ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pokud Bareové budou Baréy, bude zjev těchto bludiček na vrcholu duidském pokládán v zemi za neblahou věštbu, za předzvěst velikých pohrom.

Pokud pak budou Mariquitarové Mariquitary, bude jim úkaz tento znamením nejradostnějších událostí.

Tyto dva kmeny indiánské vykládají si tedy způsobem právě opačným předpovědi své věští hory. Nechť však má pravdu ten či onen, jisto jest, že sousedství Duida nepřineslo štěstí vsi Esmeraldě.

Nikde není příjemnějšího místa v savanách přiléhajících k Orinoku, nikde není pastvin vhodnějších k chovu dobytka ani příznivějšího podnebí, jež nezná přílišných veder tropických. A přece jest Esmeralda v smutném stavu opuštěnosti a úpadku. Z bývalé vsi založené osadníky španělskými zbývají sotva zříceniny kostelíka a pět nebo šest slaměných chýší, jež jsou obydleny pouze občas v dobách honu a rybolovu.

Když Gallinetta a Moriche připluly, nebylo v přístavu ani lodičky.

A co vypudilo odtud Indiány? Byly to spousty moskitů, pro něž nelze tu bydliti, nesčíslná ta hejna hmyzu, jehož proklatého plemene nedovedly by vyplemeniti všecky plameny duidské.

Také naše falky staly se předmětem zuřivého jejich útoku, a ochranné sítě nespomáhaly proti nim; cestující i mužstvo byli tak seštípáni, — i synovec seržanta Martiala, jehož strýc při vší své péči tentokráte nedovedl ochrániti, — že Parchal i Valdez vypluli přede dnem, pomáhajíce si palankami, dokud nezavál ranní vítr.

Ten počal se ustalovati až k šesté hodině, a pirogy minuly za dvě hodiny ústí Iguapa, přítoku to po pravém břehu.

Jakubu Hellochovi ani nepřipadlo na mysl zkoumati Iguapo, jako dříve ho nenapadlo zkoumati Cunucunumu a Cassiquiare, a Germain Paterne nezmínil se o tom ani slovem, ani způsobem přátelského žertu.

Ostatně vyskytlo se opět něco, co značně znepokojovalo seržanta Martiala i Jakuba Hellocha.

Jakkoli byla Jana Kermorova otužilá a silného ducha, a ačkoli přestála šťastně již mnoho svízelů cesty, přece jen byly obavy, aby nepodlehla podnebí těchto končin. Z bažinatých míst vyvíjejí se otravné páry, jež jsou původem endemických zimnic, kterých se vystříci jest nesnadno. Jakub Helloch, Germain Paterne a seržant Martial jsouce silného složení tělesného nepocítili posud jejich záchvatů. Také mužstvo jsouc jim uvyklé vzdorovalo jim. Ale dívka pociťovala již po několik dní povšechnou nevolnost, jejížto povážlivost byla všem až příliš patrna.

Germain Paterne seznal, že Jana Kermorova podléhá neblahému vlivu bažinných zimnic. Sil jí ubývalo, ztrácela chut k jídlu, a od tohoto dne byla nucena nepřekonatelnou únavou ležeti pod přístřeškem celé hodiny. Vzpírala se, co mohla, a pomyšlení, že stav její vzbuzuje obavy u spolucestujících, velice ji zarmucovalo.

Zbývala ještě naděje, že churavost tato bude jen pomíjející. Snad se mýlil Germain Paterne při rozpoznávání. A ostatně nebyla-liž při duševní i tělesné síle Janině příroda nejlepší lékařkou a neměla-liž dívka nejlepší lék, mládí?

Ale přece Jakub Helloch a jeho druhové vydali se na další plavbu po horním toku řeky v největších úzkostech.

Pirogy zůstaly na noc v ústí řeky Gabirimy, přítoku to po levém břehu. Nebylo tu již ani stopy po Indiánech Baréech, o nichž mluví pan Chaffanjon. Nebylo také čeho litovati, protože obě chyše gabirimské za doby, kdy do nich zavítal francouzský cestovatel, ukrývaly rodinu vrahův a lupičův, jejímžto členem byl také bývalý kapitán esmeraldský. Zůstali zlosyny či stali se z nich poctiví lidé? Toť otázka, již nelze zodpověděti. Jisto jest, že přenesli jinam svou ničemnost či svou poctivost. Nebylo tedy lze opatřiti si na tomto místě nijakých zpráv o rotě Alfanizově.

