ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Od zmizení plukovníka Kermora, od jeho odchodu do Nového světa uplynulo čtrnáct let, a historii těchto čtrnácti let podáme tuto několika řádky.

R. 1872 zvěděl plukovník po ztroskotání lodi Nortona, že choť i dceruška jeho zahynuly při strašlivé té námořní katastrofě. Okolnosti, za kterých ke katastrofě došlo, nepřipouštěly ani nejmenšího tušení, že by jedna z obou drahých bytostí, dceruška Jana, tehdáž ještě maličká, byla zůstala na živě. Neznal jí ani, protože byl nucen opustiti Martinique o několik měsíců dříve, než se narodila.

Ještě rok zůstal plukovník Kermor v čele svého pluku. Potom, když opustil vojenskou službu a žádný svazek rodinný nepoutal ho k světu, odhodlal se zasvětiti život vznešenému úkolu missionářskému.

Měl v sobě vždy vedle duše vojenské duši apoštolskou. Důstojník byl úplně připraven změniti se rázem v kněze, kněze bojujícícho, jenž zasvěcuje život obracení divokých kmenů na víru Kristovu, jinými slovy jejich civilisování.

Plukovník Kermor nezasvětiv nikoho, ani seržanta Martiala, do svých záměrů, opustil r. 1875 tajně Francii a odebral se do Venezuely, kde tolik kmenův indiánských bylo pohříženo ve tmách nevědomosti, v úpadku tělesném i duševním.

Jakmile dokonal studia církevní v této zemi, byl vysvěcen na kněžství a vstoupil do Společnosti cizozemských misií pode jménem Otce Esperantea, jež mělo pojistiti trvalé incognito novému jeho životu.

Z vojenské služby vystoupil roku 1873 a na kněze byl vysvěcen r. 1878, když mu bylo čtyřicet devět let.

V Caracasu pojal Otec Esperante úmysl odebrati se za apoštolským svým povoláním do neznámých takřka končin jižní Venezuely, kde se missionáři zřídka vyskytovali. Četné kmeny domorodců neměly nikdy příležitosti seznámiti se s povznášejícími a ušlechťujícími naukami víry křesťanské neb aspoň zůstávaly ve stavu divokosti. Jíti mezi ně až k pohraničním končinám císařství Brasilského, toť bylo dílo, v němž viděl náš missionář svůj životní úkol. Jsa přesvědčen, že nikdo neví nic o dřívějším jeho životě, vydal se na cestu začátkem roku 1879.

Přepraviv se po středním toku orinockém dostal se Otec Esperante, jenž mluvil španělsky jako svou mateřskou řečí, do San Fernanda. Z tohoto městečka odeslal dopis jednomu ze svých přátel, notáři v Nantes. Dopis tento, — poslední, jenž byl podepsán jeho pravým jménem a jehož bylo nezbytně třeba k urovnání jakési rodinné záležitosti, měl příjemce podle výslovného přání odesilatelova zachovati v tajnosti.

Jest třeba podotknouti tuto, že o zmíněném dopise, nalezeném v papírech notářových, byla seržantu Martialovi podána zpráva teprve r. 1891, kdy Jana Kermorova byla již s ním celých šest let.

Maje k tomu dostatečné prostředky opatřil si Otec Esperante v San Fernandu všechen potřebný materiál ke zřízení ústavu missijního za prameny řeky. V tomto městečku také obral si za společníka bratra Angela, obeznámeného již s mravy indiánskými, jenž mu měl býti nejen prospěšným, ale i oddaným a obětavým pomocníkem při zamýšleném velikém díle.

Bratr Angelos obrátil zřetel Otce Esperantea na Guahariby, jejichžto veliká většina žila kočovně podél břehů horního Orinoka a v sousedství sierry Parimy. Přinésti těmto Indiánům evangelium Kristovo bylo by vznešeným činem křesťanské lásky, neboť to byly bytosti z ubohých nejubožejší, bylo by to znamenitým dílem civilisačním, neboť byli na nejnižší úrovni vzdělanosti mezi domorodci venezuelskými. Guaharibové tito měli, jak se pamatujeme, pověst lupičů, vražedníků a docela i lidojedů, kteréžto pověsti naprosto nezasluhovali. To ovšem neodstrašilo nikterak muže tak odhodlaného, jakým byl bývalý plukovník Kermor, jenž se odhodlal stvořiti středisko missijní na severu roraionském seskupě kolem sebe domorodce té krajiny.

