ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Není dojista zapotřebí vyličovati city Jakuba Hellocha ode dne, kdy Jan proměnil se v Janu, kdy dcera plukovníka Kermora, zachráněna byvši z vln orinockých nemohla se déle tajiti pod maskou synovce Martialova.

Že povaha těchto citů neušla Janě, která čítala již dvacet dvě léta, ačkoli v mužském oděvu zdála se hochem nejvýš sedmnáctiletým, dá se snadno vysvětliti.

A Germain Paterne, jenž „tomu všemu ani za mák nerozuměl“, jak se přítel jeho domníval, pozoroval dobře změny, jež se dály nevyhnutelným stupňováním v srdci Jakuba Hellocha. A kdyby mu byl řekl: „Jakube, miluješ slečnu Janu Kermorovu,“ jest jisto, že by mu byl Jakub zase odpověděl: „Ubohý příteli, nerozumíš tomu všemu ani za mák!“

A Germain Paterne čekal jen na příležitost, aby mohl vysloviti své mínění v této příčině, — třeba jen proto, aby na sobě mohl dokázati, že přírodopisci, rostlinopisci a jiní učenci-pisci nejsou tak vzdáleni nejněžnějších citů duše, jak se tvrdívá na tomto světě.

A pokud se týče seržanta Martiala, když vzpomínal na různé příhody, na prozrazené své tajemství, na zmařený svůj plán, na tolik opatrných opatření, jež následky proklatého chubasca zmařily, na své ztracené postavení strýce Jana Kermora, protože tento synovec byl vlastně neteří, kteréž on strýcem nebyl, jakým úvahám se oddával?

V hloubi duše zuřil, zuřil na sebe i na všecky kolem sebe. Jan neměl padnouti do řeky za vichřice. On se měl vrhnouti za ním, aby nikdo jiný ho nemohl vytáhnouti. Jakub Helloch mu nemusil přispěti ku pomoci. Co mu bylo do toho? A přece dobře učinil, protože bez něho byl by — vlastně byla by dojista zahynula. Ovšem bylo lze doufati, že to nepůjde dále. Tajemství bylo by bývalo pečlivě uchováno. Pozoruje zdrželivé chování záchrance Janina neviděl seržant Martial nic podezřelého, a plukovník, až se shledají oba tváří v tvář, nebude míti nejmenší příčiny k výčitce.

Ubohý seržant Martial!

Časně z rána byl probuzen Janem, kterého již pan Manuel a jeho synové očekávali před domem.

Brzy potom přišli jejich krajané, kteří vyšli z lodice o čtvrt hodiny dříve.

Přáli si dobrého jitra. Jakub Helloch oznámil, že oprava Gallinetty valně již pokročila a že falka bude zítra způsobilá ku plavbě.

Pak vydali se ihned na cestu do polí, kde byli gomerové již shromážděni.

Ve skutečnosti byla tato pole spíše lesy, kde byly předem označeny stromy, jako se dělává, když se má les káceti. Tentokráte nešlo však o kácení; mělať se pouze naříznouti kůra a stromy měly se „podojiti“, jak se říkává o mléčných stromech v krajinách australských.

Pan Manuel, následován jsa svými hostmi, vešel do podivných těch houštin kaučukových právě když gomerové dávali se do práce.

Nejzvědavější z návštěvníků, jenž se nejvíce zajímal o tuto prací jakožto botanik, byl, jak se samo rozumí, Germain Paterne. Chtěl pozorovati práci tu z blízka, a komisař byl ochoten odpovídati na všecky jeho otázky.

Práce byla zcela jednoduchá.

Každý gomero, jemuž bylo přiděleno sto stromů, nasekal především jejich kůru maličkou a velmi ostře nabroušenou sekyrkou.

„Jest počet násekův omezen?“ otázal se Germain Paterne.

„Omezen mezi čtyřmi a dvanácti podle tlouštky stromu,“ odpověděl pan Manuel, „a musí býti provedeny s největší přesností, aby se nezaseklo do kůry hlouběji, než jest potřebí.“

„Tedy není to odnětí údu, nýbrž pouhé pouštění žilou,“ odtušil Germain Paterne.

Jakmile byl každý násek dokonán, míza tekla podél stromu do hrnečka tak postaveného, aby se do něho zachytila všecka až do poslední krůpěje.

„A jak dlouho teče míza?“ otázal se Germain Paterne.

