ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po takto přesných výpovědech mladého Indiána nebylo lze váhati ani na chvíli přispěti Francouzům, kteří byli v zajetí Quivův.

Missionář byl by se rád vydal na cestu ještě téhož večera a byl by pospíšil savanou, kdyby byl věděl, kterým směrem má pronásledovati Quivy.

Kde byl nyní Alfaniz? U brodu Frascaesského? Nikoli. Podle toho, co pravil Gomo, odešel odtamtud hned druhého dne po přepadení družiny. Ostatně bylo v jeho zájmu, aby se vzdálil od Santy Juany a aby se ztratil v lesích sousedících se sierrou a snad i aby dostihl Orinoka při ústí ria Torridy a zmocnil se tam pirog s mužstvem.

Otec Esperante viděl, že jest potřebí napřed prozkoumati situaci, dříve než podnikne výpravu proti zlosynům.

O šesté hodině vsedli dva Indiáni na koně a zamířili k brodu Frascaesskému.

Za tři hodiny se oba jezdci vrátili nenalezše ani stopy po Quivech.

Překročil snad Alfaniz se svou rotou řeku, aby dostihli západních lesů, či sestupovali k sierře Parimě, aby se dostali levým břehem ria k táboru na homoli Maunoirově?

Toho nevěděli, ale bylo potřebí věděti to, i kdyby uplynula celá noc před odjezdem.

Jiní dva Indiáni vyjeli z Missie s rozkazem, aby pozorovali savanu směrem ku pramenům orinockým, neboť bylo možno, že Alfaniz sestoupil přímo k řece.

Za svítání vrátili se oba Indiáni do Santy Juany, ujevše dvacet pět kilometrů. Neviděli sice nikde Quivů, ale dověděli se od několika Indiánů Bravů, s nimiž se setkali v savaně, že se rota quivská ubírala směrem k sierře Parimě. Alfaniz snažil se tedy dostihnouti Orinoka při jeho vzniku v úmyslu vrhnouti se na tábor na homoli Maunoirově.

Tedy měli ho napadnouti v sierře Parimě, a s pomocí boží měli posléze zbaviti území této sběře Indiánů a zločinců z galejí.

Slunce právě vyšlo, když Otec Esperante opustil se svými Missii.

Oddíl, s nímž vytáhl, čítal sto Guaharibů, vycvičených zvláště v zacházení s moderními zbraněmi. Dobří ti lidé věděli, že táhnou proti Quivům, dávným svým nepřátelům, nejen aby je zahnali a rozprášili, ale aby je zničili až do posledního muže.

Asi dvacet těchto Indiánů jelo koňmo, provázejíce několik vozíků, na nichž byly naloženy zásoby potravin na několik dní.

Městečko zůstalo pod dozorem bratra Angela, a ten měl neustále zůstati jízdnými posly ve spojení s výpravou.

Otec Esperante jeda na koni v čele oddílu byl oděn oděvem pohodlnějším, než bylo roucho missionářské. Na hlavě měl plátěnou přílbu; na nohou vysoké boty; dvouhlavňová ručnice visela podle sedla, a za pasem měl zastrčen revolver.

Jel mlčky a zamyšlen; nitro jeho zmítalo se nevýslovným vzrušením, jehož nechtěl nikterak dáti na jevo. Zprávy mladého Indiána vzrušovaly mu nitro. Byl jako slepec, jemuž byl vrácen zrak, a jenž ho již dávno zapomněl užívati.

Zástup opouštěje Santu Juanu dal se na příč k jihovýchodu savanou, plání porostlou stromy, ostnitými mimosami, zakrnělými chappary a zakrslými palmami, jejichžto vějíři zmítal vítr. Indiáni tito, uvyklí pochodu, postupovali zostra vpřed, a pěší nezůstávali pozadu za jezdci.

Půda snižovala se stále postupně a stoupala teprve poblíže sierry Parimy.

Její bažinaté části, estery, jež se zavodňovaly teprve za deštivého období, nyní horkem utuhlé, tvořily tuhý povrch, tak že bylo lze táhnouti po nich a nebylo potřebí obcházeti je.

Cesta tvořila téměř ostrý úhel s tou, kterou se bral Gomo vedle Jakuba Hellocha a jeho společníků. Byla ta nejkratší cesta mezi Missií a horstvem Parimským. Podle čerstvých stop jevících se v půdě bylo lze poznati, že dosti četný zástup ubíral se tu před několika málo dny.

Guaharibové vzdalovali se tedy od ria Torridy, jež táhla směrem jihovýchodním. Na cestě vyskytovaly se jim různé malé přítoky po levém břehu. Byly nyní vyschlé a nepřekážely jim nikterak v cestě. Bylo pouze třeba vyhnouti se jistým výtokům z jezer, ve kterých stála posud voda.

