ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na koľko sa z dejepisných pamiatok dá zatvárať, reformácia už okolo roku 1560 prenikla do brán mesta Uh. Skalice. Neboli síce shromaždení v osobitný sbor, ale kládli už vtedy požiadavky, aby sa im Slovo Božie hlásalo v materinskom jazyku a žiadali si aj Večeru Pána „pod obojí“. Toto posledné sa skutočne aj s povolením pápeža Pia IV. konalo a síce v hlavnom chráme mesta u sv. Michala. Keď ale po tridentskom concile toto povolenie bolo zrušené, oddelili sa evanjelici od cirkve katolíckej a utvorili osobnú cirkev. Prvým evanjelickým farárom stal sa asi v r. 1570 Štefan Račický. Vo vizitačnom protokole poznamenal vtedy superintendent Tarnóczi, že cirkev evanjelickú v Skalici založil Štefan Račický a spokojil sa s malým platom. Po jeho odchode stal sa farárom Anton Cochrovský a vtedy bol najhorlivejším patrónom tejto cirkve barón Peter Révay z Holíča, ktorý cirkve daroval dom v meste, k tomu veľký pozemok k tomu cieľu, aby si na ňom mohli vystaviť vlastný chrám. Toho však vtedy potreba nebola, lebo evanjelici, zväčša zemania, vedeli si vydobiť právo k tomu, že hlavný chrám sv. Michala sa stal spoločným. Vtedy i katolícky farár Mikuláš Sartorius vysluhoval „pod oboji“. Avšak na rozkaz arcibiskupa Petra Pázmánya nielen že sám prestal toto vysluhovanie, ale vypudil evanjelikov z chrámu. Vtedy sa evanjelici obrátili v roku 1619 na prešporský snem so žiadosťou, aby im z troch jestvujúcich chrámov jedon bol pridelený, tiež i miestnosti pre školu, faru a cintorín. Snem uzavrel, aby i na ďalej bol používaný chrám sv. Michala a síce pre evanjelikov od 6. do 8. hodine a potom pre katolíkov. Tiež aby i majetok bol spoločný. Toto mali previesť ustanovení komissári Ludvik Nyári a Františ Berényi. Tak to trvalo až do roku 1623.

Krár Ferdinand II., zarytý nepriateľ evanjelikov, navštívil Hodonín a pri tej príležitosti vyhovel prosbe katolíkov, obetoval do chrámu sv. Michala organy a nariadil, aby sa evanjelici z neho vysťahovali a aby si na pozemku révayovskom osobytný kostol vystavili, majetky však kostolné, majú zostať spoločné.

Evanjelici dali sa do stavby a už roku 1624 mali svoj kostol, do ktorého pozdejšie pochovali aj baróna Révaya. Tento kostol je teraz v rukách Milosrdných bratov. Cirkev evanjelická ale vzmáhajúc sa hmotne a tiež i do počtu údov, najmä zemanských rodín; taktiež i po bitke belohorskej prílivom z Čiech, nadobudla fundáciami značné imanie. Pamiatkou z tejto doby je 38 dekagr. ťažký zlatý kalich, ktorý darovala Eusebia Kannitzová rod. barónka Sesimona roku 1639, a tento je posiaľ majetkom cirkve.

V tridsať ročnej vojne shorel im však kostol a roku 1638 odobrali im katolíci nielen tento kostol, ale aj polovicu fundácií. Na sneme prešporskom v r. 1646 boli vymenovaní komissármi Štefan Forgáč, Frant. Turánsky, Gašpar Bartakovič a Štefan Dőry, ktorí dostali rozkaz restituovať skalických evanjelikov do stavu v akom boli pred nepokojmi bethlenovsko-rákocziovskými. Keď to vykonali, sotvaj že sa vzdialili, katolíci znova uchvátili kostol. Prišla druhá komissia r. 1647 a navrátila im zpät shabaný majetok, ktorý potom užívali po niekoľko rokov.

