ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Veliká radost zavládla na dvoře královském, v hlavním městě Ujjahalu i v celé říši nad uzdravením panovníkovým. Edudant se těšil pro svoje lékařské umění velikým poctám. Král pořád chodil za ním a říkal: „Veliký jste učenec, doktore Edudante. V celém světě není nad vás.“

Edudant skromně odmítal tuto chválu a jen varoval krále, aby se už nikdy neoddával lidožroutství, chce-li si zachovat zdraví. Král svatosvatě přísahal, že se už nikdy lidského masa nedotkne.

Panovník nabízel Edudantovi hodnost generálskou, avšak Edudant odmítal všecky pocty a hodnosti, řka, že musí domů, protože matka bude míti o něho i o Francimora velkou starost.

Avšak král děl: „Slíbil jsem tomu, kdo mne uzdraví, velkou odměnu. Učený doktore, máte míti moji milovanou dceru princeznu Etamínku za manželku a s ní dostanete věnem půl království. Váš mladší bratr, ušlechtilý pan Francimor, obdrží za manželku druhou moji dceru, princeznu Šifónku, a bude velitelem veškerého mého vojska prohlášen.“

Edudant klesl na kolena a pravil: „Vaše královská Okázalosti, vznešený panovníku! Nejsme hodni této pocty. Musím oznámiti, že já ani můj bratr se nemůžeme ještě ženiti, protože musíme chodit do školy. Podle zákonů naší země musíme nejprve učiniti zadost své školní povinnosti a pak teprve můžeme pomýšleti na sňatek manželský.“

Než král zakoulel očima a zamručel hněvivě: „Učinil jsem slavný slib, že vás učiním šťastnými. Královské slovo nesmí být porušeno. Jestliže se odvážíte mému úmyslu odporovati, pak běda vám! Do nejtemnějšího vězení vás dám uvrhnouti a tam budete úpět tak dlouho, až prohlásíte, že chcete být šťastni. Tak jsem řekl!“

Nato pokynem ruky oba bratry propustil.

Zasnoubení Edudanta a Francimora s princeznami královskými Etamínkou a Šifónkou bylo veřejně vyhlášeno. Po celé říši hlaholily zvony, hudba hrála a lid se radoval, že bude slavná svatba v domě královském.

Oba ženichové museli většinu dne tráviti ve společnosti svých snoubenek a jejich matky. Královna velebila své dcery a jejich vychování. Etamínka, pravila, vyzná se v jazyce francouzském a dovede na klavír zahráti různé kousky pro poslech. Šifónka naproti tomu je spíše domácí povahy a je dobrá hospodyňka. Absolvovala s výtečným prospěchem kurs šití a kuchařský.

Když konečně večer směli oba bratři opustit své snoubenky, tu velmi žalovali na svůj osud. Nevěsty se jim nelíbily. Obě byly takové zubaté po tatíčkovi.

„Člověk nikdy neví“ pravil Edudant, jednoho dne dostanou chuť a snědí nás. Co si potom na nich vezmeme?“

„Něco se musí vymyslit, to je marné,“ děl Francimor zamyšleně.

Zatím čas plynul a celá říše se připravovala ke svatbě. V královském paláci hrčely šicí stroje. Několik švadlen bylo zaměstnáno zhotovováním výbavy pro obě nevěsty.

A oba bratři se svými nevěstami chodili po návštěvách, aby se představili v nejváženějších rodinách města.

Nejvíce se těšil na svatbu sám král.

„To se zase jednou řádně najím,“ liboval si, „hostina musí být velkolepá. Musím se odškodnit za to utrpení. Beztoho jsem kolik dní nejedl.“

Chodil každého dne do kuchyně, aby se poradil s kuchaři. Procházel se po kuchyni, koukal se pod pokličky a ochutnával pokrmy. Při jedné příležitosti spatřil školní mládež, která si na dvoře hrála s míčem.

„Jaké jsou to děti?“ zeptal se stráže.

Vysvětlili mu, že ty děti patří k družině Edudanta a Francimora.

Král si dal děti zavolat, každé ohmatal a ke každému si čichl.

„Hm…,“ řekl si, „dětské maso — náramná pochoutka. Jemné, delikátní… hm… A je moc zdravé, to říkají všichni lékaři. Nezůstává ležet v žaludku. Jenom tento… jsou moc hubené. Nic na nich není. To je proto, že pořád běhají. Musejí se zavřít do posady a pořádně krmit. Svatba se bude konat za čtrnáct dní, do té doby musejí být vykrmené.“

Podle královského rozkazu schytali služebníci školní mládež a zavřeli ji do posad.

Král uspokojen odebral se do svých komnat. Usedl na pohovku a přemítal o různých pokrmech a jejich úpravě.

Vtom vstoupil komorník Cerdaleofron a oznámil králi, že pánové Edudant a Francimor si přejí s ním mluvit.

„Nechť vstoupí,“ řekl král milostivě.

Edudant a Francimor vstoupili do komnaty a hluboce se králi uklonili.

„Čeho si přejete, chlapci?“ otázal se král v dobré náladě.

„Vznešený panovníku,“ počal Edudant, „právě jsme se dověděli, že naše družina byla na váš rozkaz zavřena do posad.“

„A my nevíme, za jakým účelem se tak stalo,“ doplnil Francimor.

„Tak bychom prosili,“ navázal řeč Edudant, „abyste ty dítky milostivě ráčil propustit…“

„A to ne!“ pravil král, „já je nepustím. To bych byl blázen! Z těch dětí bude vzácná pochoutka k svatební hostině.“

Edudant popuzen upozornil krále na jeho slavný slib, že už nikdy nebude pojídati lidské maso. Ale se zlou se potázal. Král se hrozně rozzlobil a chtěl dát Edudanta za jeho smělá slova popraviti. Avšak královna přispěchala, aby krále upokojila. Obávala se, že by takovým způsobem byla svatba pokažena a její dcera přišla o ženicha.

Král si dal říci, jenom pohrozil Edudantovi prstem a pravil: „Ať už nikdy neuslyším od tebe takové řeči! Mohlo by tě to mrzet!“