ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Již po celých osmačtyřicet hodin rýsoval se na východním obzoru vrchol hory, kterou Valdez i Parchal označili za cerro Yapacana. Ba i podotkli, že na této hoře straší, že každého roku v únoru a březnu zažehávají duchové na temeni jejím veliký oheň, jehožto zář rozlévá se po celé krajině a vznáší se až k nebi.

Pirogy dopluly večer dne 11. října místa, kde se cerro Yapacana jeví ve skutečných svých rozměrech; měří na délku čtyři kilometry, na šířku půldruha kilometru a na výšku dvanáct set metrů.

Po celé tři dny od doby, kdy odpluli z Caridy, vál stálý vítr a falky pluly rychle i bez překážek. Minuly ostrov Lunu, a propluly mezi oběma břehy vroubenými hustým palmovím, nesetkavše se při tom s jinými překážkami kromě malého raudálu, který se nazývá „Drahou ďáblovou“. Ale ďábelských osidel tu nepoznali.

Cerro Yapacana stojí na pláni, jež se táhne po pravém břehu Orinoka. Podle pana Chaffanjona jeví se v podobě velikého sarkofagu.

„Pak ovšem není divu, že tají v sobě devas, myagry, trolly, cucufy a jiné duchy původu bájeslovného!“

Proti cerru na levém břehu za ostrovem Mavillou byl usídlen venezuelský komisař. Byl to mestic, jménem Manuel Assomption. Bydlil tu se ženou, rovněž mestickou, a několika dětmi. Celkem byla to zajímavá rodina.

Když stanuly falky před Danacem, byla již noc; zdrželať se plavba poněkud poroucháním Gallinetty. Při vší své obratnosti nedovedl Valdez zabrániti, aby piroga, stržená protivným proudem, nenarazila na roh skály. Nárazem tím povstala v lodi trhlina, nepatrná sice, protože mohla býti ucpána několika hrstmi suché trávy, ale pro další cestu bylo potřebí, aby se porouchané místo opravilo důkladně, a to bylo lze v Danacu.

Cestující zůstali po celou noc při úpatí pobřeží, na jižní straně ostrova Mavilly, aniž byl příchod jejich oznámen komisaři.

Nazítří, za svítání, pirogy propluly malým ramenem řeky k jakémusi prkennému můstku, jehož se používalo k nakládání a vykládání zboží.

Danaco bylo nyní vsí, nikoli již pouhým ranchem, jak ji označil cestovatel francouzský ve své knize.

Při inteligentní činnosti Manuela Assomptiona rozkvetla osada v několika letech, a byla oprávněná naděje, že bude zkvétati dále. Mestic tento měl dobrou myšlenku, že opustil sitio v Guachapaně, blíže San Fernanda, kde ho měl guvernér více na mušce. Zde v Danacu mohl se volněji věnovati obchodu, a volnost tato přinášela mu výsledky nejskvělejší.

Za svítání dověděl se Manuel o příjezdu pirog. Proto přispěchal s několika peony, aby uvítal cestující.

Ti vystoupili hned na pobřeží. Jan podal mu především jeden z listů, jež byl obdržel od guvernéra San Fernandského ke komisařům na horním Orinoku.

Manuel Assomption přijal dopis, přečetl jej a řekl s výrazem hrdosti:

„Nebylo potřebí toho listu, aby se tu dostalo cestujícím vlídného přijetí. Cizinci, zejména Francouzi, jsou vždy vítanými hostmi v našich venezuelských vsích.“

„Děkujeme vám, pane Manuele,“ odpověděl Jakub Helloch. „Ale jedna z falk se nám porouchala, a k opravě bude potřebí asi čtyřiceti osmi hodin, po kteroužto dobu budeme vašimi hostmi.“

„Třeba po celý týden, chcete-li pane. Danaco jest vždy otevřeno krajanům Františka Truchona, jemuž jsou osadníci na horním Orinoku zavázání vděčností.“

„Věděli jsme, že se nám dostane u vás vlídného uvítání, pane Manuele,“ tvrdil Jan.