Toho času bola tu i kalvínska cirkev a bola tu tiež i nemecká evanj. cirkev, ktorej farármi boli Ján Hájnik v r. 1654, Max Erik z Frankenbergu v r. 1657 a Eliáš Springer po ňom. Vtedy sa tiež sdržoval v Skalici Bertold Bohobud z Dubé, najvyšší maršálek kráľ. českého, ktorému boly statky konfiškované, ale manželkyné ponechané a tak sa tu mohol zakúpiť.

V r. 1662 bol vraj v Skalici tiež J. A. Komenský a zdržal sa tu 3/4 roka.

Tieto zápisy neni sú správne. Vec sa má takto: S prílivom „Českých bratov“ po belohorskej bitve založili si tu títo Husité svoj vlastný sbor a oni to boli, ktorí najprv vo farskom chráme sv. Michala, potom v kostole na révayovskom pozemku sa shromažďovali. Komenský ale na Veľkonoc r. 1650 vydal sa do Skalice na synodu, potom precestujúc Slovensko, vysťahoval sa do Amsterodamu, kam r. 1656 dorazil a kde potom aj zomrel. Teda nemohol byť v r. 1662 v Skalici a toto je omýlne v cirkevných záznamoch tunajšej evanjelickej cirkve zanesené. Taktiež neshodujú sa dáta o vystavení kostola na révayovskom pozemku s annálami kláštora milosrdných bratov. Poneváč o tom budem pojednávať pri popise tohoto kláštora, bolo by zbytočným i tu tie veci spomínať.

Nemecká ev. cirkev pre malý počet údov vliala sa pozdejšie do slov. ev. cirkvi a kalvíni tiež sa roztratili. Čiastka nem. matrik nachodí sa ešte v cirkvi.

R. 1671 dňa 28. decembra zastihla cirkev najťažšia pohroma, bol jej odňatý kostol r. 1650 znova postavený a farár Ján Michaelides vyhnatý, odsúdený súc mimoriadnym súdom prešporským. Potom za 120 rokov skalický ev. ľud nemal svojho kňaza. Odobratý kostol odovzdal arcibiskup ostrihomský Szelepcsényi karmelitom. Cirkev ale zachovala si na pamiatku z neho kľúče, ktoré sú v archíve uložené, což však katolíci popierajú.

Skalickí evanjelici úpeli napotom v porobe až do roku 1733 Najviacej príkoria museli snášať od Jezovítov, ktorí chodili z domu do domu a kde jaké náboženské a modlitebné knihy našli, tie odobrali a ničili. V tých časoch utiahli sa evanjelici ku službám božím do artikulačnej cirkvi V. Prietržskej a pestovali svoju vieru pri krbe a v úkryte. Tak to trvalo do tej doby, až cisár Jozef II. vydal svoj tolerančný patent v roku 1781.

Hneď po vydaní patentu usniesli sa na tom, že založia cirkev znovu a zadali aj žiadosť na magistrát. Ten im ale prekážky robil, avšak keď sa pri popise ľudu zistilo, že je v Skalici 706 ev. duší a keď sa k ním pripojili aj vrádištskí a holíčski evanjelici a zložili na stavbu kostola, školy a fary 4302 zlaté 24 kr., musel magistrát povoliť. Hlavnými vodcami evanjelikov skalických boli vtedy: Ján Prokopius, inšpektor, Samuel Vrchovský a kurátor Ján Pasecký-Rulla. V r. 1783 povolali si za farára z Hornej Slanej Martina Laučeka. Úplných 13 rokov odbavovali služby božie na dvore farskom zakúpeného domu. Ku stavbe kostola zakúpili kus záhrady po Paulínoch a r. 1796 dali sa stavať. Veľkú horlivosť mimo iných preukázal pri stavbe Michal Kordík s manželkou Alžbetou Kríž, ktorí na svoj náklad dali chodbu v kostole mramorovými tabuľami vyložiť, z ktorých jedna za oltárom nosí vytesané meno dárcovo: M. K. 1797. Potom Michal Vrchovský s manželkou Máriou Žofiou Kiswerth, ktorí darovali krásnu krstiteľnicu. V septembri 1797 bola stavba ukončená.