Otec Esperante a bratr Angelos opustili San Fernando na dvou pirogách hojně zásobených předměty nezbytně potřebnými k začátkům zřizovaného ústavu. Ostatek materiálu měl se jim zasílati postupně tak, jak by toho vyžadovaly potřeby malé osady. Falky pluly proti proudu řeky zastavujíce se v hlavních městečkách a pobřežních ranchech, a dopluly ria Torridy na území guaharibském.

Po mnohých marných pokusech, po četných nepříjemnostech a nebezpečích byli Indiáni získáni sliby Otce Esperantea, jeho dobrotou a ušlechtilostí. Na mapě vznikala ves, kterou missionář nazval Santou Juanou; Juana bylo totiž jméno jeho dcerušky.

Uplynulo čtrnácte let. Missie zkvétala, za jakých okolností, již víme. Zdálo se, že nic již nevíže Otce Esperantea k bolestné jeho minulosti; pojednou však došlo k událostem, na kterých spočívá naše historie.

Po slovech pronesených seržantem Martialem přivinul plukovník Janu k srdci, a čelo jeho dcerušky zarosilo se vláhou jeho očí, jakoby křtem slz. Stručně vypověděla mu dívka příběhy svého života, vyprávěla o svém zachránění na lodi Vigu, o svém vychování v rodině Erediově na Havaně, o návratu do Francie, o několikaletém pobytu v Chantenay, o záměru, který pojala ona se seržantem Martialem, když se dověděli o dopise psaném ze San Fernanda, o odchodu z Venezuely pod jménem a v oděvu Jana, o cestě po Orinoku, o útoku zločince Alfaniza a jeho Quivův u brodu Frascaeského, a posléze o tomto zázračném takřka vysvobození z rukou zlosynův.

Oba přistoupili pak k vozíku, na němž ležel starý voják. Seržant Martial zářil štěstím a plakal zároveň, a se rtů splývala mu slova:

„Pane plukovníku! Pane plukovníku! Nyní, kdy naše Jana našla otce, mohu zemříti…“

„Toho nedovolím, starý můj příteli!“

„Ah, nedovolíte-li toho, pak ovšem…“

„Budeme tě ošetřovati, uzdravíme tě…“

„Budete-li mne ošetřovati, pak ovšem neumřu!“

„Ale potřebuješ nyní klidu.“

„Jsem klidný, pane plukovníku! Hleďte, jsem již zase ospalý, a tentokráte jest to zdravý spánek…“

„Spi, starý příteli, spi! Vrátíme se do Santy Juany. Cestou se neunavíš, a za několik dní budeš na nohou.“

Plukovník Kermor shýbl se k seržantu Martialovi a políbil ho na čelo; jeho „starý přítel“ usnul s úsměvem na rtech.

„Milý otče, zachráníme ho!“ zvolala Jana.

„Ano, milovaná Jano, s pomocí Boží,“ odvětil missionář.

Ostatně prozkoumal s Germainem Paternem ránu seržanta Martiala, a nezdálo se jim, že by mohla míti smrtelné následky.

Pak se dověděli, že vrahem jeho byl Alfaniz, jenž vypálil naň ránu, když starý vojín v záchvatu zuřivosti naň se vrhl.

Otec Esperante řekl:

„Přeji si, aby si moji dobří Indiáni a také vaši společníci, pane Hellochu, odpočinuli; majíť toho zapotřebí. Zítra ráno nastoupíme zpáteční pochod k Missii, a Gomo nás tam dovede nejkratší cestou.“

„Statečný ten hoch má největší zásluhu o naši záchranu,“ podotkla Jana.

„Vím to,“ odpověděl Otec Esperante.

A zavolav mladého Indiána řekl mu:

„Pojď, Gomo, pojď! Objímám tě za všecky, jež si zachránil.“

A vyvinuv se z náručí Otce Esperantea Gomo octl se v objetí Jany, a byl tak zmaten, že ji stále ještě nazýval „přítelem Janem“.

Protože dívka byla dosud oděna v mužských šatech, jež měla na sobě od počátku cesty, připadlo otci na mysl, vědí-li všichni ostatní, že „pan Jan“ jest vlastně slečna Jana Kermorova.

Neváhal ani na chvíli oznámiti jim to.