„A kterak jste to věděl, mladý příteli?“

„Protože pohostinství, jež dnes prokazujete nám, prokázal jste před pěti lety jednomu z našich krajanů, který doplul až ku pramenům Orinoka.“

„Pan Chaffanjon!“ zvolal komisař. „Ano, to byl odvážný cestovatel, uchoval jsem ho v dobré paměti, rovněž jako jeho společníka, pana Moussota.“

„A také v neméně dobré paměti uchoval on vás, pane Manuele,“ dodal Jan, „jakož i služby, jež jste mu prokázal, a o nichž s povděkem zmiňuje se v popise své cesty.“

„Máte ten popis s sebou?“ otázal se Manuel s živým výrazem nedočkavosti.

„Mám,“ odvětil Jan, „a přejete-li si, přeložím vám místo, které se týče vás.“

„To mne bude velice těšiti,“ odpověděl komisař, podávaje ruku cestujícím z falk.

A v knize mluvilo se nejen velice pochvalně o panu Manuelu Assomptionovi a o jeho závodu v Danacu, ale také o panu Truchonovi, jenž získal Francouzům velice čestné jméno na horním toku řeky.

Pan Truchon přišel asi před čtyřiceti léty sem, do území horního Orinoka, a usadil se tu. Před ním nevěděli Indiáni ani zbla o dobývání kaučuku, a teprve způsobem, jaký on zavedl, stalo se dobývání to tak výnosné a zdrojem bohatství dálným těmto končinám. To bylo příčinou oprávněné obliby francouzského jména ve všech krajích, kde dobývání kaučuku jest hlavní živností.

Manuel Assomption čítal šedesát let věku. Byl to muž ještě statný s osmahlým obličejem, intelligentním výrazem ve tváři, s žárem v očích, jenž dovedl poroučeti a zjednávati si poslušnost, ale zároveň byl dobrý, všímavý a vlídný k Indiánům zaměstnaným na ranchu.

Byli to Mariquitarové, jedno z nejlepších domorodých plemen venezuelských, a ves, která byla založena kolem rancha, byla obydlena samými mariquitary.

Když cestující přijali pohostinství, které jim komisař nabízel, přikročilo se hned k opravě porouchání Gallinetty. Bylo potřebí vyložiti z ní náklad, vytáhnouti ji na pobřeží a obrátiti ji dnem nahoru, aby se mohla utěsniti. Bylo lze doufati, že s dělníky, které komisař Valdezovi doporučil, bude tato práce dojista vykonána ve dvou dnech.

Bylo o sedmé hodině ranní. Bylo pošmourno, mraky byly vysoko, k dešti se nepodobalo, a teplota byla snesitelná, nepřevyšujíc dvacet sedm stupňů Celsia.

Dali se směrem ku vsi, zakryté hustou klenbou stromů a vzdálené asi půl kilometru od levého břehu.

Manuel Assomption, Jakub Helloch a Jan šli napřed po široké, pěkné a v dobrém stavu udržované cestě, za nimi pak šli seržant Martial a Germain Paterne.

Cestou ukazoval komisař cestujícím ku podivu bohaté sady rancha, jež se táhly téměř až k řece, své mladé kořenovníky, citronníky, banány, kakaovníky a palmy druhu macanill, kteréžto jméno zdálo se seržantu Martialovi velmi vhodné. Dále se táhly rozsáhlé sady banánové s hojnými plody, pole kukuřičná, manihotová, třtinová a tabáková. Co se týče kaučuku, sklízí se ho nejvíce ze všech plodin; také hojnou sklizeň poskytují tonkas, keře dávající boby zvané sarrapia.

A pan Manuel říkal stále:

„Kdyby se váš krajan přišel zase jednou na nás podívat, jakou změnu by shledal v ranchu danacském, nemluvíc ani o vsi, která jest dnes jednou z nejdůležitějších na celém území.“

„Důležitější než Esmeralda?“ otázal se Jakub Helloch, uváděje jméno jedné ze vsí na horním toku Orinoka směrem proti proudu řeky.

