ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Plavba po horním toku řeky koná se opět dále. Cestující mají důvěru v úspěch cesty. Nemohou se dočkati příchodu do Missie Juanské, a dejž nebe, aby jim Otec Esperante ukázal pravou cestu, aby zprávy co nejdůkladnější dovedly je k cíli! Kéž vyhnou se také každému setkání s rotou Alfanizovou, jež by vážně ohrozilo celou výpravu!

Toho dne ráno, v dobu, kdy asi vypluli, řekla Jana Kermorova Jakubu Hellochovi, když byli sami:

„Pane Hellochu, nejen že jste mi zachránil život, ale odhodlal jste se také přispěti mi v těžkém úkolu. Jsem vám za to zavázána neskonalými díky. Nevím, kterak se vám za to vše odvděčím.“

„Nemluvmež o vděčnosti, slečno,“ odpovídal Jakub Helloch. „Mezi krajany jsou takovéto služby povinnostmi, a nic mi nezabrání konati povinnosti tyto až do chvíle, kdy jich nebude již potřebí.“

„Možno, že nám nastávají nová a vážná nebezpečenství, pane Jakube.“

„Nikoli, aspoň tak doufám. Ostatně bylo by to jen důvodem, abych neopouštěl slečnu Kermorovu. Kterak bych vás mohl opustiti! — Domnívám se totiž,“ dodal, patře na dívku, jež klopila oči, „že jste měla v úmyslu říci mi to.“

„Pane Jakube — ano — chtěla jsem… bylo by to mou povinností… Nechtěla jsem tak zneužívati vaší šlechetnosti. Vydala jsem se sama na tuto dlouhou cestu. Bůh chtěl, abych se na ní setkala s vámi, začež mu děkuji z hloubi srdce. Ale…“

„Ale vaše piroga čeká na vás, slečno, jako moje čeká na mne, a obě poplují pospolu, dokud nedospějí cíle. Odhodlal jsem se k tomu, věda dobře, co podnikám, a k čemu jsem se odhodlal, to konám. Chtějíc, abych vás nechal samotnu plouti dále, nemáte jiných důvodů, než nebezpečenství, o nichž se zmiňujete.“

„Pane Jakube,“ odpověděla živě slečna Kermorova, „jaké jiné důvody bych mohla míti?“

„Nuže, Jene — můj drahý Jene — jak vás mám nazývati — nemluvme již o rozloučení a vzhůru na další cestu!“

Srdce mu bušilo mocně při slovech „drahý Jene“, když se ubíral ke Gallinettě. A když se setkal s přítelem, řekl mu tento, usmívaje se:

„Vsadil bych se nevím oč, že slečna Kermorova ti děkovala za vše, co jsi pro ni vykonal a žádala tě, abys nekonal více.“

„Ale já jsem jí nevyhověl,“ zvolal Jakub Helloch. „Neopustím ji nikdy.“

„Ovšem, že ne!“ odpověděl prostě Germain Paterne, poklepávaje na rameno krajanovo.

Že na této poslední části cesty hrozila cestujícím vážná nebezpečenství, bylo nejen možno, ale i pravděpodobno. Ale nemohli si naříkati. Západní vítr stále se udržoval, a falky překonávaly plachtami dosti snadno proud řeky.

Toho dne minuli několik ostrovů, jejichžto vysoké stromy prohýbaly se větrem, a dospěli k večeru ostrova Bayanonu v ohybu orinockém. Byli hojně zásobeni štědrostí pana Manuela Assomptiona a jeho synů, i nemusili opatřovati si potravu lovem. A protože noc byla jasná a nádherně ozářena měsíčními paprsky, navrhli Parchal a Valdez, by se plulo po celou noc dále.

„Není-li v řece skal ani úskalí,“ odpovídal Jakub Helloch, „a nebojíte-li se, že narazíte na nějaký balvan, budiž.“

„Nikoli,“ řekl Valdez, „a jest záhodno použiti příznivého počasí ku plavbě proti proudu. V této době koná se plavba zřídka za tak příznivých okolností.“

Návrh byl rozumný; proto byl přijat, a pirogy nepřistaly k zemi.

Noc uplynula beze všech příhod, ačkoli šíře řeky, jež tu měřila jen tři sta padesát metrů, byla velice zúžena řadou ostrovů, zejména při ústí řeky Guanami, přítoku to po pravém břehu.

