ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jako mezi všemi národy v Europě, co do národních zpěvů, národ slavenský vyniká: tak opět mezi všemi kmeny slavenskými jsou Slováčky neb Slavenky v Uhřích pro svou zpěvnost obzvláště na slovo vzaté a rozhlášené. A opravdu Slavenka v Uhřích jest, ať tak povíme, jedna ustavičná píseň, jest zviditelněná prostonárodní Musa, a jí, buď v želi, buď v radosti usta zavříti, byla by snad nejcitelnější pokuta pro ni na zemi. V rozličných okolích a zvláště ve velikých městech Uherské krajiny nalézá se, jak známo, sehnanina a směsice těch nejrozličnějších národů a jazyků; ale Slavenka tatranská sama všecky zpěvností svou převyšuje; kde ona není, tam vše němo, kam ona přijde, ozývají se líbezným zpěvohlasem pole, vinice, zahrady, pahorky a doliny, jakoby její přítomnost všem stromům a křovinám živé jazyky propůjčila; a onno přísloví ovšem jen v Uhřích povstati mohlo: „Kde Slavenka, tam zpěv.“

Sami cuzinci to uznávají, jako n. p. jistý, jináče slavenskému národu nepříznivý, Němec a spisovatel onné knihy: Freymüthige Bemerkungen eines Ungars (G — s) über sein Vaterland, Teutschland 1799, kde těmito slovy píše: „Die auserordentliche Liebe zum Gesang ist ein Hauptund ein schöner Zug in dem Charakter der Slaven. Es ist eine Freude zur Erndtezeit im Felde zu wandeln. Alles singt dann. Das slavische Frauenzimmer wird man selten stumm antreffen. Es schvast oder singt. In deutschen Orten, wo slavische Dienstmägde gehalten werden, ziehen diese, wenn sie des Morgens mit Grasbürden, gewöhnlich in einem Zuge zuruckkommen, immer singend ein. Die Slaven haben in diesem Stücke einem entschiedenen Vorzug vor den Teutschen, die Raichard mit Recht sanglose Teutsche heist.“ To jest: „Hlavní a pěkná vlastnost v charakteru Slováků jest jejich převeliká láska ku zpěvu. V čas žně mezi nimi po poli choditi, jest milá radost. Všecko tu zpívá. Slavenky zřídka kdo mlčícé nalezne, buď že zpívají, anebo klevetají. V německých osadách, kde slavenské dívky sloužejí, když se ráno, noše trávy nesouce, navracují, obyčejně v jednom hejně zpívajíce domů táhnou. Slávové mají v této věci paternou přednost nad Němce, kteréž Raichard dobrým právem nezpěvné Němce jmenuje.“

Viz též: Gemeinnüsiger und erheiternder Hausklander für das öster. Kaiserthum auf das Jahr 1823, Wien, stránka 69, kde tokajské vinobrání opisuje, takto mluvě: „Die auffallendsten unter diesen Gruppen der emsigen Arbeiter, sind die der Ungarn. Obwohl sie gewöhnlich wie die übrigen Arbeiter aus Jünglingen und Mädchen bestehen, so lassen sie doch nur äuserst selten ihre Stimme in Volksliedern vernehmen. — Heiterer beleben die Traubenlese auf Hegyallya die deutschen Zipser. — Aber das munterste Leben regt sich in den Gruppen der Slowaken, die aus den gebirgigten Gegenden her zur Weinlese kommen. Keinen Augenblickt beschäftigen sich die slowakischen Jünglinge und Mädchen, ohne ihre Volkslieder in den manigfaltigsten Melodien anzustimmen. Auch sind die slowakischen Volkslieder, theils durch ihre eigenthümliche Singart, die oft überaus anmuthig ist, und durch die Biegsamkeit der Sprache geziert wird, theils durch ihren Inhalt recht interessant. Ihre elegischen Volkslieder singen die Slowaken mit einem rührenden Pathos, und nur einige listige Lieder singend schreyen sie aus voller Kehle. Jedoch würden die meisten ihrer Volkslieder dem Künstler Stoff genug zu den herrlichsten Variationen geben.“ To jest: „Pozoru nejhodnější mezi těmito houfy pracovitých dělníků jsou Maďaři. Ačkoli obyčejně i oni jako niní dělníci z mládencův a děvčat záležejí, předce svůj hlas jen velmi řídko v národních zpěvech slyšeti dávají. — Veseleji obživují toto tokajské vinobrání Němci ze Spiše. — Ale nejčerstvější život hýbe se v houfech Slováků, kteří sem s hornatých krajů na vinobrání přicházejí. Žádného okamžení nezaneprázňují se slavenští mládenci a děvčata, aby při tom své národné písně, v těch nejrozmanitejších melodiech, neprozpěvovali. Tyto slavenské pospolité písně jsou i ovšem památné i zanímavé; z částky pro jejich zvláštní melodie a způsoby zpívání, které často velmi utěšené jsou a kteréž ohebností jejich řeči ještě více ozdobovány bývají, z částky pro jejich obsah. Své elegické národní písně zpívají Slováci s pronikavým citem, a jen některé veselé písničky zpívajíce, prokřikují plným hrdlem. Největší díl jejich národních zpěvu dal by hudebným umělcům dosti látky k těm nejznamenitějším variáciem.“