Po stavbe kostola starala sa cirkev o školy, pri čom jej magistrát znova robil prekážky a žiadal, aby ev. dietky chodily do normálnych škôl. No, oni sa nezľakli ani hrozieb a v zadu farského dvora vystavili si školu, v ktorej sa až do roka 1875 vyučovalo. V tomto boji sa opät vyznamenal Samuel Vrchovský, ktorý v záujme škôl bol až na audiencii u cisára-kráľa vo Viedni.

Od roku 1797 pracovalo sa postupne na hmotnom sosilnení cirkve. Roku 1862 na radu Rudolfa Vrchovský bolo uzavreté, sbierať milodary na nové školy. Sbierka za pár rokov vyniesla 1600 zlatých. Cirkev na to zakúpila od vdovy Martiny rod. Pivonka dom za 3450 zl., v ktorom na dvore vystavila dve priestranné školské siene a tretiu pre knižnicu, ktorá má teraz asi 2000 sväzkov.

Roku 1862 dosiahla cirkev za namáhavého pôsobenia farárov Ludvika Licharda a Michala Boora, taktiež i Ludvika Mittáka a Jána Mittáka mestskú podporu ročitých 500 zlatých. Teraz mohla si upraviť aj cintorín a na miesto živého plotu obohnať ho múrom.

Od tej doby sa cirkev hmotne vzmáha.

*

Nad vchodom do evanj. kostola nachodí sa tento nápis:

Toto zodpovedá horejším údajom.

Dodatok ku tomuto článku

Je tu na evanjelickej fare zachovaný spisok, ktorým podá bližšie vysvetlenie a preto uznávam za dobré i tuto ho uverejniť. Zneje v pôvodine nasledovne:

Muž Ján Michalides, poslední v predešlem století skalický ev. kaz., ze Skalice vyšel v r. 1671 dňa 29. Prosince. A tak za 120 Let obyvatelé v Skalici hlasu kazatele svého neslyšeli.

Za starodávnych časů melo toto Královské mesto svů slobodu a svich evan. Kazatelů, jakž se nasledujícim spůsobem dovády.

Takový kaz. byl Štepán Račický (r. 1570). O němž Superintendent blahé pameti Abrahámfi Hrochotsky, in Protocolo Visitatoris leta 1611, že byl pilný kazatel, a túto Cirkev Ev. vštípil; pri jeho boku bezevší pochyby slúžil a v teto Cirkve zapuldruhého léta spevákem byl, a pritom i Mládež vyučoval: Ondrej Šlupka; s Prividze rodem potom do své vlasti za Kaplana povolaný a roku 1575 dne 15. Června ve Wittemberku skrze D. Gašpara Ebrharda posveceni. Viď: indicem ordinatorum Witenbergen atd.

Nejen tento Račicky ale i jiní dvá knezi po ňem ženatí byli a večeri páne lidu Skalickému podle nařízení Kristova pod oboji spůsobem prisluhovali a to v Chráme fárskem Sv. Michala, kterýž zároveň s Rímskokatolíki pod jednu spůsobu užívajícimi v Lásce bratrské se snášely. Až teprv potom Mikuláš Sartorius Thuroczénus prišel a tuto premilú jednomislnost pretrhl, Jak nasledujíci starožitný spis dosvedčuje:

In Anno Domini 1611.

Dict. Oktobris Fuis tota Civitatis Szakolczensis Comunitas ex Dominis Nobylibus et caeteris plebaiae Conditione Quibus Congregata Tractatum de Comunione sub vutraque.