Ráno ocitly se Gallinetta a Moriche proti ostrovu Tembladoru, kde se pan Chaffanjon seznámil s intelligentním a úslužným černochem, jenž se jmenoval Ricardo. Ale tento černoch, jenž měl tenkráte titul komisaře Cunucunumy a Cassiquiare, dvou to důležitých přítoků po pravém a po levém břehu, zde již nesídlil. Podle cestovatele francouzského byl to člověk přičinlivý, velice střídmý, neobyčejně rázný, jemuž se dařilo vše, co podnikal, a jenž bezpochyby zmohl se nyní již tak, že si založil rancho někde jinde na území severně od savan. Cestující hodlali se s ním bezpochyby setkati na ostrově Tembladoru, neboť Jan zmínil se o něm podle průvodce, tak znamenitě se vším obeznámeného.

„Lituji, že tu Ricarda již není,“ prohodil Jakub Helloch. „Možno, že bychom byli od něho zvěděli, byl-li Alfaniz viděn v okolí řeky.“

A obraceje se k Španělovi řekl:

„Jorrese, slyšel jste v San Fernandu něco o uprchlících z galejí cayenneských a o rotě indiánské, jež se s nimi spojila?“

„Ano, pane Helochu,“ odvětil Španěl.

„Byli někdy viděni v provinciích na horním Orinoku?“

„Pokud vím, nikoliv. Mluvilo se jen o Indiánech Quivech.“

„Ovšem, Jorrese, a Alfaniz, zlosyn uprchlý z galejí, stojí jim v čele.“

„Slyším to jméno poprvé,“ prohlásil Španěl. „Jest však málo pravděpodobno, že bychom se setkali s těmito Quivy, protože, podle toho, co jsem slyšel, snažili se vniknouti opět do území kolumbijského, odkud byli dříve vypuzeni, a je-li tomu tak, nemohou býti v těchto končinách Orinoka.“

Možno, že měl Jorres dobré zprávy, pravil-li, že ti Quivové obrátili se směrem k llanům kolumbijským severnějšími končinami. Ať tomu bylo jakkoli, cestující nezapomínali rad pana Manuela Assomptiona a měli se stále na pozoru.

Den uplynul, aniž se přihodilo co vážnějšího. Plavba konala se za nejpříznivějších okolností co nejrychleji. Pirogy pluly od ostrovů k ostrovům, opuštějíce jeden a plujíce ke druhému.

Večer stanuly u výběžku ostrova, jenž slul Caricha. Vítr se utišil, pročež bylo lépe ustati v plavbě, než sáhnouti za tmy ku palankám.

Jakub Helloch a seržant Martial vyšedše si na pokraj ostrova zastřelili lenochoda usazeného ve větvích cecropie, jejížto listí jest tomuto zvířeti obvyklou potravou. A vracejíce se zastřelili lovci v ústí řeky Cariche párek vačic, náležejících k čeledi yapoků, jenž právě hodlal loviti ryby; ale obě rány vypálené na tato zvířata byly více dovedné než účelné. Živíť se tyto vačice rybami, a proto jest maso jejich tak tuhé a olejovaté, že ho Indiáni nejedí. Nemohou tedy býti náhradou za opice, jejichžto maso jest opravdovou pochoutkou i pro žaludky evropské.

Tito yapoci byli vítáni Germainu Paterneovi, jenž s přispěním Parchalovým preparoval je, aby uchoval jejich kůže.

Lenochod pak, jenž se živí pouze plody, byl dán do peci, kteroužto byla díra naplněná žhavými kameny, kde měl zůstati po celou noc. Cestující těšili se, že si na něm pochutnají, až bude nazítří předložen k snídaní, a kdyby jim snad maso poněkud páchnoucí nechutnalo, mužstvo pirog by jím nepohrdlo. Ostatně nebyli tito Indiáni vybíraví, a když toho večera právě přinesl jeden z nich několik tuctů velikých žížal, na stopu dlouhých, rozkrájeli je na kusy, uvařili je s bylinami a znamenitě si pochutnali.

Rozumí se samo sebou, že Germain Paterne, zůstávaje věren zásadě přesvědčiti se o všem vlastní zkušeností, chtěl okusiti tohoto jídla plavců venezuelských. Ale zvědavost vědecká musila ustoupiti odporu, jakého při nejlepší vůli nedovedl překonati, a tak přesvědčil se o jakosti jídla jen dotekem rtů.

„Domníval jsem se, že tvá oddanost vědě jest větší!“ řekl Jakub Helloch, narážeje žertem na tento odpor ku plaveckému jídlu, jenž se nesrovnával s jeho přírodopiseckým instinktem.

„Jakáž pomoc, Jakube; oddanost přírodopiscova má své meze!“ odpověděl Germain Paterne, snaže se ještě jednou utajiti, kterak se mu zdvihá žaludek.

Nazítří vypluli co nejrychleji, aby použili ranního větru, dosti silného, aby vzdouval plachty falk. S tohoto místa bylo viděti vysoké pásmo horské nad lesy, jež se táhly po pravém břehu až k obzoru. Bylo to horstvo Duidské, od něhož byli cestující vzdáleni ještě několik dní, jedno z nejčelnějších na tomto území.

Po dvaceti čtyřech hodinách, na sklonku mrzutého dne, za něhož vítr střídavě vál a utichal, za silných lijavců a krátkých zásvitů slunečních, zaujali Valdez a Parchal noční stanoviště u Piedry Pintady.

Jest to ovšem jiná Malovaná skála, než byla ta, kterou naši cestující viděli za San Fernandem. Jmenuje se tak proto, že skály na levém břehu jsou také pomalovány figurkami a jinými znaky hieroglyfickými. Protože voda již značně opadla, bylo viděti tyto znaky na úpatí skalním, tak že je mohl Germain Paterne zkoumati.

Ostatně pan Chaffanjon učinil rovněž, jak o tom svědčí jeho cestopis. Ale bylo viděti, že jejich krajan dlel v této části Orinoka v druhé polovici listopadu, kdežto Jakub Helloch a jeho druhové konali cestu v druhé polovině října. Tento rozdíl o měsíc jeví se dosti značně odchylnými úkazy klimaterickými v krajích, kde období sucha následuje takřka bezprostředně po období dešťů.

Voda byla tedy o něco vyšší, než by byla za několik neděl, a okolnost tato nemohla než býti přízniva plavbě obou pirog, neboť největší překážky plavby dlužno přičísti na vrub nedostatku vody.

Téhož večera stanuli při ústí Cunucunumy, jednoho z hlavních přítoků po pravém břehu. Germain Paterne neuznával za dobré ujmouti se tohoto přítoku, jako se byl zastal řeky Ventuari. Ale byl by to mohl udělati, a to stejným právem.

Řekl toliko:

„K čemu by to bylo? Páni Varinas a Felipe tu nejsou, a debata by vázla.“

Za jiných okolností byl by snad Jakub Helloch vzhledem k poslání, jež mu bylo svěřeno, následoval příkladu krajana, jenž byl před ním na horním Orinoku. Byl by snad vstoupil s Parchalem a jedním z jeho lidí do curiary pirogy Moriche. Byl by snad po příkladu páně Chaffanjonově zkoumal Cunucunumu pět až šest dní územími mariquitarskými. A možno i, že by byl navázal styky s generálním kapitánem, chytrákem z Aramare a jeho rodinou, které cestovatel francouzský navštívil a fotografoval.

Ale, jak viděti, ustoupily instrukce ministrovy novému cíli, jenž vedl Jakuba Hellocha až do Santy Juany. Nemohl se dočkati, až tam přijdou, a byl by si dělal veliké výčitky, kdyby byl zdržel Janu Kermorovu v konání díla, k němuž ji vedla láska k otci.

Občas — ne, aby mu činil výčitky, ale aby poněkud uchlácholil svědomí, — zmínil se Germain Paterne poněkud zanedbávaného poslání.

„Dobrá, dobrá!“ odpovídal Jakub Helloch. „Čeho nevykonáme na cestě tam, vykonáme na cestě zpáteční.“

„Kdy pak?“

„Kdy! Při návratu! Domníváš se snad, že se nevrátíme?“

„Nevím. Kdož pak ví, kam jdeme? Kdož ví, co se s námi stane tam v neznámých končinách? Dejme tomu, že nenajdeme plukovníka Kermora.“

„Pak nám nezbude nic jiného, Germaine, než abychom pluli po řece nazpět.“

„Se slečnou Kermorovou?“

„Ovšem.“

„Dejme tomu, že nám bude přáti štěstí a že najdeme plukovníka, a že jeho dcera, jak pravděpodobno, bude chtíti zůstati u něho; odhodláš se pak také k návratu?“

„K návratu?“ řekl Jakub Helloch tónem, jenž svědčil o tom, že ho tyto otázky uvádějí v rozpaky.

„Myslím, vrátíš-li se sám, totiž se mnou?“

„Ovšem, Germaine.“

„Nevěřím, Jakube, tvému ,ovšem‘.“

„Jsi blázen.“

„Budiž, ale ty také, ačkoli jest to jiný druh šílenství, stejně nevyléčitelný…“

„Opět? Mluvíš o věcech…“

„Kterým ani za mák nerozumím, dobrá! Poslechni, Jakube…, mezi námi…, nerozumím-li, vidím jasně, a nevím, proč se snažíš utajit mi cit, jenž nemá nic společného s tvým posláním vědeckým a jejž ostatně shledávám zcela přirozeným.“

„Nuže, ano, milý příteli!“ odpovídal Jakub Helloch hlasem vzrušením se chvějícím, „ano, miluji tu dívku, tak statečnou; a je-li tu co divného, že sympatie, jež jsem k ní pojal, změnily se v… Ano, miluji ji! Neopustím jí. Jaký osud kyne citu, jenž mne celého ovládl? Nevím. Kterak se to skončí?“

„Dobře,“ odpověděl Germain Paterne.

A neuznával za dobré přidati ještě něco k tomuto slovu, jež snad příliš mnoho tvrdilo, ale za něž stiskl mu přítel ruku tak vřele, jak ještě nikdy před tím.

Ze všeho toho plyne, že, nebyl-li tok Cunucunumy prozkoumán nyní, nebylo jisto, že bude prozkoumán při návratu pirog. Ale zasluhoval toho, neboť protéká malebnou a bohatou krajinou. Její ústí pak měří neméně než dvě stě metrů zšíří.

Druhého dne vydaly se Gallinetta a Moriche na další cestu, a jako nebyla prozkoumána Cunucunuma, nebyla také prozkoumána Cassiquiare, jejížto ústí minuli dopoledne.

A přece jest to jeden z nejdůležitějších přítoků veliké řeky. Voda, kterou do ní vlévá zářezem po levém břehu, přichází se svahů řečiště řeky Amazonské. Humboldt seznal, a již před ním badatel Solano přesvědčil se o tom, že obě řečiště jsou spojena riem Negrem a pak řekou Cassiquiare.

A vskutku, kolem r. 1725 kapitán portugalský Moraes plul po rio Negro až pod San Gabriel, ke stoku s řekou Guairiou, pak po Guairii až do San Carlosa, odtud plul po Cassiquiare a dostal se ústím této řeky do Orinoka propluv oblastí venezuelsko-brasilskou.

Cassiquiare zasluhovala každým způsobem návštěvy badatelovy, ačkoli její šíře na tomto místě neměří více než čtyřicet metrů. Nicméně pluly pirogy dále proti proudu.

V této části řeky jest pravý břeh velice hornatý. Kromě horstva Duidského, jež se rýsuje na obzoru, pokryto jsouc neproniknutelnými lesy, tvoří cerry Guaacké přirozený břeh, a s nich těká zrak divákův široko daleko po llanech táhnoucích se v levo a brázděných vrtošivým a rozmanitým tokem řeky Cassiquiare.

Falky pluly za mírného větru překonávajíce chvílemi dosti nesnadno proud; pojednou krátce před polednem upozornil Jan ostatní na mrak visící dosti nízko a velice hustý, jenž se táhl nad samými savanami.

Parchal a Valdez zkoumali tento mrak, jehožto těžké a temné záviny rozvíjely se blížíce se zvolna ku pravému břehu.

Jorres, stoje na přídě Gallinetty pohlížel tím směrem a snažil se rozeznati příčinu tohoto zjevu.

„Jest to mračno prachu,“ řekl Valdez.

To bylo také mínění Parchalovo.

