ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Homole Maunoirova vypíná se nad savanami po levém břehu do výše patnácti set metrů. Pásmo horské, jež se opírá o její ohromnou massu, jakoby mu byla mohutným opěrným obloukem, rozkládá se do nedohledna směrem jihovýchodním.

Ve vzdálenosti asi osmdesát kilometrů odtud strmí homole Ferdinanda Lessepsa, takto pojmenovaná na mapě páně Chaffanjonově.

Tuto počíná se hornatá krajina, kde horopis venezuelský vykazuje nejvyšší vrcholy. Tu klenou se široké a nesmírné hřbety horské. Tu kříží se horstva podivuhodným způsobem. A hory mají tu vzezření velikolepé a vznešené. Tu počíná se sierra Parima, v nížto vzniká Orinoko. A zde také vypíná se „Červené pohoří“, věnčené oblaky, úrodná to matka potoků, jak dí indiánské zaklínací formule, Roraima, obrovský to mezník stojící na rozhraní tří státův.

Kdyby bylo bývalo lze, byli by Jakub Helloch a jeho druhové pluli až k sierre Parimě, z níž vytékají první jeho praménky.

K veliké své lítosti nemohli však již pomýšleti na další plavbu pirogami. Byli by snad mohli plouti dále na curiarách pirog. Ale do každého z těchto člunů byly by se vešly jen dvě osoby. Kromě toho nemohli se obejíti při plavbě bez lodníků, a nebyli by si věděli rady se zavazadly.

Toho dne ráno Jakub Helloch, Germain Paterne, Jan, jemuž přibývalo sil vůčihledě, a seržant Martial, k nimž se připojili také Valdez a Parchal, konali poradu, kteroužto Indiáni severoameričtí zvou palabre.

V této poradě měla se státi důležitá usnesení, na nichž záleželo pokračování v této výpravě a konečný její zdar.

Všech šest osob zaujalo místo na pokraji lesa, na místě, jež bylo označeno jménem „tábor na homoli Maunoirově“, ačkoli homole vypínala se na protějším břehu. Dole jevily se stupně kamení a písku, podle nichž ležely na suchu obě falky v ústí ria, zvaného rio Torrida.

Bylo krásně, vál svěží a pravidelný větřík. Na levo, na protějším břehu zářil vrchol homole tonoucí v paprscích slunečních, a na východě ozařovalo slunce její svah porostlý lesy.

Mužstvo konalo přípravy ke snídaní na přídách pirog obestřených lehkými obláčky kouře, jež vítr hnal k jihu.

Větřík vanoucí od severu nebyl by býval příliš přízniv plavbě, kdyby se bylo mělo plouti dále proti proudu.

Ani směrem po proudu řeky, ani na pobřeží, ani pod prvními stromy lesa nebylo viděti Indiána. Nikde nebylo ani stopy po chyších, ať obydlených či opuštěných. A přece bývalo zpravidla v tuto dobu zde na březích dosti živo. Ale kmeny rozptýlené po těchto územích neusazují se nikde trvale. Ostatně netřeba podotýkati, že obchodníci San Fernandští nepouštějí se nikdy tak daleko po řece, protože jest tu plavba nejistá pro nedostatek vody. A pak, s kterým městečkem, s kterým ranchem měli vésti obchod dovozný a vývozný? Za Esmeraldou, nyní opuštěnou, není nikde tolik obydlí pohromadě, aby mohla tvořiti ves. Jest tedy řídkým úkazem, plují-li pirogy za ústí řeky Cassiquiare.

První ujal se slova Jakub Helloch a otázal se:

„Nedostal jste se nikdy dále po horním Orinoku, Valdeze?“

„Nikdy,“ odpověděl vlastník Gallinetty.

„Vy také ne, Parchale?“

„Také ne,“ odpověděl vlastník Moriche.

„Nezná nikdo z vašeho mužstva tok řeky za homolí Maunoirovou?“

„Nikdo,“ odpověděli Parchal i Valdez.

„Nikdo, až snad na Jorresa,“ podotkl Germain Paterne, „ale tento Španěl nám upláchl. Mám ho v podezření, že není na první vycházce do těchto končin, jakkoli to tvrdil.“

„Kam pak se asi poděl?“ řekl seržant Martial.

„Patrně tam, kde naň čekají,“ odvětil Jakub Helloch.

„Čekají?“

„Ano, seržante, a přiznávám se, že mi chování Jorresovo od jisté doby bylo velice podezřelé.“

„Mně také,“ dodal Valdez. „Když se tenkráte na riu Mavace vrátil stráviv někde celou noc, vyptával jsem se ho, a odpovědi jeho se mi nelíbily.“

„Ale když v San Fernandu se k nám připojil, zamýšlel odebrati se do Missie Santy Juany,“ podotkl Jan.

„A není pochyby, že zná Otce Esperanta,“ dodal Germain Paterne.

„Pravda,“ řekl seržant Martial, „ale to nám nikterak nevysvětluje, proč zmizel právě nyní, kdy jsme již tak blízko Missie.“

Zejména však v mysli Jakuba Hellocha vzrostlo za posledních dní podezření proti Jorresovi. Nezmínil se o tom nikomu, protože nechtěl ostatních znepokojovati. Proto také zmizení Španělovo překvapilo nejméně jej, a zároveň vzbudilo v něm vážné obavy.

V tomto rozpoložení mysli namanula se mu i v duchu otázka, není-li Jorres jedním z uprchlíků cayenneských, stojících v čele Quivů, jejichžto vrchním náčelníkem jest Alfaniz, také Španěl. Kdyby tomu tak bylo, co chtěl Jorres v San Fernandu, když se tam s ním setkali? Proč tam prodléval? Jisto bylo jen tolik, že byl v městečku a zvěděv, že cestující na pirogách zamýšlejí se odebrati do Santy Juany, nabídl své služby vlastníku Gallinetty.

A nyní, když jeho podezření po zmizení Španělovu se ustalovalo, uvažoval takto:

Nenáleží-li Jorres k rotě Alfanizově, neobmýšlí-li nic špatného a měl-li opravdu v úmyslu odebrati se do Missie, proč pak opustil ostatní před ukončením cesty?

Nyní odešel, kdy by každým způsobem byl měl zůstati. A kdož ví, nebyl-li potají zpraven o tom, že Quivové jsou s náčelníkem v okolních savanách a nepoužil-li noci, aby se pustil za nimi?

A bylo-li tomu tak, nyní, kdy pirogy nemohly plouti dále, bude nepatrný hlouček cestujících nucen ubírati se hustými lesy do Santy Juany, kde bude stále vydán nebezpečenství přepadnutí, a při nepatrném jich počtu bude nesnadno ubrániti se.

Takové byly nejvážnější obavy, jež zmítaly duší Jakuba Hellocha.

Ale nesvěřil se nikomu s těmito obavami; jen několika slovy zmínil se o tom Valdezovi, jenž s ním sdílel podezření proti Španělovi.

Proto také na přímou otázku seržanta Martiala o nevysvětlitelném zmizení Jorresově snažil se dáti rozmluvě jiný směr, ve smyslu spíše praktickém.

„Nechme Jorresa, kde jest,“ řekl. „Možná, že se vrátí, možná, že nikoliv. Nám jest zabývati se nynějším svým stavem a přemýšleti o prostředcích k dosažení cíle. Není nám naprosto lze plouti dále po Orinoku, — což jest ovšem velmi mrzutou okolností…“

„Ale s touto nesnází byli bychom se tak jako tak za několik dní potkali,“ namítl Jan. „Dejme tomu, že bychom se byli dostali s pirogami až k samým pramenům, nebylo by nám nic jiného zbývalo, než vystoupiti na úpatí sierry Parimy. A protože Santa Juana není spojena s Orinokem žádným splavným přítokem, byli bychom musili stejně poslední oddíl cesty vykonati pěšky po savanách.“

„Milý Jene,“ odvětil Jakub Helloch, „máte pravdu, a dříve či později, ne-li dnes, jistě zítra, byli bychom bývali opustili falky. Ale kdybychom byli urazili asi čtyřicet kilometrů dále na východ, — a za období deštivého byla by tato plavba bývala snadná, — byli bychom se zbavili obtíží, kterých se obávám — zejména pokud se vás týče…“

„Nabyl jsem již úplně sil, pane Hellochu,“ ujišťoval Jan. „Jsem hotov vydati se na cestu ještě dnes a nezůstanu pozadu.“

„Výborně!“ zvolal Germain Paterne. „Člověk vás jen slyší, Jene, a jest mu hned lehčeji u srdce a veseleji. Než dokončemež, o čem jsme začali; pověz nám, Jakube, jak daleko máme ještě ku pramenům a jak daleko k Missii.“

„Změřil jsem tyto vzdálenosti na mapě,“ odpověděl Jakub Helloch. „Co se týče Parimy, nejsme od ní vzdáleni více, než padesát kilometrů. Ale myslím, že by nebylo záhodno voliti cestu až ku pramenům.“

„A proč?“ otázal se seržant Martial.

„Protože Missie leží, jak jsme zvěděli v San Fernandu a jak nám dotvrdil pan Manuel, na riu Torridě, severovýchodně od našeho tábora, ze kteréž příčiny jest lépe jíti tam přímo a neprodlužovati cesty oklikou přes sierru Parimu.“

„Pravda,“ odvětil Jan. „Pokládám za zbytečno, abychom si ukládali obtíže této okliky, a bude rozhodně lépe, půjdeme-li přímou cestou k Missii Santa-Juanské.“

„Jakže?“ otázal se seržant Martial.

„Tak, jak bychom šli, až bychom dorazili k sierře Parimě.“

„Pěšky?“

„Pěšky,“ odpověděl Jakub Helloch. „Na tomto pustém území není ani sitia ani rancha, kde bychom si mohli opatřiti koně.“

„A co učiníme se zavazadly?“ otázal se Germain Paterne. „Nezbude nám, než zanechati je na pirogách.“

„Ovšem,“ odpověděl Jakub Helloch, „a tím se nám velice ulehčí. Proč pak se tahati se zbytečným haraburdím?“

„Hm!“ řekl Germain Paterne, jenž myslil více na své přírodopisné sbírky, než na košile a punčochy.

„Ale kdož ví, nebudeme-li nuceni pátrati dále za Santu Juanu?“ namítl Jan.

„Pravda,“ odpovídal Jakub Helloch. „V tomto případě, nenajdeme-li v Missii, čeho jest nám třeba, pošleme si pro zavazadla. Pirogy vyčkají tu našeho návratu. Parchal a Valdez, neb aspoň jeden z obou bude je tu opatrovati s naším mužstvem. Missie není vzdálena více, než co by jezdec za dvacet čtyři hodiny ujel, a spojení se Santou Juanou jest zajisté dobré.“

„Míníte tedy, pane Hellochu, abychom vzali s sebou jen nejnutnější věci, asi tolik, co by postačilo na cestu nejvíce třídenní nebo čtyřdenní?“ řekl Jan.

„To jest podle mého mínění, milý Jene, nejlepší, co můžeme udělati; i navrhoval bych, abychom se vydali hned na cestu, není-li potřebí utábořiti se při ústí ria Torridy. Nezapomínejme, že tu najdeme pirogy, až budeme pomýšleti na návrat po Orinoku do San Fernanda.“

„S panem plukovníkem!“ zvolal seržant Martial.

„S mým otcem!“ zašeptal Jan.

Chmury pochyb zastřely čelo Jakuba Hellocha. Předvídalť mnohé nesnáze a obával se mnohých překážek, nežli se jim podaří dojíti cíle. A kdož ví, dostane-li se jim v Santě Juaně bezpečných zpráv, s nimiž by se mohli vydati po stopě plukovníka Kermora s nadějí na úspěch?

Ale chránil se odnímati ostatním odvahy. Okolnosti přiměly ho, aby vytrval na této cestě až na konec; nelekal se žádného nebezpečenství. Stav se vůdcem této výpravy, jejížto cíl snad byl ještě v nedozírné dáli, pokládal za svou povinnost ujmouti se jejího řízení, a hleděl tomuto úkolu co nejsvědomitěji dostáti.

Odloživše odchod na druhý den vybírali věci potřebné na cestu vyžadující tří nebo čtyř dlouhých pochodů lesy sierry.

Sám se nabídnuv měl Valdez se dvěma svými lidmi provázeti cestující až do Missie.

Parchal a šestnáct ostatních lodníků mělo zůstati v táboře a bdíti nad pirogami. Kdož ví, neuplyne-li kolik měsíců, nežli se k nim Jakub Helloch se společníky vrátí. A pak, až se suché období skončí, bude plavba opět možna. Ostatně bude kdy pomýšleti na to, až se budou chystati k návratu.

Bylo jen litovati, že tyto končiny Alta Orinoka byly tak úplně pusty. Jak by jim bylo prospělo, kdyby se byli mohli setkati v těchto místech s některými rodinami indiánskými! Bylo by se jim dostalo prospěšných zpráv o cestě, kterou se měli bráti, o Missii Santa-Juanské a o poměrech na severovýchod od řeky.