Oddechnuvše si kolem poledne asi půl hodiny, táhli Guaharibové Otce Esperanta dále a to tak horlivě, že za pět hodin stanuli při úpatí horstva Parimského, nedaleko místa, kde se vypíná cerro, jemuž pan Chaffanjon dal jméno Ferdinanda Lessepsa.

V místech těchto byly pozorovány známky tábora nedávno tam rozbitého. Vychladlý popel, zbytky jídel, uválená lože vystlaná trávou, to vše nasvědčovalo tomu, že tu množství lidí strávilo předešlou noc. Nebylo tedy pochyby, že Quivové Alfanizovi — a také jejich zajatci — dali se směrem k řece.

Za oddechu, jenž trval hodinu a poskytl koním příležitost napásti se, procházel se Otec Esperante opodál.

Všecka jeho mysl byla obrácena k oběma jménům, jež byl mladý Indián vyslovil. A říkal si neustále:

„Seržant Martial…, seržant zde na cestě do Santy Juany.“

Potom spočinuly myšlenky jeho na Janu Kermorovi, na synu hledajícím otce! Kdo byl ten hoch? Vždyť plukovník neměl syna! Nikoli! Gomo se mýlil! Každým způsobem byli tu zajatci z Francie — krajané, kteří musili býti vyrváni z moci Quivův!

Dali se opět na cestu, a k šesté hodině dorazili ku pravému břehu Orinoka.

Tam právě tryskaly první vody se sierry Parimy roklinou, v níž smělý kterýsi cestovatel vztyčil prapor francouzský dne 18. prosince 1866.

Tato část sierry byla porostlá starými stromy, jimž bylo souzeno zahynouti stářím, neboť sem nedostane se patrně nikdy sekyra drvoštěpova, aby v dálných těchto končinách je pokácela.

Zdálo se, že toto místo jest úplně pusto. Ani piroga, ba ani curiare nemohla se dostati sem za horkého období, a místo, kde uvázly nadobro obě falky, bylo vzdáleno padesát kilometrů.

Těchto padesát kilometrů, budou-li Guaharibové prodchnuti stejnou horlivostí jako jejich vůdce, mohlo býti uraženo za noci, a zástup měl naději, že do svítání bude na homoli Maunoirově. Nebylo obavy, že by zabloudili, protože postačilo jíti pouze podél pravého břehu řeky, jejížto vyschlá ria nepřekážela jim nikterak v cestě.

Otec Esperante nemusil se ani ptáti svých Indiánů, hodlají-li se o to pokusiti. Vstal a šel napřed. Jezdci i pěší pustili se za ním.

Orinoko při vzniku svém příkrými břehy značně zúžené mělo tu jen několik metrů zšíří, a břehy jeho byly tu z části jílovaté, z části skalnaté. Za období velikých dešťů byla by musila piroga v této první části toku proplouti několika raudaly, a tím by se byla značně zdržela.

Když k osmé hodině nastávala noc, Guaharibové přebrodili Crespo, nazvané tak na mapě francouzského cestovatele na počest presidenta venezuelské republiky.

Slunce sklonilo se již na čisté obloze k západu a zmizelo za bezmračným obzorem. Nebem rozlil se třpyt hvězd a jasný svit sluneční.

Za tohoto jasu, jenž potrval celou noc, mohli Guaharibové jíti rychle a hodně dlouho. V cestě nepřekážely jim ani travinaté bažiny, kterými by nebyli mohli jíti za tmy, protože by do nich byli zapadli až po pás.

Pod pobřežím jevil se v řečišti mohutný shluk skal, jenž tu činil plavbu takřka nemožnou i za deštivého období, kdy se řeka značně rozvodnila. Přede třemi měsíci nebyly by Gallinetta a Moriche propluly snadno těmito „úžinami“ označenými na mapě jmény raudalů Guereriského, Yuvillského a Salvajuoského. Bylo by bývalo třeba pirogy přenésti, a jest pochybno, bude-li kdy tato část Orinoka splavnou. V těchto místech mění se tok řeky v několik proužků, jež plynuly mezi skalinami a sotva svlažovaly bělavou hlínu pobřežní. Teprve od cerra Ferdinanda Lessepsa přibývá řece postupně hloubky, oč mají zásluhu přítoky s pravé i levé strany.

Když svítalo, asi k páté hodině ranní, došel Otec Esperante k ohybu řeky vzdálenému asi dvanáct kilometrů od ria Torridy.

Dříve než za tři hodiny mohl přijíti ve styk s Parchalem a lodníky, kteří zůstali s ním u obou falk.

Na jihozápad, na protějším břehu Orinoka strměla homole Maunoirova, jejížto vrchol ozařoval se prvními zážehy ranní zoře. Na tomto břehu stálo cerro vysoké asi šest nebo sedm set metrů, náležející k téže soustavě horské.