Domini Nobiles graniter querebantur quod ipsis in S. Eucharistia calix denegatur a Dominis Nicolao Sartorío Thurocens parocho iplius eclesiiae (et ritibus Catholicis eclesiae Romanae) Protestanti funtigitur licet ob Comune utraquilitatem et reliquorum Cinium unionem et pracem serundam sesenon auctant ab ista Eclesia et ritibus Catholicis Eclesiae Romanae usitalis tantum in is Articulo nempe utipsis sigut antua ab annis multis S. Eucharistia sub utraque Specie Comunicetur se conservari petunt Parochumque praefatum Dominum Ntcolaum Szartorium Thurocenum si modo ipsis S. coenam sub utraque administred libenter honorant i habent sel quia hoc ipsurentiam iam multo tempore ab eodem impertrane non posunt quod secundum Constitutiones nonifinas Regni: A. 1608 sancitas talen parochum qui ipsis sub utraque S. Sinozim Administrabyt inducere velint reliqua Comunitas respondit ad hoc. Quod non prohibent etc. Mane Protestantionen in publico protestantionen Congregatione factam. Senatus Civitatis Szakolcae Dominis Nobilibus od eorum Instantiam sub authencis civitatis Sigilo Extradantum censuit. Quae acta est Anno et die quibus supra: Basilius Hilkovič ex actis Civitatis Szakolczensis Fideliter.

(Že tento dokument nebol správne opísaný, vidno z chýb slohových a gramatických. Opisovateľ nebol iste latinákom. Kde sa ale originál nachodí, nemohol som zistiť.)

Evanjelici tedi Skalickí od pána Mikuláše Sartoria faráre svého prisluhováni vel. sv. več. P. podoboji a společné užívaní Chrámu farského sv. Michala od sl. Magistrátu svého na svú poníženú žádost obdržeti nemohúce, Moci I-ho Artikule r. 1608 ustanoveného ev. Kaz. svým vlastním nákladem do mesta povolali a Služby Boží nejprv v dome P. Sz. Györgyiho, potom u P. Száriho a naposledi v dome Pána Petra Révaiho sobe darovaném vykonávali. Poňeváč však i v takových privátnich domich žádneho pokoje neměli a pri tom mnohé nákladi na dva kneze Rectora Kántora i Organistu Rimsko Katolické činiti, tak i mnohé nátisky z ohledů napohrbováni snášeti musili, prinucení byli k Sl. Stavům Uherskim na sněmu v Prešpurku r. 1619 shromáždením s Inštancii svú se utíkati, a za svobodu provozováni Náboženstvý svého žádali, kterúž i obdrželi, jakž nasledujíci jejích prosebná žádost dosvedčuje.

Illustrissimi Illustre

Spectabyles ac Magnifici Generosi Egregii prudentes item et circumspecti domini et Patroni santores nobis graciosissimi et confidenti ffini post humilimam servitiorum nostrorum Comendationem.

Mi Szakolczán lakozó Nemeség és Szomszédsság akikar (tisztikar?) Augustana Confesziot valjung azon könyörgűng nagysáktoknak, és ti kegyelmeteknek, Nemes Orszák mivel hogy az előt mindenkor köz volt az Sz. Mihály Temploma helyüng és harangung az Pap penig szub utraque specie osztogata az Úr Vacsorájat, mely Papok házasok voltának: hanem az előbeni és mostani Érség ideitől fogva vagyung tiltva mint a templomból, harangoktól és Csementeriomtol és oly Papjok vagyon mostan a ki sub una tantum specie a Ur Vacsorájat distribualja Krisztusz Urnak Tesztamentom elen; Mi penik félven az örök kárhozatot, predigator magunk költségen fogadug. Predikáltatván véle néha Sz. Györgyi Uram házánál, Enek utána látván a mi nyomorúlt álapotungat Isten félő és Kerestény Úr az Nagyságos Révay Péter Uram ő nagysága egy romlot házat adta minekung kinek most sem adhatung meg az árát és mostan abban predikáltatung. De ott sincs Predikátorungnak békességes nyugodalma sok gyalázattól szegényt minket és véle együtt életék, melyet még ez ideig az Istenre kellett hagynung adversa pars penig magának két Papot, Iskolamestert, Kantort és Orgonást a mi Közenséges jövedelmünktől interteleál és jobb részét jövedelemnek reájok költi. Ha penig valami oly szükség találkozik mingyarast minket megrónak.