Srovnej s tímto p. Čaploviče: Slavonien und Kroatien 1. Theil, Pesth 1819, stránka 100 a 101, kde takto píše: „In Croatien sehen die Weiber hübsch aus. — Doch aber kommen sie dem reisenden, muntern, hübsch gebauten und geschmackvoll gekleideten Weibsvolke im Thuroser-Comitat noch lange nicht nahe, dem ich überhaupt den Vorzug vor allen mir bisher bekannt gewordenen Weiberarten geben möchte. — Hier und in den umliegenden Comitaten ist der wahre Volksgesang zu Hause. Die schönere Hälfte des Volks erscheint auf dem Felbe jedes Mal eben so nett und reinlich gekleidet, als wenn sie in die Kirche ginge. Unter unaufhörlichem Singen und Schäkern wird fleisig gearbeitet.“ — To jest: „V Kroácii jsou ženy hezké, avšak se ještě onomu spanilému, čerstvému, krásně urostlému a strojně oděnému pohlaví ženskému, které v Turčánské stolici nalezáme, ani jen přirovnati nemohou, kterému bych já vůbec mezi všemi, mně posavád známými plemeny ženštin přednost dal. Zde a v okolních krajech jest opravdový národní zpěv doma. Krasnější polovička lidu (bělohlavy) ukazuje se tu na poli vždycky tak čisto a švárně oblečena, jakoby do chrámu šla. Při ustavičném zpívání a dovádění pracují pilně.“

Viz maďarský časopis pod názvem: Tu dományos Gyűjtemény, čili učená Sbírka na r. 1827, svazek II., str. 104. 105., kde takto stojí: „A’ Szlav nemzet magában-is egy különös jókedvű, eleven eszű, született poétai nemzet, úgy hogy az ő egész élete, az ő örömei, az ő fájdalmai-is tsupa poézis: söt még a’ köznép-is élete minden viszontagságaiban verseket, még pedig mély érzésű’s fellengző verseket költ és azokat el-dalolja. Nálok még a’ köznépnél-is minden születés, minden lakadalom, minden vendégség, minden mulatság, minden munka, minden nyomorúság, söt még a’ halál és temetés-is verselésből és dalolásból áll, ’s melly gyönyörűséges Anacreonticumokat költenek, és dalolnak még a’ paraszt leánykák is a’ szerelemről!“ — To jest: „Národ slavský jest sám v sobě obzvláště veselý, bystrovtipný a rozený básnícký lid, takže celý jeho život, jeho radosti, jeho žalosti samá poesie jsou. I sám pospolitý lid básní a zpívá ve všech případnostech svého života, a to síce pronikavé a vznešené písně. U nich každé narození, každá svadba, každá hostina, každá kratochvil, každá práce, každá neřest a nouze, ba právě i smert a pohřeb záležejí z veršů a zpěvů: jak utěšené anakreontické písně o lásce skládají a zpívají, a to sedlácké dívky!“ —

Důkazem tohoto naposledy jest jejich převeliká hojnost písní a zpěvů, takže tu vydávatelé nemusejí se starati o sbírání, jak raději o vybírání. Zdali všecky tyto písně výborné, vznešené, památné, vůbec dobré jsou,^[1] o tom není a nemůže býti řeč; dosti na tom, že náš lid tuto pěknou vlastnost a schopnost vnitřeně a podmětně má, její dobré aneb zlé vyvinování visí jedině od vychovávání národu a jiných zevnitřených případných okolostojičností.

