ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O páté hodině se družina probudila.

První, kdo vstal, byl Jan. Zatím co přecházel po břehu ria, seržant Martial, Germain Paterne a mladý Indián ještě spali jsouce ukryti pod přikryvkami a klobouky majíce na očích.

Lodník, jenž byl na stráži na pokraji nábřeží, přišel k Jakubu Hellochovi a Valdezovi a zpravil je o všem, co byl spozoroval se svého stanoviště. Zpráva jeho potvrzovala, co řekl Valdez. Také on poznal Jorresa v muži, jenž obcházel po břehu Torridy.

Jakub Helloch požádal jich především důtklivě, aby nic neříkali. Nebyloť potřebí stavěti ostatním na oči nebezpečenství, jaké jim hrozilo z neblahé té situace. Bylo dosti na tom, že situace tato byla jim známa, a na nich bylo, aby učinili opatření, jakých vyžadovala bezpečnost celé družiny.

Po výměně úvah a důvodů pro i proti bylo rozhodnuto, aby se hlouček cestujících bral dále k Missii Santa-Juanské. Nezbývalo také nic jiného; obstupoval-li je Alfaniz a chystal-li se k útoku na Jakuba Hellocha a jeho druhy, musilo dojíti k tomuto útoku za pochodu vpřed stejně jako za ústupu vzad. Ovšem kdyby se vrátili k Orinoku, byli by chráněni riem Torridou, ač-li ho nebylo lze překročiti proti proudu. V tomto případě nezabránilo by Quivům nic dostati se až do tábora na homoli Maunoirově, a posila, které by jim bylo poskytlo mužstvo pirog, nebyla by postačila, aby odrazila útok.

Naproti tomu další cesta k Santě Juaně měla pro ně jisté výhody. Především mohou spoléhati na ochranu ria Torridy, pokud ho nelze přebroditi, ve kteréžto příčině bude nejlépe obrátiti se s dotazem na Goma. Kromě toho znamenala tato cesta přibližovati se cíli, ano snad dojíti ho, a pak by se již nemusili ničeho báti v Missii Santy Juany, jejížto obyvatelstvo čítalo několik set Guaharibů, Indiánů to, z nichž oddanost a obětavost jediného missionáře udělala lidi. Santa Juana měla jim poskytnouti bezpečného útočiště proti všem úkladům Alfanizovým.

Záleželo tedy velice na tom, aby došli Missie co nejdříve a aby se vším úsilím se vynasnažili dospěti tam do nejbližší noci.

Jakub Helloch vrátil se do tábora, aby zařídil vše k bezodkladnému odchodu.

„Všichni ještě spí, pane Hellochu,“ řekla dívka, přicházejíc mu v ústrety.

„Vy jste vstala nejdříve, jak viděti, slečno Jano,“ odvětil Jakub Helloch. „Vzbudím je a vydáme se hned na cestu.“

„Nepozoroval jste nikde nic podezřelého?“

„Ne… ne… nic… ale pospěšme… Přemýšlel jsem o tom, že, pocestujeme-li rázně, mohli bychom ne-li do večera, aspoň do noci doraziti do Santy Juany.“

„Ah, pane Hellochu, jak bych si již přála býti v Missii!“

„Kde jest Gomo?“ otázal se Jakub Helloch.

„Tamto v koutě! Spí tak klidně, ubohý!“

„Rád bych s ním promluvil v nutné záležitosti. Potřebuji od něho nějakého vysvětlení, nežli se vydáme na další cestu.“

„Mohu to učiniti sama?“ nabízela se Jana Kermorová.

A dodala:

„Zdáte se dnes nějak zasmušen, pane Hellochu. Dostal jste snad nějakou nedobrou zprávu?“

„Nikoli…, slečno Jano,… opravdu ne!“

Dívka chtěla naléhati dále, ale rozmyslila se jinak vidouc, že by tím uváděla Jakuba do rozpaků, a přistoupivši ke Gomovi šetrně ho vzbudila.

Seržant Martial se protáhl, zahučel několikráte hlučným „hm!“ a byl ve mžiku na nohou.

