ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pirogy Moriche a Gallinetta byly řízeny, tak jako dříve, Parchalem a Valdezem. S Parchalem a jeho lidmi neměli Jakub Helloch a Germain Paterne nijakých obtíží ve příčině další plavby. Byliť stateční tito lidé najati ku plavbě na dobu neurčitou, a nezáleželo jim na tom, bude-li výsledkem jejím prozkoumání Orinoka až ku pramenům nebo některého z přítoků, jen když jim bude dobře zaplaceno.

Pokud se týče Valdeza, bylo potřebí vyjednávati znova o další plavbu. Indián měl dopraviti seržanta Martiala a jeho synovce pouze do San Fernanda, protože tito nemohli dříve stanoviti jiných podmínek, dokud nevěděli, nabudou-li a jakých zpráv nabudou v městečku. Valdez, jak víme, pocházel ze San Fernanda, kde zpravidla meškal; rozloučiv se se seržantem Martialem čekal na jiné cestující, kteří cestují buď za obchodem nebo z různých příčin, aby se s nimi vrátil po proudu řeky.

Seržant Martial a Jan byli velice spokojeni s obratností a horlivostí Valdezovou, a byli by se s ním velice neradi rozloučili v tomto druhém oddílu jejich výpravy, nade vši pochybnost nejobtížnějším. Proto také nabídli mu, aby zůstal s Gallinettou v jejich službách i při plavbě po horním toku Orinoka.

Valdez ochotně svolil. Ale z devíti mužů, kteří dosud byli v jeho službách, mohl podržeti pouze pět, protože se ostatní hodlali věnovati dobývání kaučuku, které jim vynáší veliký zisk. Valdez mohl je na štěstí nahraditi třemi Mariquitary a Španělem, takže mužstvo na Gallinettě bylo opět v plném počtu.

Mariquitarové, kteří náležejí ke kmenům tohoto jména rozptýleným po východním území, jsou výtečnými plavci. Ba znali i řeku na několik set kilometrů za San Fernandem.

Španěl, jménem Jorres, jenž přibyl do městečka asi před čtrnácti dny, hledal právě příležitosti dostati se do Santy Juany, kde prý ho otec Esperante přijme do služeb Missie. A dověděv se, že syn plukovníka Kermora odhodlal se odebrati do Santy Juany, a zvěděv zároveň, za jakým účelem podniká tuto cestu, nabídl se Jorres bez váhání za lodníka. Valdez, jemuž zrovna muž scházel, přijal jeho nabídku. Španěl tento zdál se intelligentním mužem, ačkoli drsné rysy jeho tváře a oheň planoucí mu ve zracích příliš ho nedoporučovaly. Byl ostatně zamlklý a málo sdílný.

Nesmíme zapomenout podotknouti, že Valdez a Parchal dopluli již proti proudu až k řece Mavaca, přítoku to po levém břehu na tři sta padesát kilometrů po proudu od pohoří Parimského, odkud prýští se první vody veliké řeky.

Třeba také podotknouti, že pirogy, jichž se užívá ku plavbě na horním Orinoku, jsou zpravidla lehčeji stavěny, než pirogy na středním toku. Ale Gallinetta a Moriche, jsouce menších rozměrů, nezdály se zrovna nevhodnými k této plavbě. Prohlédli je pečlivě, opravili vezpod a dali je úplně do pořádku. V měsíci říjnu neklesl ještě stav vody v řece na minimum. Postačila tedy hloubka ku plavbě obou falk. Bylo lépe zůstati při nich a nenahrazovati jich jinými, neboť cestující za dva měsíce jim již uvykli.

Za dob, kdy pan Chaffanjon konal svou podivuhodnou cestu, nebylo jiných map kromě mapy Coddazziho, celkem málo správné, takže francouzský cestovatel na mnohých místech musil opravovati omyly. Hodlali tedy při tomto druhém oddílu užiti mapy upravené panem Chaffanjonem.

Vítr byl příznivý plavbě a dosti silný. Obě pirogy, majíce plachty napjaty, pluly rychle téměř podle sebe. Mužstvo, seskupené v předu pirog, nemusilo užívati paží. Čas byl krásný, na nebi jevily se lehké mráčky honící se od západu.

V San Fernandu byly falky zásobeny sušeným masem, zeleninou, kassávou, konservami, tabákem, tafií a aguardiente, předměty výměnnými, noži, sekyrkami, skleněnými šperky, zrcadélky, látkami a také šatstvem, pokryvkami a náboji. Bylo to velice rozumné, neboť od městečka proti proudu řeky bylo by již bývalo nesnadno opatřiti si potřebných věcí kromě potravy. O potravu nebylo obav, věděliť, že hammerlesska Jakuba Hellocha a karabina seržanta Martiala postarají se o ni hojnou měrou. Také byla naděje na vydatný rybolov, hemžíť se rybami ústí četných řek, jež se vlévají do Orinoka na horním jeho toku.

