Božská komedie. Ráj

Justinián zmizí, ale jistá jeho slova zanechala v Dantovi pochybnost, jak spravedlivá smrt Kristova mohla býti spravedlivě trestána na původcích jeho smrti. Beatrice mu to vysvětluje a potom mu ukazuje příčinu nesmrtelnosti lidské duše a budoucího zmrtvýchvstání.

1 — 32. Hosanna: svatý Bůh zástupů (rozličných tvorů), jenž s výše jasností svou osvěcuje blažené ohně těchto království. — Podstata: duše. — Dvojí světlo: sláva zbraní a zákonů. — Zahalily: pro vzdálenost se mi ztratily. — Pochyboval: měl jistou pochybnost. — Pro B a ICE: Bice, zkrácenina jména Beatrice. — Zamyslil ses: nad slovy Justiniánovými. — Uvolním ti mysl: vybavím ji od pochyb. — Na mohutnosti, jež chce: na své svobodné vůli. — V prospěch: pro dosažení věčné blaženosti. — Člověk nezrozený: Adam. — Chorý: hříchem dědičným a zlou žádostivostí. — Bludu: v poblouzení rozumovém i mravním. — Slovo boží: druhá božská osoba, Syn, se vtělila. — S přirozeností: lidskou. — V osobě: Kristus je jedna osoba, a to druhá božská, jež v sobě spojuje přirozenost božskou a lidskou.

35 — 61. Ta přirozenost: nemyslí se tím ta určitá přirozenost, kterou Kristus vzal na sebe, nýbrž vůbec lidská přirozenost, která v Adamovi všecka zhřešila. — S cesty pravdy: pravda je, že Bůh je svrchovaný pán a člověk poddaný. Tu pravdu hřích jako by popíral. — Spravedlivě: protože v Adamovi zhřešila všecka lidská přirozenost, zasloužila tedy trest. — Na osobu: božskou. A Židé nechtěli ukřižovati přirozenost, nýbrž tuto osobu, jež slula Kristus. — Oblíbili: chtěli, ale z jiné příčiny Bůh, z jiné Židé, jak bylo vyloženo výše. — Spravedlivé pomsty: trestu, který byl spravedlivý vzhledem k Bohu a lidské přirozenosti, nespravedlivý se strany Židů a vzhledem k osobě Kristově. — Dvůr: boží spravedlnost potrestala vinu Židů. — Zadrhnutou: zapletenou do pochybnosti. — Způsob: smrt Kristovu. — Na tento bod: lidé se tou otázkou mnoho zaměstnávají.

65 — 75. Odmítá: není schopna závisti. — Hoříc v sobě: sama sebe milujíc. — Jiskří se: vysílá paprsky, t. j. tvoří rozličné bytosti a jimi ukazuje svou krásu. — Bez prostředku: přímo, bez užívání druhotných příčin, tedy tvůrčím úkonem. — Nemá konce: trvá navždy. — Razítko: tvůrčí ruka boží (mluví se tu obrazně) se při tvoření nechvěje a proto pečeť nebo obraz boží dobroty je vtištěn do bytostí stvořených, t. j. pocházejících přímo od Boha, tak hluboce a pevně, že již nezanikne, t. j. bytosti ty trvají navždy, leč by sám Bůh je zase obrátil v nic. — Je svobodno: nezávislé na silách (mohutnostech) věcí stvořených (nových, protože před stvořením nebyly). Jiní myslí na svobodu mravní volby, kterou zde ovšem také nutno uznávati při nesmrtelných bytostech nehmotných, t. j. při andělech a lidské duši, a která se prvním výkladem nevylučuje. — Jí: boží dobrotě. — Žár: láska boží dobroty nejživěji se jeví na bytostech Bohu nejpodobnějších.