S Germainem Paternem nebyla tak snadná práce. Jsa zahrabán pod přikryvkou a hlavu maje opřenu o botanickou torbu podloženou na způsob podušky spal jako plch, zvíře to, které má pověst největšího spáče mezi tvory.

Zatím Valdez dával zavazovati tlumoky, vyňav z nich zbytky večeře od včerejška určené za snídaní. Když mladý Indián procitl, pospíšil s Janem za Jakubem Hellochem ke skalnímu výstupku, na němž byla rozložena mapa. Byla to mapa území mezi sierrou Parimou a horstvem Roraimským prorývaných křivolakým tokem ria.

Gomo uměl čísti a psáti, a mohl podati co nejdůkladnější zprávy o krajině.

„Viděl jsi někdy mapy, jež znázorňují krajinu s moři, pevninou, horami a řekami?“ otázal se ho Jakub Helloch.

„Ano, pane Hellochu. Ukazovali nám je ve škole v Santě Juaně,“ odpověděl mladý Indián.

„Dobře, pohleď tedy na tuto mapu a přemýšlej dobře. Tato veliká řeka narýsovaná obloukem skoro polokruhovým jest Orinoko, které znáš…“

„Které znám a miluji!“

„Ano, jsi hodný hoch, pravý Indián, a miluješ svou krásnou řeku! Nyní pohleď sem na konec řeky, na toto veliké pohoří! V něm řeka vzniká.“

„Jest to sierra Parima, pane Hellochu, vím. Tu jsou raudaly, kterými jsem často projížděl s otcem.“

„Ano, raudal Salvajuský.“

„A pak jest tu hora…“

„Jest to hora Lessepsova. Ale nemyl se. Tak daleko jsme se nedostali se svými pirogami.“

„Tak daleko ne.“

„Proč se na to všecko vyptáváte Goma, pane Hellochu?“ otázala se Jana.

„Rád bych měl náležitý obraz toku ria Torridy a myslím, že by mi Gomo mohl podati zprávy, jichž potřebuji.“

Dívka popatřila na Jakuba Hellocha pohledem tak tázavým, že sklopil hlavu. Pak mluvil dále:

„Pohleď, Gomo: Zde jest místo, kde jsme zanechali pirogy; zde jest les, v němž stála chýše tvého otce; zde jest ústí ria Torridy.“

„Zde… zde…“ odpovídal mladý Indián klada prst na mapu.

„Ano, zde, Gomo; a nyní dávej pozor. Půjdu po toku ria směrem k Santě Juaně, a ty mne upozorníš, zmýlím-li se.“

Jakub Helloch táhl prstem po mapě zahýbaje k severovýchodu, obešed dříve sierru Parimu v délce asi padesáti kilometrů. Pak udělal tužkou křížek a řekl:

„Zde jest Missie?“

„Ano, zde.“

„A rio Torrida přitéká odtud?“

„Ano, jak naznačeno.“

„Nevzniká však ještě výše?“

„Ovšem že výše, a my jsme se dostali nejednou až za prameny.“

„Santa Juana jest tedy na levém břehu.“

„Na levém břehu.“

„Bude tedy potřebí dostati se přes řeku, neboť jsme na pravém břehu.“

„Bude toho potřebí, pane Hellochu, ale půjde to snadno.“

„Jak to?“

„Výše jest místo, na kterém lze za nízké vody řeku přejíti po skalinách; jest to brod zvaný brodem Frascaesským.“

„Znáš ten brod?“

„Ano, pane Hellochu; do poledne k němu dorazíme.“

Odpovědi mladého Indiána byly velmi přesné, pokud se týkalo přechodu přes řeku; znalť jej dobře a sám ho nejednou použil.

Zpráva tato znepokojila Jakuba Hellocha velice. Mohli-li naši cestující přejíti brodem na levý břeh ria Torridy, mohli se jím také Quivové dostati na pravý břeh. Jakub Helloch a jeho druhové nebyli by již chráněni riem až k Missii.