„Od šesti do sedmi hodin,“ odpověděl pan Manuel.

V prvních hodinách dopoledních procházeli se Jakub Helloch a jeho druhové sadem, zatím co gomeros navrtávali stromy, jak to dosti případně pojmenoval seržant Martial. Takto bylo podrobeno sedm set stromů této operaci, jež slibovala hojnou sklizeň kaučuku.

Domů vrátili se až k snídaní, při němž všem znamenitě chutnalo. Oba synové Manuelovi uspořádali před tím hon v okolních lesích, a zvěřina, kterou připravila jejich matka, byla výtečná. Znamenité také byly ryby, kterých dva z peonů nalovili nebo nastříleli šípy téhož dne ráno u pobřeží orinockého. Neméně znamenité byly ovoce a zelenina rancha, mezi jinými zejména ananasy, kterých toho roku byla veliká hojnost.

Germainu Paterneovi však nestačilo, že byl přítomen počátku sklizně kaučukové a že viděl nasekávati kůru stromů; chtěl věděti více, i požádal pana Manuela, aby mu pověděl, kterak se v práci pokračuje.

„Kdybyste zůstal v Danacu několik dní,“ odpověděl komisař, „pozoroval byste především toto: v prvních hodinách po provedení náseků teče gumma dosti zvolna. Proto trvá to asi týden, nežli vyteče všecka míza ze stromů.“

„Tedy sklidíte až za týden všecku tu gummu…“

„Nikoliv, pane Paterne. Dnes večer přinese každý gomero výtěžek dnešního dne, načež se přikročí k nakuřování, kterého jest potřebí, aby gumma zhoustla. Tekutina rozlije se po desce a pouští se na ni velice hustý kouř ze syrového dřeva. Tu utvoří se první utuhlá vrstva, na které vzniká druhá z tekutiny znova po desce rozlité. Tím způsobem vyrábí se massa kaučuková, jež se může odevzdati obchodu, a práce jest ukončena.“

„A před příchodem našeho krajana Truchona nevěděli Indiáni nic o této práci, není-liž pravda?“ otázal se Jakub Helloch.

„Nic, aneb aspoň skoro nic,“ odpověděl komisař. „Ani netušili ceny tohoto výtěžku. Proto nemohl také nikdo předvídati obchodní a průmyslové důležitosti, jaké se v budoucnosti domůže. Francouz Truchon to byl, jenž usadiv se nejprve v San Fernandu a později v Esmeraldě odkryl Indiánům tajemství této výroby, nejznamenitější snad v této části Ameriky.“

„Tedy budiž sláva panu Truchonovi a zemi, jež ho zrodila!“ zvolal či spíše prozpěvoval si Germain Paterne.

Po obědě, po několika hodinách oddechu, navrhl komisař hostům, aby s ním šli ku přístavu, kde se pracovalo o opravě pirogy. Chtěl se přesvědčiti sám osobně, jakým způsobem se práce provádí. Všichni sestupovali polmi rancha ku břehu, poslouchajíce pana Manuela, jenž mluvil o své živnosti s oprávněnou hrdostí vlastnickou.

Když došli ku přístavu, Gallinetta, úplně opravená, měla býti právě spuštěna na vodu vedle Moriche, jež se houpala na vlnách na konci kotevního lana.

Valdez a Parchal vykonali tuto práci šťastně za přispění svých lidí a peonů. Komisař byl velice spokojen, a zdálo se mu, že obě falky jsou v nejlepším stavu, zaručujícím zdar cesty, kterou ještě zbývalo vykonati.

Zbývalo jen ještě vléci Gallinettu po pobřeží, a když byla náležitě ponořena, postaviti přístřešek, vztyčiti stěžnoví a naložiti náklad. Jan a seržant Martial mohli se již téhož dne večer na ní opět usaditi, a pirogy mohly se vydati na další cestu již za svítání.

Té chvíle sklánělo se slunce za nachově zabarvené páry, jež zvěstovaly západní vítr, okolnost to příznivou, které bylo záhodno použiti.

Zatím co plavci a peoni chystali se spustiti na vodu Gallinettu, pan Manuel Assomption, jeho synové a cestující na pirogách procházeli se pobřežím.

