ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Třináct let před začátkem těchto příběhů nebylo v kraji protékaném riem Torridou ani vsi, ani rancha, ani sitia. Sotva že sem zavítali Indiáni, když se musili stěhovati se stády. Půda tohoto území byla pokryta jen rozsáhlými llany, úrodnými, ale nevzdělávanými, a bažinatými estery zavodňovanými v zimě přebytkem okolních vod. Šelmy, hadi, opice, ptáci, a také ovšem hmyz, zejména moskiti, byli jedinými živoucími bytostmi v těchto končinách téměř ještě neznámých. Byla to takřka poušť, kam nikdy nezavítali ani obchodníci ani průmyslníci republiky venezuelské.

Kdybychom byli zašli o několik set kilometrů dále k severu a severovýchodu, byli bychom se ocitli v krajině zcela zvláštní, jež se snad kdesi pojila k Andám, dříve než se veliká jezera vyprázdnila změtí vodních drah do hlubin moře Atlantského; v divoce romantické krajině, kde hřbety horské splývají, kde se vše zdá v odporu s logickými zákony přírody při všech jejích vrtoších vodopisných i horopisných, v ohromném tom prostoře, nevyčerpatelném to zdroji Orinoka, které vysílá k severu, a ria Blanca, jež rozlévá směrem jižním pod štíty velkolepého horstva Roraimského, na jehožto nedostupných vrcholech po několika letech poprvé stanula noha Im Thurnova a Perkinova.

Tak vypadaly odlehlé ty končiny venezuelské ve své zanedbanosti a opuštěnosti, když missionář jakýs pojal úmysl přetvořiti a oživiti je.

Indiáni roztroušení po tomto území náleželi z větší části kmeni Guaharibův. Obyčejně potulovali se po llanech a v hloubi rozsáhlých lesů na sever od pravého břehu horního Orinoka. Byli to ubožáci divoši, jichž se doposud nedotekl dech civilisace. Sotva že měli chýše za přístřeší a cáry za oděv. Živili se kořínky, palmovými pupeny, mravenci a termity, nedovedouce ani dobývati kassavy z maniocu, který jest hlavní výživou obyvatelstva střední Ameriky. Byly to bytosti na nejnižším stupni lidské stupnice, malé postavy, chatrného složení tělesného s nafouklým žaludkem hlinojedů, a také byli opravdu častokráte v zimě nuceni jísti hlínu. Poněkud naryšavělé vlasy splývající jim na ramena, výraz jejich tváře, ve které by však pozorovatel byl postřehl jistou intelligenci zbylou prvotnímu jejich stavu, zabarvení pleti méně temné, než u ostatních Indiánů, Quivů, Piaroaů, Baréů, Mariquitarův a Banivů, to vše odkazovalo je na poslední úroveň nejnižších plemen lidských.

A přece platili domorodci tito za tak strašlivé, že sourodáci jejich sotva se odvažovali do těchto končin, a říkalo se o nich, že jsou tak náchylní k vraždění a drancování, že obchodníci ze San Fernanda neodvažovali se nikdy za Ocamo a Mavacu.

Takto ustálila se strašlivá pověst, které požívali Guaharibové ještě před pěti nebo šesti léty, kdy pan Chaffanjon, nedbaje odporu svých lodníků, neváhal plouti až ku pramenům řeky. Ale setkav se s nimi posléze poblíže homole Maunoirovy posoudil náležitě neodůvodněná obviňování ubohých těchto Indiánů, kteří neublížili ani kuřeti.

Té doby již značný počet jich následoval španělského missionáře a utvořil základ Missie Santy Juany. Náboženství proniklo jejich duše, oč neskonalou zásluhu měla oddanost a obětavost jejich apoštola, který jim zasvětil život a zřekl se k vůli nim všech radostí pozemských.

Otec Esperante pojal úmysl získati si plně duše nešťastných Guaharibův. Za tímto účelem usadil se v nejzazším koutě savan sierry Parimy. Tam si umínil založiti ves, jež by časem vzrostla na městečko. Byl přesvědčen, že by nemohl vynaložiti zbytek svého jmění lépe, než na toto dílo křesťanské lásky, jemuž hodlal dáti co nejpevnější základy, aby se po něm neshroutilo. —

Když přišel do této pustiny, měl s sebou Otec Esperante jen mladého společníka, jenž se jmenoval Angelos. Tento novic Missií, jemuž bylo tenkráte dvacet let, byl prodchnut stejně jako on apoštolskou horlivostí, jež koná divy a zázraky. Oba s nesmírnými obtížemi a překonávajíce největší nebezpečenství, nehrozíce se ničeho a nikdy neustupujíce založili, zřídili a rozšiřovali Missii Santy Juany, obrodili celý kmen po stránce duševní i tělesné a vypěstili obyvatelstvo, jež nyní čítalo na tisíc duší, počítajíc v to i obyvatele sousedních llan.