Večer k páté hodině připluly obě pirogy za příznivého větru k nejkrajnějšímu výběžku ostrova Miny, téměř naproti Mavě. Tam byl zastřelen párek cabiaiů, takže nebylo potřebí sáhnouti na zásoby ani pro cestující ani pro mužstvo.

Nazítří, dne 4. října, vydaly se pirogy na další cestu za stejných okolností. Urazivše přímým směrem asi dvacet kilometrů této části Orinoka, již Indiáni nazývají cânon Nube, přistaly Moriche a Gallinetta při úpatí podivných skal Piedry Pintady.

Jest to „Malovaná skála“, jejížto nápisy, z části skryté pod vodou, snažil se Germain Paterne marně rozřešiti. Za dešťového období rozvodnila se řeka tak, že voda udržovala se nad normální výší. Kromě této jest ještě jiná Piedra Pintada za ústím Cassiquiare, s týmiž znaky hieroglyfickými, authentické to podpisy plemen indiánských, jichžto čas ušetřil.

Cestující na horním toku Orinoka vystupují z lodí nejraději za noci. Utáboří se pod stromy, zavěsí visuté sítě na nízké větve a spí pod širým nebem, a venezuelské nebe jest nebe vždy krásné, není-li zastřeno mraky. Naši cestující ovšem dosud přestávali na úkrytu v přístřešcích pirog, nevidouce příčiny, proč by je opouštěli.

Cestujícím ve spánek pohříženým hrozí nejen náhlé a prudké lijavce, dosti obvyklé v těchto končinách, ale i jiné nemenší nepříjemnosti.

Na to upozornili toho večera oba vlastníci lodí, Valdez i Parchal.

„Kdyby to chránilo od moskitů, bylo by lépe utábořiti se na břehu,“ vykládal onen. „Ale moskiti jsou právě tak zlí na pobřeží jako na řece.“

„Kromě toho jest člověk vydán na pospas mravencům, kteří, poštípou-li, způsobují horečku trvající několik hodin,“ dodal Parchal.

„Nejsou-liž to mravenci zvaní veinte y cuatro?“ otázal se Jan, jenž měl důkladné vědomosti z bedlivé četby svého průvodce.

„Ovšem,“ odpověděl Valdez, „a vedle nich také chipitas, maličká, sotva rozeznatelná zvířátka, jež hlodají člověka od hlavy až do paty, a termiti, tak nesnesitelní, že před nimi utíkají Indiáni ze svých chýší…“

„A také písečné blechy,“ dodal Parchal, „pak upíři, kteří člověku vyssají krev do poslední krůpěje…“

„A hadi,“ podotkl Germain Paterne, „culebra mapanare a jiní, delší než šest metrů! Mám raději moskity…“

„A já nemám rád ani těch ani oněch!“ prohlásil Jakub Helloch.

Všichni byli téhož mínění. Proto mělo se spáti dále na falkách, dokud nějaká bouře, na příklad chubasco, nedonutí cestující hledati úkrytu na pobřeží.

Večer dorazili k ústí řeky Ventuari, důležitého to přítoku po pravém břehu. Nebylo ještě ani pět hodin, a zbývaly ještě dvě hodiny dne. Ale podle rady Valdezovy zůstali tu na noc. Nad Ventuari jsou v řečišti četné skály, pročež jest plavba obtížná a nebezpečná, takže by bylo neopatrností pouštěti se do ní na sklonku dne.

Jedlo se společně. Seržant Martial nemohl proti tomu nic namítati nyní, kdy oba krajané znali tajemství Janovo. Jakub Helloch pak a Germain Paterne chovali se k dívce s největší zdrželivostí. Nechtěli jí uváděti do rozpaků přílišnou úslužností, zejména Jakub Helloch. Nebyl-li na rozpacích, pociťoval aspoň něco zcela zvláštního, když se ocitl v přítomnosti slečny Kermorovy. Nebylo lze, aby si toho nebyla povšimla, ale dělala, jako když toho nepozoruje. Chovala se k němu s touž upřímností a prostotou jako dříve. Zvala oba mladé muže, aby ji za večera navštěvovali na její piroze. Za těchto návštěv hovořilo se o příhodách zažitých při plavbě, o tom, co asi jim budoucnost chystá, jaké mají naděje na úspěch a jakých zpráv asi dostane se jim v Missii Santa Juanské.

„A jest to dobrým znamením, že se missie takto nazývá,“ podotkl Jakub Helloch. „Ano, jest to dobrým znamením, neboť jest to právě vaše jméno, slečno…“

„Pane Jene, chcete snad říci,“ přerušila ho dívka s úsměvem, kdežto seržant Martial se zakabonil.

„Ano, pane Jene!“ odvětil Jakub Helloch, naznačiv posunkem, že žádný z lodníků falky nemohl slyšeti.

Toho večera točil se rozhovor o přítoku řeky, v jehož ústí zůstaly pirogy na noc.

