znaku
se svatosvatému ten zdvíhá stejně,
kdo si jej vlastní i kdo se mu vzpírá.
Pohleď, co statečnosti úcty hodným
35
jej učinilo, a to od té chvíle,
kdy Pallas, by mu království dal, zemřel.
Ty víš, že v Albě učinil byt sobě
po tři sta let a nadto až v ty konce,
kdy tři se se třemi proň bili ještě.
40
A víš, co ode škody Sabiňanek
až po bol Lukreciin v sedmi králích
učinil, sousedstvo vše přemáhaje.
Víš též, co učinil, jsa výbornými
Římany proti Brennovi a Pyrrhu
45
a jiným knížatům a sborům nesen,
zkud Torquatus a Quinctius, jenž příjmí
měl z kučer zcuchaných, a Deciové
s Fabii pověst měli, již rád věčním.
On srazil v prach pych Arabů, již jdouce
50
za vůdcem Hannibalem, překročili
skaliska alpská, s nichž ty, Páde, splýváš.
Pod jeho křídly mladí vítězili
i Scipio i Pompejus, a vrchu,
pod nímž ty zrodil jsi se, zdál se hořkým.
55
Pak blízko času, kdy vše nebe chtělo
svět učiniti jasným na svůj způsob,
Caesar ho z vůle Říma v ruce bere;
a od Varu co učinil až po Rýn,
Isera zřela, Saona a Seina
60
a každé údolí, jež Rhônu plní.
Co učinil pak, z Ravenny když vyšed
Rubicon přeskočil, to let byl taký,
že jazyk by mu nestačil ni péro:
obrátil zástupy své do Španělska,
65
pak ke Drači, a udeřil tak Pharsal,
že na teplém se ucítil bol Nilu.
Antandros zas a Simois, zkud vyšel,
uzřel, a místo, kde má Hektor lože,
a pro Ptolemaea pak zle se vzchopil.
70
Odtamtud bleskem na Jubu se snesl,
pak obrátil se opět na váš západ,
kde slyšel polnici znít pompejovskou.
Co s tím on učinil, jenž pak jej nesl,
Cassius o tom s Brutem v pekle štěká,
75
a Modena s Perugiou žal ztud měly.
Lká proto dosud Kleopatra truchlá,
jež utíkajíc před ním, ode zmije
smrť ukrutnou a nenadálou vzala.
S tímto až na pobřeží Rudé běhl,
80
s tímto svět všechen v taký pokoj uved’,
že Janovi byl chrámec jeho zamčen.
Však to, co znak, jenž k mluvení mne pohnul,
učinil dřív a učinit měl potom
pro říši smrtelnou, jež poddána mu,
85
se maličkým a temným objevuje,
v třetího Caesara-li ruce na něj
se jasným okem zří a s citem čistým;
neb živá Spravedlnost, jež mi vnuká,
mu dala v ruce toho, o němž mluvím,
90
slávu, že učinil mstu za hněv její.
Nuž, teď se tomu div, co dím ti znova:
pak s Titem běžel pomstu učiniti
pomsty, jež vzata za hřích starodávný.
A když se zakousl zub longobardský
95
do svaté církve, pod perutmi jeho
vítěze, Karel Veliký jí přispěl.
Teď můžeš soudit o takových lidech,
jež výš jsem obvinil, a o jich hříších,
jež příčinou jsou veškerých škod vašich.
100
Ten proti obecnému znaku staví
lilije žluté, ten jej vlastní straně,
takže je těžko zřít, čí chyba větší.
Ať ghibellini um svůj provozují
pod jiným znakem, neb se zle ho drží
105
vždy ten, kdo jej a spravedlnost různí.
A nesrážej ho tento Karel nový
se svými guelfy, ale boj se spárů,
jež vznešenějšímu lvu strhly rouno.
Již mnohokráte bylo synům plakat
110
pro viny otcovy, a nikdo nemni,
že Bůh znak změní pro lilije jeho.
Zde malá hvězda ta se ozdobuje
dobrými duchy, kteří byli činni,
by čest a pověst po nich zůstávala.
115
A tam když touhy vystupují, s cesty
tak scházejíce, vždy méň živě musí
paprsky pravé lásky vzhůru stoupat.
Však v tom, že naše odplaty dle míry
jsou zásluh, část je naší veselosti,
120
že nezříme jich menších ani větších.
Tím živá Spravedlnost zlahodňuje
tak naše náklonnosti, že se nikdy
nemohou zvracet k žádné nepravosti.
Z rozličných hlasů sladký nápěv vzniká:
125
tak v životě zde našem různost křesel
působí sladký soulad v těchto kruzích.