Mezi mužstvem konajícím přípravné práce povšiml si komisař Jorresa, jehožto vzezření úplně se lišilo od ostatních, i otázal se:

„Kdo jest ten muž?“

„Jeden z lodníků Gallinetty,“ odvětil Jakub Helloch.

„Není to Indián?“

„Nikoli, Španěl.“

„Kde jste ho vzali?“

„V San Fernandu.“

„A jest lodníkem na Orinoku?“

„Není to jeho povoláním, ale scházel nám muž, a když tento Španěl, jenž zamýšlel odebrati se do Santy Juany, se nabídl k službám, Valdez přijal jeho nabídku.“

Jorresovi neušlo, že jest předmětem rozhovoru, a naslouchal při práci, co se o něm mluví.

Jakubu Hellochovi připadlo na mysl, aby se optal komisaře:

„Znáte toho člověka?“

„Nikoliv,“ odpověděl pan Manuel. „Byl již někdy v krajích horního Orinoka?“

„Indián Baré tvrdí, že ho viděl v Caridě, ačkoli Jorres ujišťuje, že tam nikdy nepáchl.“

„Vidím ho poprvé,“ mluvil dále komisař, „a povšiml jsem si ho proto, že není možno plésti si ho s Indiánem. A pravíte, že se ubírá do Santy Juany…“

„Zdá se, že si přeje vstoupiti do služeb Missie, odbyv si noviciát dříve, než konal cesty světem. Lze-li mu věřiti, zná Otce Esperanta, kterého viděl v Caracasu asi před dvanácti lety, a jest to pravděpodobno, protože nám vylíčil podobu missionářovu tak věrně, jako vy.“

„Ostatně,“ pokračoval pan Manuel, „nezáleží na tom, je-li ten člověk obratným lodníkem. Zde v zemi nesmí se důvěřovati lidem, kteří přicházejí Bůh ví odkud, a jdou Bůh ví kam.“

„Budu míti dobře na paměti tuto radu, pane Manuele, budu pozorovati každé hnutí tohoto Španěla,“ odvětil Jakub Helloch.

Slyšel Jorres vše, co se mluvilo? Jisto jest, že toho nedal ničím na jevo, ačkoliv oko jeho několikráte zaplálo pohledem, jehožto neklidný žár nadarmo snažil se utlumiti. Pak ačkoli se již o něm nemluvilo, když komisař a cestující přistoupili ke Gallinettě připravené k odplutí vedle Moriche, naslouchal nenápadně dále.

Hovořilo se právě o tom, že jest nutno míti pirogy v dobrém stavu, mají-li čeliti proudu, který jest velmi tuhý na horním toku řeky, a pan Manuel kladl na to velikou váhu. Řekl:

„Naskytnou se vám ještě raudaly méně dlouhé a obtížné snad než raudaly Apurský a Maipurský, ale plavba po nich bude namáhavá. Ba jest i radno vléci lodi po úskalích, což by ovšem lodi mohlo porouchati a učiniti nepotřebnými, kdyby nebyly velice pevné. Vidím, že piroga seržanta Martiala byla velmi dobře spravena. Prohlédli také dobře vaši, pane Hellochu?“

„Zajisté, pane Manuele, nařídilť jsem to. Parchal se přesvědčil, že spodek Moriche jest v úplném pořádku. Lze tedy doufati, že obě naše falky vyváznou z raudalů bez úrazu, jakož i že odolají nárazům chubasca, kteréž podle vašeho tvrzení nejsou o nic méně strašlivé na dalším toku řeky.“

„Jest tomu tak,“ odpověděl komisař, „a při nedostatku opatrnosti, s lodníky, kteří by neznali řeku, nesnadno by se čelilo těmto nebezpečenstvím. Ostatně nejsou nebezpečenství tato nejhroznější.“

„Která jsou hroznější?“ otázal se seržant Martial, jehož jímal jakýsi nepokoj.

„Nebezpečenství se strany Indiánů, zdržujících se podél těchto břehů.“

„Nemíníte Guhariby, pane Manuele?“ řekl Jan.

„Nikoli, milé dítě,“ odpovídal komisař s úsměvem, „neboť tito Indiáni neublíží nikomu. Vím ovšem, že dříve bývali pokládáni za nebezpečné. A právě r. 1879, v době, kdy asi plukovník Kermor ubíral se ku pramenům orinockým, přičítalo se jim zničení několika vsí a povraždění jejich obyvatel.“

„Což byl-li otec nucen brániti se útokům těchto Guaharibů a upadl-li jim do rukou?“ zvolal Jan.

