Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Beatrice vystupuje s Dantem do nebe Venušina, kde se jim zjeví duše lidí, kteří kdysi byli příliš náchylní k smyslné lásce. Karel Martell mluví básníkovi o svém bratru Robertovi a vysvětluje, čím to je, že synové nemívají ctností svých otců. Prozřetelnost boží naznačuje lidem cestu, dávajíc jim rozličné schopnosti, ale lidé toho nedbají.
Věříval svět kdys k svému nebezpečí,
Cypřanka krásná bláhovou že lásku,
v třetím se točíc epicyklu, sálá;
svých obětí a záslibného křiku
5
lid starodávný v starodávném bludu,
však Dionu a Cupida též ctili,
co její matku ji, jej jako syna,
a říkali, že Didoně sed’ na klín,
10
a od ní, od níž počátek já beru,
té hvězdy název brali, jež se dívá
teď z týla na slunce, teď zase zpředu.
Já nevšim’ si, že vystupujem do ní,
však že jsme v ní, mi velmi dosvědčila
15
má Paní, jíž jsem přibývat zřel krásy.
A jako v plameni se jiskra vidí
a ve hlase jak hlas se rozeznává,
když pevný ten, ten jde a zas se vrací:
v tom světle jiné svítilny jsem viděl
20
kolovat více běžící neb méně,
dle způsobu, mním, patření jich věčných.
Z chladného mraku nesnesly se větry,
ať viditelné nebo ne, tak kvapně,
by pomalé a zdržované tomu
25
se nezdály, jenž by ta světla božská
byl zřel k nám jdoucí nechávati kola
v serafech vznešených dřív počatého.
A v těch, jež nejpředněj’ se ukázala,
hosanna znělo tak, že potom nikdy
30
jsem nebyl touhy prost, to zase slyšet.
Pak jedno z nich se víc k nám přiblížilo
a samo počalo: „Tvou libost splnit
jsme všichni hotovi, bys měl z nás radost.
S Knížetstvy točíme se nebeskými
35
týmž kolem, kolováním týmž, touž žízní,
kterýmž ty kdysi ze světa jsi řekl:
,Vy, točící svou myslí nebe třetí,‘
a tak jsme plni lásky, že ti k vůli
nám trochu klidu nebude méň sladko.“
40
Mé oči dříve uctivě mé Paní
se představily, a když strany sebe
je uspokojila a ujistila,
pak ke světlu, jež nabídlo se tolik,
se obrátily a „Rci, kdo jste?“ taký
45
byl hlas můj s velkým vtištěným v něj citem.
Ó, jak jsem víc je růst a zářit uzřel
pro novou veselost, jež přidala se,
když promluvil jsem, k veselostem jeho!
Tak se mi jevíc, řeklo: „Dole krátce
50
svět měl mne, a by bývalo dél bylo,
mnoho by zlého nebylo, jež bude.
Má veselost mne tobě utajuje,
jež vůkol září mi a v níž jsem ukryt
jak živok hedvábím svým opásaný.
55
Velmis mne miloval a měl jsi důvod:
neb bych byl dole býval, byl bych tobě
ukázal ze své lásky víc než listí.
Ten levý břeh, jenž omývá se Rhônou,
když dříve se Sorgou se pomísila,
60
za pána časem svým mne očekával
i ausonský ten roh, jenž městy Bari
a Gaetou a Catonou se vroubí,
zkud Verde do more a Tronto splývá.
Na čele již mi koruna se stkvěla
65
té země, kterou Dunaj zavlažuje,
když německé dřív opustil byl břehy;
a krásná Trinacrie, která dýmá
tam nad zálivem, jenž se od Pachina
stře k Peloru a Eurem nejvíc trpí,
70
vznikáním síry a ne od Tyfea,
svých králů doposud by vyčkávala
od Rudolfa a Karla skrz mne pošlých,
by špatná vláda, jež vždy zkormucuje
lid poddaný, dát Palermo se v pokřik
75
,Ať zhyne!‘ hnula nebyla, ,Ať zhyne!‘
A kdyby toto předvídal můj bratr,
lakotné chudoby té katalonské
již by se střehl, by mu neškodila.