A uvnitř v perle této, kde jsi, světlo
se svítí Romeovo, jehož dílo
krásné a veliké dík špatný vzalo.
130
Však Provencští, již proti němu byli,
se nesmáli; a proto zlou jde cestou,
kdo mní svou škodou jiných dobré činy.
Měl čtvero dcer, a všecky královnami,
Raimondo Berlinghieri, a to prací
135
Romea, nízké osoby a cizí.
A pak ho hnula slova utrhačná
by žádal počtu na tom spravedlivém,
jenž pět a sedm za deset mu vrátil.
Pak chudý odešel a zestaralý,
140
a by svět znal, jak u srdce mu bylo,
když po krajíčkách života si žebral,
ač velmi chválí jej, víc by ho chválil.“
1 — 12. Konstantin: Veliký, císař římský, † 337, přenesl sídlo císařské z Říma do Cařihradu, ze západu na východ, tedy proti pohybu nebe od východu na západ. — Orla: znak císařství římského. — Jehož: pohybu nebes, když kdysi z východu přišel s Eneášem z Troje do Italie. — Za dávným: Eneášem, který si vzal v Italii dceru krále Latina, Lavinii. — Let sto: Casini praví, že Dante se mylně přidržel Brunetta Latiniho, který klade přenesení císařského sídla do Cařihradu do roku 333 a vstoupení Justiniánovo na trůn do roku 539. Správná čísla jsou 330 a 527. — Pták boží: orel. Boží, protože Dante v římském císařství vidí veliké dílo boží prozřetelnosti. — Na samém kraji: na východním konci Evropy, blízko hor troadských v Malé Asii, odkud kdysi s Eneášem vyšel. — Císařem: 527 až 565. — První Lásky: Ducha sv. — Zákonům: Justinián dal sebrati všecky římské zákony ve slavné Corpus iuris civilis, vymýtiv z nich, co se opakovalo nebo bylo neužitečné, protivíc se novým zákonům.
14 — 27. V jednu přirozenost: je to blud Eutychetův, monofysitský. Pravá víra učí, že v Kristu jest jedna osoba, a to druhá božská, a dvě přirozenosti, božská a lidská, nesmíšené. — Agapetus: papežem 535 — 536. — Protiřečnost: je zřejmo, že ze dvou vět protiřečných jedna musí býti pravdivá, druhá bludná. — S Církví: jakmile jsem opravil svůj blud a uvěřil, čemu učí katolická církev. — Dílo vznešené: sebrání zákonů. — Belisarovi: vojevůdce Justiniánův. Dobyl opět na Ostrogotech Italie a na Vandalech Afriky s hlavním městem Kartagem.
28 — 41. K první otázce: kdo jsem. — Její ráz: jakožto císař chci ti ještě něco říci o císařství (znak jeho jest orel), jemuž ubližují i ghibellini i guelfové. — Pallas: syn Euandra, krále v Latiu. Pomáhaje Eneášovi ve válce s králem rutulským Turnem, zahynul v boji. — V Albě: Albalunga, kde se usadil syn Eneášův Ascanius a kterou vyvrátili Římané za krále Tulla Hostilia, když tři bratři římští Horatiové zvítězili nad třemi bratřími Curiatii z Alby. — Sabiňanek: za prvního krále římského Romula římští muži, nemajíce v Římě dosti žen, unesli při hrách ženy sabinské. — Bol Lukreciin: syn sedmého a posledního krále římského Tarquinia Pyšného zneuctil ženu Lucia Tarquinia Collatina Lukrecii, jež se pak probodla, načež Římané Tarquinia Pyšného zahnali a učinili se republikou.
44 — 54. Proti Brennovi: vůdce Gallů. Pyrrhus, král epirský. — Zkud: z kterýchžto válek, Manlius Torquatus přemohl Gally. Lucius Quinctius Cincinnatus, t. j. s rozcuchanými vlasy, diktátor, vítězný ve válce s Aequy. Deciové a Fabiové, rodiny, jež daly Římu několik slavných konsulů a válečníků. — Arabů: Kartaginců. V krajích starého Kartaga panovali za dob Dantových Arabové. — Scipio: P. Cornelius Scipio Africanus starší bojoval jako jinoch proti Hannibalovi, jako dvacetiletý dobyl Španělska a v 33 letech rozhodujícího vítězství nad Kartaginci r. 202 př. Kr. — Pompejus: známý soupeř Julia Caesara, vítězný ve mnoha válkách, až konečně svému protivníku podlehl a byl zabit v Egyptě r. 48 př. Kr. — Vrchu: na němž leží Fiesole a pod nímž, opodál na Arnu, leží Florencie. Kronikář Villani vypravuje, že po pádu Catilinově Římané oblehli Fiesole.