Missionář vyvolil si místo k založení příštího městečka asi na padesát kilometrů na severovýchod od pramenů řeky a od ústí ria Torridy. Volba byla nad míru šťastná; půda byla tu neobyčejně úrodná, porostlá nejužitečnějšími stromy a keři, zejména též marimami, jejichžto kůra tvoří jakousi přirozenou plst, banánovníky, platány, kávovníky kryjícími se ve stínu vysokých stromů s nachovými květy, bucary, stromy kaučukovými, kakaovníky; dále byla tu pole cukrové třtiny a sassaparilly, plantáže tabáku, z něhož se dobývá „cura nigra“ ke spotřebě domácí a „cura seca“ smíšená s ledkem k vývozu; tonky, jejichžto boby jsou velice oblíbeny, a sarrapie, jejichžto lusků užívá se za aromata.

Bylo potřebí ještě trochu práce, aby pole tato zoraná a osetá dala hojnost kořenů maniocových, cukrové třtiny a neobyčejně hojné kukuřice, jež se sklízí čtyřikrát do roka a jejíž každé zrno vzklíčivši dává na čtyři sta zrn nových.

Půda této krajiny proto vynikala tak neobyčejnou úrodností, jež se mohla rozumným zděláváním ještě stupňovati, že byla vzdělávána poprvé. Nic dosud nevyčerpalo její rodící sílu. Četné potůčky ji svlažovaly i v létě, vtékajíce do ria Torridy, jež v zimě vlévá značné množství vody do Orinoka.

A na levém břehu tohoto ria vznikajícího na svazích Roraimských povstala první obydlí náležející k Missii. Nebyly to chatrné slaměné chýše, ale domky, jež se vyrovnaly nejpevněji stavěným domkům Banivův a Mariquitarův. La Urbana, Caicara a San Fernando nad Atabapem mohly záviděti Missii těchto důkladných a pohodlných příbytků.

Takto povstala ves u samého cerra odloučeného od sierry Parimy, jehožto úpatí poskytovalo pobyt zdravý i příjemný.

Pod svahem, ve stínu svěžího morichoví stál chrám Santy Juany prostého slohu, vystavěný z kamene nalámaného z lomů v sierře. Ten nyní sotva již postačoval počtu věřících, jež do něho přiváděla kázání Otce Esperanta a obřady náboženství katolického, při nichž zvolna ujímal se jazyk španělský místo nářečí guaharibského. Ostatně usadilo se také asi padesát bělochů původu venezuelského v Missii, od jejichžto představeného dostalo se jim vlídného přijetí.

Vše, čeho bylo potřebí k stavbě městečka, přicházelo rok od roku po Orinoku. Není divu, že pověst o něm šla až do San Fernanda, pak i do Ciudad Bolivaru a Caracasu. A proč by byl Kongres nepodporoval tak znamenité dílo civilisační, jež mělo dodati ceny tomuto území, jež dosud leželo ladem, a povznésti na vyšší úroveň kmeny, jejichžto ubohost a bída byly by brzy vedly ke zkáze?

Když s vížky vyčnívající mezi stromy zavzníval zvuk zvonu, kdo by se byl neobdivoval horlivosti, s jakou spěchali ke slovu božímu tito domorodci slušně i čistě odění a dýšící zdravím? Muži, ženy, děti i starci kupili se kolem Otce Esperanta. A srdce majíce prodchnuta upřímnou vděčností byli by se tito Indiáni rádi jako před chrámem vrhali na kolena před domem Otcem Esperantem zbudovaným na úpatí cerra v houští morichových palem. Byli šťastni, rodiny jejich prospívaly, žili v dostatku vyměňujíce v hojné míře plodiny zemské za průmyslné výrobky, které k nim byly dováženy z dolního toku Orinoka. Stav jejich lepšil se neustále a blahobyt mezi nimi se vzmáhal. Proto přicházeli do Missie llanerové odjinud a vznikala nová obydlí. Tak rozšiřovalo se stále městečko, ubírajíc půdy lesu, který ji obklopoval svou věčnou zelení. A zemědělství zkvétalo bez obav, že by se kdy nedostávalo půdy, neboť tyto savany orinocké jsou takřka nekonečné.