Falky vypluly druhého dne jsouce zásobeny masem jelenů, cabiaiův a pekarů, které předešlého dne zastřelili. Počasí bylo šeredné. Občas spouštěly se prudké lijavce. Jana Kermorova trpěla velice touto nepohodou. Stav její se nelepšil. Horečka neustávala, ba stoupala přes všecku péči, které se dívce dostávalo.

Pro zatáčky řeky, jejížto šíře zúžila se na dvě stě metrů, v místech, kde bylo v řece mnoho úskalí, nebylo lze minouti toho dne ostrov Yano, poslední, jenž se naskytl pirogám při plavbě proti proudu.

Nazítří, dne 21. října, působil jim značné obtíže raudal, jenž se vinul mezi vysokými, dosti stísněnými břehy, a večer dopluly Moriche i Gallinetta za nepříznivého větru k riu Padamu. Zimnice, jež podrývala zvolna zdraví dívčino, neulevovala. Jana byla stále sklíčenější, a pro slabost nemohla již ani vyjíti z přístřešku.

Tu činil si starý vojín nejtrpčí výčitky, že svolil k této cestě. To vše zavinil on sám! A co počíti? Kterak zažehnati záchvaty zimnice, kterak zabrániti, aby se nevrátila? I když lékárnička na Moriche obsahovala účinný prostředek, nebylo-liž záhodno raději se vrátiti? V tomto případě byly by pirogy, hnány jsouce proudem, v několika dnech nazpět v San Fernandu.

Jana Kermorova slyšela seržanta Martiala rozmlouvati o této věci s Jakubem Hellochem, a všecka jsouc zdrcena řekla slabým hlasem:

„Nikoli! Nikoli! Nevracejme se do San Fernanda. Půjdu až do Missie. Budu pokračovati v cestě, dokud nenajdu otce. Do Santy Juany!… Do Santy Juany!“

Potom klesla téměř v bezvědomí po největším tomto napětí sil.

Jakub Helloch nevěděl, co počíti. Kdyby povolil naléhání seržanta Martiala, neznamenalo-liž to uváděti dívku v nejvyšší zoufalství, až by viděla plouti pirogu nazpět? Nebylo-liž lépe pokračovati v cestě a doplouti do Santy Juany, kde byla pomoc právě tak pohotově, jako v San Fernandu?

A tu obrátil se Jakub Helloch ku Germainu Paterneovi a zvolal všecek zoufalý:

„Což nemůžeš nic pro ni učiniti? Což nemáš prostředku, kterým bylo by lze zažehnati zimnici, jež ji hrozí sklátiti do hrobu? Což nevidíš, že ubohá chřadne den ode dne?“

Germain Paterne nevěděl, co na to říci, ani co počíti; udělalť již všecko, co mohl. Síran chininový, jehož měl v lékárničce hojnou zásobu, neúčinkoval proti této zimnici, ačkoli byl podáván ve značných dávkách.

A když seržant Martial a Jakub Helloch naléhali naň otázkami a prosbami, nemohl odpověděti než toto:

„Síran chininový bohužel nepomáhá. Bylo by snad záhodno užiti bylin, stromové kůry. Zajisté že bychom je našli na tomto území. Ale kdo nám je ukáže a kterak si je opatříme?“

Valdez a Parchal, otázáni jsouce v této příčině, potvrdili mínění Germaina Paternea. V San Fernandu užívá se napořád jistých látek, jež se osvědčují proti zimnici. Jsou to osvědčené prostředky proti zimnicím vznikajícím z bažinných výparů, jimiž domorodci i cizinci trpí tolik za teplého období.

„Nejvíce užívá se kůry chinchorové a zejména coloraditové,“ řekl Valdez.

„Poznal byste ty byliny?“ otázal se Jakub Helloch.

„Nikoliv,“ odpověděl Valdez. „My jsme jen lodníci, zdržující se stále na řece. Bylo by potřebí optati se llanerův, ale zde na březích nenajdeme ani jediného.“

Germain Paterne věděl dobře, že účinek coloradita osvědčuje se ve všech případech bažinných zimnic, i nebylo pochyby, že by byla horečka povolila, kdyby nemocná byla vypila několikráte odvar z této kůry. A na neštěstí on, botanik, dosud marně tento keř v pobřežních savanách hledal.

