ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Již o šesté hodině ranní opustili Jakub Helloch a jeho společníci tábor na homoli Maunoirově, zůstavený pod ochranou Parchala, v nějž bylo lze zplna důvěřovati.

S Parchalem zůstali lodníci z Gallinetty a z Moriche, celkem patnáct mužů. Dva ostatní provázeli cestující nesouce zavazadla. V případě přepadení, kdyby Parchal viděl, že se neubrání domorodcům či rotě Alfanizově, měl opustiti tábor a odebrati se co nejrychleji do Missie Santa-Juanské.

Nebyloť pochyby, — a Jakub Helloch byl o tom přesvědčen, že Missie bude s to, aby odolala Quivům, kteří bezpochyby ohrožovali tuto část venezuelského území.

V této příčině, jak o tom mluvil s Valdezem, bylo lze doufati, že vše dopadne dobře. Ovšem setkati se s rotou Alfanizovou bylo by bývalo nejstrašlivější událostí na pochodu v lesích sierry Parimy. Ale podle tvrzení mladého Goma, podle toho, co jeho otec odpověděl Jorresovi, neobjevila se posud tato rota v sousedství sierry. Ovšem dalo se s bezpečností souditi, že Španěl míře k severu patrně zamýšlí setkati se s Alfanizem, s nímž nejspíše býval na galejích, — bylať každá domněnka přípustna, pokud se jeho týkalo. Ale nebyli-li Quivové daleko, nebyla daleko také Missie — bylať vzdálena jen asi padesát kilometrů. Urazí-li dvacet pět kilometrů za dvacet čtyři hodiny, mohli by naši cestující vykonati tuto cestu za půltřetího dne. Vyšli-li 30. října za východu slunce, bylo zajisté bez přepínání lze domnívati se, že dorazí do Santy Juany odpoledne 1. listopadu. Ovšem, nebudou-li zdrženi nepohodou.

Doufali tedy, že, bude-li jim štěstí jen trochu přáti, vykonají cestu beze všech nepříjemností.

Hlouček cestujících čítal osm hlav. Jakub Helloch a Valdez kráčeli v čele, pak šli Jan a Gomo, směrem, který naznačoval mladý Indián. Za nimi šli Germain Paterne a seržant Martial. Za těmi nesli dva lodníci z Gallinetty zavazadla, omezující se na nejnutnější potřeby, přikryvky na noc, konservované maso a dostatečné množství maniokové moučky; každý z nich pak měl svou láhev aguardiente nebo tafie.

Bylo by ovšem bývalo snadno v těchto lesích zvěří jen se hemžících opatřiti si potravu lovem. Ale bylo lépe neprozraditi se a neupozorňovati na sebe výstřely.

Kdyby snad nějaký pekar nebo cabiai dal se chytiti bez výstřelu, byl by ovšem vítán. Tak by ozvěny sierry neopakovaly ani jediné vystřelené rány.

Netřeba podotýkati, že Jakub Helloch, seržant Martial a Valdez byli ozbrojeni ručnicemi, že měli plnou brašnu nábojů, revolver a nůž za pasem. Germain Paterne vzal s sebou svou loveckou pušku a botanickou torbu, bez které nikdy nevycházel.

Počasí bylo pochodu příznivo. Nehrozil déšť ani bouře. Oblaky táhnoucími se vysoko oblohou pronikaly paprsky sluneční. Svěží větřík províval korunami stromů, zadouval do větví a střásal s nich suché listí. Půda stoupala směrem severovýchodním. Kromě náhlé prolákliny v savanách neobjeví se nikde bažina, žádné z těch vlhkých esterů, jež tvoří nejčastěji spodek půdy ve llanech.

Ale proto nebudou cestující na cestě bez vody. Podle Goma směřovala rio Torrida od svého ústí do Orinoka k Santě Juaně. Byla to řeka zprudka tekoucí, nesplavná a plná žulových skalin, takže po ní nemohly plouti falky, ba ani curiary. Vinula se lesem nejpodivnějšími zatáčkami, a hlouček cestujících ubíral se po pravém jejím břehu.