Neb jistě třeba, by on sám neb jiní
80
dbali, by na člun jeho zatížený
nebylo břemene víc nakládáno.
Povaha jeho, která skoupá pošla
ze štědré, potřebí by měla dvorstva,
jež nedbalo by ukládati v truhlu.“
85
„Protože za to mám, že mocnou radost,
již řeč tvá, pane můj, mi v srdce vlévá,
tam, kde má cíl i počátek vše dobro,
ty vidíš právě tak, jak já ji vidím,
mně milejší jest a též to mi vzácno,
90
že patře na Boha, to rozpoznáváš.
Radost mi způsobils, i dej též výklad,
neb mluvě, pochybnost jsi ve mně vzbudil,
jak ze sladkého vzjít můž hořké símě.“
Tak jemu já, a on mi: „Mohu-li ti
95
ukázat pravdu, k tomu, nač se tážeš,
mít budeš obličej, jak teď máš záda.
Dobro, jež všecko království, jímž stoupáš,
točí a spokojuje, činí silou
svou prozřetelnost v těchto tělech velkých,
100
a v Mysli, od sebe jež dokonalá,
ne přirozenosti jen předzřízeny,
než spolu s nimi také jejich blaho.
Neb cokolvěk luk tento střílí, padá
rozpoloženo v účel predzřízený
105
jak střela k cíli svému naměřená.
Nebýti toho, nebe, jímž se bereš,
tak svoje účinky by provádělo,
že um by nebyl to, však zříceniny;
a to být nemůž, ač-li nejsou chybny
110
mysli, jež pohybují tyto hvězdy,
a chybna, nedokonavši jich, První.
Chceš, by ta pravda zasvitla ti jasněj?“
A já: „Již ne, neb zřím, že není možno,
by příroda v tom, čeho třeba, mdlela.“
115
Pročež on ještě: „Nuže, rci, zda lidem
na zemi hůř by bylo nežít v obci?“
„Jistě,“ jsem odvětil, „ni chci zde důvod.“
„A můž to býti, nežijí—li dole
rozličně lidé v různých zaměstnáních?
120
Ne, ač-li dobře vám váš Mistr píše.“
Tak pravdu z pravdy veda, sem až došel;
pak závěr učinil: „Být tedy musí
účinků vašich kořeny též různé;
pročež ten Solonem a ten zas Xerxem,
125
ten Melchisedechem se rodí, jiný
pak tím, jenž vzduchem letě, syna ztratil.
Kroužící přirozenost, která vosku
je smrtelnému pečetí, svůj koná
um dobře, nerozlišuje však bytů.
130
Ztud bývá, že se Esau odchyluje
semenem od Jakuba, a má Quirin
otce tak nízkého, že Martu přičten.
Zplozená přirozenost svoji cestu
podobnou plodícím vždy činila by,
135
však vítězí tu Prozřetelnost boží.
Teď před sebou máš tedy, cos měl vzadu;
bys veděl však, že zřít tě mi je milo,
chci, by sis jeden dodatek vzal ještě.
Vždy přirozenost, nacházejíc sobě
140
Štěstěnu odpornou, jak každé símě
mimo svůj kraj, se špatně osvědčuje.
A kdyby svět tam dole sobě všímal
základu, který přirozenost klade,
jeho se drže, měl by lidi dobré.
145
Ale vy zkrucujete do řehole
toho, jenž zrozen jest se mečem pásat,
a králem činíte, kdo měl by kázat;
proto je vaše stopa mimo cestu.“
1 — 12. Nebezpečí: takové bajky snadno sváděly duše k hříšné lásce. — Cypřanka: Venuše, protože se prý na Cypru narodila a tam požívala zvláštní úcty. — Epicyklu: epicyklem nazývali malý kruh, který měl střed na obvodu některého z devíti nebes. V tomto epicyklu se točila planeta, jsouc unášena zároveň svým nebem. Třetí epicykl je epicykl třetího, Venušina, nebe. — Křiku: modliteb. — Didoně: Virgil vypravuje, že Cupido si v podobě Ascania, syna Eneášova, sedl na klín Didoně, královně a zakladatelce Kartaga, vdově po Sicheovi, aby v ní roznítil lásku k Eneášovi. — Z týla: večer, když slunce zapadlo (večernice), ráno (jitřní hvězda) zpředu, než vyjde.