Ale na výslovné přání Jany Kermorovy odhodlali se její společníci nezdržovati se a plouti dále.

Nebylo pochyby, že si opatří vzácný ten lék v Santě Juaně. Ale Missie byla ještě vzdálena na dvě stě kilometrů. Co času potřebovala piroga, než tam dorazí!

Nazítří vypluli za svítání. Bylo bouřlivo, a zdáli ozývalo se dunění hromu. Vítr vál příznivý, a Valdez i Parchal chtěli ho užiti, jak jen bylo možno. Dobří ti muži jevili soucit s bolem cestujících. Měli hocha rádi a byli nešťastni, vidouce, kterak stále více slábne. Jediný, kdo jevil jakousi lhostejnost, byl Španěl Jorres. Jeho zraky těkaly stále po llanech na pravo od řeky. Maje se na pozoru, aby nebudil podezření, zdržoval se skoro neustále na konci Gallinetty, kdežto druhové jeho leželi pod stěžněm. Jednou nebo dvakrát povšiml si toho Valdez, i nebylo pochyby, že by Jakub Helloch byl shledal chování Španělovo podezřelým, kdyby byl měl kdy pozorovati ho. Ale pozornost jeho byla obrácena jinam, a když falky pluly podle sebe, prodlel celé hodiny u vchodu do přístřešku, patře na dívku, jež se nutila do úsměvu, aby mu poděkovala za jeho péči.

A toho dne mu řekla:

„Pane Jakube, prosím vás, abyste mi něco slíbil.“

„Mluvte, mluvte jen, slečno Jano. Dostojím tomuto slibu, ať se týká čehokoliv.“

„Pane Jakube, snad nebudu dosti silna, abych pátrala dále po otci. Možno, že budu nucena zůstati v Santě Juaně. Dovíme-li se tam, kam se poděl můj otec, prosím vás, abyste byl tak laskav…“

„Učiním vše, abych ho vypátral. Ano, Jano, má drahá Jano! Vydám se na cestu, půjdu po stopě plukovníka Kermora, najdu ho a přivedu ho dceři…“

„Díky, pane Jakube, díky!“ odpovídala dívka, jejížto hlava klesla na lože, sotva že ji na chvilku pozdvihla.

Padamo přivádí Orinoku značné množství vody jasné a hluboké ústím širším než jest řeka sama. Jest to opět jeden z přítoků, jenž ne bezdůvodně byl by způsobilý vznítiti spor mezi stoupenci řek Guavaire a Atabapa.

Směrem proti proudu hnal se proud značnou rychlostí mezi příkrými břehy, nad nimiž rýsoval se okraj hustých lesů. Pirogy pluly hned plachtami, hned lopatkovitými vesly. Směrem proti proudu od ria Ocama úžila se řeka téměř na padesát metrů.

Na sklonku dne přitížilo se značně nemocné, jež byla stížena neobyčejně prudkým záchvatem. V nejlepší době musilo nastati osudné rozuzlení, nepodaří-li se Germainu Paterneovi opatřiti jediný prostředek, jenž by účinně působil.

Kterak vyléčiti bolest, kterou pociťovali cestující na pirogách! Seržanta Martiala jímalo tak strašlivé zoufalství, že byly obavy o jeho rozum. Muži na Galinettě dávali po něm bedlivý pozor, obávajíce se, aby v návalu pomatenosti nevrhl se do řeky.

Jakub Helloch, jsa u Jany, ukájel trochou čerstvé vody žízeň, která ji trápila, naslouchaje pozorně každému hlesu jejích úst a pozoruje s úzkostí každý její dech. Tedy nebude mu přece jen osudem popřáno, aby zachránil tu, kterou miloval tak vroucí a čistou láskou, a pro niž by byl stokrát přinesl život v obět?

A tu přicházelo mu na mysl, že přece jen neměl činiti dívce po vůli a měl dáti rozkaz k návratu do San Fernanda. Byloť nerozumno chtíti za takovýchto okolností dostati se až ku pramenům Orinoka. Až se i k nim dostanou, nebudou ještě v Santě Juaně. Nebyla-li Missie spojena nějakým riem s řekou, bude nutno konati cestu po zemi a jíti nekonečnými lesy za nesnesitelného vedra.

