ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak uplynulo několik dní v rozmanitých dobrodružstvích. Dětem se líbilo v loupežnickém sídle uprostřed hlubokého lesa, neboť tolik vyražení nikdy neužily. Leč Edudanta a Francimora trápilo těžké myšlení, co asi tomu řeknou rodiče, že se jim děti ztratily, a že budou mít velké starosti, zdali se jim něco zlého nepřihodilo.

Rozhodli se tedy oba bratři, že poděkují pánům loupežníkům, zejména slavnému vůdci Celerinimu z Papadocie, za pohostinství a že časně ráno, dřív než vyjde slunce, se vydají na cestu k domovu.

Předstoupili tedy před věhlasného vůdce a Edudant takto počal: „Skvostný generále! Již přiblížil se den, kdy nám jest odcestovati a vám adié dáti. Mějte se tu nádherně a my nezapomeneme na vaši dobrotu, ale pohlednici vám pošleme.“

Velký vůdce Celerini z Papadocie vyslechl tuto řeč a pustě se zachechtal: „Bláhově hovoříte, pane! Domníváte se, že Celerini propustí kořist z rukou svých? Ó pošetilá jest mluva vaše! Já jsem se takto ustanovil: Vy i váš bratr zůstanete zde, abyste za náš tým na zeleném trávníku vybojovali mnohé vítězství. Byl bych bídný pes, kdybych z rukou svých pustil tak zkušené borce a internacionály. A co se týče školních dítek, toto jest vůle má: Veškerá školní mládež, kterou příznivý osud dal do mé moci, zůstane zde, až rodiče neb jejich zástupci pošlou bohaté výkupné. Nestane-li se tak do ustanovené lhůty, pak všechny děti bídnou smrtí z tohoto světa sejdou.“

Tak pravil vůdce loupežníků a zpupně hleděl na oba bratry, pohrávaje si jilcem svého meče.

Toto zrádné jednání rozhněvalo bratry a Francimor prudce se obořil na vůdce loupežníků: „Ó bídná stvůro! Takto hodláš porušiti svaté právo pohostinství? Poznávám tvou pravou tvář, černý ďáble!“

Vůdce loupežníků, uslyšev tato odvážná slova, vyskočil jakoby bodnut sršánem a zařval: „Co se to opovažuješ, cháme bídný! Ha, bídníci! Budete pykati za to, že jste se opovážili vmetnout tato drzá slova ve tvář Celeriniho z Papadocie, jehož slavné jméno budí hrůzu v celém širém kraji. Holá, zbrojnoši!“

Na toto zavolání vniklo do komnaty několik oděnců. Zastavili se u dveří, zkřížili ruce na prsou, hotovi vyslechnouti rozkazy svého vůdce.

Vůdce loupežníků ukázal na oba bratry a pravil: „Tyto dva povstalce uvrhnete do vězení, hlubokého pět sáhů a osm coulů. Do temného vězení, kam paprsek sluneční nepronikne, a tam je budete krmiti ranami a napájeti urážkami. Tam budou úpěti čtyřicet osm dní a tolikéž nocí a po uplynutí této lhůty skončí život svůj v nejhroznějších mukách, aby všem bylo zjevno, že nelze beztrestně urážeti slavného vůdce Celeriniho z Papadocie. Chopte se jich!“

Zbrojnoši přiskočili k bratrům Edudantovi a Francimorovi, spoutali je železnými řetězy a na nohy jim připjali olověnou kouli, padesát kilogramů těžkou.

Nato je vedli dlouhou temnou chodbou, na jejímž konci se zastavili, a jeden z nich stiskl tajný knoflík. Otevřely se padací dveře, které tvořily vchod do vězení pět sáhů a osm coulů hlubokého. Do tohoto vězení strčili zajatce, potom se pustě zachechtali a dveře uzavřeli.

