ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 25. prosince ráno byly pirogy pohotově ku plavbě po proudu řeky.

Za té doby roční nebylo ještě Orinoko rozvodněno. Bylo tedy potřebí vléci Gallinettu a Moriche pět kilometrů po proudu k ústí malého ria po pravém břehu, kde byla dostatečná hloubka vody. Od tohoto místa bylo jen nebezpečenství, že uváznou na několik hodin v písku, nikoli však že nebudou moci dále pro nedostatek vody až do počátku deštivého období.

Otec Esperante přál si doprovoditi své děti do nového tábora. Seržant Martial, pozdraviv se již zúplna, připojil se k němu s mladým Indiánem, jenž se stal přisvojencem Missie Santy Juany.

Padesát Guaharibů bylo jim průvodem. Všichni dostali se šťastně k ústí ria.

Když nadešla hodina odchodu, zaujal Valdez své místo v Gallinettě, na kterou měli vstoupiti Jakub Helloch a jeho choť, Parchal pak na Moriche, jejížto přístřešek měl ukrýti vzácné sbírky Germaina Paternea a jeho neméně vzácnou osobnost.

Protože měly obě falky plouti pospolu, a to skoro neustále podle sebe, Germain Paterne neměl zůstati o samotě. Pokud pak mu bude libo, bude ve společnosti novomanželův. Kromě toho rozumí se samo sebou, že budou jísti u společné tabule na Gallinettě, vyjímajíc případy, kdy Jakub a Jana Hellochovi přijmou pozvání Germaina Paternea a zavítají k společnému stolu na Moriche.

Byl příznivý čas, to jest vítr vál dosti zostra od východu. Paprsky sluneční pronikajíce lehkou clonou mračnou činily teplotu snesitelnou.

Plukovník Kermor a seržant Martial sestoupili s pobřeží, aby objali drahé děti. Ani ten ani onen neubránili se zcela pochopitelnému pohnutí. Jana, jinak velice rázná, plakala tiše v náručí otcově.

„Přivedu tě nazpět k otci, drahá Jano!“ řekl Jakub Helloch. „Za několik měsíců budeme tu zase oba…“

„Všichni tři,“ opravil Germain Paterne, „neboť jsem zapomněl nasbírati některých vzácných rostlin, které rostou jen na území Missie, i dokáži ministrovi vyučování…“

„S Bohem, můj drahý Martiale, s Bohem!“ řekla mladá žena, objímajíc starého vojína.

„S Bohem, Jano, a nezapomeň na svého strýce, jenž na tebe nezapomene nikdy.“

Potom došlo také na Goma, jehož rovněž všichni srdečně objali.

„S Bohem, otče,“ řekl Jakub Helloch, tiskna ruku missionáři. „S Bohem, S Bohem!“

Jakub Helloch, jeho choť a Germain Paterne vstoupili na Gallinettu.

Plachty byly napjaty, a obě pirogy pluly již po proudu; s břehu pak vztahoval k nim ještě ruce Otec Esperante, posílaje za nimi poslední požehnání.

Potom vrátili se seržant Martial, mladý Indián a on, provázeni jsouce Guahariby, do Missie.

Bylo by zbytečno líčiti den po dni tuto plavbu falk po proudu Orinoka. Plavba po proudu vyžaduje třikrát nebo čtyřikrát méně času než proti proudu a desetkrát méně námahy; také nebezpečenství jest při ní desetkráte méně nežli při plavbě ku pramenům řeky. Espilly nebylo nikdy třeba užiti ku vlečení pirog, a palanky postačily, tišil-li se vítr či obracel-li se protivným směrem.

Cestující viděli jako na pohyblivém obraze místa, kterými se již jednou brali, tytéž vsi, tatáž rancha, tytéž raudaly, tytéž víry. Když začala voda stoupati, bylo jí ku plavbě dosti, tak že se nemusil náklad z lodí vykládati, a cesta konala se bez obtíží a bez námahy.

Jaké to byly protivy, připomněli-li si mladá žena a její choť všecky ty svízele, všechny ty úzkosti a všecka nebezpečenství této plavby před několika týdny!

