ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Šuhaj, šuhaj v mladom veku,
nežeňže sa toho roku!
Toho roku vojna bude,
načože ti žena bude?

Vojna bude i pominie,
moja žena nezahynie!
Nájdem v hore takú dieru,
kde ja skryjem moju ženu.

U richtára sedia
a spolu sa radia,
koho majú na vojnu dať,
koho doma nechať.

Gazdovského škoda,
ten nech robí doma,
a chudobný, ten nevoľný,
nech ide do vojny.

Moja mať je stará,
psotne ma chovala,
kedy za groš, kedy za dva,
chleba kupovala.

Muoj otec je starý,
v robote ustatý,
keď by im mau pomáhati,
na vojnu ma vzali.

Janíčko v maštali
vrané kone češe,
obzerá sa s boka na bok,
čo mu milá nese.

Nesiem ti ja, nesiem,
putečko i štránok,^[26]
to ti bude, muoj Janíčko,
cisársky závdavok.

Utekajte, chlapci, hore dolinámi,
bo vás ide lapať foršner^[27] s hajdúkami.

Pánové, pánové, Pán Boh vás pobije,
za tú mladú čelaď, čo na vojne hynie.

Nezverboval som sa, nasilu ma vzali,
košeľuočku novú na mne podriapali.

Košeľuočku tenkú, ako sňah bielenú,
čo mi dala milá nosiť na nedeľu.

Janíček rapavý, kdeže ťa lapali?
V tom širokom poli, keď som pásou voly.

Neboly to voly, ale boly kone,
kone cifrované, diovky maľované.

Lapali ma na vojničku v kostole,
dávali mi karabíny, pištole,
karabíny, pištole,
ej, už sa mi na stole!

Hory a lesy, má milá, kde si?
Už mi svázali pantličkou vlasy.

Nemyslel sem to, že bych byl vojak,
musel od milej preč maširovat.

Vzali mne silou, vzali mne v noci,
když sem pri sobe nemel pomoci.

Na bystrickej bráne visia dolománe,
vyber sebe, šuhaj, kerý ti pristane.

Však som si už vybral čižmy s ostrohámi,
čo mi budú štrnkať hore ulicámi.

Keď som si vyberau, horce som nariekau,
bodajže tých mojích zradcov Pánboh trestau.

Ak idú, tak idú z Budína na bitku,
nejeden spomína svoju dobrú matku.

Žiadna matka nezná, načo dietky chová,
i moja neznala, nač ma vychovala.

Ona sa nazdala, že ju budem chovať,
a ja tam iť musím po svete bojovať.

Muože vám, mamičko, muože vám ľúto byť,
vychovali ste ma, nebudem vám robiť.

Vychovali ste ma ako tú ľaliju,
včiľ ma vypravíte medzi kompániu.

Počkajte, peštianski páni!
Vy ste ma na vojnu dali.

Počkaj, ty peštiansky richtár!
Ty si mi bakanče chystal.

Bakanče ti nechám doma,
pán richtár, sedlaj mi koňa!

Chlapec som ja, chlapec,
vychovau ma otec,
keď ma vychovali,
na vojnu ma dali.

Všetci sa ženíte,
vojny sa bojíte,
a ja, neboráčik,
musím byť vojáčik.

Hory a lesy!
Má milá, kde si?
Už mi zaviazali
pentličkú vlasy.

Pentličkú bielú,
to pre mú milú,
že som ju miloval
každičkú chvíľu.

Nebol by myslel,
že budem vojak,
že musím od milej
preč maširovať.

Vzali mne v noci,
má milá, s mocí,
nemal som pri sebe,
žiadnej pomoci.

Na bubny prali,
muzika hrala,
ja som preč odchádzau,
má milá spala.

Ľudia sa ptajú,
komu to hrajú?
Komu to tak smutno
koňa sedlajú?

Nic sa neptajte,
len vy mne hrajte,
len vy mne čím skorej
koňa sedlajte!

Pozdola Trnavy chodníčok krvavý,
Ktože ho krvavil? Janík dorúbaný.