Nebylo ani pomyšlení na oddech, sebe kratší. Jestliže se Quivové odebrali podél řeky do tábora, byli tam posud nebo vydrancovavše pirogy pustili se dále savanou? Kdož ví, nenapadlo-li Alfaniza, aby nyní uvedl ve skutek plán vrátiti se do západních končin venezuelských a vzíti tam zajatce s sebou?

Táhli již hodinu, a Otec Esperante nebyl by se asi zastavil, dokud by nedorazil k ústí ria Torridy, kdyby se nebylo kolem šesté hodiny ranní událo něco neočekávaného.

Mladý Indián šel před zástupem asi padesát kroků napřed po břehu, po kterém tak často běhával s otcem. Snažil se rozeznati stopy Quivů. Pojednou stanul, sehnul se k zemi a z hrdla vydral se mu výkřik.

Na místě, kde stál, pod stromem ležel muž bez pohnutí, jakoby spal nebo byl mrtev.

Na výkřik Gomův Otec Esperante zamířil koněm v tu stranu a několika skoky octl se u mladého Indiána.

„Toť on! Toť on!“ volal hoch.

„On?“ řekl Otec Esperante.

Seskočil s koně a přistoupil k muži ležícímu na zemi.

„Seržant… seržant Martial!“ zvolal.

Starý vojín ležel tu roztažen, a místo kolem něho bylo zbroceno krví; prsa jeho byla prostřelena kulí; patrně byl mrtev.

„Martiale! Martiale!“ volal Otec Esperante, jemužto kanuly s očí slzy jako hrachy.

A nadzdvihoval nešťastníka, tiskl jeho hlavu ke své, a snažil se vycítiti mu na rtech jedinký dech. Potom vzkřikl pojednou v divoké radosti:

„Žije! Žije!“

A vskutku, seržant Martial lehce dýchal. Náhle pozdvihla se mu ruka a klesla opět bezvládně. Potom pootevřely se mu na chvíli oči, a zrak jeho upřel se na missionáře.

„Vy jste to… pane plukovníku?… Tamto… Alfaniz!“

A vypraviv ze sebe tato slova provázená křečovitými posunky pozbyl vědomí.

Otec Esperante se vzpřímil; mysl jeho zmítala se neuvěřitelnou změtí myšlenek a nitro jeho nesmírným vzrušením. Seržant Martial zde; a ten hoch, kterého provázel na cestě za otcem a který nyní již s ním nebyl; oba v dalekých těchto končinách venezuelských! Kdo mu podá vysvětlení tak záhadných věcí, umře-li nešťastník nemoha ani mluviti. Nikoli! Neumře! Missionář ho zachrání opět, jako ho zachránil již jednou na bojišti. Vyrve ho ze spárů smrti.

Na jeho povel zastavil se jeden z vozíků, a seržant Martial byl naň položen na lože vystlané travou. Oči i rty jeho zůstávaly zavřeny. Ale mezi ubledlými jeho rty bylo cítiti slabý dech.

Táhli dále. Otec Esperante jel těsně u vozíku, na němž spočíval jeho dávný spolubojovník, jejž po tak dlouhé době poznal, jeho seržant, kterého před čtrnácti léty opustil v Bretagni, odkud odešel jsa pevně odhodlán nikdy se nevrátiti. A nyní shledal se s ním v odlehlé této krajině, našel ho raněného kulí vypálenou nejspíše rukou bídáka Alfaniza!

„Tedy,“ řekl si v duchu, „Gomo se přec jen nemýlil, když mluvil o seržantu Martialovi. Ale co mínil mluvě o hochovi, o synovi, jenž hledá otce? Syn… syn…“

A obraceje se k mladému Indiánu, jenž kráčel podle něho otázal se:

„Řekls, tuším, že tento vojín nepřišel sám, že měl s sebou hocha…“

„Ano, mého přítele Jana.“

„A oba dva zamýšleli odebrati se do Missie?“

„Ano, aby našli plukovníka Kermora.“

„A ten hoch jest syn plukovníkův?“

„Ano, vlastní syn.“

Při těchto odpovědech tak rozhodných cítil Otec Esperante, že mu srdce buší, div se nerozskočí. Nebylo lze jinak, než vyčkati. Snad se objasní tato záhada do sklonku dne.

Všecko směřovalo k jedinému cíli: Udeřiti na Quivy, setkají-li se s nimi v táboře na homoli Maunoirově, — z několika slov pronesených seržantem Martialem bylo lze s určitostí souditi, že tam Alfaniz jest, — a vyrvati jim zajatce.

Guaharibové dali se do běhu, a vozíky zůstaly pozadu s dostatečným ozbrojeným průvodem.