„Nikoli, nikoli!“ odpověděl rychle Jakub Helloch. „Pan Manuel zajisté nikdy neslyšel…“

„Nikdy, pane Hellochu, nikdy, milé dítě; ujišťuji vás opětně, že se váš otec nestal obětí těchto indiánských kmenů, protože již skoro po celých patnáct let nezasluhují tak špatné pověsti.“

„Stýkal jste se s nimi, pane Manuele?“ otázal se Germain Paterne.

„Ano, několikrát jsem přišel ve styk s nimi, a přesvědčil jsem se, že pan Chaffanjon řekl mi pouhou pravdu, když vraceje se líčil mi tyto Indiány jako bytosti dosti bídné, malé postavy, vychudlé a nesmírně bázlivé, kterých není se celkem co báti. Proto vám nepravím: ,Mějte se na pozoru před Guahariby!‘ nýbrž: ,Mějte se na pozoru před dobrodruhy všech národností, kteří se potulují po savanách. Nedůvěřujte banditům schopným všech zločinů, jež by měla vláda stihati vojskem, aby od nich očistila území!‘“

„Dovolte mi otázku,“ podotkl Germain Paterne. „Není-liž toto nebezpečenství, jež hrozí cestujícím, také nebezpečenstvím ranchům a jejich vlastníkům?“

„Ovšem, pane Paterne. Proto jsme v Danacu stále pohotově, moji synové, peoni i já. Kdyby se ti bandité blížili k ranchu, byli bychom o tom v čas zpraveni, takže by nás nepřekvapili; přivítali bychom je ranami z pušek, že by jim zašla chut přijíti ještě jednou. Ostatně v Danacu vědí, že Mariquitarové se nebojí, a proto by se neodvážili přepadnouti nás. Cestující pak, kteří plují po řece, zejména nad Cassiquiarem, musí býti stále velice ostražiti, neboť na březích není bezpečno.“

„Víme již,“ odvětil Jakub Helloch, „že značný počet Quivů znepokojuje tato území.“

„Bohužel!“ odvětil komisař.

„Praví se také, že mají za vůdce uprchlého zločince z galejí.“

„Ano, člověka to velice nebezpečného.“

A seržant Martial podotkl:

„Slyšíme již po kolikáté o tomto zlosynu, který prý unikl z galejí cayenneských.“

„Z Cayenne, tak jest.“

„Jest to tedy Francouz?“ otázal se Jakub Helloch.

„Nikoli, Španěl, jenž byl odsouzen ve Francii,“ řekl pan Manuel.

„Jak se jmenuje?“

„Alfaniz.“

„Alfaniz — nepravé jméno patrně,“ podotkl Germain Paterne.

„Zdá se, že jest to jeho pravé jméno.“

Kdyby byl Jakub Helloch té chvíle pozoroval Jorresa, byl by býval jistě postřehl v jeho tváři zachvění, jehož nedovedl potlačiti. Španěl šel pomalu tak, aby se opatrně přiblížil k hovořícím a slyšel lépe jejich rozmluvu, sbíraje při tom různé věci roztroušené po písku.

Ale Jakub Helloch se obrátil, zaslechnuv nenadále zvolání seržanta Martiala.

„Alfaniz?“ zvolal seržant, obraceje se ke komisaři. „Alfaniz jste pravil?“

„Ano, Alfaniz.“

„Pak máte pravdu; není to smýšlené jméno. Jest to vlastní jméno toho bídníka.“

„Znáte toho Alfaniza?“ otázal se živě Jakub Helloch, jsa překvapen tímto prohlášením.

„Ovšem že ho znám! Mluv, Jene, a pověz, kterak ho známe. Já bych to se svou španělštinou špatně vyložil, a pan Manuel by mi neporozuměl.“

Jan vyprávěl pak tento příběh, který znal od seržanta Martiala, a který mu starý voják nejednou připomínal, když oba ve svém domě v Chantenay mluvili o plukovníku Kermorovi.

Roku 1871, krátce před skončením nešťastné války, když plukovník velel jednomu z pěších pluků, měl příležitost vypovídati jakožto svědek v affaiře krádeže a zrady.

