ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mezi písněmi tohoto svazečku nalezají se čtyry nerymované, které se i najstarobylejšími býti zdají, totiž: píseň 1. Hoja Ďunďa, hoja; píseň 68. Prísná máti; píseň 7. Zakletá dcera a píseň 65. Gudel. V těchto dvou posledních vyskytají se sice už tu i tam asonance a rýmy, avšak nepravidelné a nepochybně jen novějšími časy vmichané. Píseň 68: Prísná máti, zavání obzvláště tmavou starožitností jak co do řeči, tak co do věci. Formy: do krajine, svoj dcéru, k svoj rodině, tvoj dcéra, zastaralé jméno ptáka jaš, mystický ve starém světě počet „sedem“, sedem ročkou, sedem týžnou, sedem hodín, a vůbec celá barva a osnova té písně na starožitnost ukazuje. Zdá se však, že výraz „do krajine“ chybný jest a povstal jen později k líbosti následujícého rýmu „rodině“, původně bylo snad do krajiny, bez ohledu na rým, kterého krom toho v celé této písni není. Pozoruhodno v této písni, že na dva pětisylabné verše všudy řádně třetí šestisyllabný následuje: ona tuze upomíná na podobné české starozpěvy, k. p. na píseň: „Ha, ty naše slunce“ a na „Kytičku“ v králodvorském Rpisu a jiné. — Báseň „Gudel“ jest s malou proměnou do němčiny přeložena v knize „Lesebuch von Wilh. Harnisch“, jenž jest učitelem ve Vratislavě v Slezsku, kde se ta bájka též zpívati musí.

Mnohé mezi našími, tištěnými i netištěnými ještě zpěvy, nalezají se, čo se mnozí zdají posavád nezpozorovavšeti, — krátičké, jen ze dvou dvanáctisyllabných rymovaných veršů záležejícé píseňky: tyto jsou cele podobné polským takřečeným krakoviakům. Ony nejsou zlomky a částečky z jiných, ale jsou samy v sobe samostatné a neodvisné celosti, cit, myšlénku, žádost, tužbu, žert, radost, žalost a t. d. krátce, ale okrouhle a uplně vyrážejícé. A proto radíme naším sbíratelům, aby je v jednu dlužší píseň nikoli spolu nespojovali. Ony jsou zpěvky a píseňky zvláštního druhu, pro než, tuším, europejská školská krasověda ješte třídy a jména nemá. Ony jsou okamžité výtoky přítomnosti, jsou samorodné děti a nemluvňátka básnického národu, aniž víme, aby se tento způsob pospolitého básníctví u jiných narodů nalezal, nebo francouzské vaudevilles, německé Gassenhauer a těmto podobné, k nim se přirovnati nemohou. Ony jsou prostonárodní básnické samorozmluvy. Slavenskému děvčeti, obzvláště když pracuje v samotnosti, den, dva, ba i celý týden ustavičně takovéto nevinné kratkopěvky ustami tekou, hned zpaměti, hned z vlastného srdce a vtipu: všecko, co v sobě myslí a cíti, obléká tudíž do zpěvu a svou podmětnost ustavičně předmětuje. Některé krátkopěvky budoucně o své vydati míníme, jest pak jich nesčíselné množství, k. p.:

Se kterými srovnej krakoviaky, k. p.:

Už při konci tisku tohoto svazku přišla nám do rukou sbírka ruských prostonárodních zpěvů pod názvem: Rossijskaja Erota, v St. Peterb. 1792., kde mnohé písně nalezáme těmto naším hned rovné, hned podobné, které toho důkazem jsou, jak tuhá někdy jednota mezi všemi kmeny slavskými se nalezala. S naší písní „Hoja Ďonďa, hoja“ má velikou podobnost následujícá ruská, tamže v V. knize pod číslem 243 se nalezajícá píseň, kterou pro srovnávání s naší zde klademe: