ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pyšná loď „Princezna Bessie“ plula majestátně po modrém moři, směřujíc k neviditelnému přístavu. Děti stály na palubě, opřeny o zábradlí, a pozorovaly, kterak se vlny čeří, a dívaly se na ryby, které sledovaly loď a čekaly, až z paluby spadne kousek pokrmu. Bílí rackové tančili kolem stěžňů a rozpustile dováděli. Edudant seděl opodál a pořád myslel na svého bratra Francimora, kde asi nyní přebývá a jaký je jeho osud. Nepozoroval, že mezi dětmi chyběl Vojtěch Šimandl ze čtvrté B.

Kde byl Vojtěch Šimandl? Tento žák nevydržel s ostatními dětmi dívat se na moře. Pořád mu něco vrtalo v hlavě a nedalo mu to posedět. Chodil za námořníky a pozoroval, jak obsluhují plachtoví, přihlížel k práci kormidelníkově, připojil se k hloučku námořníků, kteří čistili palubu. Sestoupil do lodní kuchyně, kde kuchař připravoval oběd. Snažil se zapřísti s námořníky řeč. Rád by se zeptal, co je obsaženo v tajemné skříňce a co značí záhadný nápis, který je vyryt do víka skříňky.

Avšak námořníci se zasmušile oddávali své práci a na otázky žáka Vojtěcha Šimandla nedávali odpovědi.

Žák Vojtěch vyčíhal chvíli, kdy pozornost všech cestujících byla odvrácena jinam, a pak se vplížil do podpalubí. Temná skříňka naléhavě přitahovala jeho pozornost.

V mdlém světle planoucích voskovic ji vzal do ruky a prohlížel, obraceje ji na všecky strany. Přece však neodvážil se ji otevříti, pamětliv jsa varování kapitánova.

Chtěl již zase odejíti, když tu uslyšel tenounký hlásek, který děl: „Otevři! Otevři!“

Vojtěch Šimandl se díval kolem dokola, ale nikoho nespatřil. Domníval se, že se mu to jen tak zdálo, a učinil několik kroků ke dveřím podpalubí.

A zase slyší tenounký hlásek: „Otevři, otevři!“

Šimandl se podíval směrem, odkud hlas vycházel, a tu spatřil něco, co ho velmi polekalo.

Víko jedné rakve se nadzdvihlo a z rakve vykukovala hlava šeredného kostlivce. Hlava pohybovala čelistmi a ze zubatých úst vycházel hlas, který nabádal Šimandla, aby otevřel skříňku.

„Neboj se a otevři skříňku!“ lákal kostlivec.

Šimandl se chtěl dát na útěk, ale kostlivec ho zadržel slovy: „Nebuď hloupý, já ti nemohu nic udělat, protože jsem mrtvý. Otevři skříňku!“

„Je to zakázáno,“ zdráhal se Šimandl.

„Já ti to dovoluji,“ odvětil kostlivec, „otevři skříňku a uvidíš, jaká to bude legrace.“

Šimandl neodolal. Přistoupil ke skříňce a nadzdvihl víko.

A hle! Ze skříňky vycházel tenký pramének páry.

Pára se vinula podpalubím a pomalu se drala okénkem ven. A venku stoupala k nebesům, kde na čisté modré obloze utvořila šedý mráček.

Kapitán Mrtvý Bill zahlédl onen mráček a nedůvěřivě se jal jej pozorovat svým lodním dalekohledem.

Ze skříňky se pořád vinula pára a stoupala k nebesům. Žák Šimandl spatřil, kterak se rakve pohybují a z nich vylézají kostlivci.

Šramotilo to po všech koutech podpalubí, jak kostlivci chřestili svými údy.

Konečně všichni kostlivci opustili své rakve, vzali se za ruce a počali tančit kolem uděšeného Šimandla.

Na nebi mrak vzrůstal i počal se zdvíhati vítr. Stěžně skřípaly jako borovice, když do nich duje vítr.

V podpalubí to bouřilo. Kostlivci poskakovali, vysoko vyhazujíce svými hnáty.