Ale kdykoli se Jana Kermorova probrala na chvíli ze své ztrnulosti, když jí horečka poněkud polevovala, ptala se neklidným hlasem:

„Pane Jakube, plujeme stále náležitým směrem, není-liž pravda?“

„Ano, Jano, ano,“ odpovídal tázaný.

„Myslím stále na ubohého otce! Zdálo se mi, že jsem ho našla. A on děkoval vám za vše, co jste učinil pro mne a pro něj…“

Jakub Helloch odvracel hlavu, aby ukryl slzy deroucí se mu z očí. Ano, on, muž tak statečný, plakal, plakal, cítě se bezmocným vůči chorobě, jež se stále horšila, vůči smrti, jejížto stíny obletovaly již lože zbožňované dívky.

Večer stanuly pirogy u Pedry Mapaye, odkud vypluly opět ráno užívajíce jednak plachet, jednak lopatkovitých vesel.

Voda byla již nízká a falkám hrozilo několikráte nebezpečenství, že narazí na písčité dno řeky.

Za obtížné plavby tohoto dne falky minuly místo, kde po pravém břehu jeví se první výběžky cerr Morasských.

Odpoledne byla nemocná stižena novým záchvatem, neobyčejně prudkým, a zdálo se, že ho nepředrží. Všichni se domnívali, že se přiblížila její poslední hodina. A zoufalství seržanta Martiala dostoupilo takového stupně, že Germain Paterne nevěda si rady, a nechtěje, aby Jana slyšela zoufalý jeho křik, dal ho dopraviti na Moriche, jež plula asi na sto stop za Gallinettou.

Síran chininový nejevil nejmenšího účinku.

„Germaine, Germaine,“ řekl Jakub Helloch, jenž odvedl přítele na přídu Gallinetty, „Jana zemře…“

„Nezoufej, Jakube.“

„Pravím ti, že zemře. Neusmrtí-li ji tento záchvat, nesnese dojista následujícího.“

To bylo nade vši pochybnost, a Germain Paterne sklonil hlavu.

„A já nemohu učiniti pro ni nic, naprosto nic,“ zavzdychal.

Ke třetí hodině odpolední spustil se lijavec, jenž poněkud osvěžil nesnesitelné vedro ovzduší téměř neustále bouřlivého. Neměli čeho litovati, neboť řeka napojila se hojně vodou lijící se proudy z těžkých, siných oblak. Přítoky její po pravém i po levém břehu, v této části řeky hojné, pozdvihly značně nízký stav vody a zabezpečovaly pirogám další plavbu.

O čtvrté hodině bylo viděti na levo, v záhybu porostlém lesem cerro Yanamo, jehožto výše jest dosti značná. Za náhlým ohybem, jejž tvoří Orinoko v těchto místech, jevilo se úzkým ústím rio Mavaca.

Když vítr úplně utichl, stanuli Valdez a Parchal u sitia, skládajícího se z několika slaměných chýší, kde žilo pět nebo šest rodin mariquitarských. První, kdo vyskočil na břeh, byl Jakub Helloch, jenž zvolal při tom na vlastníka lodi Moriche:

„Pojďte se mnou, Parchalle!“

Kam se ubíral?

Šel ke kapitánovi sitia.

Co mu chtěl?

Chtěl ho požádati, aby nemocnou zachránil od smrti.

Kapitán obýval v dosti pohodlné chyši, jako vůbec jsou chyše mariquitarské. Byl to Indián, asi čtyřicátník, intelligentní a úslužný, jenž přijal oba návštěvníky velmi vlídně.

K žádosti Jakuba Hellocha otázal se ho hned po coloraditu.

Zná-liž kapitán tuto kůru? Roste-liž tento strom v krajině mavacké?

„Ano,“ odpověděl Indián, „užíváme prostředku tohoto často proti zimnicím.“

„A pomáhá?“

„Vždycky.“

Hovor tento vedl se v řeči indiánské, které Jakub Helloch nerozuměl. Ale když mu Parchal ztlumočil odpovědi kapitánovy, zvolal:

„Nechť nám tento Indián opatří trochu této kůry! Zaplatím mu ji, jak jen bude chtíti, vším, co mám!“

Kapitán sáhl prostě do jednoho z košů stojících ve světnici a vyňal z něho několik dřevěných úlomků, jež podal Parchalovi.