„Co as zdvihá tento prach?“ otázal se seržant Martial.

„Bezpochyby nějaký zástup, jenž se pohybuje vpřed,“ odpověděl Parchal.

„Pak by byl velice četný,“ podotkl Germain Paterne.

„Zajisté že jest velice četný,“ odpověděl Valdez.

Mračno, vzdálené na dvě stě metrů od břehu, rychle se blížilo. Chvílemi se roztrhlo, a tu bylo viděti pohybující se červenavé hmoty.

„Snad jest to rota Quivů!“ zvolal Jakub Helloch.

„Pro tento případ bylo by záhodno přeplouti s pirogami ke druhému břehu.“

„Ano, bylo by to záhodno,“ řekl Valdez, „a učiňme tak bez prodlení.“

Ihned byly dány rozkazy v této příčině. Svinuli plachty, které by byly překážely falkám při plavbě řekou napříč, a mužstvo, opírajíc se o palanky řídilo k levému břehu Gallinettu, jež plula před Moriche.

Jorres pak pozorovav sám také bedlivě mračno prachu, zaujal místo u lopatkovitých vesel, nejevě nijakého neklidu.

Nebyl-li však Španěl nikterak znepokojen, znepokojovali se právem cestující jsouce v nejistotě, nehrozí-li jim setkání s Alfanizem a jeho Indiány. Od těchto banditů nebylo lze nadíti se nijakého milosrdenství. Na štěstí, protože asi neměli prostředků ku přeplavbě přes řeku, pirogy držíce se u levého břehu byly by zatím chráněny od jejich útoku.

Když tam dopluly, Valdez a Parchal uvázali lodice za pařezy na břehu, a cestující čekali majíce zbraně pohotově a připraveni jsouce k obraně.

Šířka Orinoka měřící tři sta metrů nepřesahovala dostřelu z ručnic.

Nečekali dlouho. Záviny prachu rozvíjely se již pouze asi na dvacet kroků od řeky. Z mračna ozýval se hluk, vlastně bučení, takže nebylo možno mýliti se.

„Nemáme se ničeho báti! Vždyť jest to jen stádo volů!“ zvolal Valdez.

„Valdez má pravdu,“ dodal Parchal. „Několik tisíc zvířat zdvihá všechen ten prach.“

„A tropí všechen ten hluk!“ dodal seržant Martial.

A ohlušujícím tím hlukem bylo bučení ozývající se z živoucího toho příboje, jenž se valil llany.

Jan, jenž na prosbu Jakuba Hellocha uchýlil se dříve pod přístřešek Gallinetty, objevil se opět, chtěje viděti, kterak celé to stádo popluje napříč Orinokem.

Toto stěhování volů jest častým zjevem na územích Venezuelských. Vlastníci nemohou jinak, než říditi se poměry období suchého a období dešťů. Když není trávy na prériích výše položených, nezbývá, než hledati pastvy na pláních nižších v sousedství vod, nejraději tam, kde jsou pastviny tyto pravidelně zatápěny rozvodněnými vodami a bujně rostou. Trávy poskytují zvířatům potravy stejně hojné jako znamenité na celé rozloze ester.

Stěhují se tedy llanerové se stády, a vyskytne-li se jim v cestě voda, řeka, rio nebo výtok z jezera, musí ji přeplouti.

Jakub Helloch a jeho společníci měli býti nyní svědky zajímavé té podívané, nemajíce se ničeho obávati od této spousty několika tisíc přežvykavcův.

Dostavše se na břeh voli stanuli. Hluk ozýval se nyní mnohem silněji, neboť zadní řady vrážely nemilosrdně do prvních, které ještě váhaly se vrhnouti do řeky.

Byly k tomu ostatně donuceni cabesterem, který šel před nimi.

„To jest ředitel přeplavby,“ řekl Valdez. „Vrhne se s koněm do proudu, a zvířata pohrnou se za ním.“

A vskutku cabestero byl takřka skokem dole se břehu. Pastýři, majíce v čele vůdce, jenž zapěl divokou jakousi hymnu „V před!“ podivné melodie, jali se plovati. Ihned vrhla se stáda do vln řeky, na jejímžto povrchu bylo viděti jen hlavy s dlouhými zahnutými rohy, z jejichžto mocných nozder vycházelo neobyčejně prudké supění. Takto plula veškerá ta spousta klidně až doprostřed řečiště přes všecku prudkost proudu, a bylo lze doufati, že se přeplavba skončí šťastně za vedení ředitelova a při obratnosti vůdcův.