14 — 39. V ní: uvnitř v planetě (jako ryba ve vodě). — Pevný: zachovává stejný tón, kdežto druhý stoupá a klesá. — V tom světle: v tělese Venuše. — Dle způsobu: podle míry oblažujícího vidění Boha. — Větry: viditelnými rozumějí někteří blesky, jiní větry, ženoucí prach a pod. — Jdoucí: blížící se k nám rychleji než jakýkoli vítr. — Kola: svého pohybu s třetím nebem, kterýžto pohyb má vznik od serafínů, jakožto nejbližších Bohu a dávajících pohyb všem nižším nebesům. Jiní vykládají, že světla přerušila svůj vlastní tanec, kterýž ovšem také má vznik v působení serafínů. Stále sluší pamatovati, že Dante vidí symboly rozmanitosti nebeské blaženosti. — S knížetstvy: s třetím kůrem andělským, který uplatňuje svůj vliv v pohybu a v působení tohoto nebe. — Týmž kolem: v témž třetím nebi. — Kolováním: týmž věčným pohybem. — Žízní: blažící a sladkou touhou stále viděti Boha, jehož se nikdy nenasycují. — Kterýmž: knížetstvům. — Vy, točící: začátek první kanzóny, kterou Dante vykládá ve své knize Il Convito. — Klidu: když ustaneme od kolování.
41 — 83. Představily: tázavě obrátily. — Strany sebe: co se týče jejího svolení. — Přidala se: protože se mu naskýtá příležitost prokázati laskavost. — Řeklo: mluví to Karel Martell, prvorozený syn Karla II. z Anjou, krále neapolského, a Marie, dcery Štěpána V. a sestry Ladislava IV., králů uherských. Po smrti Ladislavově byl korunován za krále uherského, ale neuplatnil svých nároků, a zemřel 1295, dříve než jeho otec. — Živok: housenka bource hedvábníkového v zámotku. — Miloval: Dante se s ním seznámil snad 1294, když tento princ pobyl 20 dní ve Florencii. — Levý břeh: Provence, a sice území na levém břehu Rhôny, na jih od ústí říčky Sorgue; dědictví po jeho dědu Karlovi I. z Anjou. — Ausonský roh: Neapolsko nebo jižní Italie (Ausonie). Bari je u moře Jaderského, Catona (podle jiných Crotona) u Jónského, Gaeta u Tyrrhenského. — Zkud: z kteréhož kraje tekou do Jaderského moře Verde, t. j. nejspíše dnešní Garigliano, a Tronto, jež bývalo hranicí mezi Neapolskem a papežským státem. — Koruna: uherská. — Trinacrie: Sicilie. — Dýmá: kouřem z Etny, pod níž podle báje ležel obr Typhoeus a chrlil oheň. — Pachino a Peloro: nyní Capo Passaro a Capo Faro, jižní a severní mys východního pobřeží sicilského, kam nejvíce doráží Eurus, vítr východní. — Od Rudolfa: Habsburského, jehož dceru měl tento Karel Martell za ženu. Karlem míní svého otce. — Palermo: naráží na známé sicilské nešpory 30. března 1282, kdy se Sicilie vzbouřila proti panství domu z Anjou. Začátek byl v Palermu. Sicilii opanoval pak dům aragonský. — Můj bratr: Robert, kterého Aragonští drželi několik let v zajetí v Katalonii. Proto měl později některé Katalonce, snad zvláště námezdné zástupy, ve svých službách. — Neškodila: nepobouřila lid a tak ho nezbavila po případě trůnu neapolského. — Člun: symbol státu. — Břemene: daní a pod. — Ze štědré: otec jeho byl štědrý.
