ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za Guachanou nepřevyšuje šířka řeky pět set metrů. Ale její tok jest přece stále ještě rozdělen četnými ostrovy, jež tvoří chorros, silné víry, jejichžto proud žene s nesmírnou prudkostí. Moriche a Gallinetta nedospěly toho dne dále než k ostrovu Perro de Agua, a když tam dorazily, byla již noc.

Za čtyřiadvacet hodin, po dni deštivém a plavbě nejednou přerušené obraty větru, jež vyžadovaly palanky za ostrovem Camucapi, dopluli cestující laguny Caridské.

Kdysi stávala tu ves, jež byla opuštěna, protože jeden z Piaroaů byl rozsápán tygrem, — jak bylo dosvědčeno panu Chaffanjonovi. Ostatně cestovatel francouzský nalezl v této vsi pouze několik chýší, jichž použil Indián jménem Baré, méně pověrčivý nebo méně bázlivý než jeho soukmenovci. Tento Baré založil rancho, jehožto znamenitý stav ocenili Jakub Helloch a jeho druhové. Rancho to obsahovalo pole kukuřičná a manihotová, jakož i sady banánové, tabákové i ananasové. Ve službách Indiána a jeho ženy bylo asi dvanáct peonů, kteří žili v Caridě v nejlepší shodě.

Bylo by bývalo nesnadno odmítnouti pozvání ku prohlídce usedlosti, které jim učinil řádný ten muž. Pospíšil na pirogy, jakmile přistaly ku břehu. Byla mu nabídnuta sklínka aguardiente. Přijal ji pouze s podmínkou, že přijdou k němu na sklínku tafie a že si zakouří tabariové cigarety v jeho chýši. Pozvání nedalo se odmítnouti, a cestující slíbili, že přijedou do rancha po obědě.

Potom udála se malá příhoda, kteréž nepřikládali a nemohli přikládati velikého významu.

Baré povšiml si jednoho z plavců ve chvíli, kdy vystupoval z Gallinetty; byl to Jorres, kterého vlastník lodi přijal do svých služeb v San Fernandu.

Pamatujeme se, že Španěl nabídl mu své služby jen proto, že měl v úmyslu odebrati se do Missie Santy Juany.

Baré zahleděv se naň na chvíli se zvláštní pozorností, otázal se ho:

„Příteli, neviděli jsme se již někde?“

Jorres zlehka svraštil obočí a rychle odpověděl: „Zde nikoliv, Indiáne; nepřišelť jsem nikdy do vašeho rancha.“

„Podivná věc! Do Caridy přijde málo cizinců, a člověk nezapomene tak snadno jejich tváře, viděl-li ji, třeba jen jednou.“

„Snad jste mne viděl v San Fernandu?“ řekl Španěl.

„Jak dlouho jste tam byl?“

„Tři neděle.“

„To by nemohlo býti, neboť jsem nepřišel do San Fernanda po celé dva roky.“

„Pak se mýlíte, Indiáne, a neviděl jste mne nikdy,“ prohlásil zhurta Španěl; „konámť poprvé cestu po horním Orinoku.“

„Věřím vám to,“ odpověděl Baré, „ale přece…“

Tím skončil se rozhovor, a Jakub Helloch, ač patrně jej zaslechl, nepřikládal mu nijaké váhy. Proč pak by Jorres zapíral, že kdy byl v Caridě, kdyby tomu tak bylo?

Ostatně Valdez byl úplně spokojen s tímto člověkem, jenž při své síle a obratnosti nelekal se žádné práce, sebe namáhavější. Ale bylo lze pozorovati, ač nikdo mu toho nemohl vytýkati, že se stranil ostatních, málo mluvě a spíše bedlivě poslouchaje, co se mluvilo mezi cestujícími i mezi mužstvem.

Ale po krátké té rozmluvě Barého s Jorresem připadlo na mysl Jakubu Hellochovi, aby se optal Španěla, proč se ubírá do Santy Juany.