Tím stávala se situace velice povážlivou. Proto však nebylo příčiny, aby se obraceli nazpět, když bylo tak velice pravděpodobno, že budou napadeni. V Santě Juaně bude družina v bezpečí. A především na tom záleželo, aby se do dvaceti čtyř hodin dostali do Santy Juany.

„Pravíš tedy,“ ptal se naposledy Jakub Helloch, „že můžeme před polednem doraziti ku brodu Frascaesskému?“

„Ano, vydáme-li se bez prodlení na cestu.“

Brod byl vzdálen ještě asi dvanáct kilometrů. Protože však byli odhodláni pospíšiti si co nejvíce, aby do půlnoci došli cíle, mohli doufati, že přejdou řeku ještě před prvním oddechem.

Povel k odchodu byl dán. Všecko bylo připraveno na cestu, lodníci měli na zádech vaky, cestující přikryvky, a Germain Paterne měl na řemeně botanickou torbu; také zbraně byly pohotově.

„Myslíte, pane Hellochu, že dorazíme do Santy Juany za deset hodin?“ ptal se seržant Martial.

„Doufám tak, natáhnete-li pořádně nohy, kterým pak bude lze dopřáti odpočinku.“

„Já vás nezdržím, pane Hellochu. Ale vydrží-li to… on… Jan?“

„Váš synovec, seržante Martiale?“ řekl Germain Paterne. „Ale jděte! Ten nás všecky překoná v chůzi! Jest patrno, že měl dobrou školu! Má po vás vojenské nohy a sokolský krok!“

Gomo patrně až dosud nevěděl, v jakém poměru příbuzenském — ovšem pouze předstíraném — jsou k sobě syn plukovníka Kermora a seržant Martial. Proto pohlednuv na tohoto otázal se:

„Vy jste jeho strýc?“

„Jsem, hochu.“

„Jste tedy bratr jeho otce?“

„Vlastní bratr, a proto jest Jan můj synovec. Rozumíš?“

Hoch sklonil hlavu na znamení, že pochopil.

Bylo zamračeno. Mračna visela nad samou zemí hnána jsouce jihovýchodním větrem, a déšť byl na spadnutí. Za šedavou tou clonou mizel vrchol sierry Parimy, a k jihu bylo viděti homoli Maunoirovu jen mezerami mezi stromy.

Jakub Helloch valně jsa znepokojen pohledl v tu stranu obzoru, odkud vál vítr. První paprsky sluneční, jež zazářily při východu slunce, pohasly, a obloha se hned po té halila rouškou par, jež stoupaly a houstly. Kdyby se spustil prudký liják, jaký není vzácností v jižních savanách, zdržel by je na cestě, a bylo by jim nesnadno doraziti do Santy Juany v ustanovené lhůtě.

Vydali se tedy na pochod po cestě mezi riem Torridou a okrajem neproniknutelného lesa. Šli v tomtéž pořádku jako včera — Valdez a Jakub Helloch byli v čele. Oba pozorovali ještě před odchodem protější břeh. Byl pust. Pusto bylo také v houštinách stromů táhnoucích se v levo. Nikde nebylo viděti živé duše; jen hejna ptáků tam poletovala a vítala východ slunce ohlušujícím zpěvem, do něhož se mísilo vřeštění aluatů.

Všichni se oddávali naději, že budou do půlnoci v Missii. Toho bylo lze dosáhnouti jen usilovným pochodem přerušeným pouze kratičkým oddechem v poledne. Bylo tedy potřebí natahovati pořádně nohy, a všichni činili tak bez reptání. Ježto bylo nebe zakaleno, udržovala se mírná, snesitelná teplota; okolnost tato byla cestujícím přízniva, neboť na pobřeží nebylo nikde ani jedinkého stromu.

Chvílemi obracel se Jakub Helloch, zmítán jsa stále nepokojem, a říkal:

„Postačíte nám, milý Jene? Nejdeme příliš rychle?“

„Nikoli, pane Hellochu,“ zněla odpověď. „Nebojte se ani o mne ani o přítele Goma, jenž má nohy jako mladý jelen.“

„Pane Jene,“ odvětil Gomo, „kdyby bylo potřebí, doběhl bych do večera do Santy Juany.“

„K ďasu! Tos dobrý běhoun!“ zvolal Germain Paterne, jenž neměl takové hbitosti a pohyblivosti v sobě a chvílemi zůstával poněkud pozadu.