Před sitiem kapitána Baréa vzpomněla si Jana, že by tu byla podlehla zimnici, kdyby byl Jakub Helloch nezaopatřil vzácné kůry coloraditové, jež zabránila návratu smrtelného záchvatu.

Potom poznali nedaleko cerro Guaraco místo, kde stádo volů bylo napadeno strašlivými elektrickými rejnoky.

V Danacu pak představil Jakub Helloch choť Manuelu Assomptionovi, u něhož pobyli s Germainem Paternem celý den. A jaké bylo překvapení dobrých lidí z rancha, když poznali v této sličné mladé dámě synovce Jana, jenž obýval kdysi se strýcem Martialem v jednom z domků vsi mariquitarské.

Posléze dne 4. ledna opustily Gallinetta a Moriche tok Orinoka a vpluly do Atabapa, kde stanuly u městečka San Fernanda.

Přede třemi měsíci opustili Jakub Helloch a jeho společníci v San Fernandu pány Miguela, Felipea a Varinasa. Byli tu ještě tito tři přátelé? Bylo to dojista pravdě nepodobné. Probravše dopodrobna otázku Orinoka, Guaviare a Atabapa odpluli již dojista do Ciudad Bolivaru.

Germain Paterne byl zvědav, které ze tří řek dostalo se palmy vítězství. A protože falky musily tu zůstati po několik dní, aby se zásobily potravinami, dříve než poplují dále ke Caicaře, bude míti dosti času, aby ukojil svou zvědavost.

Jakub Helloch, jeho choť a Germain Paterne vystoupili tedy na břeh a ubytovali se v domku, kde seržant Martial obýval.

Téhož dne navštívili guvernéra, jenž vyslechl s uspokojením příběhy z Missie Santy Juany, jednak téměř úplné potření sběři Alfanizovy, jednak šťastný výsledek cesty.

Pokud pak se týkalo pánů Miguela, Felipea a Varinasa, — nedivmež se! ti neopustili dosud městečka jsouce v ještě menší shodě ve známé otázce tří řek, než byli při odchodu z Ciudad Bolivaru. A ještě téhož večera mohli cestující z Gallinetty a Moriche stisknouti ruku třem cestujícím z Maripare.

Jak upřímně uvítali pan Miguel a oba jeho přátelé své bývalé spolucestující! Představme si také jejich úžas, když uviděli Jana, svého milého Jana, v náručí Jakuba Hellocha a v ženském oděvu.

„Povíte nám, proč se tak přestrojil?“ otázal se pan Varinas.

„Protože jest mou ženou,“ odpověděl Jakub Helloch.

„Jan Kermor že jest vaší ženou?“ zvolal pan Felipe vyvaluje oči.

„Nikoli, slečna Jana Kermorova.“

„Cože? Slečna Kermorova?“ řekl pan Miguel.

„Ano, sestra Janova!“ odvětil se smíchem Germain Paterne. „Jsou si podobni, pravda-liž?“

Všecko se vysvětlilo, a všichni tři přátelé blahopřáli co nejupřímněji mladým manželům, a kromě toho paní Hellochové, že našla otce, plukovníka Kermora, v missionáři ze Santy Juany.

„A což Orinoko?“ otázal se Germain Paterne. „Jest stále na témže místě?“

„Stále,“ prohlásil pan Miguel.

„Jest to tedy Orinoko, po jehožto vlnách dopluly naše pirogy až ku pramenům v sierře Parimě?“

Při této otázce zakabonily se tváře pánů Varinasa a Felipea. Z očí jim zasršely blesky, předzvěsti bouře; a pan Miguel potřásal povážlivě hlavou.

A plnou silou, které čas nedovedl umírniti, vybuchl spor mezi zastáncem Atabapa a Guaviare. Neshodli se ani dost málo a neshodnou se nikdy, a nežli by druh druhu ustoupil, raději by dali za pravdu panu Miguelovi a přistoupili na stranu Orinoka!