Vedeni jsouce mladým Indiánem nechali na levo opuštěnou chatrč a dali se severovýchodně, takže se brali napříč územím sierry.

Nešlo se jim snadno po půdě hustě křovinaté, často pokryté spoustou suchého listí a větví, jichž zuřivost chubasca nahází na sta se stromů. Jakub Helloch ostatně snažil se dodati pochodu co nejmírnějšího tempa, aby šetřil co nejvíce sil dívčiných. A když se mu Jana o tom zmínila, řekl:

„Ovšem že jest třeba jíti rychle, ale neméně důležito jest šetřiti sil, abychom nebyli později zdržováni únavou.“

„Jsem nyní již úplně zdráva, pane Hellochu. Nebojte se, že vás zdržím.“

„Dovolte mi laskavě, milý Jene,“ odpovídal Jakub Helloch, „abych, pokud se vás týče, učinil opatření, která uznám za potřebná. Z rozmluvy s Gomem seznal jsem polohu Santy Juany; podle toho stanovil jsem cestu, vyměřiv náležitě pochod za pochodem. Nestane-li se nic nepředvídaného, jak také doufám, nebude potřebí, abychom stanovili pochody delší a rychlejší. Ale v případě, že by toho bylo potřebí, byli bychom šťastni, že jsme ušetřili svých sil, a zejména Vašich. Lituji pouze, že jsme nemohli opatřiti koně, abyste nemusila cestu konati pěšky.“

„Díky, pane Hellochu,“ odvětila Jana. „Toť jediné slovo, jež odpovídá tomu, co pro mne konáte. A opravdu, uvažuji-li vše dobře, a vidouc všecky ty obtíže, kterých jsem z počátku nechtěla viděti, táži se sama sebe, kterak by byli seržant a jeho synovec mohli dojíti vytčeného cíle, kdyby byl Bůh nesvedl nás s vámi. A přece neměl jste choditi za San Fernando.“

„Měl jsem jíti všude tam, kam šla slečna Kermorová, a jest patrno, že podniknuvše tuto cestu po Orinoku měli jsme se s vámi setkati. Ano! Osud tomu chtěl, ale také tomu chce osud, abyste spolehla na mne ve všem, co se týče této cesty až do Missie.“

„Učiním tak, pane Hellochu. Nenašla bych na světě bezpečnějšího přítele, jemuž bych mohla důvěřovati,“ odpověděla dívka.

V poledne stanuli, aby si odpočinuli, na břehu ria Torridy, kterou by nebylo bývalo lze přeplouti pro prudký její tok. Šířka její nepřesahovala padesát stop. Kachny a pavy poletovaly nad její hladinou. Mladý Indián zastřelil jich několik šípy. Byly uloženy k večeři, a cestující vzali prozatím zavděk studeným masem a koláči kassavovými.

Odpočinuv si hodinu vydal se hlouček cestujících opět na cestu. Půda stoupala, avšak les zůstával stejně hustý. Stále tytéž stromy, tytéž křoviny a houštiny. Jdouce podle Torridy vyhnuli se mnohým překážkám, jež by jim byly stavěly v cestu svými houštinami palmy llanery. Nebylo pochyby, že do večera urazí polovinu cesty, jak byl vypočítal Jakub Helloch, nenastanou-li nepředvídané překážky.

V lese bylo živo. Tisíce ptáků poletovalo větev od větve a ozývalo se z plných hrdel. Opice poskakovaly pod větvemi, zejména párky vřeštivých aluateů, kteří nevřeští za dne, ale nechávají si své ohlušující koncerty na večer nebo na ráno. Ve spoustě ptactva pozoroval Germain Paterne se zálibou hejna guacharů, jejichžto přítomnost nasvědčovala tomu, že se blíží východnímu pobřeží mořskému. Vyrušeni byvše z denního klidu, neboť zpravidla vylétají jen za noci ze skalních rozsedlin, uchylovali se na vrcholky matak, jejichžto bobule, poskytující léku proti zimnicím právě tak osvědčeného, jako kůra coloraditová, jsou jim potravou.