55 — 71. Blízko času: kdy se měl naroditi Kristus. — Jasným: t. j. pokojným. — Od Varu: narážka na výboje Caesarovy v Gallii. Var je říčka, která se vlévá do moře blízko Nizzy a bývala hranicí mezí Gallií Předalpskou (v Italii) a Záalpskou. — Pharsal: město v Thessalii, kde Caesar r. 48. př. Kr. porazil konečně Pompeja. — Na Nilu: v Egyptě, kde král Ptolemaeus XII. dal Pompeja zabíti. — Antandros: město, a Simonis řeka v kraji trojském, kde je hrob Hektorův. Odtamtud vyšel orel římský s Eneášem. Tak Dante podle básníka Lukana. — Pro Ptolemaea zle: na škodu Ptolemaeovu, když Caesar táhl do Egypta. — Na Jubu: Juba, král numidský, podporoval Pompeja a jeho přivržence proti Caesarovi. — Na váš západ: do Španělska, kde synové Pompejovi ještě Caesarovi odporovali.
73 — 81. Co s tím: s Augustem, jenž zvítězil nad vrahy Caesarovými Brutem a Cassiem u Filippi v Macedonii, nad svým soupeřem Markem Antoniem u Mutiny (Modeny) a nad konsulem L. Antoniem, při čemž byla Perugia téměř zbořena. — Kleopatra: královna egyptská, která dříve okouzlila Caesara a Marka Antonia. — Ode zmije: dala se schválně uštknouti zmijí. — Pobřeží Rudé: dobyl Egypta. — Janovi: Janus, jehož chrám se zavíral, když Římané neměli válku.
86 — 96. V třetího Caesara: v ruce Tiberia, zetě Augustova, jenž panoval 14 — 37 po Kr. Za jeho vlády trpěl Kristus. — Slávu: Kristus učinil svou smrtí, snesenou z poslušnosti vůči Otci, dosti za hříchy lidské; ale římský vladař odsoudil Krista na smrt, a takto Řím nevědomky učinil mstu, které žádala boží spravedlnost za hřích prvotní i pozdější lidské hříchy. — S Titem: římský vojevůdce Titus, syn císaře Vespasiana, zbořiv r. 70 Jerusalem, učinil, zase nevědomky, pomstu na Židech, kteří nespravedlivě si žádali smrti Kristovy. — Zub longobardský: když Longobardi se zmocnili Italie a doráželi na Řím, Karel Veliký, král francký, který pak r. 800 z vůle papežovy přijal název císaře římského, zničil r. 774 říši longobardskou.
99 — 111. Škod vašich: nesvárů italských. — Proti obecnému znaku: orlovi, jenž je znak císařství, v němž chtěl Dante viděti spojené všecky křesťanské státy, nezávislé, ale pod vedením císařovým. — Lilie žluté: zlaté, znak králů francouzských, o něž se guelfové opírali proti císaři. — Vlastní: přivlastňuje jen své politické straně, totiž ghibellinům, kteří pod záštitou císařství chtěli ukájeti svou zištnost nebo svá záští. — Karel nový: Karel II. z Anjou, král neapolský, spojenec a hlava guelfů. — Pro viny otcovy: Dante snad naráží na neblahé osudy Karla Martella, nejlepšího ze synů Karla II. — Znak změní: přenese císařství na rodinu Anjou.
112 — 138. Malá hvězda: Merkur, podle Danta nejmenší z hvězd. — A tam: k věcem pozemským. — Vzhůru: k Bohu. Kdo se příliš zabývá věcmi pozemskými, třeba poctivě, méně cítí lásku k Bohu. — Nepravosti: na př. k závisti. — Romeovo: Romieu de Villeneuve, nar. kolem 1170, ministr a správce financí Raimonda Berengaria (Berlinghieriho) IV., posledního hrabete v Provenci. Dante se přidržuje legendy, že Romeo byl neznámý a chudý poutník, vracející se z Říma (a taký poutník slul „romeo“), a přišed na dvůr hraběte Raimonda, nabídl se mu, že uspořádá jeho finance, což také výborně provedl. — Královnami: protože jim Romeo opatřil znamenitá věna, vdaly se za krále. Jedna za sv. Ludvíka IX., druhá za Jindřicha III. anglického, třetí za Richarda cornvalského, který byl 1257 zvolen římským králem, čtvrtá za Karla I. z Anjou. — Pak ho: hraběte. — Pět a sedm: dvanáct za deset, znamenitý zisk.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