Jest to jeden z nejdůležitějších přítokův Orinoka. Vlévá do něho nesmírné spousty vod sedmi ústími deltovitě rozloženými tam, kde tok jeho opisuje jednu z nejvýraznějších křivek, ohyb v ostrém úhlu, zařezávající se hluboce do země. Řeka Ventuari teče od severovýchodu k jihozápadu, přibírajíc vody z nevyčerpatelných nádržek And guyanských a protéká územími, ve kterých zpravidla obývají Indiáni Macos a Mariquitares. Vlévá tedy do Orinoka více vody, než všecky přítoky po levém břehu, jež se vinou zvolna rovinami savan.

Při tom podotkl Germain Paterne, krče poněkud rameny:

„To by se měli pánové Miguel, Varinas a Felipe oč příti! Ventuari by zvítězila nad Atabapem a Guaviare, a kdyby tu byli, slyšeli bychom po celou noc důvody, jimiž se dovedou navzájem potírati.“

„Jest to pravděpodobno,“ odvětil Jan, „neboť řeka tato jest nejdůležitější v celé krajině.“

„A také já,“ zvolal Germain Paterne, „cítím, že démon vodopisný počíná mi řáditi v mozku. Proč pak by neměla býti Ventuari Orinokem?“

„Myslíš-li, že se pustím do sporu a budu potírati tato mínění…“ odpovídal Jakub Helloch.

„Proč pak ne? Jest zrovna tak oprávněno jako mínění pánů Varinasa a Felipea.“

„Chceš snad říci, že jest zrovna tak neoprávněno.“

„Z jakého pak důvodu?“

„Protože Orinokem jest — Orinoko.“

„Toť znamenitý důvod, Jakube!“

„Tedy, pane Hellochu,“ otázal se Jan, „srovnáváte se v této příčině s míněním páně Miguelovým?“

„Úplně, milý Jene.“

„Ubohá Ventuari!“ odpověděl Germain Paterne se smíchem. „Vidím, že nemá naděje na úspěch, pročež ji opouštím.“

Dni 4., 5. a 6. vyžadovaly velikého úsilí, a mužstvo musilo pracovati o přítrž buď vlekouc lodice nebo lopatkovitými vesly a palankami. Za Piedrou Pintadou bylo pirogám obeplouti na vzdálenost sedmi nebo osmi kilometrů shluk ostrůvků a skal, jež činily plavbu velmi zdlouhavou a obtížnou. A ačkoli vítr vál stále od západu, nebylo by bývalo lze užiti plachet v tomto bludišti. Kromě toho pršelo, jen se lilo, a cestující byli nuceni tráviti pod přístřešky celé hodiny.

Proti proudu od těchto skal přišla San Barbara se svými víry, kteréžto pirogy přepluly šťastně, aniž se musilo zboží přenášeti. Neviděli v těchto místech nikde zbytky staré vsi, o nichžto se zmiňuje pan Chaffanjon, a nezdálo se, že by tato část levého břehu řeky byla kdy bývala obydlena Indiány majícími stálá sídla.

Teprve za úžinami Cangreoskými mohlo se pokračovati v plavbě za pravidelných poměrů, načež falky dostihly odpoledne 6. října vsi Guachapany, kde zůstaly na noc.

A Valdez i Parchal přistali zde jedině z toho důvodu, aby poskytli mužstvu půl dne a noc oddechu.

Guachapana skládá se pouze asi ze šesti chyší dávno již opuštěných. Příčinou toho jest, že okolní savana jest plna termitů, jejichžto hnízda měří až na dva metry výšky. Jejich útokům nelze čeliti jinak, než ustoupiti jim, a Indiáni to také učinili.

„Taková jest moc nepatrných těch tvorů,“ podotkl Germain Paterne. „Nic neodolá těmto zvířátkům, když se vyskytnou v nesčetných spoustách. Zástup tygrů a jaguárů se zažene, a po případě se i krajina těchto šelem zbaví, a není potřebí utíkati před nimi.“

„Ale Indián Piaroa před nimi utíká, jak jsem se dočetl,“ řekl Jan.

„Piaroaové utíkají před nimi spíše z pověry než z bázně,“ dodal Germain Paterne, „kdežto mravenci, termiti činí kraje nezpůsobilými k obývání.“

K páté hodině ulovili plavci z pirogy Moriche želvu z čeledi terecaie. Byla z ní znamenitá polévka, a také dobré vařené maso, kteréž Indiáni zvou sancoco. Kromě toho bylo lze šetřiti se zásobami na falkách, neboť na pokraji sousedních lesů opice, cabiaiové a pekarové čekali jen na ránu z ručnice, aby se ocitli na tabuli cestujících. Na všech stranách bylo lze natrhati ananasů a bananů. Nad pobřežím rozprchávala se neustále šumná hejna kachen, hocců s bělavými břichy a černých slepic. Vody hemžily se rybami tak, že je domorodci mohli stříleti šípy. Za hodinu bylo by bývalo lze naplniti čluny pirog.

Cestující na horním toku Orinoka nemusí se tedy nikterak strachovati, že nebudou míti co jísti.