Ještě jiní ptáci poletovali větev od větve, z nichž mnozí znali se výtečně v tanci a hopkování, samečkové pak dvořili se samičkám. Čím dále postupovali naši cestující k severovýchodu, tím víc ubývalo vodních ptáků, neboť jsouce uvyklí výtokům jezer, nevzdalují se břehův orinockých.

Občas spatřil také Germain Paterne hnízda zavěšená lehkou lianou na větvích, jež se houpala na způsob houpačky. Z těchto hnízd, na něž plazi nemohli, jakoby byla bývala plna slavíků, kteří se naučili zpívati stupnici not, vylétala hejna trupialů, podivuhodných to pěvců vzdušného světa. Pamatujeme se, že seržant Martial a Jan je již viděli, když vystoupivše ze Simona Bolivara procházeli se okolím Caicary.

Pokušení sáhnouti do jednoho z těchto hnízd bylo tak mocné, že Germain Paterne nemohl mu odolati. Ale, když chtěl provésti svůj úmysl, vzkřikl Gomo:

„Pozor! Pozor!“

Téže chvíle vrhlo se půl tuctu trupialů na odvážného přírodopisce, chtějíce mu vyklovati oči. Jen společnému úsilí Valdeza a mladého Indiána, kteří mu přiběhli na pomoc, podařilo se osvoboditi ho od útočníkův.

„Buď opatrný,“ napomínal ho Jakub Helloch, „sice se vrátíš do Evropy s jedním okem, ne-li úplně slep!“

Germain Paterne si dal říci.

Byl také tak opatrný, že se vyhýbal houštinám, jichž jest velice mnoho na levo od ria. Hemžíť se v pravém slova smyslu hady plazícími se travou. Jsou stejně nebezpečni jako kajmani ve vodách nebo na březích orinockých. Tito však zarývají se v letním období do hloubi vlhkých ještě bažin a spí tam až do období deštivého, kdežto hadi ukryti jsouce pod vrstvami suchého listí neupadají ve spánek. Číhají stále na kořist, a naši cestující viděli také nejednoho z nich, zejména také dva metry dlouhého ploskolebce (trigonokefala), kterého Valdez v čas spozoroval a zahnal na útěk.

Z tigrů, medvědův, ocelotův a jiných šelem neukázal se ani jediný na blízku. Ale bylo lze očekávati, že se jejich řev ozve, až nastane noc, pročež bylo radno stříci tábora.

Až dosud nesetkal se Jakub Helloch a jeho druhové ani s divokými zvířaty, ani se zločinci, z nichž tito byli nebezpečnější než ona. Jakub Helloch a Valdez nezmínivše se ani slovem o Jorresovi a Alfanizovi, byli stále až úzkostlivě na stráži. Vlastník Gallinety předběhl často ostatní a dal se v levo na výzvědy, aby zabránil každému překvapení a zmařil každý pokus přepadení. Nespozorovav však nikdy nic podezřelého, ačkoli se často vzdálil až na kilometr, vracel se Valdez a zaujímal opět místo vedle Jakuba Hellocha. Pohlédli vždy navzájem na sebe a porozuměli si.

Cestující drželi se těsně pohromadě, pokud toho úzká stezka rovnoběžná s riem Torridou dopouštěla. Několikráte však musili zajíti do lesa, aby obešli vysoké skály nebo veliké prohlubně. Tok ria směřoval stále k severovýchodu podle svahů sierry Parimy. Na druhém břehu táhl se stupňovitě les, z něhož tu a tam vynikala obrovská palma. Nejvýše pak strměl vrchol pohoří, jehožto severní hřbet pojí se k Roraimě.

Jan a Gomo šli vedle sebe podél pobřeží právě tak širokého, aby prošli dva chodci.

Mluvili spolu o Missii Santa-Juanské. Mladý Indián podával velmi zevrubné zprávy o této obci, a o Otci samotném. Vše, co se týkalo tohoto missionáře, nemohlo než zajímati.