Ha temploma, iskolára, Papházára épités kiványtaték, minket marhastol szolgastol reá hajtják; ha penik valamely fő Embernek vagy feleséginek holto történik, nem engedik ott eltemetni, harangozók sem engedik meg: ha nem másutt kell temetni és a városból kivinni a mint Rakolubszky Gáspar Uramnak Morvában kellett a feleségét eltemetni (harangozást), és Bogádi Ferencz Uramnak a Berentoi Urak jószagban kellett eltemetnüng nagy költségel. Kalinka Miklóst penik Holicson kellett eltemetnüng. A kik penik költségtelenek kűnszerítetüng oly Helyre temetni őket a hol a zölőtt porczolók és közembernek temető helyek volt.

Körmendi Imre Uramnak hogy a felesége megholt, azzon helyen temetete el és a Temetés felen akart valami fedélt csináltatni, el is kezdete volt, de atól is megtiltoták és most is úgy áll mondván némelyek Kőszelyek, hogy az Uri Temetésing a Kaszlófánal vagyon. (Má byť Akasztófánal vagyon = pri šibeniciach.)

Azérd Nagysáktokat és ti, Kegyelmeseteket Nemes Orszák megszánván a mi nagy injuriankat és gyalázatunkat és ti Kegyelmeteknek az egy élőtt Istenért könyörging Nagytok és Kegyelmetek Nemes Ország találjon módot benne légyen meg előbbi békességes Templomung, mivel hogy ezen küvül és még három Szentekházok vagyon, a Róm. hiten valóknak és a Nemes Orszák irása volt az Articulosban: Légyen Predikátorunknak, Iskola mesternek szabad jövedelme, és: mert anyi jövedelmüng vagyon, hogy ami Predikátorung is el-lélhet belőle. Kiért mi mindnyájan etc.

Illustrisimarum Spektabilum ac Magnificarum. etc D. V. Servitores humilimi Universitas Nobylibum et virinitis Liberae Regioque Civitatis Szakolczensis Augustanae.

Confessioni adhaerens.

(Podpisy)

(Doslovne podané)

Toho leta 1620 podělení živnosti se stalo k fare prináležejícich z nich polovica daná jest kňazi Rim. Kat., druhá polovice Evanj. Nemůže se síce věděti jak dlúho Ev. byli v užívani Společnemu Chrámu farského a ktorého času to narízení promenu vzalo, to však jistá věc jest, že o tito drahé svobody pripravení byli pred letem 1645, nebo na sněmu v Prešpurku L. 1647 držaní jednomislně vyslaly urozeného Pána Samuela Mikovského (Mikovényiho) Holičského, davše jemu plnomocenství, aby zanavrácení svobody Náboženství skrze nekterých nemírnu horlivosť nepretrženě pracoval a jim opeť k ní dopomohl. Což i skutočne obdrželi nebo stavové Uherští Osmim Articulem je potešili navrátivše jim první svobodu Náboženství a vyslavše dva komisáři ze sňemu Jiřího Draškócziho a Jána Melega, cokoli v náboženství zrušeno bylo napravili a do dobrého porádku uvedli v jakovém byli pred zastavením Služeb Božích! Jakž z Executivnálnich tech dvů Komisarů list v Skalici 1648 dne 20. Máje vydaní potvrzuje!

Podle Artikule tedy VIII. a Execucie učinené začali Evanjelíci Skaličtí roku 1648 dne 11. Máje staveti Chrám ten, kterí nyni Patre Milosrdní drží.