Nebylo tomu tak.

Pojednou povstal mezi plovoucími voly neobyčejný ruch a nepokoj, kdy ještě několik set jich bylo vzdáleno asi na dvacet metrů od pravého břehu. Zároveň mísily se výkřiky pastýřů v bukot volský. Zdálo se, že celá ta spousta byla jata hrůzou, jejíchžto příčin nebylo lze znamenati.

„Caribové! Caribové!“ zvolali lodníci s Moriche a Gallinetty.

„Caribové?“ otázal se Jakub Helloch.

„Ano!“ zvolal Parchal, „caribové a parayové!“

A vskutku, stádo volů setkalo se s hejnem strašlivých elektrických rejnoků, kterých jest ve vodách venezuelských na miliony.

Tyto živoucí „leydenské láhve“, stále nabité a neobyčejně silné, vybíjely se a zasahujíce voly jedna za druhou působily zmatek mezi nimi, ochromovaly je a umrtvovaly. Kladli se na bok a třepetali ještě naposled nohami, jimiž zachvívaly otřesy elektrické.

A mnoho jich zmizelo ve mžiku pod vlnami, kdežto jiní, neposlouchajíce hlasu vůdců, z nichž někteří také byli zasaženi údery rejnoků, nemohli než povoliti proudu a dostali se ku protějšímu břehu až několik set metrů po proudu.

A ježto nebylo lze zastaviti řady stojící za břehem, kteréž spousta stáda tlačila vpřed, volové nevědouce kudy kam vrhali se do řeky v největším zděšení. Ale bezpochyby ubylo již elektrické energie parayů a caribů. Proto množství volů dostalo se na levý břeh a utíkali lomozně savanami.

„Hle,“ řekl Germain Paterne, „toho nelze viděti ani na Seině, ani na Loiře, ba ani na Garonně; jest to zajímavá podívaná.“

„U sta hromů, uděláme dobře, budeme-li se míti na pozoru před těmi ohavnými úhoři!“ huhlal seržant Martial.

„Ovšem že, milý seržante,“ souhlasil Jakub Helloch, a bude-li potřebí, budeme se jim vyhýbati, jako elektrické batterii!“

„Nejrozumnější jest,“ dodal Parchal, „nepouštěti se do vod, které se těmito rejnoky hemží.“

„Dobře máte, Parchale, dobře máte!“ soudil Germain Paterne.

Jest jisto, že řeky venezuelské jsou plny elektrických rejnoků. Za to, pokud se týče požívatelnosti, vědí rybáři dobře, že maso jejich poskytuje znamenitou pochoutku. Snaží se chytati je do sítí, a nechavše je vybiti na prázdno veškeru elektřinu mohou s nimi dělati pohodlně, co chtí.

Co pak máme souditi o vypravování Humboldtově, z něhož se dovídáme, že svého času byla stáda koní honěna mezi spousty těchto vodních netvorů a vydána na pospas jejich elektrickým výbuchům, aby se tím usnadnil lov na ně? Élisée Reclus míní, že i v době, kdy nesčetné spousty koní pobíhaly llany, měly ještě příliš velikou cenu, aby se způsobem tak bezcitným týraly a obětovaly, i není pochyby, že mínění to jest zcela správné.

Když se pirogy vydaly na další cestu, opozdila se plavba nedostatkem větru, jenž zpravidla odpoledne utichal. V jistých těsných úžinách, kde se proud prudce hnal, bylo nutno vléci loď estrillou, čímž zmařilo se několik hodin času. Noc již nadešla, když cestující stanuli u vsi Esmeraldy.

Té chvíle byl pravý břeh ozářen nádherným leskem mihavých světel na zalesněném vrcholu pyramidy duidské, vysoké dva tisíce čtyři sta sedmdesát čtyři metry nad hladinou mořskou.

Nebyl to sopečný výbuch, byly to plameny, mihavé a pružné, šlehající po úbočích cerra; a netopýři poletující za lovem, oslnění tou pronikavou září vířili kolem falk dřímajících u břehu.