Jan, zajímaje se živě o vše, co souviselo s jeho cestou, čekal trpělivě, co Španěl odpoví.

Tázaný odpovídal prostě, nejevě nijakých rozpaků:

„Za mládí hodlal jsem věnovati se stavu duchovnímu, i vstoupil jsem jakožto novic do kláštera Mercedského v Cadixu. Potom zachtělo se mi cestovati, i vstoupil jsem jakožto lodník do služeb na státních lodích, v nichžto jsem setrval několik let. Ale služba ta mne omrzela, a rozpomínaje se na původní své povolání umínil jsem si, že se stanu missionářem. Když jsem před šesti měsíci meškal v Caracasu jsa zaměstnán na obchodní lodi, slyšel jsem o Missii Santy Juany, založené před několika léty Otcem Esperantem. Pojal jsem touhu odebrati se tam za ním, nepochybuje, že se mi dostane vlídného přijetí v utěšeně zkvétající té osadě. Opustil jsem Caracas a konaje služby lodnické hned na té falce, hned na oné, dostal jsem se do San Fernanda. Čekal jsem tu na příležitost vydati se na cestu po horním Orinoku, a když již docházely mi prostředky, to jest peníze, jichž jsem nastřádal cestou, přistaly vaše pirogy v městečku. Roznesla se tu zpráva, že syn plukovníka Kermora pátraje po zmizelém otci hodlá odplouti do Santy Juany. Zvěděv, že pán lodi Valdez najímá část nového mužstva, požádal jsem ho, aby mne přijal do služby, a tak jsem se ocitl na Gallinettě. Právem tedy mohu tvrditi, že mne tento Indián nikdy neviděl v Caridě, neboť jsem tu dnes večer poprvé.“

Jakub Helloch a Jan nemohli než uvěřiti Španělovi, jenž mluvil tónem budícím úplnou důvěru. Nepřekvapilo je to nikterak, protože, jak sám vyprávěl, nabyl člověk ten za mládí dosti značného vzdělání. Nabídli mu, že místo něho přijmou Indiána ku pracím na Gallinettě a že ho vezmou s sebou jakožto cestujícího na jedné z pirog.

Jorres poděkoval oběma Francouzům. Uvykl prý zaměstnání lodnickému cestou až do rancha Caridského, a setrvá při něm až ku pramenům řeky.

A dodal:

„Nepodaří-li se mi býti přijatu do Missie, požádám vás, pánové, abyste mne přijali opět do svých služeb a vzali s sebou do San Fernanda, neb i do Evropy, až se budete vraceti.“

Španěl mluvil hlasem klidným, ale dosti drsným, ačkoli se snažil co nejvíce jej zjemňovati. Hlas ten však shodoval se s drsným výrazem jeho tváře, s odhodlaností jevící se v celém jeho vzezření, s velikou hlavou pokrytou černými vlasy, s červenou barvou jeho pleti a s ústy, jejichžto tenké rty odrážely se od bělostných zubů.

Ještě něco zvláštního bylo při něm, čeho si nikdo posud nepovšiml, a co od tohoto dne pozoroval nejednou Jakub Helloch: byl to podivný pohled, jaký chvílemi vrhal Jorres po Janovi. Vypátral snad tajemství Jany Kermorovy, o němž neměli tušení ani Valdez, ani Parchal, aniž kdo jiný z mužstva na obou falkách?

Okolnost ta nemálo znepokojovala Jakuba Hellocha, jenž nabýval přesvědčení, že jest třeba pozorovati Španěla, ačkoliv ani dívka ani seržant Martial nechovali nijakého podezření. Kdyby podezření Jakuba Hellocha nabyla pevnějšího podkladu, bylo by vždy ještě dosti času rázně zakročiti a zbaviti se Jorresa tak, že by ho donutili vystoupiti z lodice v některé vsi, na příklad v Esmeraldě, až tam pirogy přibudou. Nemusili by mu ani uváděti důvodů takovéhoto jednání. Valdez by se s ním zkrátka vypořádal a obešel by se bez něho na další cestě do Santy Juany.

