ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Výstřel!“ zvolal Jakub Helloch.

„A blíže než na tři sta krokův!“ odpověděl Valdez.

„Snad se seržant Martial vydal na hon, když jsme odešli.“

„Nemyslím.“

„Je-li pak to Indián, jemužto patrně náleží tato chyše?“

„Podívejme se nejprve, je-li obydlena,“ odvětil vlastník Gallinetty.

Oba dva, — ustoupivše po výstřelu o několik kroků od chyše, — vešli dovnitř.

Vnitřek byl stejně bídný jako zevnějšek. Nábytku tu nebylo. V pozadí na podlaze, vlastně na holé hlíně, bylo lože z trávy čerstvě uválené. Několik tykví bylo seřaděno u stěn. V koutě stál canastero se zbytkem kassavy, a na jedné z krovních tyčí zavěšen byl kousek pekara. Kromě toho byla tu hromádka dvou nebo tří tuctů ořechů gavillových, podobných mandlím, hrst mravenců bachaců a pečených comejenů, jimiž se živí Indiáni Bravové. A na plochém kameni bylo ohniště, na kterém hořely ještě oharky, z nichž vycházel hustý kouř.

„Vlastník chyše byl tu patrně nedávno, než jsme přišli,“ podotkl Valdez.

„A nemůže býti daleko,“ dodal Jakub Helloch, „a bezpochyby to byl on, jenž vystřelil.“

Valdez zavrtěl hlavou a řekl:

„Tito Indiáni nemají ručnic ani bambitek. Mají pouze luk, šípy a fukačku, nic jiného.“

„Musíme se každým způsobem přesvědčiti…“ řekl Jakub Helloch, jenž se počal opět znepokojovati a přemýšlel, nepotulují-li se Quivové Alfanizovi okolím.

V jakém nebezpečenství byli by pak cestující tábořící na homoli Maunoirově! A až půjdou do Santy Juany, budou ve stálém strachu, že budou přepadeni.

Jakub Helloch a Valdez vyšli z chyše majíce zbraně pohotově; pak skrývajíce se za stromy a houštiny, brali se směrem, odkud zavzněl výstřel.

Chyše, z níž vyšli, nenáležela ani k sitiu. Nikde vůkol nebylo ani stopy po zorané nebo zdělávané půdě, nikde nebylo viděti zelin, ovocných stromů ani trávy pro dobytek.

Jakub Helloch a Valdez napínajíce zrak i sluch šli zvolna vpřed. Nikde neozývalo se nic kromě hlasů hocců a pištění pav bloudících pod větvemi, nebo šelestění houštin, jimiž se prodíralo divoké zvíře.

Tak šli asi dvacet minut uvažujíce, nebylo-li by snad lépe, vrátiti se do chyše a odtud do tábora; pojednou se jim zdálo, jakoby slyšeli na blízku sténání.

Valdez pokynul, aby se sehnuli k zemi, ne aby lépe slyšeli, ale aby jich nikdo neviděl, dokud neuznali za vhodno objeviti se.

Za houštinou zakrslých tykví prostírala se mýtina, ozářená paprsky slunečními.

Valdez odhrnul větve houštiny, tak že mohl přehlédnouti mýtinu, i poznal, že sténání pochází odtamtud.

Jakub Helloch jsa skrčen vedle něho a prst maje na spoušti ručnice díval se větvemi.

„Tamto, tamto!“ řekl posléze Valdez.

Nebylo však potřebí tak veliké opatrnosti, aspoň té chvíle. Byloť viděti na druhém konci mýtiny pod palmou morichovou jen dvé lidí.

Jeden z nich ležel na zemi bez pohnutí, jakoby spal či spíše jakoby ho tam byla položila smrt.

Druhý, kleče u něho, zdvihal mu hlavu a vyrážel ze sebe žalostné stony.

Nebylo nikterak nebezpečno přiblížiti se k těmto Indiánům, a bylo povinností přispěti jim ku pomoci.

Nebyli to Bravové, kteří se zdržují v končinách horního Orinoka buď kočujíce nebo trvale. Valdez poznal, že náležejí ku plemeni Banivů, z něhož sám pocházel.

Jeden z nich, — ten, jenž nejevil známky života — byl muž, asi padesátník, druhý byl hošík asi třináctiletý.

Jakub Helloch a Valdez obešli křoví a objevili se asi na deset krokův od nich.

Mladý Indián, zahlédnuv oba cizince, povstal. Na jeho tváři jevilo se zděšení; váhal na chvíli. Potom pozdvihnuv naposled hlavu muži ležícímu pod stromem dal se na útěk, nedbaje přátelského pokynu, kterým se Valdez snažil zadržeti ho.

Oba pospíšili k muži pod stromem, sklonili se nad něj, zdvihali ho, naslouchali, dýše-li a kladli mu ruku na srdce.