Za chvíli byli Jakub Heloch a Parchal nazpět na Gallinettě.

„Germaine! Germaine! Coloradito! Coloradito!“

To bylo vše, co ze sebe mohl Jakub Helloch vypraviti.

„Dobře, Jakube!“ odpověděl Germain Paterne! „Nový záchvat zimnice se nedostavil. Jest vhodná chvíle. Zachráníme ji, milý příteli, zachráníme ji!“

Zatím co Germain Paterne připravoval odvar, Jakub Helloch nehýbaje se od Jany, dodával jí útěchy. Nikdy neodolala zimnice účinkům coloradita. V té příčině lze věřiti kapitánu mavackému.

A ubohá nemocná, oči majíc vypouleny a tváře žluté jako vosk po záchvatu, jenž zvýšil teplotu jejího těla na čtyřicet stupňů, měla ještě dosti síly k úsměvu.

„Jest mi již lépe,“ řekla, „a přece nepožila jsem ještě ničeho.“

„Jano, drahá Jano!“ šeptal Jakub Helloch, klekaje k ní.

Za několik minut připravil Germain Paterne odvar z kůry coloraditové, a Jakub Helloch přiblížil koflík ke rtům dívčiným.

Vypivši obsah, řekla:

„Díky,“ a oči se jí zavřely.

Nyní bylo potřebí nechati ji o samotě. Proto Germain Paterne odvlekl takřka násilím Jakuba, jenž nechtěl odejíti. Oba posadili se na přídě pirogy a pohřížili se v mlčení.

Mužstvu bylo nařízeno vystoupiti z pirogy, aby na ní nebylo ani nejmenšího hluku. Jana usínala, a tu bylo důležito, aby ji nic nerušilo ze spánku.

Seržant Martial byl již o všem zpraven. Věděl, že byl opatřen lék proti zimnici a že ho již Jana požila. Proto vyskočil z Moriche na břeh a pospíšil ke Gallinettě.

Germain Paterne mu pokynul, aby se zastavil.

Ubohý uposlechl a oči maje zality slzami opřel se o skálu.

Podle mínění Germaina Paternea dalo se souditi, že, nedostaví-li se nový záchvat, lze to pokládati za blahodárný účinek coloradita. Ve dvou hodinách mělo býti rozhodnuto. Za dvě hodiny měla jim zasvitnouti naděje a snad i jistota že bude dívka zachována životu.

V jak nevýslovných úzkostech čekali všichni! Naslouchali, ozývá-li se nějaký vzdech se rtů Janiných, volá-li… Nikoliv! Nevydávala ani hlásku ze sebe.

Jakub Helloch přistoupil k přístřešku.

Jana spala, nejevíc ani nejmenší stopy nepokoje nebo tísně, v naprostém klidu.

„Jest zachráněna; zachráněna,“ šeptal Germainu Paterneovi.

„Doufám, domnívám se tak. Oh, coloradito jest znamenitým lékem. Škoda jen, že jest tak málo lékárníků na horním Orinoku.“

Hodina uplynula, záchvat nenastával. A neměl již nastati.

A odpoledne, když Jana procitla, zašeptala, tentokráte vším právem, podávajíc ruku Jakubu Hellochovi:

„Jest mi lépe! Ano, jest mi lépe!“

A když seržant Martial, jemuž bylo zatím dovoleno vstoupiti na Gallinettu, objevil se u ní, řekla mu s úsměvem stírajíc starému vojínu slzy s očí:

„Již jest mi dobře, milý strýčku!“

Bděli nad ní po celou noc. Ještě několikráte vypila odvar blahodárné kůry. Usnula klidně, a druhého dne, když se probudila, nebylo již ani nejmenší pochyby, že se uzdraví. Jak se radovali cestující, a jakou radost mělo také mužstvo obou pirog!

Rozumí se samo sebou, že kapitán mavacký, jakkoli se zdráhal, mohl si vybrati pro svou rodinu z nákladu Moriche, co se mu líbilo. Celkem byl dobrý ten muž dosti skromný. Několik nožů, sekyrka, kus látky, zrcadélka, skleněné tretky a půl tuctu doutníků bylo mu dostatečnou náhradou za jeho coloradito.