Když byl stiskl ruku Jakubu Hellochovi a Germainu Paterneovi, Parchalovi a Valdezovi, oběma těm počestným pánům lodí, jejichžto oddanost za dlouhé a krušné plavby nikdy ani na chvíli neochabla, ujala se Jana slova řkouc:

„Milý otče, nemohu jinak, než pověděti vám vše, čím jsem zavázána oběma svým krajanům, jimžto nebudu se moci nikdy odvděčiti…“

„Slečno,“ odpovídal Jakub Helloch, jemuž se hlas chvěl, „prosím, já neučinil naprosto ničeho…“

„Dejte mi laskavě domluviti, pane Hellochu.“

„Mluvte tedy pouze o Jakubovi, a ne o mně, slečno Kermorová, zvolal Germain Paterne směje se; „neboť já nezasluhuji nikterak…“

„Jsem vám zavázána oběma neskonalými díky, drazí přátelé,“ řekla Jana, „ano, oběma, milý otče! Pan Helloch mi zachránil život…“

„Vy jste zachránil život mé dceři?“ zvolal plukovník Kermor.

A Jakub Helloch chtě nechtě musil vyslechnouti Janino vyprávění o tom, kterak se pirogy před San Fernandem ztroskotaly, a kterak ona obětavostí Jakuba Hellocha unikla smrti.

A dívka dodala:

„Pravila jsem, milý otče, že pan Helloch mi zachránil život, ale učinil ještě více, neboť se odhodlal doprovázeti nás, Martiala a mne, a pátrati s námi… zároveň s panem Germainem Paternem…“

„Není pravda!“ odporoval tento. „Věřte, slečno, že jsme měli v úmyslu odebrati se až ku pramenům orinockým. Bylo to naším úkolem, jejž nám svěřil ministr vyučování.“

„Nikoli, pane Germaine, nikoli,“ odpověděla Jana s úsměvem. „Měli jste zůstati v San Fernandu, a jestliže jste přišli až do Santy Juany…“

„Vykonali jsme tím pouze svou povinnost,“ prohlásil prostě Jakub Helloch.

Rozumí se samo sebou, že všecky podrobnosti měly býti podány plukovníku Kermorovi později, a že měl zvěděti dopodrobna o všech příhodách dobrodružné cesty. Ale již nyní, vida zúmyslnou zdrželivost Jakuba Hellocha a vděčnost Juaninu, nezačínal-li již otec tušiti, jakými city oplývá srdce dceřino?

Zatím co Jana Kermorova, Jakub Helloch, Germain Paterne a on hovořili o těchto věcech, Parchal a Valdez připravovali tábor, v němž by strávili zbytek dne a noc. Jejich lidé odnesli do lesa těla všech, kteří padli v zápase.

Germain Paterne obvazoval pak poraněné Guahariby.

Potom, když byly zásoby vyňaty z vozíků, aby každý dostal svůj podíl, zatím co se rozdělávaly ohně v několika ohništích, Jakub Helloch a Germain Paterne provázeni jsouce plukovníkem Kermorem a jeho dcerou odebrali se k oběma pirogám na pobřeží. Nebyly-liž zničeny Quivy?

Nebyly, neboť Alfaniz hodlal jich použiti k návratu do končin západních pluje proti proudu řeky Ventuari. Jakmile by voda v řece stoupla, mohly by se obě falky vydati na cestu po proudu.

„Díky těm lotrům,“ zvolal Germain Paterne, „díky jim za to, že ušetřili mých sbírek. Co bych si počal, kdybych se měl vrátiti do Evropy bez nich! Tolik jsem se po cestě nafotografoval, a nyní bych neměl přinésti s sebou ani jediného obrázku! Jak bych mohl přijíti na oči ministru vyučování!“

Lze pochopiti radost přírodopiscovu a také uspokojení ostatních cestujících z Gallinetty a Moriche, když našli na lodích všecky cestovní potřeby, nemluvíc o zbraních, jež sesbírali v mýtině. —

Nyní mohly zůstati pirogy v bezpečí při ústí ria Torridy, pod ochranou lodního mužstva. Až nadejde chvíle návratu, aspoň pokud se týče Moriche, Jakub Helloch a Germain Paterne mohou jen vstoupiti na loď a plouti.

Ale o návratu nebylo ještě řeči. Otec Esperante hodlal vzíti s sebou do Santy Juany dceru Juanu, seržanta Martiala, mladého Goma a největší část svých Indiánův. A mohli-liž oba Francouzi odmítnouti pozvání, aby strávili několik dní nebo týdnů v Missii, v domě krajanově?

Svolili milerádi.

„Nelze jinak,“ podotkl Germain Paterne Jakubu Hellochovi. „Jak bychom se mohli vrátiti do Evropy, aniž bychom viděli Santy Juany! Ani bych se neopovážil ukázati se na očích ministru vyučování, a ty, Jakube, také ne.“

„Já také ne, Germaine.“

„Toť se rozumí!“

Toho dne jedli společně ze zásob uložených v pirogách a z těch, jež s sebou přivezli z městečka. Jen seržant Martial nejedl s nimi; ale byl tak šťasten, šťasten, že spatřil opět svého plukovníka, třeba že v rouše Otce Esperantea. Zdravý vzduch Santy Juany zotaví ho za několik dní, o tom nepochyboval.