„Ovšem, neboť malé to městečko jest nyní opuštěno,“ odpovídal komisař, „kdežto Danaco zkvétá stále utěšeněji. Posuďte to sám, až poplujete mimo Esmeraldu. Ostatně Mariquitarové jsou Indiáni pracovití a snaživí, a můžete pozorovati, že chýše jejich jsou mnohem pohodlněji stavěny a zařízeny, než chýše Mapoyů nebo Piaroaů na středním Orinoku.“

„Ale,“ namítl Jakub Helloch, „seznámili jsme se v la Urbaně s jakýmsi panem Mirabalem…“

„Vím, vím,“ odpovídal Manuel Assomption. „Jest to majetník hata Tigerského. Jest to intelligentní muž. Slyšel jsem o něm mnoho pěkného. Ale konec konců jeho hato nevzroste nikdy na městečko, jako naše ves Danaco, do které právě přicházíme.“

Bylo v těchto slovích bezpochyby trochu žárlivosti komisařovy na pana Mirabala.

„A kde se žárlivost zahnízdí?“ mohl se právem optati Jakub Helloch.

Ostatně Manuel Assomption řekl pouhou pravdu v příčině vsi, o níž mluvil s oprávněnou hrdostí. Té doby čítala ves Danaco na padesát obydlí, pro něž se dobře nehodil název chyší.

Domky ty spočívají na základě válcovitě kuželovitém, nad nímž vyčnívá vysoká střecha z palmového listí zakončená výběžkem ozdobeným několika cáry. Spodek jest propleten větvemi pevně mezi sebou spojenými a zamazanými zemí, jejížto trhliny dodávají stavivu vzezření staviva cihlového.

Dvoje dvéře proti sobě vedou dovnitř; místo jediné světnice jsou tu dvě ku potřebám členů rodiny, oddělené společnou síní. Jest to valný pokrok oproti zařízení indiánských slaměných chyší, kde jest nemožno žíti všem pohromadě. Nemenší pokrok jeví se v nábytku, který jest sice primitivní, ale dosti hojný, a truhlice, stůl, podnožky, koše, visuté sítě atd. svědčí o potřebě pohodlí.

Procházejíce ves mohli cestující pozorovati mužské i ženské obyvatelstvo Danaca, neboť ženy ani děti neutíkaly, když se cizinci blížili.

Muži dosti slušného typu, silného a zdravého složení tělesného, byli snad již poněkud méně „místní barvy“, nežli za dob, kdy oděvem jejich bylo jen guayuco stažené v pase. Totéž platilo o ženách, které přestávaly kdysi na pouhé zástěře, jejížto látka byla posetá skelnými obrazci, a jež byla stažena perlovým pasem. Nyní podobal se jejich oděv oděvu mesticů nebo civilisovaných Indiánů a nepříčil se již nikterak slušnosti. Celkem shledávala se u mužů jakási náhrada za mexické poncho, a ženy nebyly by se hlásily k svému pohlaví, kdyby byly nenosily plno náramků na rukou i na nohou.

Když ušli asi padesát kroků vsí, komisař zamířil s hosty na levo. Za dvě minuty stanuli před hlavním obydlím danackým.

Představme si dvojitý domek či spíše dvé domků mezi sebou spojených, značně vysokých a s okny i dveřmi ve zdech. Byly obehnány pleteným plotem, chráněným koly; před průčelím byl dvůr, jímž se vcházelo. Nádherné stromy zastiňovaly je se stran, a s každé strany stálo několik kolen, kde se ukládalo nářadí zemědělské, a chlévy na dobytek.

Hosté byli uvítáni v první místnosti jednoho z obou domků, kde bydlela žena Manuela Assomptiona, mesticka z brasilského Indiána a černošky, ve společnosti dvou synů, statných to chlapisků ve věku dvaceti pěti a třiceti let, kteří měli pleť méně tmavou než otec a matka. Jakubu Hellochovi a jeho společníkům dostalo se velice vřelého přijetí. Protože celá rodina rozuměla i mluvila španělsky, mohli spolu všichni bez překážky hovořiti.

„Především, ježto Gallinetta bude se opravovati osmačtyřicet hodin, zůstanou seržant a jeho synovec zde,“ řekl pan Manuel, obraceje se k ženě. „Připravíš jim světnici, či dvě, jak jim bude libo.“

„Budete-li tak laskavi, dvě,“ odvětil seržant Martial.