87 — 111. Tam: v Bohu. — Rozpoznáváš: že v Bohu vidíš, že mi je milejší. — Ze sladkého: čím to, že synové nebývají stejně dobří jako otcové. — Obličej: budeš tomu rozuměti. — Dobro: Bůh. — Spokojuje: činí spokojeným. — Prozřetelnost: činí tak, že jeho prozřetelnost je silou v těchto nebeských tělesech, t. j. síla nebes se stává silou prozřetelnosti, která užívá nebes jako nástrojů k svým cílům. — V Mysli: boží, jsou předzřízeny stvořené přirozenosti nejen k tomu, aby byly, nýbrž zároveň jsou jim určeny jejich cíle a prostředky, by cílů svých došly. A dojití cíle tu sluje blahem. — Luk: boží prozřetelnosti. — Rozpoloženo: dochází cíle, jsouc k tomu rozpoloženo. — Nebýti toho: kdyby Bůh nebyl dal přírodě (přirozenostem) cíl a kdyby nepořádal činnost sil, nebesa by sice působila svými vlivy, ale účinek ten by byl zmatený, prázdný účelnosti a řádu. — Mysli: andělé. — První: t. j. první Mysl, první Rozum, Bůh. Bůh sám by byl nedokonalý, když by nebyl dovedl opatřiti mysli andělské takovou silou, aby byly způsobilé pořádati vesmír nebo působiti podle cíle jim vytčeného. — Nedokonavši jich: nedavši jim všecku potřebnou způsobilost.
114 — 126. Mdlela: umdlévala, selhávala v tom, co nutno. Zde se přírodou myslí hlavně pohyb nebes a jeho působení na hmotný svět. — Nežít v obci: ve společnosti, řízené týmiž zájmy a zákony. — Důvod: je to samozřejmé. — A můž to býti: aby lidé žili ve státní společnosti. — Mistr: Aristoteles. — Účinky vaše: rozličná rozpoložení k různým povoláním, přinesená již s narozením. Kořeny těchto rozpoložení jsou plození, při nichž se uplatňují vlastnosti ploditelovy a vlivy nebes. Tyto musí býti rozličné, aby jejich účinky byly rozličné. Tak Palmieri. — Pročež: touto rozličností „kořenů“ se stává, že jeden se rodí způsobilý býti zákonodárcem (Solon, zákonodárce athénský, zemř. 559 př. Kr.), jiný panovníkem a válečníkem (Xerxes, král perský, 485 — 472 př. Kr.), jiný knězem (Melchisedech, král salemský a kněz za časů Abrahamových), jiný způsobilý k uměním mechanickým (báječný Daedalus, jenž sobě a synovi Ikarovi udělal křídla a slepil je voskem, který pak Ikarovi, když se přiblížil k slunci, roztál, a on spadl).
127 — 148. Kroužící přirozenost: nebesa, jež kolujíce, vtiskují do všeobecné látky lidské přirozenosti individuální ráz (Philalethes). — Um: jenž záleží v tom, že vtiskují do plozených bytostí způsobilost k tomu neb onomu povolání, ale nerozlišují bytů, zda syn králův či žebrákův. — Semenem: z něhož vznikli podle těla a jež vlivem nebes z moci Prozřetelnosti různě bylo rozpoloženo. — Quirin: Romulus, báječný zakladatel Říma, jenž měl otce tak nízkého, že jeho původ byl přičítán Martovi. — Svoji cestu: synové by měli tytéž vlastnosti jako otcové. — Vítězí: užívajíc vlivů nebes tak, že synové povahou se lišívají od otců. — Přirozenost: Philalethes míní, že to znamená vliv nebes. — Štěstěnu: viz Peklo VII, 78. Palmieri vykládá: najde-li přirozenost (nebeských těl) náhodou (působením Štěstěny) ten subjekt, v nějž působí, neodpovídající svému působení, nezpůsobilý k přijetí toho, co ona vtiskuje, neosvědčí se její působivost. — Základu: způsobilosti k určitým povoláním. — Mimo cestu: scházíte s pravé cesty.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