Co Kotzebue v počátku svého Týdenníka (Wochenblatt), kde zpěvnost Rusů vychvaluje, praví: že „zpěv jest jedno z nejjistějších znamení u jednotlivých lidí dobrého srdce, u celých národův dobré národnosti“ — to se vztahuje dobrým právem na slavenský lid v Uhřích. Již samy jeho písně dýchají duchem jakési nevinné dobrotivosti a laskavosti, která i při té největší veselosti nikomu na světe neublíží.

Co se věku a starobylosti těchto slavenotatranských písní týče, tedy znamenáme: že mnohé pocházejí ještě z předkřesťanských věkův a z neeuropejských krajin, anť se v nich takové výpovědě, obyčeje, obrazy, polohy (situacie), jména bohův a bohyň (n. p. Parom, Doda, Donda, Morena, Rarášek, Zmok, Pikulík a t. d.), jména stromův aziatických odkud Slávové přišli (n. p. oliva, viz I. svazek těchto písní Nro 23.), též jiné šlepěje a znaky nalezají, kteréž jen pohanským časům, i aziatickým krajinám vlastní byly, a proto mnohé z těchto staronárodních písní na mysl a srdce člověka tak učinkují, jako odpoly zmazané a vyvětralé nápisy na starých rumech a zříceninách, které dřevnější tajemstva plný život tušiti dávají. Důvodem toho jest n. p. onna pověstná, se hrou spojená píseň „Hoja Donda hoja“, (viz 1. píseň tohoto svazku, o níž čítej přidané k ní poznamenání); potom píseň v Trenčánské stolici a jinde zpívaná: „Morena! Morena! za koho si umrela!“ (viz Tablic. Poezie, d. I., st. IX); dále píseň v I. sv., str. 45,^[2] která takto zní:

Též v pozdějších sbírkách zaslaná píseň:

I píseň ve svazku I., str. 54.

zdá se nějaký starodávný slavenopohanský obyčej malovati, a sice anebo trestání těch panen, které nevinnost utratily a u Staroslávů smrtí pokutovány bývaly; aneb, co se více zdá, obětování losem vybraných mládenců a panen, které bohům a bohyněm obětovány bývaly, kterýž obyčej i u Řeků (k. p. na Iphigenii) i u Slávů (viz Nestora při roku 983 a Helmolda o Pomořanech) nalezáme.^[6][7] Toto poslední zdá se tu proto pravdě nejpodobnější býti, poněvádž stojí: že „všickni mládenci plakali“, což by nad vinou a nešlechetnou osobou nebyli učinili, a poněvadž se tato smutnohra ďála pod lípou (snad od lepý, krásný strom), svatým Slavenům stromem. Jako Němcům dub, tak Slávům byla lípa obzvláště milým a svatým stromem; odkudž se nesčíslná jména slavenských měst a vesnic podle tohoto stromu a jemu jakoby na čest nazývají, k. p. Sviata Lipka v pruském Polsku; Lipsko, Lipec, Lipčany, Lipova, Lipovec, Lipník, Lipnice a t. d. I za našich časů Slováci tento strom obzvláště milují; v každé starobylé slavenské osadě stojí, obyčejně vprostřed náměstí, aneb návsí, aneb v sousedství dědiny stará, tlustá, vysoká lípa, jejíž roky nikdo spočtovati v stavu není, k. p. v Turčanské, Liptovské, Oravské, Zvolenské stolici a t. d.; i při svých kostelích nejvíce lípy sadívají, takže téměř při každém obzvláště vesnickém chrámě, kde Slávové bydlejí, lípy vidíme, zřídkakde jiné stromy. Obyčej bezpochyby ještě z pohanských věkův od pokolení do pokolení zdědičený. Viz též z tohoto ohledu pozoruhodný zlomek v tomto svazku, číslo 87.^[8] Avšak i jiné stromy vzývali Slávové, k. p. v Štětíně ořech, na ostrově S. Řehoře dub a t. d., uvazovali šátky, ručníky, plachty, opony, věnce a květiny na jejich ratolesti, obětovali jim ptáky, tancovali vůkol nich, obzvláště v jarním čase. Viz Karamz., d. I., k. 3. Ještě Ladislav svatý, král uherský r. 1080 — 1095, vydal následující, na tento slavenský obyčej v Uhřích snad obzvláště se vztahující zákon: „Quicumque ritu gentium juxta puteos sacrificaverint, vel ad arbores et fontes et lapides obtulerint, reatum suum bove luant.“^[9] Možná věc, že píseň tato: „Horela lípa“ jest počátek takové pohanskonábožné hymny našich předků, kteráž se při anebo po obětech zpívala.