Srdce již netlouklo. Zsinalé jeho rty nezachvěly se ani nejslabším dechem.

Indián byl mrtev, mrtev sotva čtvrt hodiny, neboť na těle jeho nejevily se ještě ani chlad ani ztuhlost mrtvolná. Pod zakrváceným guayukem jevila se prsa prostřelená kulí asi ve výši plic. —

Valdez pátral kolem a mezi bylinami potřísněnými krví nalezl kuli.

Byla to kulka z revolveru kalibru půlsedmimilimetrového.

„Jest to kalibr revolverů, jež jsou na Gallinettě,“ podotkl Jakub Helloch. „Revolvery na Moriche mají kalibr osmimilimetrový. Snad by…“

A hlavou probleskla mu myšlenka na Jorresa.

„Musíme se pokusiti přivésti hocha nazpět,“ řekl. „On sám může nám pověděti, za jakých okolností byl Indián zastřelen a snad také, kdo jest jeho vrahem.“

„Ovšem,“ odvětil Valdez; „ale kde ho najdeme? Dal se strachy na útěk.“

„Nevrátil se snad do chyše?“

„To jest málo pravděpodobno.“

Opravdu bylo to málo pravděpodobno; mladý Indián se tam nevrátil.

Utekl jen asi na sto kroků v levo od mýtiny. Tam ukryl se za stromem a pozoroval oba cizince. Když poznal, že se nemá čeho báti, a viděl, kterak se oba snaží přivésti Indiána k životu, postoupil o několik kroků v před.

Valdez ho zahlédl a vzpřímil se; zdálo se, jakoby se hoch chtěl dáti znova na útěk.

„Promluvte naň, Valdeze,“ řekl Jakub Helloch.

Vlastník Gallinetty pronesl několik slov jazykem indiánským, aby hošíka přivolal. Dodav mu důvěry těmito slovy vybízel ho, aby přistoupil blíže. Ba požádal ho docela, aby jim pomohl odnésti Indiána do chyše.

Po krátkém váhání rozhodl se hoch. Výraz zděšení v jeho tváři ustoupil výrazu nesmírné bolesti, a z ňader jeho dralo se štkání.

Přiblížil se zvolna, a sotva že došel k mrtvému, poklekl u něho se slzami v očích.

Zdálo se, že ten indiánský hošík tak milého vzezření a silného těla jest vyhublý strádáním a bídou. A jak jinak mohlo tomu býti za okolností, ve kterých tu žil, ve hloubi pustého lesa, v bídné chatrči o samotě s Indiánem, jenž tu ležel na zemi? Na prsou visel mu křížek, jaké dávají katoličtí missionáři těm, kdož přijímají víru katolickou. Zdál se dosti intelligentním, a když Jakub Helloch promluvil s Valdezem španělsky, řekl, že rozumí této řeči.

Vyptávali se ho.

„Jak se jmenuješ?“

„Gomo.“

„Kdo jest tento Indián?“

„Můj otec.“

„Ubohý!“ zvolal Jakub Helloch. „Tedy tvůj otec byl zavražděn!“

A když hoch plakal, ujal ho za ruku, přivinul ho k sobě a hladě ho, dodával mu útěchy.

Gomo se vzpamatoval, a slzy přestávaly roniti se mu z očí. Cosi mu pravilo, že v těchto cizincích nachází ochránce a přátele.

Valdez se ho pak optal:

„Kdo ti usmrtil otce?“

„Nějaký muž. Přišel sem za noci. Vešel do chýše…“

„Do chýše, která stojí tamto?“ řekl Valdez, ukazuje rukou.

„Ano, jiné tu není.“

„Odkud přišel ten muž?“

„Nevím.“

„Byl to Indián?“

„Nikoli; Španěl.“

„Španěl!“ zvolal Jakub Helloch.

„Ano, a my jsme mu rozuměli, když mluvil,“ odpověděl Gomo.

„A co chtěl?“

„Chtěl věděti, přišli-li někdy Quivové do lesa parimského.“

„Jací Quivové?“ otázal se Valdez tak rychle, jak by to byl učinil jeho společník.

„Quivové Alfanizovi,“ odvětil Gomo.

„Rota toho zločince uprchlého z galejí!“

A Jakub Helloch dodal ihned:

„A bylo je tu viděti?“

„Nevím,“ odpověděl hoch.

„A slyšel jsi, že se někdy objevili na území?“

„Nikoliv.“

„A setkal jsi se s nimi někdy dříve?“

„Ano, ano!“

A oči mladého Indiána, jehožto tvář jevila zděšení, zarosily se znova slzami.