A třeba říci, že Jakub Helloch neměl s ním nikterak slitování. Volal ho, pobízel a říkal:

„Germaine, Germaine, nějak se opožďuješ!“

A oslovený odpovídal:

„Vždyť na nějaké hodině nezáleží!“

„Jak pak to víš?“

A protože toho Germain Paterne nevěděl, nezbývalo mu, než uposlechnouti, a také uposlechl.

Jedné chvíle připadla Jakubu Hellochovi na mysl poslední odpověď mladého Indiána. „Do večera,“ tvrdil Gomo, „bych doběhl do Santy Juany.“

Tedy Gomo si troufal za šest nebo sedm hodin doběhnouti do Missie Santa-Juanské. Nebyla-liž to okolnost, jež by jim mohla prospěti?

Jakub Helloch neustávaje v pochodu svěřil se s tím Valdezovi a řekl:

„Ano, za šest nebo sedm hodin mohl by Otec Esperante býti zpraven, že se blížíme k Santě Juaně. Neváhal by nám poslati posily a možno i, že by přišel sám.“

„Ovšem,“ odpověděl Valdez. „Ale pošleme-li hocha napřed, zbavíme se průvodce, a myslím, že se bez něho neobejdeme, protože zná dobře krajinu.“

„Máte pravdu, Valdeze, potřebujeme Goma, a to zejména při přechodu brodem Frascaesským.“

„Tam dojdeme do poledne, a až přebrodíme řeku, uvidíme…“

„Ano, uvidíme, Valdeze! A dost možná, že právě u brodu hrozí nám nebezpečenství.“

A nebylo-liž možno, že nebezpečenství hrozilo Jakubu Hellochovi a společníkům ještě dříve, nežli dojdou brodu? Vypátrav tábor na pravém břehu Torridy mohl přec Jorres jíti levým břehem proti proudu s rotou Alfanizovou. A protože Quivové byli o několik hodin napřed, nebylo nikterak nemožno, že již přešli brod Frascaesský. A snad jdou již nazpět po pravém břehu vstříc naší družině. Byla to domněnka velice pravděpodobná.

Ale již o deváté hodině oznámil Valdez, jenž předešel ostatní na několik set kroků a pak se vrátil, že se cesta zdá úplně bezpečnou. Na protějším břehu nebylo po Quivech také ani památky.

Jakub Helloch myslil, že by zde snad mohli oddechnouti, a otázal se Goma:

„Jak daleko máme ještě ku brodu?“

„Asi dvě hodiny cesty,“ odpověděl mladý Indián, jenž nedovedl odhadnouti vzdálenost jinak než dobou, které bylo potřebí, aby se vzdálenost prošla.

„Oddychněme si,“ řekl Jakub Helloch, „a posnídejme rychle ze zbytku zásob. Není třeba rozdělávati oheň.“

Byli by se tím prozradili — ale Jakub Helloch neuvedl tohoto důvodu.

„Pospěšme si, přátelé, pospěšme,“ pobízel, „oddech nesmí trvati déle než čtvrt hodiny.“

Dívka rozuměla mu až příliš dobře. Jakub Helloch zmítal se nepokojem, jehožto příčin neznala. Věděla ovšem, že Quivové se potulují územím, věděla, že Jorres zmizel, ale nemohla se domysliti, že by Španěl byl plul po Orinoku na Gallinettě jen za tím účelem, aby se setkal s Alfanizem, a také nemohla tušiti, že mezi ním a uprchlíkem cayenneským jsou dávné styky. Častokráte chtěla již zvolati:

„Co se děje, pane Hellochu?“

Ale opanovala se spoléhajíc na intelligenci Jakuba Hellocha, na jeho odvahu, na jeho oddanost a touhu dostati se co nejdříve k cíli. Snídaní bylo odbyto co nejrychleji. Germain Paterne by byl rád ještě chvíli poseděl, ale vida nezbytí opouštěl snídaní s těžkým srdcem a lehkým žaludkem.