„Budiž, dvě,“ řekl komisař, „a jestliže pan Helloch a jeho přítel chtí spáti v ranchu…“

„Děkujeme vám, pane Manuele,“ odpověděl Germain Paterne. „Naše piroga, Moriche, jest zcela v pořádku; nechceme vám působiti tolik nepříjemností a vrátíme se večer na ni.“

„Jak bude libo, pánové,“ odtušil komisař. „Nepřekáželi byste nám, ale nechceme vás nikterak omezovati.“

Potom řekl synům:

„Pošleme několik z nejlepších peonů, aby pomohli loďstvu falk.“

„A my budeme pracovati s nimi,“ odpověděl starší z hochů.

Pronesl tato slova, ukláněje se uctivě otci i matce, kteréžto projevy úcty jsou obvyklé v rodinách venezuelských.

Po snídaní, při níž bylo předloženo hojně zvěřiny, ovoce i zeleniny, tázal se pan Manuel hostí, jaký jest cíl jejich cesty. Posud přicházeli do končin horního Orinoka, a to ještě zřídka, jen obchodníci ubírající se do Cassiquiare, ležícího odtud směrem proti proudu řeky. Dále neprovozoval se již žádný obchod, a jen cestovatelům mohlo připadnouti na mysl bráti se dále po řece, až k jejím pramenům.

Komisař byl tedy nemálo překvapen, když mu Jan svěřil příčinu, z jaké se odhodlal k této cestě, na níž se k němu přidružili dva krajané.

„Pátráte tedy po otci?“ řekl s výrazem vzrušení, jež s ním sdíleli synové i žena.

„Ano, pane Manuele, a doufáme, že najdeme jeho stopy v Santě Juaně.“

„Neslyšel jste nikdy o plukovníku Kermorovi?“ otázal se Jakub Helloch pana Manuela.

„Nikdy nebylo to jméno proneseno přede mnou.“

„Ale byl jste již v Danacu usazen před dvanácti léty?“

„Nikoli, byli jsme ještě na sitiu Guachapanském, ale nevíme o tom ničeho, že by byl plukovník Kermor zavítal do těch končin.“

„Ale,“ podotkl seržant Martial, jenž rozuměl aspoň tolik, aby se mohl zúčastniti hovoru, „mezi San Fernandem a Santou Juanou není přec jiné cesty kromě Orinoka?“

„Jest to nejsnadnější a přímá cesta,“ odvětil pan Manuel, „a cestující vydávají se na ní méně v nebezpečenství, nežli kdyby se pustili územími vnitrozemskými, ohroženými Indiány. Odebral-li se plukovník Kermor ku pramenům řeky, plul zajisté proti proudu řeky, jako vy.“

Mluvě takto nejevil Manuel Assomption úplného přesvědčení v této příčině. Překvapovaloť, že by plukovník Kermor na cestě do Santy Juany nebyl zanechal ani nejmenší stopy po plavbě po Orinoku počínajíc od San Fernanda.

„Pane Manuele, byl jste již někdy v Missii?“ otázal se Jakub Helloch.

„Nikoli, nebyl jsem vůbec na jih od ústí řeky Cassiquiare.“

„Slyšel jste někdy o Santě Juaně?“

„Ano, slyšel jsem, že osada utěšeně zkvétá.“

„Neznáte Otce Esperanta?“

„Znám, viděl jsem ho jednou, asi před třemi léty. Plul po proudu řeky v záležitostech Missie a pobyl den v Danacu.“

„A jaký jest to člověk ten missionář?“ optal se seržant Martial.

Komisař vylíčil Otce Esperanta právě tak, jak to učinil dříve Španěl Jorres. Nebylo ani nejmenší pochyby, že tento setkal se s missionářem v Caracasu, jak tvrdil.

„A od doby, kdy meškal v Danacu, jste neměl nijakých styků s Otcem Esperantem?“ otázal se Jan.

„Nijakých,“ odvětil pan Manuel. „Ale nejednou slyšel jsem od Indiánů, kteří přicházeli od jihu, že Santa Juana rok od roku zkvétá a se vzmáhá. Povolání missionářovo jest krásné a lidstvu ke cti.“

„Ano, pane komisaři,“ prohlásil Jakub Helloch, „a neméně jest ke cti zemi, jež rodí takovéto lidí! Jsem jist, že se nám dostane od Otce Esperanta přijetí co nejvlídnějšího.“

„O tom není pochyby,“ odtušil pan Manuel; „bude se k vám dojista míti tak, jako byste byli jeho krajany. Tak byl by každým způsobem uvítal i pana Chaffanjona, kdyby se byl dostal až do Santy Juany.“

„A kéž nás uvede na stopu otcovu!“ dodal Jan.