Povedzže nám, povedz, Janíčok belavý,
koľko-da^[30] si prešol vrškov od Trnavy?

Veru som ich prešol sedemdesiat sedem,
predsi som nevedel, či je noc, či je deň!

Ešte ja mám prejti hlbokú dolinu,
asnaď si vynesem od milej novinu.

Čo to, milý, čo to, čo to za novinu,
asnaď si si našel frajerečku inú?

Ver som si nenašel frajerečku inú,
ale mi prišel list, musím na vojnu isť.

Čakaj-da me, milá, verne dúfajíce,
ta puojdem pred pánov do slávnej stolice.^[31]

Páni moji, páni, dajte mi gráciu!^[32]
Peknú frajerku mám, jakože ju nahám?

Janíčok belavý, nemuožme ti dati,
musíš na vojnu isť, v poli bojovati.

Keď sa počal Janík dolu vyzliekati,
počala Mariška horce nariekati.

Naže, milá, šaty, ta si ich nes domov,
veru sa nebudeš viac shovárať so mnou!

Ten žebranský kostelíček, vůkol něho černý les,
ještě se podívám,
takéliž uhlídám,
kde můj milý jede dnes.

Ach, jede můj milý, jede na svém vraném koníčku,
on sobě připíná,
on sobě připíná,
na levý bok šabličku.

Když on si šabličku připal, na svůj dům se ohlédnul,
tak žalostně plakal,
tak žalostně vzdýchal,
až pod ním zařičel kůň.

Vrátil se jest se svým koněm, postavil se před domem,
a před domem plakal,
a před domem plakal,
a na matku zavolal:

Paní matko nejmilejší, zdaliž vy mne neznáte,
že vy mne s mým koněm,
před tím vaším dvorem
tak dlúho stát necháte?

Paní matka uslyšela, na ulici vyběhla:
Ach, můj milý synu,
kdo tě dal na vojnu,
kdo jest tomu příčina?

Dal jest mne na vojnu vzíti ten žebranský starý pán,
na vojnu mne vzali,
provazmi svázali,
ješte ke mně vartu dal.

A ta varta při mne stála od večera do rána
a když Pán Bůh dne dal,
a když Pán Bůh dne dal,
hned mne vezli do Brna.

Jak mne do Brna přivezli, šildvach^[34] hned křičel: Kveraus!^[35]
Vezem vám rekruta,
vezem vám rekruta,
jest žebranský poddaný.

Paní matko nejmilejší, ja vás prosím velice:
Nedejteže nikdy,
nedejteže nikdy
ublížit mé manželce.

Nebo ona truchlivá jest, bude sobě naříkat,
a mně přesmutnému,
ale nevinnému,
asnad vinu přičítat.

Já však to sem si umínil, že chcem ve všem věrný být,
pro císaře pána,
a pro tebe, milá
vlasti má, krev svou vylít.

O milí bratři a sestry, již se od vás odbírám,
nevím, jestli vás víc,
nevím, jestli vás víc
do své smrti uhlídám.

Ach, milí bratři a sestry i ostatní přátelé,
jen na mne spomeňte,
a se pomodlite,
když bude patalie.

Tebe, o Otče nebeský, všickni vroucně prosíme,
by sme šťastni byli,
vítězství dobyli
nad nepřítelem směle.

Ten humensky^[37] koscelek,
kolo neho pekny les,
a tak śe mi vidzi,
tak śe mi nazdava,
že moj mily prijdze dneś.

Jaj, idze on, idze on
na tym vranym koničku,
a tak śi priprava
a tak śi pripina
na levý bok šabličku.

Šabličku śi priprava,
na svoj dom śe ohleda,
a tak śebe zdychnul,
tak horce zaplakal,
až pod nim kuň zrehotal.

Ej, mamičko premila!
Či vy mne už neznace?
Že vy s mojim koňom
tu pred vašim dvorom
tak dluho mi stac dace.