V devět hodin patnáct minut byly vaky zavázány a naloženy na záda, a cestující vydali se stejným pořádkem na cestu.

Jestliže na pravém břehu ria Tarridy táhl se les bez přerušení, poskytoval levý břeh zcela jiný pohled. Stromy jevily se tu jen ve skupinách roztroušených po llanech porostlých hustou travou, kterou také byly pokryty svahy sierry téměř až k vrcholům.

Protější břeh byl velice nízký a snižoval se téměř až k hladině ria. Bylo tedy lze prozkoumati zrakem rozsáhlé lány savan, kterých nezastírala již hustá rouška stromová. Dříve měli sierru na severovýchod, od včerejška ji měli na jih.

Jakub Helloch a Valdez pozorovali úzkostlivě druhý břeh nepouštějíce ovšem se zřetele ani toho, po němž šli.

Pořád ještě nikde nic podezřelého.

Snad čekali Quivové na cestující u brodu Frascaesského?

Kolem hodiny s poledne upozornil Gomo na záhyb ria vzdálený na několik set kroků, jenž směřuje k východu a ztrácí se ve spoustách holých skal.

„Tamhle jest to,“ řekl.

„Tamto!“ odvětil Jakub Helloch a pokynul ostatním, aby stanuli.

A přiblíživ se, aby ohledal tok ria Torridy, zjistil, že řečiště její jest zaneseno spoustami kamení a písku, jimiž prodíraly se jen úzké proužky vody, jež bylo snadno lze překročiti.

„Přejete si, abych šel napřed a prozkoumal začátek brodu?“ nabídl se Valdez Jakubu Hellochovi.

„Jděte, Valdeze, ale z opatrnosti nepouštějte se na druhou stranu a vraťte se hned, jakmile zjistíte, jest-li cesta volná.“

Valdez odešel, a za několik minut zmizel jim s očí v záhybu Torridy.

Jakub Helloch, Jan, seržant Martial, Gomo a oba nosiči čekali stojíce u pobřeží těsně vedle sebe. Germain Paterne se posadil.

Jakkoli se Jakub Helloch vždy ovládal, nedovedl nyní utajiti obav, jež ho tísnily.

Gomo se otázal:

„Proč pak nejdeme dále?“

„Ano, proč nejdeme,“ řekl Jan, „a proč šel Valdez napřed?“

Jakub Helloch neodpověděl. Odtrhl se od ostatních a popošel několik kroků k riu nemoha se již dočkati, aby mohl pozorovati z blízka levý břeh.

Uplynulo pět minut, tak dlouhých jako pět hodin.

Jana pospíšila za Jakubem Hellochem a tázala se ho, snažíc se vyčísti mu odpověď ze zraků:

„Proč pak se Valdez nevrací?“

„Vrátí se zajisté co nevidět,“ odpověděl krátce Jakub Helloch.

Uplynulo pět minut, pak nových pět. Nikdo ani nehlesl.

Valdez měl dosti času na cestu tam i nazpět, ale nepřicházel.

Ale neslyšeli přece žádného výkřiku ani žádného jiného poplašného znamení.

Jakub Helloch překonal se ještě tak, že vyčkal dalších pět minut.

Bylo jisto, že jim nebezpečenství hrozí stejně, půjdou-li ku brodu Frascaeskému, či zůstanou-li tu dále nebo obrátí-li se nazpět. Chystá-li se útok na ně, bude proveden ať tu či tam.

„Pojďme!“ řekl posléze Jakub Helloch.

Postavil se v čelo a ostatní šli za ním, netážíce se ho na nic. Ušedše pobřežím asi tři sta kroků došli k ohybu ria Torridy. Zde bylo nutno sestoupiti ku brodu Frascaesskému.

Mladý Indián pospíšil asi pět kroků napřed a spustil se až k prvním skalinám omývaným proudem řeky.

Pojednou zavzněl strašlivý řev na levém břehu řeky, kam se Jakub Helloch a jeho společníci hodlali dostati.

Na sto Quivů sbíhalo se se všech stran, vrhali se do brodu, máchali zbraněmi a vyráželi ze sebe hrozivé výkřiky.