Bratři se octli ve smrdutém vězení, kde vládla temnota a zoufalství. Usedli na lože utvořené z přehršlí shnilé slámy a oddali se těžkým myšlenkám.

Byli sice vycvičeni v kouzelnickém umění, ale neznali taková slova, která lámou okovy a otvírají dveře žaláře. A tak viděli, že jsou ztraceni, a hleděli smutně vstříc svému osudu.

Tak strávili celou noc v trudném rozjímání a nevěděli ani, že se přiblížil nový den, neboť do této díry nepronikalo světlo sluneční. Již se zdálo, že se vzdali veškeré naděje, když tu Francimor si vzpomněl na krále trpaslíků, který je za skvělou hru na zeleném trávníku vyznamenal Řádem muchomůrky a střevlíka a slíbil jim svou milostivou pomoc v každém případě.

A Francimor zvolal velkým hlasem: „Králi Šišlimáku Bohabojný!“

Ajta! Hluboká temnota se roztrhla a v bílém světle se zjevila maličká postavička krále trpaslíků. Byl oděn ve zlatý stejnokroj, jeho prsa byla pokryta řády, po boku se mu houpal kord a z čáky mu vlál bílý chvost.

Král se otázal: „Čeho žádáte?“

A bratři vztáhli k němu ruce, jež byly obtíženy železnými okovy, a zvolali: „Ve svém trápení o pomoc tě vzýváme!“

Král pak děl: „Slíbil jsem vám pomoc v každé případnosti a slibu svému dostojím.“

Svlékl bílou rukavičku a pokynul rukou. A aj! vězení se naplnilo maličkými postavami trpaslíků, z nichž každý držel v ruce rozžatou svítilničku.

Král podruhé kynul rukou a několik trpaslíků přistoupilo k vězňům a zbavilo je pout.

Král potřetí kynul rukou a dveře žaláře se otevřely. Potom všichni tichounce vycházeli z toho smrdutého brlohu.

Bratři chtěli králi i jeho poddaným poděkovat za zachránění — koukají, otáčejí se na všecky strany, ale trpaslíků nebylo. Zmizeli tak tajuplně, jako se objevili.

Ačkoli již nastávalo pomalu jitro, přece loupežníci byli ponořeni do hlubokého spánku. Večer předtím hýřili a zpili se do němoty opojným vínem. I stráž, která měla hlídati oba vězně, se opila a chrápala na podlaze.

Loupežníci spali, ale kdo nemohl po celou noc oka zamhouřit, to byla školní mládež. Nešlechetný Celerini kázal děti pevně uzavřít do železných klecí jako nějakou zvěř. V těchto klecích bylo dětem přebývati a děti plakaly obávajíce se, aby jim zlí loupežníci neublížili.

Otevříti klece a osvoboditi dítky bylo dílem okamžiku. Osvobozená školní mládež radostně objímala Edudanta a Francimora.

Edudant jim kázal, aby ukrotily svou radost a činily, co jim bude přikázáno. Nabádal k tichu obávaje se, aby se loupežníci nevzbudili.

V domě, který se nazýval Loupežnická beseda, byla rozsáhlá skladiště, kde lupiči shromažďovali odcizené zboží. K těmto skladištím vedl Edudant s Francimorem školní mládež.

Obratný Francimor otevřel těžké, železem pobité dveře jednoho skladiště. Tam stálo neméně než padesát nových motocyklů a každý ten stroj byl opatřen pobočnou korbou pro pasažéra. Edudant kázal dětem, aby se zmocnily strojů a v tichosti je vyvedly před dům. To se také stalo. Když pak se Francimor přesvědčil, že sajdkáry jsou opatřeny benzínem, tu Edudant rozkázal, aby se nasedalo.

Chlapci usedli na motocykly a ke každému chlapci usedla do korby jedna dívka.

Edudant seřadil jezdce, přesvědčil se, že je všecko připraveno, a pak dal znamení ke startu. Motocykly zahrčely a vyrazily do tmavé noci.