76 — 90. Těmito věcmi: nesmrtelností, svobodou a podobností Bohu. — Porobkem: otrokem; zbavuje člověka „svobody synů božích“. — Se bělá: zastkvívá. Ztrácí nadpřirozené světlo milosti posvěcující a zůstává na něm jen přirozené světlo té podobnosti k Bohu, kterou duše nemůže ztratiti a která záleží v tom, že má rozum a svobodnou vůli a je nesmrtelná. — V důstojnost: hřích činí jakýsi průlom (prázdno) do mravního řádu, v jehož zachovávání záleží pravá člověkova důstojnost. Mravní řád chce, aby tento průlom byl vyplněn vytrpěním trestu, pokáním, které je reakcí proti zlé libosti, proti hříchu, jímž člověk vyhověl své libosti proti vůli boží. — V semeni: v Adamovi, který rozhodoval svou poslušností nebo neposlušností o budoucnosti svého potomstva. — Důstojností: nesmrtelnosti (pokud se týče těla), svobody (viz v. 71. a 72.) a nadpřirozené podobnosti Bohu, tedy t. zv. darů nadpřirozených. — Brodů: způsobů návratu, o němž se tu mluví.

97 — 114. Ve svých mezích: v omezenosti své lidské přirozenosti. — Pokorou: pozdější poslušností nebyl by člověk mohl, jsa bytost konečná a omezená, učiniti Bohu dosti za urážku, již mu způsobil neposlušností (a již v té je pýcha) a jež, byvši učiněna bytosti nekonečně vznešené, byla nekonečná, nesmírná. — Jít vzhůru: ďábel svedl lidi slibem „budete jako Bůh“, probudil v nich pýchu. — Život nedotčený: k nadpřirozenému životu milosti a jeho přednostem. — Jednou: ze svých cest. „Všecky cesty Hospodinovy milosrdenství a pravda“ (t. j. spravedlnost), praví žalm 24, 10. — Svou pečeť: své dobrotivé účinky vtiskuje ve tvory. — Všech: obou, milosrdenství i spravedlnosti. — Z prvního dne: od začátku světa.

115 — 123. Dal sám sebe: stal se člověkem, a to učinil z lásky. Pouhý člověk nemohl učiniti dosti za nesmírnou vinu. Bůh se tedy spojil v jedné osobě s lidskou přirozeností, aby se právem mohlo říci, že člověk trpěl za člověka (za lidstvo). Ale člověk, jenž z poslušnosti trpěl, Kristus, je zároveň Bůh, a tato okolnost dává jeho poslušnosti (smrti) cenu nesmírnou, takže bylo dosti učiněno spravedlnosti: za nekonečně velikou vinu nekonečně veliké, cenné dostiučinění. — Tam viděl: tomu rozuměl.

128 — 140. Pravda-li je: že co pochází tvůrčím úkonem přímo od Boha, jako také živly právě jmenované, nemá potom konce. — Kraj bezúhonný: nebesa. — Stvořenou mohutností: vlivem andělů a hvězd, od nichž mají věci, složené ze čtyř živlů, a živly samy svou podstatnou formu, t. j. to, co je činí právě takovými věcmi. — Látka: první, která je společná všem hmotným věcem a která neexistuje sama o sobě, nýbrž je podstatnou formou určována k tomuto neb jinému způsobu bytí (že je vodou nebo železem atd.). Podle Butiho, když Bůh stvořil první látku, ne samu o sobě, nýbrž spolu s podstatnými formami, užil při úkonu spojení látky s formami vlivu hvězd (skrze něž zase působí andělé), takže látka je přímo od Boha, nepřímo pak formy, jež látku určují k jistému druhu bytí. — Kol nich: živlů a věcí, z nich složených. — Duši: princip životný ve zvířatech a rostlinách. — Z možnosti organismů: z ústrojných složenin, majících v sobě možnost života, vzniká tento takový živočich nebo tato taková rostlina vlivem posvátných světel, hvězd, když síla hvězd vytvoří ve chvíli, kdy je to možné, v ústrojné složenině životní princip jí přiměřený, a jim ji určí k takovému a ne jinému způsobu bytí. Tak podle Dantových názorů.

142 — 146. Život váš: vaši duši, jež je ve vás principem, zdrojem života. — Dýchá: přímo tvoří každou duši znova. — Touží: duši je vrozena touha po blaženosti věčné, důkaz to její nesmrtelnosti. Touha přirozená nemůže býti nesplnitelná. — Zmrtvýchvstání: také tělo prvních lidí bylo utvořeno přímo od Boha, má tedy žíti věčně; ale protože vinou hříchu prvotního umírá, musí jednou vstáti z mrtvých.