A když naň Valdez naléhal otázkami, vyprávěl, že tito Quivové a jejich náčelník přepadli ves San Salvador, kde bydlila jeho rodina, na severu od sierry Parimy, že povraždili všecky obyvatele té vsi, že matka jeho byla usmrcena, a že jeho otec i on uprchše uchýlili se do tohoto lesa, kde si postavili tuto chýši, a že zde žili již asi deset měsícův.

Byli-li Quivové kdy v této krajině, Gomo nedovedl pověděti. Otec ani on nevěděli, že by kdy byli přišli do sousedství Orinoka.

„A Španěl, který přišel za noci do tvé chyše, žádal na vás zpráv o tom?“ otázal se Valdez.

„Ano, a rozzuřil se, protože jsme mu nemohli odpověděti.“

„A zůstal u vás?“

„Až do rána.“

„A pak?“

„Chtěl, aby mu otec ukázal cestu k sierře.“

„Svolil otec?“

„Nikoli, protože choval k cizinci nedůvěru.“

„A což cizinec?“

„Odešel ráno sám, vida, že ho nechceme provázeti.“

„A vrátil se?“

„Ano, asi za čtyři hodiny.“

„Za čtyři hodiny? A proč?“

„Zabloudil v lese a nemohl najíti cesty k sierře; tentokráte hrozil nám revolverem a přísahal, že nás zabije, nebudeme-li mu po vůli.“

„A tvůj otec musil…“

„Ano, můj otec, můj ubohý otec!“ odpověděl mladý Indián. „Španěl popadl ho za ruku a vlekl ho z chyše; pak ho nutil, aby šel před ním. Já jsem šel za nimi. Tak jsme šli asi hodinu. Můj otec, jenž nechtěl tomu člověku ukázati cesty, chodil pořád oklikami, zůstávaje neustále na blízku. Věděl jsem to, neboť znám les. Ale Španěl to pozoroval také. Rozvzteklil se, zahrnul otce nadávkami a vyhrožoval mu znova. Tu pojal otce hněv, i vrhl se na Španěla. Nastal zápas mezi nimi, jenž dlouho nepotrval. Otec byl bezbranný. Já mu nemohl přispěti ku pomoci. Vyšla rána, otec klesl, a vrah ubíhal. Zdvihl jsem otce. Z prsou řinula se mu krev. Nemohl slabostí mluviti. Chtěl se vrátiti do chyše. Dovlékl se až sem, kde dokonal.“

A hoch proniknutý synovskou láskou, která jest vlastní domorodým kmenům na horním Orinoku, vrhl se s pláčem na mrtvé tělo otcovo.

Bylo potřebí chlácholiti a těšiti ho, a zejména dáti mu na srozuměnou, že jeho otec bude pomstěn. Vypátrají vraha, jenž těžce odpyká svůj zločin.

Při těchto slovech otevřely se oči Gomovy a slzami jeho zaplál oheň pomsty.

Jakub Helloch dal mu ještě otázku.

„Viděl jsi toho člověka?“ optal se. „Ano, viděl jsem ho, a nezapomenu nikdy jeho podoby.“

„Můžeš nám tedy říci, kterak byl oděn, jakého byl vzrůstu, jaké měl vlasy a jakou tvář?“

„Byl oděn kazajkou a kalhotami, jako nosí plavci.“

„Dobře!“

„Byl poněkud větší postavy, než vy,“ dodal Gomo, pohlížeje na Valdeza.

„Dobře!“

„Měl vlasy černé jako havran, a také černé vousy.“

„Jest to Jorres!“ řekl Jakub Helloch.

„Jest to on!“ řekl Valdez.

A oba dva nabídli Gomovi, aby šel s nimi.

„Kam?“ otázal se.

„K řece, k ústí ria Torridy, kde čekají naše pirogy.“

„Pirogy?“ ptal se.

„Ani ty ani tvůj otec jste nevěděli, že tu včera večer přistaly dvě falky?“

„Nevěděli. Ale, kdyby nás byl Španěl neodvedl do lesa, byli bychom se tu s vámi setkali ráno, až bychom byli šli lovit ryb.“

„Nuže, milý hochu, ptám se tě opět, chceš-li jíti s námi?“ řekl Jakub Helloch.

„A slibujete mi, že budeme pátrati po člověku, jenž mi zavraždil otce?“

„Slibuji ti, že tvůj otec bude pomstěn.“

„Půjdu s vámi.“

„Pojď tedy!“

Oba dva, vedouce s sebou mladého Goma, zamířili k Orinoku. Starého Indiána pak nehodlali nechati na pospas divoké zvěři. Náleželť k Banivům ze vsi San Salvadoru, kteří přijali křesťanství a rotou Quivů byli povražděni. Proto umínil si Jakub Helloch vrátiti se na to místo odpoledne s několika lodníky, aby pohřbili tělo Indiánovo způsobem křesťanským.

Gomo vedl je nejkratší cestou, takže se již nevrátili k chyši a dostali se za půl hodiny do tábora.