„Znáš ho dobře?“ otázal se Jan.

„Ano, znám ho; vídal jsem ho často. Byli jsme s otcem po celý rok v Santě Juaně.“

„Jest tomu již dlouho?“

„Nikoli. Před obdobím dešťů loňského roku. Bylo to právě po neštěstí, jež nás stihlo tím, že naše ves San Salvador byla vydrancována Quivy. Utekli jsme se ještě s jinými Indiány do Missie.“

„A byli jste přijati v Santě Juaně Otcem Esperantem?“

„Ano, jest to velice dobrý člověk! A chtěl, abychom tam zůstali. Někteří tak učinili.“

„Proč jste odešli?“

„Můj otec tomu chtěl. Jsme Banivové. Otec si přál vrátiti se do svého území. Býval lodníkem na řece. Také já dovedl jsem již zacházeti lopatkovitým veslem. Vesloval jsem s otcem již jako čtyřletý hošík.“

Jakub Helloch a jeho společníci nedivili se nikterak tomu, co jim hoch vyprávěl. Z knihy francouzského cestovatele znali povahu těchto Banivů, nejlepších to plavců na Orinoku, obrácených již po dlouhou řadu let na víru katolickou, intelligentních to a počestných Indiánů. Zvláštními okolnostmi, zejména také tím, že matka Gomova náležela k jednomu z východních kmenů, stalo se, že otec usadil se ve vsi San Salvadoru za prameny řeky. A úmysl opustiti Santu Juanu pojal puzen jsa touhou po návratu do llan mezi San Fernandem a Caicarou. Čekal jen, až se objeví nějaká piroga, na které by nalezl zaměstnání a tím i příležitost k návratu; zatím obýval v bídné chatrči v sierře Parimě.

A co by se bylo stalo s jeho synkem po vraždě spáchané Jorresem, kdyby falky nebyly bývaly nuceny zanechati další plavby u homole Maunoirovy?

O všem tom přemítala Jana Kermorová, poslouchajíc mladého Indiána. Potom přiváděla opět hovor na Santu Juanu, na nynější stav Missie a zejména na Otce Esperanta. Gomo odpovídal jasně na všecky tyto otázky. Líčil španělského missionáře, velikého to a silného člověka, třeba že již byl šedesátník, krásného, krásného, opakoval, bílých vousů a očí, jež plály ohnivým žárem, tak jak ho byli vylíčili pan Manuel Assomption a bídák Jorres. A tu měnily se v duchu Janině všecky její tužby ve skutečnost: Viděla se již v Santě Juaně. Otec Esperante přijímal ji s otevřenou náručí. Podával jí všecky zprávy, jichžto potřebovala. Říkal jí, co se stalo s plukovníkem Kermorem od doby, kdy dlel naposledy v San Fernandu, a konečně dověděla se, kam se uchýlil opustiv Santu Juanu.

O šesté hodině večerní dal Jakub Helloch znamení k oddechu po druhém pochodu tohoto dne.

Indiáni zabývali se připravováním noclehu. Místo zdálo se velmi příhodné. Hluboká proláklina prorývající pobřeží rýsovala se v podobě nálevkovité až k pokraji ria. Nad proláklinou skláněly se větve vysokých stromů jako záslona spuštěná na skalní stěny. Dole jevil se otvor podobný hnízdu, v němž mohla dívka pohodlně ulehnouti. Vystelou jí lože suchou travou a listím, takže v něm bude spáti tak pohodlně jako pod přístřeškem Gallinetty.

Ovšem Jan nechtěl dopustiti, aby se k vůli němu tak namáhali. Jakub Helloch však nepovolil a dovolával se autority seržanta Martiala. Nebylo vyhnutí, synovec musil uposlechnouti strýce.