P. Čelakovský má též zlomek této písně v 1. d. Slov. nár. písní na str. 47. mezi českými; ale tamť jest on již velice znovotěný, proměněný a rozličnými pozdějšími, k němu docela nepatřícími přídavky pomíchaný, anobrž i co do metrum chybný, anť se ve čtvrtím verši 9 sylab nalezá, kde by podle pravidla jen 8 býti mělo, jako ve slovenském vskutku jest. Vůbec znamenati, že mezi rovnými anebo podobnými písněmi Slováků a Čechů, onyno první vždycky značnější a čistější ráz starožitnosti na čele nosívají a v tomto ohledu mnohé české písně tak poznámka v poznámke***

se mají k slovenským, jako vnučky a dcerky ke svým matkám.

I o našich písněch my to řeknouti můžeme, co Vuk říká o srbských v I. kn. Předm., str. XXXVII.: „Što se tiče starine naši pjesama — može biti da i ima od iljade godina (1000 roků) n. p. meďu (mezi) Kralickima, Dodolskima i t. d.“ —

Přesvědčivše se pak ze skušenosti: že první svazek těchto písní ochotně přijat byl, s větší důvěrností druhý svazek na oltář Slávie klademe, a zalíbí-li se tento, prodlení třetí, juž k tisku dohotovený velevážnému občanstvu podáme.

Co se tyče přítomných zpěvů, doložiti nám slušno, že obsahem svým velmi rozmanité jsou, též i strany mluvy a ponářečí na rozličné končiny, místa a města^[10][11] panonské okazují, hned čeština, hned polština, hned srbština, hned ruština semotam vyniká, čehoť příčinu skoumatel, maje před očima Předmluvu I. svazku snadně pozná. Charakteristický znak opravdových slavských písní i tu se hustě vyskytuje, totiž ten: že se počátek písně obyčejně od některého přirozeného úkazu a obrazu, k. p. slunce, měsíce, hvězdy, hory, doliny, stromu, květů, ptáků, rosy a t. d. béře a k němu se cit aneb myšlénka nenuceně připojí, aneb nějaká případnost se na něm jako na tabuli maluje, což rozkošně udírá na krásocitné srdce. Příklady toho máme k. p. v písni 2. „Zahučaly hory, zahučaly lesy“, pís. 6.^[12] ďatelina, pís. 9.^[13] Dunaj, pís. 26.^[14] háj zelený, pís. 30. fialka, pís. 59.^[15] hrdlička, pís. 63.^[16] čerešnička, pís. 60.^[17] a 64.^[18] bielé húsky, a ve zlomkách: „Slunce svietí vo dne a mesiačik v noci; Škoda ťa šuhajko, že nemáš pomoci.“ Aneb: „Idú mé ovečky dolu dolinečkou, Rozlúčiu ma Pán Bóh s mojou frajerečkou“ a přemnohé jiné: se kterými srovnej srbské zpěvy, k. p. „Što se beli na gori zelenoi“ aneb: „Mesec kara zwijezdu danicu.“ — Pěkný důkaz národní lásky ku přírode! —

Vlast (dědinu aneb stolici) písně, kde sme znali, položili sme, to se ale nerozuměj tak, jakoby se ta píseň nikde jinde nezpívala, nýbrž že kdysi tam nejprvě znikla a odtud se po všech jiných krajech rozšířila.