Netřeba podotýkati, že Jakub Helloch a Jana musili vypravovati plukovníkovi dopodrobna všecky příběhy vykonané cesty. Naslouchal, pozoroval, tušil bezpochyby city, jež vřely v srdci Jakuba Hellocha, a hřížil se v myšlenky. Jaké nové povinnosti uloží mu tento nový stav věcí?

Rozumí se samo sebou, že dívka oblékla se již toho dne v oděv svého pohlaví, který byl pečlivě uschován ve vaku uloženém pod přístřeškem Gallinetty.

A Germain Paterne prohlásil příteli:

„Sličná jako hoch! Sličná jako dívka. Opravdu, nerozumím tomu naprosto.“

Nazítří Otec Esperante, jeho hosté a Guaharibové opustili tábor na homoli Maunoirově rozloučivše se s Parchalem a Valdezem, kteří raději zůstali na stráži u svých pirog. S koňmi a vozíky bylo lze cestu vykonati beze všech obtíží lesy a savanami.

Tentokráte nevolili cestu ku pramenům orinockým, kterou šli dříve. Nejkratší cesta vedla podél pravého břehu ria, kterou šel dříve Jakub Helloch veden jsa mladým Indiánem. A pochod byl tak rázný, že dorazili do poledne ku brodu Frascaeskému.

Nikde nebylo ani památky po Quivech, nyní rozprášených, a nebylo se jich již co báti.

Tam odpočinuli na krátko, a protože jízda na vozíku příliš seržanta Martiala neunavovala, dali se na další pochod k Santě Juaně.

Vzdálenost od brodu k městečku bylo lze projíti za několik hodin; odpoledne došli do Missie.

Z uvítání, jakého se dostalo Otci Esperanteovi při návratu, seznal Jakub Helloch a jeho společníci, jak jest milován svými věrnými Indiány.

Dva pokoje byly upraveny v domě Otce Esperantea Janě Kermorové a seržantu Martialovi, dva jiné byly zařízeny Jakubu Hellochovi a Germainu Paternovi v domě sousedním, kde jim byl hostitelem bratr Angelos.

Nazítří svolával kostelní zvon celé městečko k bohoslužbám na poděkování Bohu. Jakými city vřela duše dívčina, když viděla při mši svaté otce poprvé u oltáře. A jakou teprve radost byl by měl seržant Martial, kdyby byl mohl býti přítomen službám Božím konaným jeho plukovníkem!

Není třeba vyprávěti dopodrobna dni prožité v Missii Santy Juany. Stačí, povíme-li, že raněný uzdravoval se vůčihledě. Koncem téhodne dostal dovolení usednouti do stínu palem v pohodlném křesle z jelení kůže.

Plukovník Kermor a jeho dcera rozmlouvali spolu mnoho a mnoho o minulosti. Tu zvěděla Jana, kterak otec ztrativ ženu i dítky chtěl zasvětiti všechen svůj život tomuto dílu apoštolskému. Mohl-liž je nyní opustiti a zanechati nedokonáno? Nikoli, o tom nebylo pochyby. Jana zůstane s ním a věnuje mu celý svůj život.

Po rozmluvách těchto konaly se rozmluvy mezi Otcem Esperantem a seržantem Martialem.

Missionář děkoval starému vojáku za vše, co učinil pro jeho dceru. Děkoval mu za to, že se uvolil podstoupiti cestu. Potom se ho vyptával na Jakuba Hellocha. Ptal se ho, nepozoroval-li oba, Janu a jej.

„Což naplat, pane plukovníku, dělal jsem, co jsem mohl. Byl to Jan, bretoňský hoch, synovec cestující se strýcem do této země divochův. Jakub Helloch a naše drahá Jana setkali se na cestě. Dělal jsem, co jsem mohl, abych tomu zabránil, nepodařilo se mi to. Ďas do toho vlezl…“

„Nikoli, Bůh to řídil, milý příteli,“ odpověděl Otec Esperante.

Zatím čas ubíhal, a věci zůstávaly při starém. Proč pak váhal Jakub Helloch promluviti? Mýlil se snad? Nikoli, ani ve vlastních citech, ani v těch, jež vzbudil v srdci Jany Kermorové. Ale ze šetrnosti, jež mu byla jen ke cti, mlčel. Zdálo se mu, že by se tím hlásil o odměnu za prokázané služby.