Mýlil by se velice, kdo by se domníval, že Missii Santy Juany nebylo často podstoupiti kruté zkoušky! Ano, jen podivuhodnou obětavostí a nejvytrvalejším úsilím mohla se udržeti. Co hrozných nebezpečenství přestála v počátcích! Byloť potřebí hájiti nově vznikající vsi proti kmenům okolním, jež pohlížely na ni žárlivým okem a dychtily po vraždění a drancování. Obyvatelstvo musilo odrážeti líté ty útoky, jež hrozily zničiti v zárodku blahodárné dílo. Aby odolali hordám potulujícím se po ohybu Orinoka nebo přicházejícím z přímořských Cordiller, sáhali k opatřením nejráznějším a nejdůmyslnějším. Missionář osvědčil se tu mužem vzácné činnosti, a odvaha jeho byla stejně podivuhodná jako jeho nadání organisátorské.

Všichni Guaharibové mužného věku byli zařaděni v šiky, udržováni v kázni a cvičeni zacházeti se zbraní. Nyní pak oddíl čítající sto mužů, ozbrojených moderními puškami a hojně zásobených náboji, znamenitých to střelcův, jakými jsou Indiáni vůbec, zajišťoval bezpečnost Missie, takže nemohla býti překvapena nenadálým útokem.

Důkaz toho byl podán před rokem, kdy Alfaniz, jeho spoluvinníci z galejí a jejich rota quivská napadli městečko. Ačkoli byli ve stejné síle, když Otec Esperante bojoval proti nim v čele svých bojovníků, utrpěli citelné ztráty, kdežto na straně Guaharibů vyteklo jen málo krve.

Právě tento nezdar byl příčinou, že Quivové se rozhodli opustiti tyto končiny a odebrati se do území na západ od Orinoka.

Kromě toho Missie Santy Juany byla zorganisována stejně k obraně jako k výboji. Ne snad že by Otec Esperante byl kdy zamýšlel dobývati nového území; území, jímž vládl, bylo dosti rozsáhlé, aby hovělo všem jeho potřebám; ale nechtěl trpěti, aby si kdo beztrestně dovolil znepokojovati jej a aby zločinné hordy nejhoršího rázu směly napadati městečko. Proto, aby odvrátil všecko nebezpečenství, jednal rázně, po vojensku. A což jiného jest missionář, než vojín, a uložil-li si povinnost obětovati život, není-liž také jeho povinností brániti věřících skupených kolem něho pod praporem víry Kristovy?

Výše zmínili jsme se o zdělávání půdy, jež přispívalo tak hojnou měrou k rozkvětu Missie Santy Juany. Ale nebyl to jediný zdroj jejího blahobytu. K polím obilným přiléhaly rozlehlé pláně, kde se pásla stáda volů a krav, jejichžto výživa byla zajištěna travou ze savany a llanerou, palmou houštin lesních. Chov dobytka byl jedním z nejdůležitějších odvětví obchodu, a tak jest tomu i ve všech provinciích republiky venezuelské. Kromě toho měli Guaharibové značný počet koní, jichž bylo dříve tolik tisíc kolem ranch, a mnohých z nich bylo používáno k dopravě i k vyjížďkám od Guaharibů, kteří se takto vyškolili na znamenité jezdce. Proto mohli podnikati časté obhlídky i do vzdálenějšího okolí městečka.

Otec Esperante byl vskutku takový, jak ho vylíčil pan Mirabal, mladý Gomo, a také nepravý Jorres. Jeho tvář, jeho pohyby a celý jeho zevnějšek prozrazovaly muže vzácné činnosti, vůle vždy hotové projeviti se skutkem, vůdce, který jest uvyklý veleti.

Neobyčejná a vždy stejná ráznost ozařovaná intelligencí byla mu vlastní. Neobyčejná dobrota jevila se výrazem jeho oka, pevného a klidného, i stálým milým úsměvem rtů prokmitajícími vousy věkem zbělelými. Byl stejně statečný i šlechetný, kteréžto dvě vlastnosti zpravidla se doplňují. Ačkoli překročil již šedesátku, jevila se v jeho vysoké postavě, v širokých plecích a mohutných prsou veliká síla tělesná rovnající se jeho síle duševní.