Zlodějem nebyl nikdo jiný, než Španěl Alfaniz. Zrádce pracoval do rukou Prusům, jsa špehounem v jejich prospěch, a dopouštěl se krádeží ve srozumění s nešťastným vojínem přiděleným správní službě, jenž unikl trestu jen sebevraždou.

Když byly neplechy Alfanizovy vyzrazeny, dal se ještě v čas na útěk, takže nebylo lze zmocniti se ho. Jen náhodou došlo k jeho zatčení po dvou letech roku 1873, asi šest měsíců před tím, než zmizel pan Kermor.

Postaven byv před porotní soud departementu Loire-Inférieure a usvědčen úplně svědeckými výpovědmi plukovníkovými, byl odsouzen k doživotním nuceným pracím na galejích. Proto pojal Alfaniz strašlivou nenávist k plukovníku Kermorovi, kterážto nenávist projevovala se nejstrašnějšími hrozbami, dokud se nemohla projeviti skutky pomsty.

Španěl byl poslán na galeje cayenneské, odkudž uprchl začátkem roku 1892, po devatenácti letech, s dvěma spoluvězni, kteří s ním sdíleli řetěz. Protože v době odsouzení čítal dvacet tři léta, bylo mu nyní čtyřicet dvě léta. Protože byl pokládán za velmi nebezpečného zločince, rozeslala správa francouzská agenty na všecky strany, aby po něm pátrali. Ale nadarmo. Alfanizovi podařilo se uniknouti z Guyany a na širých těch územích nepatrně zalidněných a v nesmírných těch llanech venezuelských bylo nesnadno nalézti stopu zločince uprchlého z galejí.

Vše, čeho se dověděla správa francouzská, a o čem byla policie venezuelská až příliš přesvědčena, bylo, že zlosyn postavil se v čelo roty Quivů, kteří vyhnáni byvše z Columbie, odebrali se na pravý břeh Orinoka. Indiáni tito, nejhroznější ze všech domorodců, zbaveni jsouce náčelníka smrtí Mety Sarrapie, postavili se pod prapor Alfanizův. A jen této rotě bylo slušno přičítati všecko drancování a všecky vraždy, jejichžto dějištěm byly za poslední rok jižní provincie republiky.

Osud tedy chtěl tomu, že Alfaniz dostal se právě do těch končin, kam Jana Kermorova a seržant Martial šli hledat plukovníka. Nebylo pochyby, že ten, jenž ho kdysi obvinil, stal se bez milosti jeho obětí, upadl-li mu do rukou. Tato obava rozmnožila bez toho již hojné obavy v srdci dívčině, a Jana neubránila se slzám při pomyšlení, že bídník poslaný na galeje cayennské, jenž nenáviděl na smrt jejího otce, uprchl odtamtud.

Ale Jakub Helloch a Germain Paterne dodávali jí útěchy. Bylo-liž pravděpodobno, že Alfaniz objevil místo, kam se uchýlil plukovník Kermor, když nemohlo se mu žádným pátráním přijíti na stopu? Nikoliv! Nebylo ani nejmenší obavy, že by byl padl zlosynovi do rukou.

Každým způsobem bylo radno pospíšiti si, pokračovati v pátrání, nezdržeti se ani dost málo a neustoupiti žádné překážce.

Ostatně bylo všecko připraveno k odjezdu. Lidé Valdezovi, a také ovšem Jorres, nosili náklad na Gallinettu, jež měla ráno odplouti.

Pan Manuel odvedl do rancha hosty vděčné za vlídné uvítání, jehož se jim dostalo v Danacu, aby s nimi strávil poslední večer.

Po večeři rozproudil se živý hovor. Každý všímal si horlivě vřelých rad komisařových, zejména pokud se týkaly ostražitosti na lodích.

A posléze, když nadešla hodina rozchodu, doprovodila rodina Assomptionova cestující ku přístavu.

Tam rozloučili se všichni spolu, podali si naposledy ruce a přislíbili si, že se opět při návratu uvidí, a pan Manuel neopomenul říci:

„Abych nezapomněl, pane Hellochu, a vy také, pane Paterne, až se opět setkáte se společníky, které jste opustili v San Fernandu, vyřiďte ode mne nejuctivější poručení panu Miguelovi! A jeho oběma přátelům výraz nejhlubšího opovržení. Ať žije Orinoko! Ovšem Orinoko jediné, pravé, to, jež protéká Danacem a svlažuje půdu mých pozemků!“