Jak matka to slyšela,
doraz vonka bežela:
Ej, synu muj, synu!
Od žaľu zahynu,
ach, kto ce dal na vojnu?

Ej, veru mne, mamko, dal,
ten humenský Čáky pán,
na vojnu mne dali,
tverdo poviazali,
do Ujheľa^[38] odoslal.

Otvirajce nam vrata,
vedzeme vam rekruta,
štrangom^[39] poviazany,
lancom^[40] poputany,
Čakeho to poddany.

Ludze coška^[42] šemru, že budze lapanka,^[43]
ja od strachu zemru pre mojeho Janka.

Bože! šak by jeho duškom^[44] pod zbroj vzali,
bo by šumnejšieho, jak je on, nemali.

A ja bym bez muža zostala na svece,
jak odpadla ruža, co ju nikto nechce.

Janko, netulaj śe, to ci raji^[45] Hanka,
v tomto burnym čaśe, bo budze lapanka.

Karaj Boh každeho, co rad vojnu dviha,
i co na mojeho parobečka čiha.

I nech Pan Boh kara teho Bonapartu,^[46]
mnoha śe sestara pre neho pod partu.

Janko, už lapaju, skry śe do sypancu,^[47]
ach, už šescoch maju na železnym lancu.

Coška čuju chvatac, uteč medzi lohy,^[48]
ach, že ci neznám dac jelenove nohy.

Uteč medzi stromy, krasna dušo moja!
Kerovac^[49] ci domy raji Hanka tvoja.

Nahle slunko na mrak za dolinu zajdze,
sam neznaš, kto a jak śe pri cebe najdze.

Rajta, chlapci, rajta,^[51]
na valale varta,
vartujece keho,
frajera mojeho.

Košice, Košice, v rovine stojice,
nejednej materi śerco zarmucice.

Keby tote selzy ku Košicom došly,
davno by Košice dolu vodu pošly.

V košickej kasarni kryštalove očka,
ktože moje ličko dnes večar pobožka?

Pobožkala by ho moja frajerečka,
ale nepobožka, bo śe hneva coška.

Bulaś mi, ma mila, bulaś mi na mysli,
kedz sme od Prešova ku Košicom išli.

Neni mizernejšie na svete stvorenie,
jak nevoľný sedlák v Uherskej krajine.

Vo dne v noci robí, nikdy pokoj nemá,
ani poctivosti u nikoho nemá.

Že je kus sprostejší, každý ho vysmeje,
každý ho omyká, každý z neho žije.

Kráľ, pán, mešťan, žebrák, remeselník, kneží,
každý k sedlákovi v svej potrebe beží.

Ješče len zornica za hurou vychádzá,
už se na ňom štyria pod oblokom vadzá.

Jeden k nemu ríká: Tam pújdzeš na panské!
Druhý rozkazuje: Pújdzeš na valalské!

A tretí chudáka na stoličné^[55] honí,
a štvertý na forspont^[56] žádá z chléva koní.

Naposledy prijdze popovský čeledník,
aby šel robotic gazda neb služebník.

V dome nedostatek veliký sužuje,
ked porciu^[57] nedá, richtár exekvuje.

Bere mu perinu, záhlavky^[58] neb statek,
takže krom svej viny prichádzá na zmatek.

Ale to on všecko vdečne by vykonal,
keby len v dome svém a v krajne pokoj mal.

Než hle, prijdze rozkaz za vojáka lapac,
tu se musí domu svojeho varovac.

Neb ked ho zlapajú, tak s nim nakladajú,
jak s tými hovady, co rozum nemajú.

Bijú, trápia, vážú, vedú povázaných,
tam do tech kasární strašných, murovaných.

A ked jich vovedú, vlasy jim strihajú,
mesto vdečných šatov, nevdečné jim dajú.

Ktoré ked obléká, horce sobe plače,
vidiac, že nemúže už byti jináče:

Mamko moja, mamko, mamičko premilá!
Bárs by si mne bola na svet nezplodila;

ked se ja tak musím na tom svete trápic,
a do mojej smerti nevolníkom už byc.