Jaký byl život tohoto missionáře dříve, než se věnoval krušnému tomuto úřadu apoštolskému, nikdo nevěděl. On sám nesvěřil se v této příčině nikomu ani slovem. Ale z jakéhosi smutného výrazu, jímž se nezřídka obestírala mužná jeho tvář, nebylo nesnadno uhodnouti, že mu rozrývaly nitro hroty bolestí prožitých v minulosti.

Otec Esperante měl při všech svých pracích zdatného pomocníka v bratru Angelovi, jenž mu byl oddán tělem i duší a měl také veliké zásluhy o úspěchy, kterých tu bylo dosaženo.

Vedle nich bylo několik Indiánů, vybraných z nejlepších, kteří pomáhali při správě městečka. Ovšem bylo lze tvrditi, že Otec Esperante, představený a zároveň duchovní správce obce, jenž křtil dítky, oddával manžely a uděloval umírajícím poslední pomazání, soustřeďoval v osobě všecky funkce v Missii.

A nebylo-liž to nejlepší odměnou za všecka jeho namáhání, když viděl, jak utěšeně zkvetlo jeho dílo? Nebylo-liž zabezpečeno trvání tohoto díla, půjdou-li nástupci missionářovi v jeho šlépějích a neuchýlí-li se od cesty jím vyznačené?

Od útoků Quivů nic nerušilo klidu obyvatel Santy Juany a nepodobalo se, že by mohlo dojíti k nějakému novému útoku.

Dne 1. listopadu, druhého dne potom, když Jakub Helloch a jeho společníci upadli v ruce Alfanizovy, asi k páté hodině odpolední jevily se v městečku známky ne-li postrachu, aspoň znepokojení.

Bylť spatřen mladý Indián běžící o překot jihozápadní savanou k městečku, jakoby byl pronásledován.

Někteří Guaharibové vyšli ze svých domků, a sotva že je mladý Indián zahlédl, křičel:

„Kde jest Otec Esperante? Otec Esperante!“

Za chvíli uváděl ho bratr Angelos k missionáři.

Ten poznal ihned hocha, jenž pilně docházíval do školy missijní, když meškal s otcem v Santě Juaně.

„Ty, Gomo?“ řekl.

Hoch nemohl ze sebe vypraviti slova.

„Odkud přicházíš?“

„Unikl jsem… Běžel jsem… od rána… abych sem doběhl…“

Mladému Indiánovi docházel dech.

„Oddechni si, milý hochu,“ řekl missionář. „Klesáš únavou. Pojedl bys něčeho?“

„Až vám řeknu, proč jsem přišel… Jest potřebí poskytnouti pomoci…“

„Pomoci?“

„Quivové jsou tamto… tři hodiny odtud… v sierře… u řeky…“

„Quivové!“ zvolal bratr Angelos.

„A jejich náčelník též!“ dodal Gomo.

„Jejich náčelník,“ opětoval Otec Esperante, „zlosyn uprchlý z galejí, Alfaniz!“

„Dostihl jich před několika dny…, a… předevčírem večer… přepadli družinu cestujících, jež jsem vedl do Santy Juany.“

„Cestující, kteří přicházeli do Missie?“

„Ano… Otče… Cestující z Francie…“

„Z Francie!“

Tvář missionářova náhle zbledla, a víčka jeho očí zavřela se na chvíli.

Pak ujal za ruku mladého Indiána, přivinul ho k sobě a hledě naň řekl mu hlasem zachvívajícím se bezděčným vzrušením:

„Pověz všecko, co víš.“

Gomo vyprávěl:

„Přede čtyřmi dny vešel do chaty u Orinoka, ve které jsem bydlil s otcem, jakýsi muž… Ptal se nás, kde jsou Quivové, a žádal nás, abychom mu ukázali cestu… Byli to Quivové, kteří nám zničili ves San Salvador, kteří mi zavraždili matku… Otec odepřel vyhověti žádosti cizincově a byl také usmrcen ranou z revolveru…“

„Usmrcen!“ zašeptal bratr Angelos.

„Ano, tím mužem, Alfanizem.“

„Alfanizem! A odkud přicházel ten bídák?“ otázal se Otec Esperante.