Germain Paterne a Valdez uchystali jídlo. Rio hemžilo se rybami. Gomo zastřelil jich několik šípy po způsobu indiánském, načež byly smaženy na ohni rozdělaném pod skalou. Kromě toho byly předloženy konservy a kassavové koláče z tlumoků nosičů; při znamenité chuti po pětihodinovém pochodě uznávali všichni spolustolovníci jednomyslně, že tak znamenitě nejedli, jak…

„Jak naposled!“ prohlásil Germain Paterne, jemuž bylo každé jídlo znamenité, jen když se jím dal zahnati hlad.

Když nadešla noc, každý odebral se na své místo, jakmile Jan ulehl ve svém hnízdečku. Mladý Indián položil se u vchodu. Protože bylo potřebí noční hlídky, bylo usneseno, aby do půlnoci byl na stráži Valdez s jedním ze svých lidí, po půlnoci pak Jakub Helloch s druhým.

Byloť potřebí, aby zahlédli, kdyby se něco podezřelého blížilo buď od lesa na pobřeží a od ria nebo od protějšího břehu.

Ačkoli také seržant Martial si přál býti na stráži, nebylo mu vyhověno, takže musil spáti až do rána. Dostalo se mu však ujištění, že následující noci bude použito jeho nabídky, jakož i nabídky Germaina Paterna. Jakub Helloch a Valdez prý postačí na první noc. Starý voják vida nezbytí opřel se o stěnu, co nejblíže dívce.

Koncert šelem, jenž splýval s koncertem vřeštivých opic, začal se, jakmile se setmělo a neměl se skončiti až za prvních svitů jitřenky. Nejlepším prostředkem, aby se zvířata tato udržela v uctivé vzdálenosti od tábora, bylo by bývalo, kdyby se byl rozdělal oheň a udržoval se suchým dřívím po celou noc. Ačkoli to všichni věděli, usnesli se, že tak neučiní. Oheň mohl sice zahnati zvířata, ale přilákati zločince, třeba Quivy, zdržovali-li se na území, a na tom především záleželo, aby jich tito zlosynové neviděli.

Brzy pohřížil se celý tábor ve tvrdý spánek až na Valdeza, jenž konal hlídku na pobřeží, a na lodníka, jenž bděl vedle něho.

O půlnoci byli oba vystřídáni Jakubem Hellochem a druhým nosičem.

Valdez nepozoroval ani neslyšel nikde nic podezřelého. Ostatně bylo nesnadno slyšeti něco za hluku, jímž vody ria plnili sierru tříštíce se o skály.

Jakub Helloch přiměl Valdeza, aby na několik hodin ulehl a odešel na pobřeží.

Odtud mohl přehlédnouti nejen pokraj lesa, ale i levý břeh Torridy.

Usedl pod vysokou morichí a úvahy i city, jimiž vřelo jeho nitro, nepřekážely mu nikterak v ostražitosti.

Byl to přelud či skutečnost? Ke čtvrté hodině ranní, když východní obzor počínal se probělávati, byla upoutána jeho pozornost zvláštním ruchem na protějším břehu, méně příkrém, nežli byl pravý. Zdálo se mu, že se mezi stromy pohybují postavy. Byla to zvířata? Byli to lidé?

Vzpřímil se, lezl po čtyřech na vrch pobřeží, až se přiblížil o několik metrů ku břehu, a zůstal bez pohnutí s trnoucím zrakem.

Neviděl nic určitého. Ale byl úplně přesvědčen o tom, že se tam děje něco neobyčejného.

Měl učiniti poplach neb aspoň probuditi Valdeza, jenž spal opodál?

Rozhodl se pro toto, a dotknuv se ramena Indianova, zburcoval ho ze spánku a řekl potichu:

„Nehýbejte se, Valdeze, a pozorujte druhý břeh ria.“

Valdez ležel natažen po celé délce těla, i stačilo, aby jen otočil hlavu naznačeným směrem. Chvilku pátral zrakem v tmavém houšti stromů, načež řekl:

„Nemýlím se zajisté vida tři nebo čtyři muže, kteří se potulují po břehu.“

„Co počíti?“

„Nebuďme nikoho. V těchto místech nelze přeplouti ria, leda by tu někde směrem proti proudu byl brod.“

„Ale což na druhé straně?“ otázal se Jakub Helloch, ukazuje na les, jenž se táhl směrem severozápadním.