Také Jakub Helloch byl by mohl vyzvěděti, objevila-li se již rota Quivův Alfanizových v okolí po pravém břehu řeky, neboť šel-li Jorres za ní, potloukala se jistě v okolní krajině.

Kromě toho bylo by snad bývalo lze najmouti některého z těch Indiánů za vůdce hustými lesy, kterými vedlo jen několik málo stezek vyšlapaných divokou zvěří nebo domorodci.

A když Jakub Helloch svěřil se Valdezovi, že by si byl přál setkati se tu s Indiány, vskočil mu tento do řeči, řka:

„Možno, že na dostřel nebo dva od našeho tábora stojí chýše Guaharibův.“

„Z jakých důvodů tak soudíte?“

„Jeden důvod k tomu dojista mám, pane Hellochu, neboť jda po okraji lesa asi na dvě stě krokův od pobřeží, shledal jsem tam popel v ohništi…“

„Vyhaslém?“

„Ano; ale popel byl ještě horký.“

„Kéž jste se nemýlil, Valdeze! Ale jsou-li Guaharibové na blízku, proč pak nepospíšili vstříc pirogám?“

„Proč nám nepospíšili vstříc, pane Hellochu? Věřte, že by spíše byli před námi utekli.“

„A proč by utíkali? Není-liž to pro ně šťastnou náhodou, mohou-li se setkati s cestujícími a mají-li příležitost vyměniti s nimi zboží a vytěžiti něco?“

„Jsou příliš zbabělí, ti ubozí Indiáni! Proto také první, co udělali, bylo as, že se ukryli v lesích a nevrátí se dříve, dokud nebudou přesvědčeni, že jim nehrozí nebezpečenství.“

„Ale utekli-li, Valdeze, neutekly dojista jejich chýše, a tak uvidíme nejspíše některou z nich v lese.“

„Jest snadno přesvědčiti se o tom, zajdeme-li asi na dvě nebo tři sta kroků do lesa,“ odvětil Valdez. „Indiáni se zpravidla nevzdalují od řeky. Je-li nějaké sitio nebo chyše v okolí, nepůjdeme ani půl hodiny a uvidíme je najisto.“

„Budiž, Valdeze, pojďme pátrat. Ale protože by vycházka mohla potrvati déle, nejprve se nasnídejme a pak teprve se vydejme na cestu.“

Tábor byl rychle zřízen za dohledu obou vlastníků lodí. Ačkoli bylo dosti soleného masa, konserv a maniokové mouky, nechali si zásoby tyto na cestu, aby pak nepřišli do nesnází. Valdez a jeho dva lidé měli nésti tlumoky; několik Indiánů, najdou-li je v okolí, by jim pomohlo, a několik svůdných piastrů snadno by z nich učinilo nosiče a průvodčí.

Honem mohli si opatřiti potravy více, než bylo potřebí, i Jakub Helloch se společníky i lodníci tábořící na homoli Maunoirově. Víme, že na tomto území, kde bylo tak hojně zvěři, byla nejmenší starost o potravu. Již při vchodu do lesa bylo viděti létati kachny, hoccy a pavy, poskakovati opice strom od stromu a za hustými křovinami pobíhati cabiaie a pekary; vody pak ria Torridy hemžily se spoustami ryb.

Při stole oznámil Jakub Helloch, na čem se ustanovili s Valdezem. Oba dva půjdou v obvodu as kilometru pátrat po Indiánech Guaharibech, kteří se snad zdržovali na těchto llanech horního Orinoka.

„Rád bych šel s vámi,“ řekl Jan.

„Totiž kdybych ti dovolil, milý synovče,“ prohlásil seržant Martial. „Ale přeji si, abys si šetřil nohy na cestu. Odpočiň si, ještě dnes — k rozkazu lékařovu!“

Jakkoli by bylo Jakuba Hellocha těšilo, kdyby byl mohl podniknouti tuto vycházku ve společnosti dívčině, nemohl než uznati, že seržant Martial má pravdu. Čekaloť na ně ještě dosti svízelů na cestě do Santy Juany, takže bylo záhodno, aby Jana Kermorova odpočinula si po dvacet čtyři hodiny.

„Milý Jene,“ řekl, „váš strýc to míní dobře. Den oddechu vám vrátí všecky síly; pročež zůstaňte jen v táboře. Bude nás dvou dosti!“

„Přírodopisce s sebou nechcete?“ otázal se Germain Paterne.