„Ze San Fernanda.“

„A kterak se dostal na horní tok Orinoka?“

„Jakožto lodník pode jménem Jorres na jedné ze dvou pirog, na kterých připluli cestující.“

„A pravíš, že ti cestující jsou Francouzi?“

„Ano, jsou to Francouzi. Nemohli plouti dále, než k riu Torridě. Zanechali pirogy při ústí, a jeden z nich, vůdce družiny, provázen jsa vlastníkem jedné z obou falk, nalezl mne v lese u těla mrtvého otce. Slitovali se nade mnou, vzali mne s sebou, pohřbili otce. Pak mne požádali, abych je dovedl do Santy Juany. Vydali jsme se na cestu, a předevčírem došli jsme brodu Frascaesského, kde nás Quivové přepadli a zajali.“

„A pak?“ optal se Otec Esperante.

„Pak zamířili Quivové k sierře. Teprve dnes ráno podařilo se mi utéci.“

Missionář poslouchal mladého Indiána s bedlivou pozorností. Blesk šlehající mu z oka byl výmluvným svědectvím hněvu, jaký ho pojímal proti zlosynům.

„Jsou tedy cestující opravdu Francouzi, milý hochu?“ tázal se po třetí.

„Ano, Otče.“

„Kolik jest jich?“

„Čtyři.“

„A koho měli s sebou?“

„Vlastníka jedné z obou pirog, Baniva, jménem Valdeza, a dva lodníky, kteří jim nesli zavazadla.“

„A odkud přicházeli?“

„Z Bolivaru, odkud vypluli přede dvěma měsíci, aby se odebrali do San Fernanda a pak dále po horním toku Orinoka až k sierře Parimě.“

Otec Esperante pohřížen jsa v myšlenky odmlčel se na chvíli, načež řekl:

„Zmínil jsi se o vůdci, Gomo. Družina má tedy vůdce?“

„Ano, jest to jeden z nich.“

„A kterak se jmenuje?“

„Jakub Helloch.“

„Má společníka…“

„Ten se jmenuje Germain Paterne a zabývá se sbíráním rostlin po savanách.“

„A kdo jsou ostatní dva cestující?“

„Především jest to mladík, jenž se ke mně choval velice přátelsky a kterého mám velice rád…“

Ve tváři Gomově jevil se výraz nejupřímnější vděčnosti.

„Mladík ten,“ dodal pak, „jmenuje se Jan Kermor.“

Při tomto jméně vyskočil missionář a v celém jeho vzezření jevil se nesmírný úžas.

„Jan Kermor?“ řekl. „Opravdu se tak jmenuje?“

„Ano, Jan Kermor.“

„A pravíš, že ten mladík přišel z Francie s pány Hellochem a Paternem?“

„Nikoli, Otče, jak mi vyprávěl přítel Jan, setkali se na cestě na Orinoku, ve vsi la Urbaně.“

„A přišli do San Fernanda?“

„Ano, a odtamtud pluli pospolu k Missii.“

„A za jakým účelem cestuje ten mladík?“

„Hledá otce.“

„Otce? Otce, pravíš?“

„Ano, plukovníka Kermora.“

„Plukovníka Kermora!“ zvolal missionář.

A kdo by ho byl té chvíle pozoroval, byl by viděl, že úžas, jaký se jevil v jeho vzezření, změnil se nyní v neobyčejné vzrušení. Jakkoli byl Otec Esperante rázný, jakkoli se zpravidla dovedl ovládati, nyní pustil ruku mladého Indiána a přecházel sálem, zmítaje se vzrušením, jehož nedovedl potlačiti.

Konečně podařilo se mu s napětím všech sil uklidniti se, načež tázal se dále:

„Proč přichází Jan Kermor do Santy Juany?“

„Doufá, že tu nabude nových zpráv, jež by ho uvedly na stopu otcovu.“

„Neví tedy, kde jest?“

„Neví. Plukovník Kermor odešel před čtrnácti léty z Francie do Venezuely, a jeho syn neví, kde jest.“

„Jeho syn, jeho syn!“ mumlal missionář, přejížděje si dlaní čelo, jakoby chtěl v duchu oživiti vzpomínky.

Posléze obraceje se ke Gomovi otázal se:

„A vydal se mladík na cestu sám?“

„Nikoli.“

„Kdo pak ho provází?“

„Starý voják.“

„Starý voják?“

„Ano, seržant Martial.“

„Seržant Martial!“ opakoval Otec Esperante.

A tentokráte, kdyby ho byl bratr Angelos nezadržel, byl by padl, jakoby bleskem omráčen, na podlahu.