Když se chystali k odplutí, spozorovali, že Jorres není na Gallinettě, a patrně byl nepřítomen od včerejšího večera.

Když se vrátil a Jakub Helloch se ho ptal, kde byl, odvětil, že když bylo mužstvu nařízeno vystoupiti z lodi, šel se vyspat do lesa. Nezbylo než spokojiti se touto odpovědí, jejížto správnosti nebylo lze zjistiti; ostatně zněla dosti pravděpodobně.

Za následujících čtyř dní pluly falky dosti obtížně proti proudu Orinoka. Za čtyřiadvacet hodin urazily sotva deset kilometrů. Což na tom záleželo! Jana uzdravovala se rychle a nabývala nových sil z pokrmů, které jí s obzvláštní péčí připravoval Germain Paterne. Jakub Helloch nehýbal se od ní ani na krok, a seržant Martial shledával to vše zcela přirozeným.

„Osud tomu chtěl!“ říkal si stále. „Ale tisíc láter, carambas de carambas, co tomu řekne plukovník?“

Zkrátka, rekonvalescentka mohla již druhého dne mezi polednem a druhou hodinou odpolední opustiti přístřešek.

Majíc na sobě lehkou pokrývku, ležela na pohodlném lůžku vystlaném suchými bylinami nazad lodi a vdechovala svěží a sílící vzduch savan.

Šířka řeky nepřesahovala tu třiceti metrů. Zpravidla bylo potřebí strkati falky garapaty nebo vléci espillou. Naskytlo se také několik dosti obtížných raudalů, a voda byla místy tak nízká, že pomýšleli již na nutnost vyložiti náklad z pirog.

Na štěstí nebylo potřebí dlouhé a obtížné té práce. Mužstvo vrhlo se do vody a ulehčilo tak pirogám, jimž se podařilo minouti šťastně obtížná ta místa. Takto pomohli si při raudalu Manavicheském a při raudalu Yamaraquinském při úpatí cerr Boconských, jež strmí nad řekou do výše nad osm set metrů.

Jakub Helloch a seržant Martial vycházeli každého večera na lov do lesů pobřežních plných zvěři a přinášeli hojně hocců nebo pav. V těchto jižních končinách venezuelských nemusí si člověk příliš lámati hlavy o potravu, jí—li jen rád zvěřinu, která jest tu znamenitá, a ryby, jimiž se vody veliké řeky jen hemží.

Jana byla již úplně zdráva. Od chvíle, kdy požila coloradita, nepocítila ani nejslabšího záchvěvu horečky. Nebylo pravděpodobno, že by se nemoc vrátila, a postačilo jen zůstaviti vše přirozenosti, podporované mládím.

Dne 25. objevilo se v pravo horské pásmo označené na mapě jménem cerr Guanayských.

Dne 26. přepluly pirogy se značnými obtížemi a s nesmírným namáháním raudal Marquesský.

Jakubu Hellochovi, Valdezovi a Parchalovi připadalo nejednou na mysl, že na pravém břehu není tak pusto, jak se zdálo. Zahlédliť tu a tam postavy lidské plížící se mezi stromy a za křovinami. Byli-li to Guaharibové, neměli se čeho obávati, neboť kmeny tyto téměř nikterak nejsou nebezpečny.

Minul již čas, kdy za pobytu páně Chaffanjonova v těchto končinách Orinoka byli lidé jeho každého dne připraveni na útok domorodcův.

Ale bylo podivno, že Jakub Helloch a seržant Martial snažili se nadarmo dostihnouti bytostí, jež podle svého domnění rozeznávali na kraji lesa. Pravdou jest, že všecko stihání bylo marné.

Rozumí se samo sebou, že nebyli-li tito domorodci Guaharibové, nýbrž Quivové, a zejména Quivové Alfanizovi, — byla by bývala přítomnost jejich největším nebezpečenstvím našim cestujícím. Proto Parchal a Valdez pozorovali bedlivě pobřeží a nedovolovali již mužstvu vystupovati z lodí. Pokud pak se týče Jorresa, nejevilo se v chování jeho nic podezřelého, a ani jedenkráte neprojevil úmyslu vystoupiti na břeh. Ostatně zbývalo již jenom sedm neb osm dní do chvíle, kdy pirogy nebudou moci plouti dále, protože nebude již v řečišti dosti vody. Bude to v místech, kde Orinoko se jeví jen jako úzký pruh vody vytékající z Parimy, z něhož pak tři sta přítoků činí hlavní tepnu jižní Ameriky.