„Nepotřebujeme přírodopisce pátrajíce po Indiánech,“ odpověděl Jakub Helloch. „Zůstaň jen zde, Germaine, a botanisuj po libosti na pokraji lesa nebo podél pobřeží.“

„Pomohu vám, pane Paterne,“ řekl Jan, „a jsou-li tu vzácné rostliny, bude státi za to, budeme-li hledati dva.“

Odcházeje požádal Jakub Helloch Parchala, aby vykonal přípravy na cestu. Doufali s Valdezem, že se nejdéle za dvě hodiny vrátí, neboť nehodlali se pouštěti daleko do lesa.

Jeden z nich vzal na rameno ručnici, druhý zastrčil sekyrku za pás, načež opustili ostatní, míříce napříč směrem severovýchodním, a již pod prvními stromy zmizeli.

Bylo o deváté hodině ranní. Slunce ozařovalo les ohnivými paprsky. Na štěstí klenulo se nad zemí husté loubí lesa.

V oblasti horního Orinoka nejsou hory porostlé stromy až k vrcholům, jako cerry na středním toku řeky, ale za to jsou lesy bohatší, rozmanitostí a bujností stromů, jakáž bývá na půdě pralesní.

Zdálo se, že tento les v sierře Parimě jest pust. Ale podle některých známek, jež pozoroval, podle pošlapané trávy, přelámaných větví a posud čerstvých stop, soudil Valdez s jistotou, že se na pravém břehu řeky vskutku zdržují Indiáni.

Stromy tohoto lesa — což jest pozoruhodno — mají dřevo, jež mohou lehce zpracovati i domorodci. Tu a tam rostly palmy druhů nejrozmanitějších a jež byly snad i nové pro cestující, kteří přepluli řeku od Ciudad Bolivaru až k homoli Maunoirově, banány, chappary, cobigy, tykve a mariny, z jejichžto kůry dělají domorodci vaky.

Tu a tam stály také stromy mléčné, jež jsou dosti řídké blíže pobřeží, a skupiny murichi, „stromů života“, neobyčejně hojných v deltě orinocké; listí vzácných těch stromů užívá se na střechy chyší, z vláken jejich dělají se niti a provazy, dřeň jejich poskytuje výživnou potravu a z jejich mízy vykvašené připravuje se velmi zdravý nápoj.

Čím dále zacházel Jakub Helloch do lesa, tím více probouzely se v něm lovecké choutky. Co by tu bylo krásných ran z ručnice! Co tu bylo cabiaiů, co pekarů, co bílých opic zvaných vinditas, a také několik tapírů přišlo mu do rány! Ale on ani Valdez nebyli by unesli tolik zvěři a z opatrnosti bylo lépe neprozrazovati se výstřelem. Neví se, kdo by jej zaslechl; možno, že za těmi houštinami potulují se Quivové. A Guaharibové, utekli-li ze strachu, na tento výstřel nikterak by se nevrátili.

Jakub Helloch a Valdez šli tedy tiše dále. Kráčeli po křivolaké stezce, značené ušlapanou travou. Kam šla tato stezka? Vedla-liž někam na mýtinu stranou k sierře?

Celkem bylo snadno dospěti k přesvědčení, že další cesta půjde jen zvolna před se a bude velmi obtížná; musili býti připraveni na nejedno opozdění, námahu a četné zastávky. Kdyby byly pirogy mohly doplouti pramenův orinockých, byly by snad v krajině u horstva Parimského spíše přišli na pohodlnější cestu k Missii Santa-Juanské.

Takovýmito a podobnými myšlenkami obíral se Jakub Helloch, kdežto společník jeho měl stále jen na zřeteli předmět této vycházky; pátral totiž na všecky strany po nějakém sitiu nebo po chyši obydlené Indiánem, od něhož mohl se nadíti dobrých služeb.

Proto také byl vlastník Gallinetty první, jenž po celohodinné cestě zvolal: „Chyše!“

Oba stanuli.

Asi na sto krokův od nich stála okrouhlá chyše v podobě houby, rozedraná až běda. Byla ukryta v houští palmovém, a kuželovitá její střecha skláněla se takřka k zemi. Pod touto střechou jevil se úzký nepravidelný otvor, jenž ani nebyl uzavřen dveřmi.

Jakub Helloch a Valdez zamířili k chyši a vešli dovnitř.

Byla prázdna.

V tom dosti na blízku, směrem k severu, ozval se výstřel.