Odpoledne musili hosté komisařovi prohlédnouti si rancho, pole dobře zdělávaná a sady pečlivě ošetřované, jakož i lesy, kde synové Manuelovi nepřestávali pronásledovati loupeživé opice, a louky, kde se pásla stáda.

Byla právě doba, kdy se sklízel kaučuk; toho roku byla to sklizeň předčasná. Zpravidla počíná se až v listopadu a trvá až do konce března.

Proto řekl pan Manuel:

„Bude-li vás to zajímati, pánové, ukáži vám zítra, kterak si počínáme při této sklizni.“

„Budeme vám za to povděčni, a já se rád poučím v této příčině,“ odvětil Germain Paterne.

„Ale bude potřebí, abyste ráno záhy vstali,“ podotkl komisař. „Moji gomerové dávají se do práce již za svítání.“

„Na nás čekati nebudou, buďte bez starosti,“ odpověděl Germain Paterne.

„Nevadí ti to, Jakube?“

„Budu v čas na nohou,“ sliboval Jakub Helloch. „A vy, milý Jene?“

„Nepromeškám této příležitosti,“ odpověděl Jan, „a bude-li strýc ještě spáti…“

„Vzbudíš mne, milý synovče, vzbudíš mne, spoléhám na to!“ odpověděl seržant Martial. „Přišli jsme do země kaučuku, a jest naší povinností, abychom aspoň věděli, kterak se dělá…“

„Gumma, seržante, gumma!“ zvolal Germain Paterne.

A po procházce, jež trvala celé odpoledne, vrátili se domů.

Při večeři sešli se hosté komisařovi u stolu. Hovor točil se především kolem cesty, cestující vyprávěli své příhody od chvíle, kdy odpluli z Caicary, zejména o výpravě želv a o hrůzách chubasca, jež ohrozily vážně pirogy a život cestujících.

„Chubasco jest vskutku strašlivý vichr,“ řekl Manuel, „a horní Orinoko jest jim také často navštíveno. Vpádu želv do našich území není se obávati, protože tu nikde není příhodného pobřeží k snášení vajec, pročež vyskytují se zde tato zvířata jen porůznu.“

„Nehaňme jich!“ podotkl Germain Paterne. „Želví sancocho dobře uvařené jest znamenité. Nikdo by nevěřil, že člověk plující proti proudu vaší řeky má stále zabezpečenu znamenitou tabuli pouze těmito zvířaty a opičí pečení!“

„Pravda,“ řekl komisař. „Ale abychom se vrátili k chubascu, mějte se na pozoru před ním, pánové. Povstává tak náhle a jest právě tak strašlivý za San Fernandem proti proudu jako před ním, a nebylo by dobře dávati panu Hellochovi příležitost, aby vás podruhé zachránil, pane Jene…“

„Dobrá, dobrá!“ vskočil do řeči seržant Martial, jenž slyšel nerad mluviti o této věci. „Dáme si pozor na chubasco, dáme si pozor, pane komisaři!“

A Germain Paterne řekl:

„A o svých společnících se ani nezmíníme panu Manuelovi? Což jsme na ně již zapomněli?“

„Nikterak,“ řekl Jan. „Znamenitý pan Miguel, pan Felipe a pan Varinas…“

„Kdo jsou ti pánové, které tuto jmenujete?“ optal se komisař.

„Tři Venezuelané, s nimiž jsme konali cestu z Ciudad Bolivaru do San Fernanda.“

„Cestující?“ otázal se pan Manuel.

„A zároveň učenci,“ prohlásil Germain Paterne.

„A co všecko vědí ti učenci?“

„Lépe byste učinil, kdybyste se optal, čeho nevědí,“ podotkl Jakub Helloch.