Pak bude nutno opustiti falky a hustými lesy po pravém břehu uraziti pěšky padesát kilometrů do Santy Juany. Ovšem tam byl cíl jejich cesty, a naděje, že tam dorazí několika pochody, bude cestující síliti.

Den 27. října, jakož i následující, bylo lze počítati k nejkrušnějším na celé cestě počínajíc od Caicary. Bylo tu potřebí všeho sebezapření mužstva a vší obratnosti obou vlastníků lodí, aby přepluli raudal guaharibský, místo, k němuž dospěl r. 1760 Diaz de la Fuente, první cestovatel po Orinoku. Germain Paterne prohodil při této příležitosti zcela případně:

„Nejsou-li Indiáni tohoto jména nebezpečni, nelze toho říci o vírech nazývajících se po nich.“

„Bude to opravdu zázrak, přeplujeme-li beze škody,“ odpověděl Valdez.

„Nebesa učinila již zázrak zachránivše při životu našeho drahého Jana,“ řekl Jakub Helloch, „mohou tedy opětným zázrakem zachrániti pirogu, na které dlí. Zázrak jest snadnou věcí v moci Boha všemohoucího, stvořitele nebe i země…“

„Amen!“ zamumlal seržant Martial nejvážnějším tónem.

A vskutku stalo se téměř zázrakem, že vyvázli s pirogami lehce porouchanými, s několika odřeninami, jež se mohly snadno spraviti za plavby.

Představme si nádržky vodní stupňovitě nad sebou postavené v prostoru deseti až dvanácti kilometrů. Zařízení to připomínalo ve větších rozměrech jímky průplavu Gothského ve Švédsku. Jenom že tento průplav od Stockholma do Gotteborga jest opatřen komorami splavidlovými čili jemčinami a vrátky, které jej otvírají a zavírají, což usnadňuje plavbu lodí. Zde není ani komor splavidlových ani jímek, a jest nutno vléci lodi po povrchu těchto kamenných schodišť, jež nenechávají ani na palec vody pode dny falk. Všichni lodníci dali se do krušné té práce a uváděli pirogy v pohyb espillou přivázanou ke stromům nebo ke skalám. Kdyby suché období bylo již více pokročilo, byl by dojista tento raudal zabránil pirogám v další plavbě.

To jest jisto, neboť i pan Chaffanjon musil na tomto místě opustiti svou lodici a dokončiti na curiaře cestu, jež vedla ku pramenům orinockým.

Časně z rána vydali se na cestu. Šířka řeky měřila již jen patnáct až dvacet metrů. Falky stoupaly ještě po vírech na úpatí sierry Guahariby — mezi jinými i přes raudal Francouzský — a nejednou lodice, jež stěží pluly a rukama byly vlečeny, vyryly hluboké brázdy na písčitých prazích.

Posléze večer přistali Parchal a Valdez u pobřeží na pravém břehu.

Naproti, na levém břehu, vypínala se temná massa vysoké homole. Mohla to býti jen homole Maunoirova, nazvaná tak francouzským cestovatelem na počest generálního tajemníka Zeměpisné společnosti pařížské.

Po nesmírné té únavě bylo pravděpodobno, že té noci nebude příliš bedlivé hlídky. A po večeři vskutku každý pomýšlel jen na odpočinek, jehož měl potřebí. Cestující i mužstvo byli ve mžiku pohříženi ve tvrdý spánek.

Za noci nenapadl jich nikdo, ani Indiáni Bravové, ani Quivové Alfanizovi.

Za svítání, když se oba vlastníci lodi probudili, vzkřikli překvapením.

Za noci opadla voda o padesát centimetrů proti včerejšku. Pirogy byly téměř na suchu. Jen několik žlutavých proužků vinulo se řečištěm Orinoka.

Bylo tedy po plavbě na celé trvání horkého období.

Když se mužstvo shromáždilo na přídách pirog, bylo pozorováno, že jeden z lodníků schází.

Jorres zmizel, a tentokráte zmizel nadobro.