Jan však byl by rád vyzvěděl na Španělovi něco o Missii; otázal se ho tedy, zná-li Otce Esperanta, s nímž chce nadále trvale působiti.

„Znám, pane Kermore,“ odpověděl Jorres po krátkém váhání.

„Viděl jste ho již?“

„V Caracasu.“

„Kdy to bylo?“

„Roku 1879, když jsem byl na obchodní lodi.“

„Byl tenkrát Otec Esperante poprvé v Caracasu?“

„Ano, poprvé, a odtamtud odešel, aby založil Missii Santy Juany.“

„A jaký jest to člověk, vlastně, jaký to byl člověk tenkráte?“ dodal Jakub Helloch.

„Asi padesátník, vysoké postavy, v plné síle, s plným vousem, tehdy již hodně prošedivělým a nyní dojista bílým jako mléko. Bylo na něm viděti, že jest povahy odhodlané, rázné, jako jsou vůbec tito missionáři, kteří s nasazením života hlásají Indiánům učení Kristovo.“

„Vznešené to povolání,“ řekl Jan.

„Nejkrásnější, jež znám,“ odvětil Španěl.

Rozmluva skončila se touto odpovědí. Nadešla chvíle, kdy se měli odebrati na návštěvu do rancha Baréova. Seržant Martial a Jan, Jakub Helloch a Germain Paterne vystoupili na břeh. Pak ubírali se poli kukuřičnými a manihotovými k obydlí Indiánovu.

Chyše ta byla zbudována pečlivěji, než jsou zpravidla chýše indiánské v těchto končinách. Byl v ní různý nábytek, visutá lože, náčiní zemědělské i kuchyňské, stůl, několik košů užívaných za skříně, a asi půl tuctů podnožek.

Hostitelem byl sám Baré, neboť jeho žena nerozuměla španělsky, kterýmžto jazykem mluvil její muž dosti plynně. Byla to polodivoká Indiánka, zůstávající hodně pozadu za manželem.

Ten, jsa hrd na svou domácnost, hovořil dlouho o svém majetku, o svých pracích a o své budoucnosti, projevuje opravdovou lítost, že hosté nemohou si prohlédnouti rancho v celém rozsahu. Ostatně, co není teď, může býti jindy, a až pirogy poplují nazpět, mohou se u něho zdržeti déle.

Manihotové calty, znamenité ananasy, tafia, kterou sám Baré připravoval z cukru dobývaného ze své třtiny, cigaretty z tabáku, jenž roste nejsa pěstován, prosté listí svinuté v tenké kůře tabariové, — to vše bylo nabídnuto hostům co nejupřímněji a rovněž tak bylo to od nich přijato.

Jenom Jan nepřijal cigaret, ač ho Indián stále do nich nutil, a ovlažil jen poněkud rty několika kapkami tafie. Bylo to rozumné od něho, pálilať kořalka jako oheň. Jakub Helloch a seržant Martial nehnuli sice pijíce ani brvou, ale za to Germain Paterne ušklíbl se tak, že by to byly orinocké opice lépe nedovedly, a to působilo patrně velikou radost Indiánovi.

Návštěvníci odešli k desáté hodině, a Baré s několika peony doprovodil je až k falkám, jejichžto mužstvo bylo pohříženo v tvrdý spánek.

Když se rozcházeli, Indián vzpomněl si na Jorresa, i řekl: „A přece jen vím to jistě, že jsem toho Španěla viděl v okolí rancha.“

„Proč by to zapíral?“ namítl Jan.

A Jakub Helloch řekl toliko:

„Mýlíte se asi s někým jiným, milý Indiáne!“