A majíce pomoc od Ríše i z jiných zemí stavení Chrámu i veže r. 1650 dokonali. Roku 1648 nemajíce ješte svého vlastního kazatele prinucení byli žádati Pána Daniele Důbravského toho Supernitendenta a Kazatele Cirkve Senické a Pána Jiriho Zelenke bratrstva bráneckého seniora a správce cirkve Turolúcké, aby jím za školního cirkvi k vykonánaní služeb Božích kazatelů vyslaly. Takoví načas vyslaní byl Ján Felinus Diakonus neb Jahen Trenčanskí, Šimon Abrahamfi, Mikuláš Johanides služebník sl. Božího v Sobotišti, predtým však školi Wavrinské správce, potom do Laučki za kazatele a odtud do Sobotište povolaní; Jan Špilkimus Kaz. Jablonický, Jan Stríbrsky z Wrbovec, Martin Kalet Holičskí, Jíri Libortšai Borovskí, tito muži jeden po druhém služby Boží v Skalici vykonávali.

Od r. 1647 až do r. 1649 teprv toho leta 8. Června Ján Felinus Jáhen Trenčanskí na probu pozván jsa, když jí statečne a chvalitebne vykonal dne 29. tehož Měsíce porádne povolaný od Cirkvi prijat a za Správce Cirkve skalické zrízen jest. Toto dosvenčuje vydáni počtu s príjmu i vydáni na stavení Chrámu skalického i jiné potreby ruků Krištofa Wodenického tedy v cirkvi té Inšpektora poznamenané.

Po Felinovi byl zde kaz. Ján Rotarides rodem z Liptova, kteríž r. 1648 navrátiv se s Akademie Pruské v Meste Královci vyzdvižené učinen byl Správčim školy Privické, potom kaz. v Nemeckem Právňe, odtud prišel do Trnavy za Kazatele Slovenského kdež se i do Album Jána Burinse 1655 podepsal. Odkudž do Skalice povolan byl a Mnohé pilnosti i trpezlivosti zde v Úrade svém dokázal do Modrej se pro nemoc odebral a tam kosti své složil. Jakž dotčení Pán Burius (in Micis N C S) všecko to pripomína. Na míste Jána Rotaridese nastúpil Ján Sinapius, od muže toho ména okolo r. 1583 Beckovské Školi správce Jeremiášem Grillem ve Wittenbergu r. 1598 dne 13. Žári na Jahenství Trenčanské posvěcení schváleného docela rozdílní dvoji cti hodného muže Pána Michala Sinapiuse Cirkve hričovské a sučanské bedlivého Kazatele zdárilý Sin nejprv v Bánovské Škole s Jakubem Faškem Rectorem jakožto Conrector pracoval, potom Školu Ragecků až i Frištacků spravoval, od Skalické Cir. ev. za Kaz. pozván byl, sepsal i vydal spis nasledujíci latinskí, MDCL VIII. Szakocza.

Ze Skalice prišel do Fraštáku a odtud skrze Hráběte Adama Forgáče r. 1661 dne 2. Rijna jak Ján Rezik v své Gimnasiologie poznamenal, s fári vyvržen byl do Cirkvi Veličanské v Oravě, odtud opet k správe Cirkve Trenčanské pozván byl, odtud pak podle behu tech časů r. 1672 s Cirkvy Trenčanskú se rozlúčil do Wihnanství jiti musil.

A za nekolik let zdržoval se v Gorlici, kamž i Manželka jeho d. ct. h. Muže Martina Andreae Slovenského v Modre Kazatele Dcéra se dvoma Sini Jánem a Samuelem prišla, ve vihnanstvý na svetlo vydal r. 1675 (Logicam lufu lepido Conceptam) 2., Horologium Sacrum), odtud skrze Augusta Wudce Saského do Hally povolan byl r. 1678 vydal 3., (Suscitabulum Teologicum sub Nomino Historiani), 4., (Neoforum Catechetiem, 5., Perlyčku dytek Božích), Henochum cum deo Ambulantem Göricii 1676 i 12mo. Ponapravil Kancionál, Jíriho Tranovského, jsa kazatelem Skalickým podepsal se do Album Pana Buriuse r. 1655 naposled, po smrti svych domácich na Morní ranu, tam život dokonal roku 1682. dne 4. Srpna.