„A čeho pak nevědí?“

„Nevědí, jest-li řeka, která svlažuje vaše rancho, Orinoko…“

„Možno-li pak?“ zvolal pan Manuel. „Měli by opravdu odvahu popírati…“

„Jeden z nich, pan Felipe, tvrdí, že pravým Orinokem jest jeho přítok Atabapo, kdežto druhý, pan Varinas, prohlašuje, že Orinokem jest přítok Guaviare.“

„Toť v pravdě nestoudnost!“ zvolal komisař.

„Podle nich tedy nebylo by Orinoko Orinokem!“

Úctyhodný pan Manuel Assomption se doopravdy rozzuřil, a jeho žena i synové sdíleli s ním jeho zuřivost. Byloť sobělibosti jejich dotčeno právě v tom, k čemu nejvíce lnuli; bylo to jejich Orinoko, což znamená „veliká voda“, a v dialektu tamanackém „královna řek“.

Tu bylo potřebí vysvětliti, proč se pan Miguel a oba jeho kollegové odebrali do San Fernanda, a jakým pátráním, provázeným bezpochyby bouřlivými spory, právě asi se obírají.

„A co tvrdí pan Miguel?“ otázal se komisař.

„Pan Miguel tvrdí, že Orinokem jest řeka, po které jsme pluli ze San Fernanda do Danaca,“ odpověděl Germain Paterne.

„A jež vzniká v horstvu Parimském,“ dodal horlivě komisař. „Pročež nechť nás jen pan Miguel navštíví, a bude od nás přijat co nejsrdečněji. Ale ti druzí dva nechať se neopováží ani páchnouti do rancha, neboť bychom je hodili do řeky, a až by se z ní napili, přesvědčili by se zajisté, že jest to Orinoko.“

Nic nemohlo býti zábavnějšího, než rozhorlená tato řeč páně Manuelova a strašlivé jeho vyhrůžky. Uvedeme-li však nadsazování na pravou míru, můžeme jen tolik říci, že vlastník rancha lpěl celou duší na své řece a byl by ji hájil až do poslední krůpěje krve.

K desáté hodině večerní rozloučili se Jakub Helloch a jeho společník s rodinou Assomptionovou, dali s Bohem seržantu Martialovi a Janovi a odebrali se na pirogu.

Ať již bezděky či z jakési předtuchy zamyslil se Jakub Helloch o Jorresovi. Nebylo již pochyby, že tento Španěl znal Otce Esperanta, že se s ním setkal, ať již v Caracasu či jinde, neboť ho vylíčil právě tak jako pan Manuel. Nebylo lze domnívati se, že by se byl Jorres vymyslil historii o setkání s missionářem, aby se vnutil cestujícím na pirogách, jež pluly do Santy Juany.

Na druhé straně však zůstávalo tvrzení Indiána Baréa, jenž tvrdil, že Jorres plul již proti proudu Orinoka, alespoň k ranchu caridskému. Přes to, že to Španěl popřel, Indián trval na svém tvrzení. Do těchto území jižní Venezuely nepřichází tak mnoho cizincův, aby si je člověk pletl. Kdyby šlo o domorodce, bylo by ještě možno mýliti se. Byl však možný omyl, když šlo o Španěla, jehožto tvář byla tak výrazná?

Jestliže Jorres byl kdy v Caridě, a tedy i ve vsích nebo sitiech položených výš i níže, pod ní, proč to zapíral? Jaké měl důvody, aby to tajil? Kterak mu to mohlo škoditi u těch, jež doprovázel na cestě do missie Santy Juany?

Možná, že se Baré mýlil. Stává se, že jeden řekne: „Viděl jsem vás tu!“ a druhý odpoví: „Nemohl jste mne tu viděti, protože jsem tu nikdy nebyl;“ a mýlí-li se jeden z nich, není to patrně druhý.

A přece nepřestávala příhoda tato vrtati hlavou Jakubu Hellochovi, ne snad, že by se byl nějak strachoval o sebe; ale vše, co se týkalo cesty slečny Kermorovy, vše, co mohlo zdržeti nebo zmařiti úspěch té cesty, zaujímalo ho zúplna, znepokojovalo ho a trápilo více, než sám chtěl.

Té noci usnul až pozdě, a nazítří bylo potřebí, aby ho Germain Paterne vyburcoval ze spánku přátelským poklepáním na rameno, kdy slunce počínalo již vzcházeti nad obzor.