Ale Germain Paterne právě vhod pohnul celou věcí a řekl jednoho dne příteli:

„Kdy se vydáme ne cestu?“

„Kdy chceš, Germaine.“

„Dobrá. Jenom že až budu já chtíti, nebudeš chtíti ty.“

„Proč?“

„Protože bude slečna Kermorova nevěstou.“

„Nevěstou!“

„Ano, chci požádati za její ruku.“

„Chceš…“ vzkřikl Jakub.

„Ovšem že nikoli pro sebe, nýbrž pro tebe.“

A učinil, jak řekl, nedbaje námitek, jež pokládal za bezvýznamné.

Jakub Helloch a Jana Kermorova objevili se před missionářem u přítomnosti Germaina Paterna a seržanta Martiala. A na otázku otcovu odpovídala dívka hlasem chvějícím se mocným vzrušením:

„Jakube, jsem hotova státi se vaší chotí; celý můj život nepostačí, abych vám projevila vděčnost…“

„Jano, drahá Jano,“ odpovídal Jakub Helloch, „miluji vás, ano, miluji vás…“

„Nemluv nic víc, milý příteli!“ zvolal Germain Paterne. „Neřekl bys již nic vhodnějšího.“

A plukovník Kermor přivinul k sobě obě děti, jež se spojily na jeho srdci.

Bylo smluveno, že sňatek bude oslaven za čtrnácte dní v Santě Juaně. Oddav je jakožto civilní představený Missie dá Otec Esperante novomanželům svatební požehnání, jež bude zároveň požehnáním oteckým. Jakub Helloch, jenž neměl k nikomu závazků a jehožto rodinu plukovník Kermor kdysi znal, nečekal dlouho na souhlas otcův. Jeho jmění a jmění Janino svěřené seržantu Martialovi zabezpečovalo jim úplný dostatek. Za několik neděl po svatbě pak vydají se na cestu, a to přes Havanu, aby tam navštívili rodinu Erediovu. Potom vrátí se do Evropy, do Francie, do Bretagne, aby tam uspořádali všecky záležitosti, načež vrátí se do Santy Juany, k plukovníku Kermorovi a jeho starému vojínu.

Tak se věci měly, a dne 25. listopadu přede vším obyvatelstvem slavnostně oděným a za přítomnosti Germaina Paterna a seržanta Martiala, jakožto svědků, oddal otec po občansku i církevně dceru Janu s Jakubem Hellochem.

Byl to dojemný obřad, a není divu, že vzbudil hluboké pohnutí, které se jevilo výrazem neskonalé radosti dobrých Guaharibův.

Uplynul téměř měsíc, a Germainu Paternovi se zdálo, že by již byl nejvyšší čas složiti účty z vědeckého poslání, které jeho příteli a jemu ministr vyučování uložil. Jak vidíme, byl to vždycky ministr, kterého nastrčil.

„Již?“ řekl Jakub Helloch.

Není divu, nepočítal dní. Byl příliš šťasten, aby se mohl věnovati takovémuto všednímu počítání!

„Ano, již!“ odvětil Germain Paterne. „Jeho Excellence bude se již dojista domnívati, že nás pohltili venezuelští jaguáři, nebo docela že jsme dokonali svou vědeckou karriéru v žaludku Caraibův.“

Ve shodě s Otcem Esperantem byl odchod z Missie stanoven na 22. prosince.

Plukovník Kermor hleděl se srdcem stísněným vstříc chvíli, jež ho měla odloučiti od dcery, ačkoli se mu měla vrátiti za několik měsíců. Ovšem měla se cesta tato konati za podmínek daleko příznivějších, a paní Hellochové nehrozila již taková nebezpečenství jako Janě Kermorové. Plavba po proudu řeky půjde rychle k Ciudad Bolivaru. S pány Miguelem, Felipem a Varinasem nejspíše nepoplují, protože asi již budou ze San Fernanda.

Ale za pět neděl doplují pirogy Caicary, kde vstoupí cestující na parník ku plavbě po dolejším Orinoku. V příčině návratu do Santy Juany bylo lze spolehnouti na Jakuba Hellocha, že se vykoná co nejrychleji a nejbezpečněji.

„A pak, pane plukovníku,“ podotkl seržant Martial, „naše Jana má znamenitého chotě k ochraně, a ten jest lepší než chudák starý voják, starý osel, který ji nedovedl zachrániti ani z vln orinockých, ani od lásky Jakuba Hellocha!“