ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vůdce loupežníků Celerini z Papadocie spal na svém lůžku a chrápal, až okna řinčela. Vedle jeho lože odpočíval jeho věrný služebník Kokrhelini. Ležel stočen na koberci, ponořen do hlubokého spánku.

Najednou vůdce ustal ve svém chrápání, probudil svého sluhu a pravil: „Kokrhelini, mně se zdá, jako by se mně zdálo, že něco drnčí.“

Kokrhelini, protíraje si ospalé oči, odvětil: „Co by drnčelo, skvostný generále? Nic nedrnčí, ledaže tvoje vznešené hrdlo chrápe.“

Vůdce, uspokojen touto odpovědí, zavřel oči.

Avšak brzy probudil se podruhé a pravil: „Kokrhelini, opravdu se mi zdá, jako by se mně zdálo, že něco drnčí.“

„Co by drnčelo, skvostný generále?“ odtušil sluha, „sám chrápeš na celý barák a sebe samotného budíš.“

„Pravíš-li, že chrápu,“ děl vůdce loupežníků, „tak asi chrápu. Já opravdu myslil, že něco drnčí.“

Opět zavřel oči a usnul.

Potřetí otvírá oči slavný vůdce loupežníků a praví: „Kokrhelini, blesky boží! Kýho ďasa! U všech rohatých! Zase se mi zdá, jako by se mi zdálo, že něco drnčí!“

„Skvostný generále!“ odpovídá Kokrhelini vyčítavě, „pořád bouříš a nikomu spáti nedáš. Tisíc láteř a hromů! Když ti říkám, že nic nedrnčí, alebrž ty ráčíš chrápati, pak buď spokojen…“

Kokrhelini ještě chvíli reptal a nespokojeně se převaloval na svém koberci.

Vtom se prudce otevřely dveře a v nich se objevil po zuby ozbrojený loupežník. Tento muž přiskočil k loži svého velitele, zasalutoval a hlásil: „Poslušně hlásím, skvostný generále, že naši zajatci se zmocnili motocyklů a pod vedením Edudanta a Francimora se dali na útěk!“

Vůdce loupežníků Celerini z Papadocie, uslyšev tuto zvěst, vytřeštil oči a rovnýma nohama seskočil z postele.

Vrhl se na zbrojnoše, který přinášel tuto zvěst, a zařval: „Co to slyší uši mé? Peklo a zkáza! Krucinálfagothimelherdeknochamolhromtěťuk! Jak je to možné? Okamžitě nechť se troubí poplach!“

Za několik okamžiků ozval se jasný zvuk polnice. Lupiči se probouzeli, bleskurychle se oblékali a chápali se zbraní. Když vůdce Celerini z Papadocie vyšel před dům, tu nalezl své vojsko v řadě shromážděné.

Celerini přehlédl zástup, vytáhl palaš a zavelel: „Čtyřstupem vpravo vbok! Vlevo čelem! K poctě zbraň! Vlevo zatočit, poklusem poklus! Peklo a vítězství!“

„Peklo a vítězství!“ opakovali loupežníci jednohlasně. I vsedli na koně a dali se do klusu, aby dostihli uprchlíky.

Byla cesta necesta, temným lesem, houštím a roštím, roklinami a úžlabinami, přes kopce i přes doliny, přes sedm potoků a sedm plotů. Jasně zvonily koňské podkovy o kamení, až jiskry lítaly. Noční sovy houkaly, divoká zvěř skuhrala, tma byla tmoucí, jenom na nebi vysokém stál zářivý měsíc, ale svítil si jenom pro sebe a o zemi se nestaral.

V prudkém letu hnalo se vojsko loupežníků dopředu a netrvalo to dlouho, i spatřili pronásledovatelé motocykly, na nichž ujížděla školní mládež.

„Haha!“ zařval vítězně vůdce Celerini z Papadocie, „za chvilku budeme je míti ve své moci a pak těžce budou pykati za svou proradnost. Kupředu, moji věrní!“

V tu chvíli se Edudant ohlédl a spatřil pronásledovatele.