Jakub Helloch neměl kdy brániti se ručnicí. A co by byla zmohla jeho puška a pušky Germaina Paternea a seržanta Martiala? Co by byly svedly revolvery lodníků proti stu lidí, kteří obléhali a zavírali brod Frascaesský?

Jakub Helloch a jeho společníci byli mžikem obklíčeni, a nebylo jim nikterak lze brániti se proti útočníkům.

V tom objevil se Valdez uprostřed hulákající tlupy Quivů.

„Valdeze!“ zvolal Jakub Helloch.

„Ti lotři mne polapili jako v doupěti,“ odvětil vlastník Gallinetty.

„A kdo jsou ti lidé?“ optal se Germain Paterne.

„Jest to rota Quivů,“ odpovídal Valdez.

„A jejich náčelník!“ ozval se hrozivý hlas.

Na břehu stál vzpřímen muž mající po boku tři jiné, kteří nebyli plemene indiánského.

„Jorres!“ zvolal Jakub Helloch.

„Nazývejte mne pravým jménem: Alfaniz!“

„Alfaniz!“ opakoval seržant Martial.

A pohled jeho, stejně jako pohled Jakuba Hellocha, spočinul s výrazem neskonalé úzkosti na dceři plukovníka Kermora.

— — — — — —

Jorres byl vskutku oním Alfanizem, jenž uprchl s galejí cayenneských s třemi jinými zločinci, svými spoluvinníky.

Španěl tento postavil se v čelo loupeživých Quivů po smrti jejich náčelníka, Mety Serrapie, zabitého ve srážce s venezuelským vojskem.

Před pěti měsíci, jak se pamatujeme, pojali tito Quivové plán, že se vrátí do území na západ od Orinoka, odkud byli vypuzeni vojskem kolumbijským. Ale dříve než opustili hornaté kraje roraimské, jejich nový náčelník umínil si prohlédnouti končiny na této straně řeky. Opustil proto svou rotu a pustil se po llanech až do San Fernanda nad Atabapem, a šel také ranchem Caridským; právem tedy tvrdil pan Manuel Assomption, že ho tam viděl. V San Fernandu pak čekal na příležitost vrátiti se ku pramenům orinockým, právě když pirogy Gallinetta a Moriche chystaly se na cestu do Missie Santa-Juanské.

Alfaniz, známý jediné pode jménem Jorres, předstíraje, že si přeje odebrati se do Missie, nabídl své služby vlastníku Gallinetty, jenž doplňoval počet svého mužstva; nabídka jeho byla, jak víme, přijata na neštěstí těch, kteří se odvažovali cesty k hornímu toku řeky.

Alfaniz viděl, že takto nejen se dostane ke Quivům, ale že také ukojí svou nenávist k plukovníku Kermorovi a vykoná pomstu, kterou mu přísahal.

Zvědělť, že hoch jenž plul na Gallinettě v průvodu seržanta Martiala, pátrá po zmizelém otci, jehožto svědectví před porotním soudem departementu Loire-Inférieure bylo příčinou, že byl odsouzen k doživotním nuceným pracím a poslán na galeje cayenneské.

Nenaskytovala-liž se mu nyní jako nikdy jindy neočekávaná příležitost zmocniti se hocha, a snad i plukovníka samotného, najde-li jeho stopu v Missii Santa-Juanské, a pomstiti se na synovi, nebude-li moci pomstiti se na otci?

Ostatek jest znám. Setkav se s jedním ze svých spoluvinníků téže noci, kdy vystoupil na břeh v sitiu Yanamském, uprchl Alfaniz, když pirogy přistaly u homole Maunoirovy. A zavraždiv Indiána, jenž mu nechtěl ukázati cestu, šel proti proudu ria Torridy, přešel rio brodem Frascaesským a sešel se s rotou Quivů.

Nyní, kdy měl Jakuba Hellocha a jeho společníky ve své moci, hodlal se bídák tento zmocniti pirog zakotvených na Orinoku.

Syn, vlastně dcera plukovníka Kermora byla v jeho rukou.