Aby však počínání naše bylo všestranným, a tak mnohonásobné žádosti vyplnilo, obracíme se ku všechněm milovníkům našeho prostonárodního básnictví s tou důležitou prosbou: aby oni ve svých stolicech, okolích a dědinách podobné písně a zpěvy i pokud možná s hudbičkami a nápěvami (melodiemi a notami) sbírati a nám po našich níže oznámených sbíratelech příležitě zasílati ráčili;^[19][20] neboť, ač mnoho vzácných máme sbírek, předce dotud všecken poklad vyčerpán, i ku prospěšnému záměru nebude uložen, pokud nám veškeré krajiny, okresy a viděky panonské svých slavenských libozvuků nezdělejí. Obzvláště bychom žádali některé z tak řečených žatvových zpěvů míti, kteréž se v letním čase při žni jak na samé roli, tak i na cestě a doma zpívávají, potom z těch, které se zpívají ve vysokých, dolinami rozdělených horách, kde jedna zpěvkyně na jedné stráni začíná, druhá na protipoložené stráni jí odpovídá, a tak se přes dolinu vzájemným zpěvem rozmlouvají; konečně takové písně, jenže se při svadbách, sobášech,^[21] společných hrách i kratochvílech zpívávají.^[22]

Při tom majíce vhodnou příležitost, ještě p. p. vlastenců prosíme: aby zároveň pořekadla, přísloví, pohádky (hádky), pověsti (povídky) národní, též zastaralá slova shromažďovali, obyčeje mezi Slováky trvajícé popisovali a své kořisti nám dopřáti ráčili, tak abychom někdy v stavu byli celý všenárodní poklad potomstvu zachovati; neboť jak písně cit a náruživosti malují, tak pořekadla představují stupeň rozumování, pohádky míru důvtipnosti a povídky obraz života. Z takových prostonárodních památek i zvláštnost a povahu jazyka nejlépe posouditi možno. Buď jakýkoli zůstatek, cena jeho národem už uznána, poněvádž jedině pro svou výbornost a výtečnost z ust pradědových na pravnuka dědičně přešel, anto nepodařilé ozvy navěky zmizely. Čím starší takovéto plody, tím znamenitější a památnější jsou nám.

Jen tímto všestranným napomáháním konečně nám se poštěstí mnohé výborné písně, pořekadla, pověsti a významy hrobu zapomenutí vytrhnouti, mnohé uryvky (zlomky) doplniti a přejináčené zůstatky popraviti,^[23] a to vše k lepšímu poznání svého národa i ku přesvědčení jinozemcův, že národ náš tak nevzdělaným není, jak některému neznateli a nedoukovi o něm krivě souditi se uzdálo.

Takovýmto způsobem lépe se pozná národ a lid slavenský v Uhřích, nežli z nezdarných a jednostranných obrazů, v nichžto se k. př. drotář, z jedné malé chaterné dědiny v Trenč. stol. pocházející a v jiných krajech nikde se nenalezající, jako vzor a representant všech Slováků, celé slavské a europejské veřejnosti, velmi neprávě představuje a částečka pod jménem celosti chybně se klade.

Ostatně vzdáváme vroucné díky všem nám povědomým sběratelkám, sběratelům a pomocníkům, jmenovitě: paní Füredy, pannám Mojžišovič, panně Amalii Peténi a panně Agnesi Veselovské, potom p. p. Blahoslavovi, Dlhánimu, Fejérpatakymu, Hajnalovi, Hamuljakovi, Herkelovi, Koišovi, Kollárovi, Matějkovskému, Michalkovi, Peténimu, Šaffáříkovi,^[24] Salayimu, Slavkovskému, Ondr. Soltysovi v Turci, Suchánimu, Fran. Trnkovi, též jiným všem, kteří nám své zbírky zaslali, srdečně žádajíce, aby tento příklad čisté horlivosti mnohých p. p. vlastencův a vlastenkyň našich, k dokonalejšímu součinkování a podílu, pro slávu milého národu povzbudil!

Oznamujeme pak předběžně, že melodie některých těchto písní náš znamenitý hudebný umělec p. Kočík v Budíně do not muzických už skutečně složil, ve skládání pak jiných pokračuje, ježto v krátkém čase v obzvláštním svazku vydati míní: a proto zde předkem napomáhání tohoto předsevzetí všechněm milovníkům hudby a zpěvu přívětivě poroučí.