„Odpovězte, pane, k tomu, co vám řeknu,“ zvolal pan Varinas, „a popřete, můžete-li, že řeka Guaviare byla označována častokráte jménem západního Orinoka od zeměpisců velmi zvučných jmen.“

„Tak zvučných jmen jako jest vaše,“ zvolal pan Felipe.

Jak vidno, dostupoval spor hned po prvních slovech nejvyšší prudkosti. Není divu, neboť oba protivníci byli v sobě každého dne od rána do večera. A nebyly-li jejich důvody ještě otřepány, bylo patrno, že se vůbec nedají otřepati.

A pan Varinas odpověděl:

„Vznikati v sierře Suma-Paz, východně od horního toku Magdaleny, na území kolumbijském jest daleko čestnější než vytékati Bůh ví odkud…“

„Cože, pane? Bůh ví odkud?“ ozval se pan Felipe popuzen. „Kterak se opovažujete mluviti takto o Atabapu, jež vytéká ze llan protékaných riem Negrem, o veliké té řece, která spojuje Orinoko s řekou Amazonskou!“

„Ale voda vašeho Atabapa jest černá a nemůže se ani smísiti s vodou Orinoka.“

„A voda vaší Guaviare jest žlutavě bílá, takže byste jí nerozeznal na několik kilometrů po proudu od San Fernanda.“

„Guaviare, pane Varinase, jest řeka kajmanů, máť jich na miliony jako Orinoko, kdežto Atabapo má jen titěrné ryby, které nemají ceny a jsou zakrnělé a černé jako řeka sama.“

„Jen vyšlete lodi po svém Atabapu, pane Felipe, a uvidíte, poplují-li daleko, leda by se náklad z nich přenášel po suché zemi, kdežto po Guaviare mohou plouti lodi proti proudu na tisíce kilometrů až ke vtoku Ari-Ari, a ještě dále.“

„Ať se náklady přenášejí či nic, pane Varinase, jisto jest, že jsme vodním svazem mezi Amazonií a republikou venezuelskou.“

„A my mezi Venezuelou a Kolumbií.“

„Ale jděte! Což nemáte Apuru k tomuto spojení?“

„A nemáte-liž vy Cassiquiare?“

„Vaše Guaviare nemá ani želv.“

„A vaše Atabapo nemá ani moskitův.“

„Guaviare vlévá se do Atabapa, právě zde, jak jest o tom každý přesvědčen.“

„Nikoli. Atabapo se vlévá do Guaviare, v čemž se shodují všichni rozumní lidé, a Guaviare vlévá do Orinoka neméně než tři tisíce dvě stě metrických centů…“

„A jako Dunaj,“ řekl Germain Paterne, cituje místo z básni Orientales, Victora Huga:

To byl důvod, kterého dosud pan Varinas neužil, který však pečlivě v duchu přiložil k ostatním dokladům ve prospěch řeky Guaviare.

Za toho sporu vedeného oběma zastánci dvou velkých řek pan Miguel stále jen se usmíval nechávaje klidně téci Orinoko po celém jeho toku měřícím dva tisíce pět set kilometrů mezi sierou Parimou a padesátiramenným jeho ústím rozrývajícím pobřeží Atlantského okeánu.

Zatím spěly ke konci přípravy k odjezdu. Pirogy byly prohlédnuty, opraveny, náležitě vypraveny a zásobeny všemi potřebami, a odchod byl stanoven na 9. ledna.

Jakub a Jana Hellochovi napsali pak otci dopis, v němž nezapomněli ani seržanta Martiala ani mladého Indiána. Dopis ten měl býti dodán do Santy Juany obchodníky, kteří zpravidla plují proti proudu řeky začátkem deštivého období. List obsahoval vše, čím vře dvé srdcí šťastných a vděčných.

Den před odplutím byli cestující pozváni naposledy ke guvernérovi San-Fernandskému. Toho večera zbraně zůstaly v klidu, a nedošlo k žádnému výbuchu ve sporu vodopisném. Ne snad že by spor tento byl již býval u konce, ale oba protivníci měli naň ještě celé měsíce, ba i celá léta času.