„Lupiči jsou nám v patách!“ hlásil. „Přidejte plynu!“

Školní mládež přidala rychlosti a motocykly letěly dopředu jako šipka. Ale i loupežníci pobídli koně, aby dostihli své oběti. I byla cesta necesta, houštím a roštím, roklinami a úžlabinami, přes kopce i doliny, přes sedm potoků a sedm plotů.

I netrvalo to dlouho a Edudant spatřil, že pronásledovatelé jsou jim v patách. Slyšel ržání koní a vítězný pokřik loupežníků.

Vůdce loupežníků zahřměl: „Vzdejte se, bídníci!“ Edudant odpověděl: „Nikdy!“ a kázal školní mládeži, aby přidala plynu. Tak se stalo a opět školní mládež zmizela loupežníkům z očí.

Vůdce loupežníků Celerini z Papadocie pobídl koně a s ním i jeho rota. Vojsko loupežníků se hnalo jako bouře, jako vichr, jako blesk, a když se Edudant ohlédl, viděl, že loupežníci je jižjiž dohánějí, že jsou již na dosah ruky. Na zvýšení rychlosti nebylo pomyšlení, neboť motory byly rozpáleny a byla obava, že se zavaří.

Vůdce loupežníků jásal: „Mám vás, bídná verbeži! Kéž vás stihne pomsta má!“

Avšak povykem takto vzniklým vzbudil se král trpaslíků, vznešený Šišlimák Bohabojný. I shromáždil kolem sebe svůj věrný národ a pravil: „Naši přátelé jsou v nouzi. Velím vám, abyste jim přispěli v nouzi nejvyšší!“

Uslyševše slova svého krále, rozběhli se trpaslíčkové a spěchali loupežníkům naproti. Pidimužíčkové se bleskurychle vyšplhali na koně a každý se usadil koni v uchu. A usadili se v dutině ušní a tam koně všelijak lechtali a pokoušeli.

Koně se počali vzpínati a vyhazovali zadníma nohama tak, že mnoho jich se ohony zapletlo do větví stromů a některý zůstal bezmocně viset na větvi. Vůdce loupežníků Celerini z Papadocie klel nevzdělaně, ale nic mu to nebylo platné. Zatím uprchlíci byli opět z dohledu.

Ale časem se chásce loupežnické podařilo koně vyprostiti a divoká honba se počala znova. I byla cesta necesta, temným lesem, houštím a roštím, roklinami i úžlabinami, přes kopce i přes doliny, přes sedm potoků a sedm plotů. A opět spatřil Edudant, že pronásledovatelé jsou jim v patách. I zdálo se mu, že není žádné záchrany a že za několik okamžiků padnou sveřepé rotě loupežnické do rukou.

Když byla nouze nejvyšší, tu vzpomněl si chytrý Francimor na kouzelná slova, kterými se zahánějí pronásledovatelé.

Učinil pravicí několik znamení a pak počal hlasem velkým pronášeti mocná slova.

„Peklo mone, žofi one, elem, pilem žof!“

A ejhle! Nad tlupou loupežnickou se utvořil mrak. A z toho oblaku se počal hustě sypati hnědý prášek. Byl to šňupavý tabák. Počal loupežníkům i koním vnikati do nozder a celá tlupa i s koňstvem se dala do kýchání.

Kýchali, až se ohýbali, drželi se za břicha, chytali se za hlavy.

„Hepčí! — Rach! — Bimbo! — Eéééj uchněm!“ ozývalo se po celém lese.

Loupežníci si nestačili říkat: „Pozdrav pámbu — dejž to pámbu, děkuju!“ Byl to takový rámus a kravál, že si většího halasu aneb tartasu nedovedete představit. Také koně kýchali „Šééén — hybš!“ a byl to zajímavý pohled na ta hovádka.

Školní mládež, to se ví, využitkovala toho kýchání a brzo zmizela svým pronásledovatelům. Tak děti vyjely z lesa a seznaly, že jsou zachráněny. Každý velebil Francimora za jeho dobrý nápad.