„Neviděl jsem nic a nevidím,“ odpověděl Valdez, jenž se obrátil, nevstávaje. „Nejspíš jsou to jen dva nebo tři Indiáni Bravové.“

„Proč pak by chodili v noci sem na břeh? Nikoli, jsem o tom úplně přesvědčen, že jest náš tábor prozrazen. A pohleďte, Valdeze, kterak tamto jeden z těch lidí pokouší se sestoupiti až k riu.“

„Opravdu,“ mumlal Valdez, „a není to Indián. To se pozná již podle chůze.“

První zábřesk dne obešed dálné výšiny obzoru sáhal právě až k řečišti Torridy. Valdez mohl se proto vysloviti určitě o člověku, jejž bylo viděti na protějším břehu.

„Jsou to Quivové Alfanizovi,“ řekl Jakub Helloch. „Jedině jim záleží na tom, aby vyzvěděli, provází-li nás všecko mužstvo pirog.“

„A bylo by to bývalo lépe,“ odpověděl vlastník Gallinetty.

„Ovšem, Valdeze, mohli bychom však poslati snad pro posilu k Orinoku. Ale nikoli; jestliže nás poznali, jest již pozdě posílati do tábora. Budeme přepadeni, nežli se nám dostane pomoci.“

Valdez chopil se živě ramene Jakuba Hellocha, jenž ihned umlkl.

Na březích Torridy bylo již dosti viděti, kdežto proláklina, v níž spali Jan, Gomo, seržant Martial, Germain Paterne a druhý nosič, halila se posud v neproniknutelné šero.

„Zdá se mi,“ řekl Valdez, „zdá se mi, že poznávám, ano, mám dobrý zrak, jenž mne nikdy neklame — poznávám toho člověka, Španěla…“

„Jorresa.“

„Jest to on!“

„Nesmí se říci, že jsem ho nechal uniknouti, lotra!“

Jakub Helloch chopil se ručnice opřené vedle něho o skálu a rychle zamířil.

„Nikoli! Nikoli!“ řekl Valdez. „Bylo by sice o jednoho méně, a možno, že jest jich několik set pod stromy. Ostatně nelze jim nikterak překročiti rio.“

„Zde nikoliv, ale dále proti proudu, kdož ví?“

Jakub Helloch uposlechl Valdeza, věda, že vlastník Gallinetty není špatným rádcem, vynikaje znamenitými vlastnostmi Banivů, rozumností a opatrností.

Ostatně Jorres, byl-li to on, maje v úmyslu pozorovati tábor z blízka, byl by sám nemohl zůstati nepozorován. Proto zašel mezi stromy právě, když lodník postavený na stráži u Torridy postoupil v před, jakoby byl něco zahlédl.

Jakub Helloch a Valdez zůstali na místě bez pohnutí celou čtvrt hodiny.

Ani Jorres ani nikdo jiný neobjevil se na protějším břehu. Nic se nehýbalo na pokraji stromových skupin, jež počínaly vynořovati se ze tmy.

Ale bylo jisto, že, až bude přibývati dne, Španěl, — nemýlil-li se totiž Valdez — dojista pozná, že cestující z pirog jsou provázeni jen dvěma lodníky a že jest jich dohromady jen nepatrný hlouček.

Jak tedy měli pokračovati v cestě za tak nedostatečných podmínek bezpečnosti? Byli prozrazeni, byli špehováni, Jorres vypátral Jakuba Hellocha a jeho společníky na cestě k Missii Santa-Juanské. Bylo téměř jisto, že přišed jim na stopu nepustí jich s očí.

Byly to okolnosti nejvýše povážlivé, a nejhorší při tom bylo, že Španěl dojista sešel se již s rotou Quivů, jež se potloukala územím majíc v čele Alfaniza, zločince uprchlého s galejí.