A nebyla-liž úplná naděje na úspěch na straně bývalého plukovníka, nynějšího missionáře v Santě Juaně, vůdce statečných těchto Indiánů, s nimiž hodlal se vrhnouti na zločinnou hordu?

Krátce před osmou hodinou stanul Otec Esperante, a Quaharibové ustali v pochodu dorazivše k dosti rozsáhlé mýtině za ohybem řeky.

Naproti nim, na protějším břehu, vypínala se homole Maunoirova. Na pobřeží nebylo nikde viděti živé duše. Mezi břehy Orinoka nebylo nikde ani památky po lodici.

Ze zatáčky ohybu bylo viděti kouř stoupající přímo k nebi, neboť nebylo cítiti ani nejmenšího vánku.

Byl tedy rozbit tábor na tomto místě vzdáleném sotva padesát metrů, a tedy na levém břehu ria Torridy.

Mohl to býti jen tábor Quivů, ale bylo potřebí zjistiti to.

Několik Guaharibů plížilo se křovinami v tu stranu a za několik minut se vrátili se zprávou, že v táboře jest opravdu rota Alfanizova.

Zástup Otce Esperanta seřadil se na kraji mýtiny. Vozíky přijely za ním, a ten, na němž byl naložen seržant Martial, byl postaven doprostřed.

Zjistiv, že se stav zraněného nezhoršil, jal se činiti plukovník Kermor přípravy, aby obklíčil Alfaniza a jeho společníky. Vypraví-li jezdce napříč po mýtině, podaří se mu obklopiti Quivy a zničiti je až do posledního muže.

Za nějakou chvíli ozval se strašlivý pokřik, do něhož mísily se střelné rány.

Guaharibové vrhli se na Alfaniza, dříve nežli se mohl postaviti na obranu. Rovnali se sice počtem Quivům, ale byli lépe vyzbrojeni a lépe vedeni. Zbraně, jež měl Španěl, pocházely z vydrancovaných pirog; bylo to několik revolverů zanechaných Jakubem Hellochem, a pak zbraně odňaté zajatcům.

Zápas nemohl býti dlouhý a také dlouho netrval. Rota byvši napadena byla zároveň poražena. Proto většina Quivů po krátkém zápase dávala se na útěk. Jedni ubíhali do lesa, druzí prchali řekou téměř vyschlou, aby se dostali na savanu na protějším břehu; větší část jich byla zasažena smrtícími kulemi.

Zároveň vrhli se Jakub Helloch, Germain Paterne, Valdez, Parchal a lodníci z falk na Quivy, kteří je hlídali.

Gomo byl první, jenž přiběhl k nim volaje:

„Santa Juana! Santa Juana!“

Brzy soustředila se všecka činnost ve středu tábora.

Tam Alfaniz, uprchlíci s galejí cayenneských a několik Quivů bránili se revolvery. V zápase tomto bylo několik Guaharibů poraněno, ale na štěstí neměla poranění tato vážnějších následkův.

Pojednou zjevila se uprostřed skupiny obkličující Španěla velebná postava Otce Esperanta.

Janě Kermorové se zdálo, jakoby ji něco táhlo neodolatelnou mocí k missionáři. Chtěla pospíšiti k němu, ale Jakub Helloch ji zadržel.

Alfaniz, opuštěn byv Quivy, jejichžto křik zalétal již z dáli k jeho sluchu, stále ještě odpíral. Dva z jeho společníků s galejí leželi mrtvi vedle něho.

Otec Esperante octl se tváří v tvář Španělovi a posunkem zadržel Guahariby, kteří ho již obstupovali.

Alfaniz ucouvl až na břeh ria drže v ruce revolver nabitý několika ranami.

Nastalo hrobové ticho, do něhož zavzněl mocný hlas Otce Esperantea:

„Alfanize! To jsem já!“

„Missionář ze Santy Juany!“ zvolal Španěl.

A namířiv revolver chtěl vystřeliti; ale Jakub Helloch zachytil mu ruku, a rána šla mimo.

„Ano, Alfanize. Otec Missie Santy Juany a také plukovník Kermor!“

Alfaniz vida na několik kroků od sebe Jana, jejž pokládal za syna plukovníkova, zamířil.

Nežli však vypálil ránu, zahřměl výstřel a bídák klesl zasažen ranou Otce Esperantea.

V tom dojel vozík, jenž vezl seržanta Martiala, na místo zápasu.

Jana vrhla se do náručí plukovníka Kermora. Nazývala ho otcem…

Ten pak nepoznávaje v jinochovi vlastní dceru, kterou pokládal za mrtvu, a které nikdy neviděl, opakoval jen:

„Nemám syna…“

Seržant Martial se vzpřímil a ruce maje vztaženy k Janě řekl:

„Nikoli… pane plukovníku… ale měl jste dceru… a ta jest tuto.“