Po jeho ze Skalice se odebiráni námestkem jeho pri též Cirkvi učinen byl Ján Michalides, kteri okolo r. 1655. podle spisu Rezikova byl Školným správčím v Novém Meste nad Kisuci, již r. 1669 byl cir. Škol. správčim, kterého Ľeta byl vlastne Michaelides do Skalice pozván, to se neví; dostiť na tom, že po odejmutí Chrámu Ev. jenž se stalo r. 1671. 29. Prosince u vyhnanství sa do Knížectvi Lohnického ve Slézsku ležíciho se odebrál, obydlí své maje ve vsi Lendersdorf nazvané, Manželka jeho Alžbeta Sobeslavská rodem ze Skalice porodila mu zdarilého syna Samuéle r. 1674. 18. Února, kterýž když vyrostl učinen byl Superintendentem, svú rodinu nemálo zvelebil a v Banské Bystrici r. 1740. 22. Listopádu běh života dokonal.

Pán Ján Michalides po utíšení 10 letého pronasledováni moci Articule 25 na sněmě stavu Královstvi Uherského 1681. držaném narízeného a podle Královské výpovedi všech vyhnanců do své vlasti povolávajíciho ze Slézska do Uher se vrátil a Cirkvy Skalické na krátce, Brezovské pak mnohé leta s mnohým prospechem slúžil.

M. Kristian Pešek dyšputaci svů „de odparati oratoris“ sepsanú a ve Wittenbergu 1699 vitištenú respondente Joanne Heil Hungaro Szakolczensis d. e. h. Joannu Michaelidesovi, tehdáž farári Brezovskému a bratrstvá bráneckému Seniorovi dobre zaslúžilému pripsal, v Brezové také jakožto Senior pokojne ač uprostred vlasti naši Uherské nepokojů, r. 1705, z toho sveta se odebral.

Kterého pak času a z jakými okolostojnostmi ev. Šk. Chrám, fára i školi sprináležejícimi byli odejmuti, dáva se znati, že Stížnosti neb Gravamini jejich stavům na Sneme Šopronském shromaždeném r. 1681, predložených takto zní:

In libera ac regia Civitate Szakolczensi Egregius Joannes Pográni attung Civitatis Capitaneus convocatis armatis Civibus Templa Augustanae e Helveticae Confessionis una cum parochis Scholis et Pertinentis occupavit illo Jezuitis, hoc Paulinis assignatis, jam privati Templis dum quodam tempore in Campo Factis suis indulquere voluisent. Egregius Paulus Aranyosi Capitanus Civitatis nocte adapertis portis assumptisqe secum nonulis armatis in Miseram plebem irail plurimos sancianit Equibus tres personae mori coactae sunt Panifices Evangeli Cecha sua erectane Processionis vadere cogantur ab anno 1669 singulis annis florenos 60 solvere coguntur inramente Evangelicis Religioni ipsorum contraria imponuntur sub granibus multis et ezentionibus Concives benemeriti de Munere Centumvitaris ob Religionem eiicinutur in intencionem Senatum nemo ex Evangelicis adminitur neque Domos emere penitunsaliis aut in numerum Civium recipiunt nisi Catholicos etc.

(Teraz nasleduje soznam rectorov, ktorý však podať nemienim, poneváč sa to vymiká s rámca tejto knižky).

Dodatok zní:

Výce doložiti nelze pro nedostatek spisů a svedectví, které v mnohonasobném Cirkvi té poplenění se stratili.

S tým končí spisok.