„Tedy, pane Miguele, vaše Maripare nepopluje s Gallinettou a Moriche?“ otázala se mladá paní.

„Zdá se, že nikoli, milostivá paní,“ odpověděl pan Miguel, jsa odhodlán prodloužiti ještě svůj pobyt při stoku řek Atabapa a Guaviare.

„Zbývá nám ještě zjistiti některé důležité věci,“ prohlásil pan Varinas.

„A konati některá pátrání,“ dodal pan Felipe.

„Tedy na shledanou, pánové,“ řekl Jakub Helloch.

„Na shledanou?“ otázal se pan Miguel.

„Ano,“ odvětil Germain Paterne, „v San Fernandu, až poplujeme nazpět za šest měsíců, neboť není pravděpodobno, že by nekonečná otázka Orinocká…“

Druhého dne, 9. ledna, vstoupili naň cestující na loď, rozloučivše se s guvernérem a s panem Miguelem i jeho přáteli, a obě pirogy unášeny jsouce rychlým proudem řeky, ať již to bylo Orinoko, Atabapo nebo Guaviare, zmizely brzy z dohledu městečka San Fernanda.

Za hodinu po té uzřela mladá paní místo, kde falky najely na pravý břeh, totéž místo, kde ji zachránil Jakub s nasazením vlastního života za strašlivého řádění chubasca.

„Ano, milovaná Jano, zde to bylo…“ řekl Jakub.

„Zde to bylo, můj Jakube, kde jsi pojal úmysl neopouštěti svého milého Jana a provázeti ho tolikerými nebezpečenstvími až na konec jeho cesty.“

„A kdo nebyl s tím spokojen, byl seržant Martial,“ zvolal Germain Paterne. „Ostatně strýc se synovcem není nikdy spokojen!“

Za následujících dní pluly pirogy velice rychle za příznivého větru. Propluly bez velikých obtíží, — plulyť po proudu, — raudaly Maipureským a Atureským, načež minuly ústí Mety a ves Cariben. Ostrovy řeky hojné zvěří poskytly jim hojně potravy, a také rybolov tu byl stále velice vydatný.

Dopluli rancha páně Mirabalova v Tigře. Dostáli slibu, který dali Mirabalovi. Byliť po osmačtyřicet hodin hosty znamenitého toho muže. A jakou radost jevil hostitel nad skvělým zdarem odvážného jejich podniku ve příčině setkání s plukovníkem Kermorem i „toho, co z toho povstalo“.

V la Urbaně zásobily se pirogy na poslední oddíl své plavby.

„A což želvy?“ zvolal Germain Paterne. „Jakube, pamatuješ se na želvy, na spousty želv? A jak jsme se sem dostali na jejich štítech?“

„V této vsi setkali jsme se poprvé, pane Germaine,“ řekla mladá paní.

„A zásluhu o to mají ta znamenitá zvířátka, jimžto jsme povinni vděčností,“ prohlásil Jakub Helloch.

„A vděčnost tu dáme nejlépe na jevo, až je budeme jísti, neboť želva orinocká jest opravdu výtečnou pochoutkou!“ zvolal Germain Paterne, jenž zaujímal ke všem věcem zvláštní stanovisko.

Zkrátka, dne 25. ledna dopluly falky Caicary.

V tomto městečku rozloučili se Jakub Helloch, Jana a Germain Paterne s vlastníky lodí i jejich mužstvem poděkovavše upřímně dobrým a oddaným těm lidem, jejichžto znamenité služby vděčně oceňovali.

Z Caicary dopravil cestující parník apurský za dva dni do Ciudad Bolivaru, odkud odjeli drahou do Caracasu.

Za dva dni pak byli v Havaně u rodiny Erediovy a za měsíc v Evropě, ve Francii, v Bretagni, v Saint-Nazaire, v Nantes.

A tu řekl Germain Paterne:

„Víš-li, Jakube, že jsme urazili pět tisíc kilometrů po Orinoku? Nezdála se ti ta cesta poněkud dlouhou?“

„Nazpět nikoliv!“ odvětil Jakub Helloch, patře na Janu zářící štěstím.