Jakub Helloch a Valdez se smluvili, že se ostatním o Jorresovi ani nezmíní. Bylo lépe pomlčeti jim o stycích, jež patrně byly mezi ním a Alfanizem. Nebylo radno buditi v nich ještě nové obavy; byloť starých dosti.

Stav věcí zhoršil se nejvíce tím, že Španěl znal příbuzenský svazek mezi Janem a plukovníkem Kermorem. Bylo se obávati, že se toho Alfaniz od něho doví, a v nezkrotném záští proti plukovníkovi bude se snažiti tento bídák, aby se hocha zmocnil.

Do jisté míry ovšem uklidňovala je okolnost, že Quivové neobjevili se posud nikdy v okolí řeky. Kdyby byli přišli do sierry Parimy, Indián a jeho syn by o tom jistě byli zvěděli. Jakub Helloch řekne pouze v táboře, kterak uprchlý Španěl dal se do hádky s Indiánem, jenž mu nechtěl ukázati cesty k Missii Santa-Juanské, a že při hádce této byl Indián zabit.

V tomto smyslu poučili též Goma, jenž pochopil úplně; zářilyť mu oči výrazem porozumění. Nezmíní se nikomu ani o Quivech, ani o Alfanizovi.

Jaké bylo překvapení seržanta Martiala, Janovo a Germaina Paternea, když Jakub Helloch vrátiv se do tábora představil jim Goma a vyprávěl jim historii jeho tak, jak bylo smluveno!

Všichni uvítali vlídně mladého Indiána, a Jan přivinul ho k sobě a zahrnul ho laskavostí, když se dověděl, že ubohý hoch jest nyní sám na světě. Nesmějí ho opustiti, nikoli, neopustí ho.

Ba příchod Gomův mohl býti pokládán za šťastnou událost, neboť, když se ho Jan optal, zná-li Missii Santa-Juanskou, odpověděl:

„Znám ji; byl jsem tam několikráte s otcem.“

„Dovedeš nás tam?“

„Ano, ano! Vy jste jiní lidé, než onen zlý člověk, jenž na nás chtěl, abychom mu ukázali cestu.“

Na pokyn Valdezův chránil se Gomo říci více.

Pokud pak se týče pachatele vraždy spáchané na Indiánovi, ani Jakub Helloch ani Valdez nemohli býti v nejmenších pochybnostech po tak věrném vypodobnění vraha, jež jim hoch podal. A kdyby snad byli ještě měli nějaké pochybnosti, byli by se jich na dobro zhostili, když vyšlo na jevo, že v přístřešku Gallinetty ztratil se revolver.

Byl to revolver seržanta Martiala.

„Ten lotr mi ukradl revolver,“ volal tento, „a usmrtil jím nešťastného Indiána! A byl to revolver, který jsem dostal od pana plukovníka!“

A vskutku byla lítost starého vojína nemenší než jeho hněv. Jen padne-li mu kdy Jorres do rukou!

Gomo byl velice dojat laskavostí, s jakou se u všech setkával. Po snídaní dokončeno bylo zařízení tábora na homoli Maunoirově, v němž měli zůstati lodníci falk; rovněž byly dokonány přípravy na cestu, o kteréž se nevědělo, jak dlouho může potrvati.

Zatím zvěděl Gomo od Jana, za jakým účelem ubírají se jeho společníci do Missie Santa-Juanské.

Tu zasmušila se mu tvář, a řekl:

„Tedy jdete za otcem?“

„Ano, milý hochu!“

„A uvidíte ho; kdežto já svého otce nikdy již neuvidím… nikdy!“

Odpoledne odešli Jakub Helloch, Germain Paterne a lodníci z Moriche na mýtinu.

Gomo šel s nimi; také Jan dosáhl dovolení provázeti je.

Za půl hodiny došli místa, kde leželo pod palmou tělo Indiánovo. Muži, vzavše s sebou motyky, vykopali hrob dosti hluboký, aby se do něho nemohly dobýti šelmy.

Pak uložili v něm tělo, když ještě Gomo, rozplývaje se v slzách, naposledy políbil mrtvého otce.

Když byl hrob zasypán, poklekl Jan u něho vedle mladého Indiána, a oba dva se pomodlili za zesnulého.

Pak vrátili se do tábora.

Jan nebyl příliš unaven. Ručil za sebe. Byl jist, že ho síly cestou neopustí. Ubezpečil v té příčině Jakuba Hellocha i seržanta Martiala a říkal stále:

„Chovám nejlepší naděje.“

Když nadešla noc, ulehli cestující pod přístřešky pirog, kdežto lodníci chystali se bdíti nad táborem.

Na Gallinettě upravili lože Gomovi. Ale ubohý hoch nespal, a žalostné vzdechy rušily stále jeho spánek.