Kapitán, uslyšev hluk v podpalubí, zvolal: „Milosrdný bože! Někdo propustil vichřici na svobodu!“

Následován znepokojeným Edudantem, seběhl spěšně po točitých schodech, které vedly do podpalubí. Tam uviděli hrozné divadlo: kostlivci, objímajíce se v párech kolem boků, tančili foxtrot, blues i tango a jiní kostlivci jim k tomu hráli na saxofon, hoboj, klarinet i jiné nástroje. Na podlaze seděl žák Šimandl a hořce plakal, třesa se strachem, co to provedl.

Kostlivci se smáli a výskali: „Juch! Juch! My jsme mrtví a ostatní budou za chvilku také mrtví!“

Kapitán zalomil rukama a zaúpěl: „Jsme ztraceni!“

Zatím černý mrak pokryl celou oblohu. Vítr se změnil ve vichřici, která házela lodí, jako by to byla lehká krabička.

Děti se křečovitě držely zábradlí, aby je vlny nesmetly do moře. A když pohlédly k nebi, tu viděly, že černý mrak má ohnivé oči a ohnivá ústa, kterými metá blesky.

„Húú! Hahá!“ řvala vichřice,, já jsem mocná Ziúúrará, královna bouře. Všecky vás zahubím!“

Kapitán vzpínal ruce k nebesům a prosil: „Smiluj se, vznešená Ziúúrará!“

„Hahá!“ posmívala se vichřice, „nyní prosíš, bídný červe… Rci, kdo mě věznil ve skříňce dvě stě let?“

„Odpusť, vznešená Ziúúrará!“ lkal kapitán.

„Jsem panovnice všech větrů,“ odpovídala vichřice, „jsem královna uragánu, tornáda, tajfunu, orkánu i blizardu… Rozmetám vaši loď, že z ní památky nezbude, za to, že jste se odvážili mě věznit!“

Prudce dýchla a loď se zapotácela. Mrak metal blesky, které provázel strašlivý rachot hromu.

Kapitán a všichni námořníci klesli na kolena a svoje modlitby, promísené hroznými kletbami, vysílali k nebesům. Seznali, že zbývá jim již málo života a že se brzy stanou kořistí rozbouřeného moře.

Jediný, kdo neztratil chladnou mysl, byl náš Edudant. Viděl, že se loď octla ve velkém nebezpečí a že zlověstná vichřice může každou chvíli zahubit životy školní mládeže i námořníků.

Přemýšlel, jestli neslyšel někdy od své matinky madame Halabáby kouzelné zaříkávání, kterým by se zhoubná vichřice dala spoutati. Avšak nemohl si na žádné takové zaříkávání vzpomenouti. Neboť madame Halabába znala pouze takové čáry, kterými se přírodní pohromy způsobují, ale nikoliv takové, jimiž se zažehnávají.

Edudant přemýšlel a přemýšlel, poněvadž byl hlava vynalézavá, dostal nápad.

Vyňal z kapsy elektrickou lampičku, kterou rozsvítil. Vztyčil ruku, ve které držel svítilnu, a takto k zuřivé vichřici promluvil: „Mocná královno Ziúúrará! Jsi povýšena nade všechny vichřice i bouře a já vím, že mnoho dokážeš. Všecko však nedovedeš!“

„Haha!“ odvětila Ziúúrará, „čeho já bych nedokázala?“

„Například nedovedeš,“ tvrdil Edudant, „zhasnout tento plamének,“ a ukazoval vichřici svítící žárovku.

„To bych se na to podívala!“ naparovala se Ziúúrará a dýchla do lampičky tak silně, že se Edudant zapotácel.

Avšak žárovku nesfoukla.

„Jsi slabá, Ziúúrará,“ pravil Edudant, „viz, plamének hoří dále!“

Vichřice mocně mocně zadula, až se Edudant svalil. Ale žárovka nezhasla.

„Hle, mocná královno,“ řekl Edudant, „viz, plamének hoří dále!“

„To by bylo pěkné, abych ten ohníček nesfoukla,“ zamručela vichřice a celou silou dýchla do žárovky.

Loď se náporem vichru div nepřevalila na bok, ale žárovka hořela dále.

„Vidíš?“ řekl Edudant, „já ti řekl, že tento plamének nesfoukneš.“

Vichřice se strašně rozkatila a počala lodí lomcovat, jako by to byla skořápka.

„Jaký to máš kouzelný plamének,“ křičela, „že ho nemohu zhasnouti?“

„Já ti to řeknu,“ odvětil Edudant, „ty proto nemůžeš tento plamének uhasiti, protože foukáš moc silně. Abys onen ohníček mohla uhasiti, musela by ses zmenšiti a jemně foukati.“

Ziúúrará se zamyslila a pak pravila: „Snad máš pravdu. Zkusím to.“

Černý mrak se počal baliti jako koberec, pořád se zmenšoval, až zbylo z něho malinké klubíčko.

Ono klubíčko sneslo se až k Edudantovi a začalo foukat do lampičky.

Edudant však před klubíčkem ustupoval a šoural se pozpátku do podpalubí. Ziúúrará, stočená v klubíčko, ho následovala.

Edudant přistoupil k otevřené skříňce a vložil do ní elektrickou lampičku. Ziúúrará vlezla za lampičkou do skříňky a jala se jemně foukati do žárovky.

Vtom však Edudant bleskurychle přirazil víko a skříňku uzamkl. Strašlivá vichřice byla opět v zajetí. Začala tlouci na stěnu skříňky a volati: „Holá, otevřete! Už jsem plamének uhasila!“

Edudant udělal dlouhý nos a řekl posměšně: „Tadyhle! Zůstaneš tam, kde jsi. Já ti dám dělat bouřku!“

Vichřice prosila, kňourala a plakala a slibovala, že bude hodná a že nikomu nic zlého neudělá, ale Edudant nedal na její sliby, ale byl rád, a ostatní také, že zlá vichřice je pod zámkem, a že nikomu neublíží.

Jasné slunko opět zazářilo na modré obloze a moře se mírně čeřilo. Všichni byli veselí, jenom kapitán hořce plakal.

„Proč pláčeš, dobrý muži?“ ptal se ho Edudant, „vždyť jsme právě vyvázli z nebezpečí…“

„Musím plakati,“ odvětil Mrtvý Bill, „protože jest taková pověst.“

„Jaká je to pověst, sire?“

„Taková pověst, která vypráví: Byl jednou jeden kapitán, který se jmenoval Bill. A ten Bill nechtěl na moře, protože se bál bouřky. Hrozně se bál, a proto raději seděl v přístavní krčmě.

Jednou přistoupil k němu záhadný muž, jehož obličej byl přikryt maskou. Muž s černou maskou pravil: ,Slyšel jsem, že se bojíš bouře. Mám moc spoutati vichřici, takže každá tvoje plavba bude příznivá. Tuto spoutanou vichřici ti daruji pod jednou podmínkou.‘

,A ta by byla?‘ vyzvídal Bill.

,Ta podmínka je, že budeš stále vozit s sebou mne i mé druhy.‘

,To je to nejmenší,‘ zvolal Bill a uzavřel s mužem s černou maskou smlouvu. Záhadný muž mu dal skříňku s varovným nápisem. Od té doby jezdil Bill se svou lodí sem i tam a vozil rakve.“

„Kdo je ten Bill?“ otázal se Edudant.

„Tak jsem se nazýval já před dvěma sty lety,“ odvětil kapitán smutně. „Od té doby se jmenuji Mrtvý Bill. Jsem proklet. Do skonání světa musím s sebou vozit prokleté kostlivce, kteří pro svoje hříchy nenalezli pokoj ve svaté zemi.“

Utřel si oči a dodal smutně: „Pověst končí: Když někdo všetečný otevře skříňku a vypustí bouři, pak jsem zbaven prokletí a nemusím vozit s sebou kostlivce. Jenomže v tom případě se mi potopí loď a já zahynu ve vlnách. Tak nevím.“

Edudant vyslechl tuto pověst se zájmem, pak potřásl hlavou a řekl: „Zkrátka, kapitáne, máte to špatné na obě strany. Taková pověst nestojí zanic.“