ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V tomto městě pobyla školní mládež drahně dní, požívajíc štědrého pohostinství. Děti tam mohly pobýt ještě déle a měly by se náramně dobře. Avšak Edudant a Francimor měli starost, že rodičové se budou strachovat, a tlačili na návrat. Nejhorší bylo, že čarodějnické koště se zatím zkazilo a ukázalo se býti k dopravě nepotřebné. Museli tedy použít k zpáteční cestě motocyklů.

A tak jednoho krásného jitra se děti rozloučily se svými hostiteli a vsedly na motocykly, aby nastoupily zpáteční cestu. Obyvatelstvo celého města je provázelo až na křižovatku, hudba hrála, občané mávali klobouky, až stroje zmizely jejich zrakům.

Jeli a jeli po bílé silnici, míjeli mnohé dědiny a mnohá města a zastavovali pouze, aby načerpali benzínu do nádržek svých motocyklů. Protože neměli mapy a protože se v zeměpise zrovna nevyznali, proto nevěděli dobře, kde jsou. Krajiny se měnily, národové se střídali, lid hovořil cizím jazykem a naši poutníci jim nerozuměli.

Avšak nedělali si proto těžkou hlavu a říkali si, že to nějak dopadne, a tak směřovali k neznámému cíli.

Devátého dne konečně přibyli do jednoho města, které se jim zalíbilo svou čistotou a výstavností. Edudant rozhodl, že v tomto městě pobudou nějaký čas, aby si odpočinuli. Mimoto se jim nedostávalo peněz; a cestování bez peněz je těžká věc.

Když projížděli ulicemi tohoto města, tu mnohá zajímavost jim padla do očí. Nejdříve si povšimli, že v tom městě je mnoho psů. Ale nejvíce naše cestovatele udivilo, že ti psi si nepočínají jako psi, ale spíše jako lidé.

Spatřili například v otevřeném okně jednoho mohutného bernardýnského psa s okrouhlou čepičkou na hlavě. Pes kouřil z dlouhé dýmky a zádumčivě pozoroval ruch v ulicích.

Dům od domu čile pobíhal bílý foxteriér s černou skvrnou na oku. Tento pes měl koženou brašnu kolem beder a roznášel dopisy.

„Nemáte pro mne nic, pane Jerry?“ zavolal na něho bernardýn z okna.

„Dneska nic, pane domácí,“ odtušil foxteriér a vběhl do sousedního domu.

V jiném okně zpozorovaly děti chundelatého oříška, který byl uvázán na gurtě^[3] a hadrem čistil okenní tabule, přičemž si zpíval roztouženou píseň.

Nejvíce však školní mládež upoutal tento výjev:

Šla po ulici nějaká fenka a nesla brašnu. Na šňůře vedla vousatého člověka, který kolem ní poskakoval. Naproti nim kráčel důstojně ruský chrt, kterého provázela slečna v moderních šatech a s ustřiženým účesem. Ten vousatý člověk i ta slečna měli na ústech náhubek. Vousatý člověk spatřil tu slečnu, i počal se na šňůře vzpínat a pokřikoval na tu slečnu různá neslušná slova. Slečna si to nedala líbit a odsekla: „Nechtě si to, vy sprosťáku!“

„Alfréde, fuj!“ napomenula fenka svého člověka.

Ruský chrt přetáhl svou slečnu šňůrou a zabublal: „Co je to, Bedřiško?“

Edudant i Francimor a také ostatní dítky se velmi tomu podivovali, ale nazastavovali se a jeli dále. Rachot motorů přilákal četné lidi, kteří se úprkem pustili za motocykly a hlučně nadávali.

Když pak zahnuli za roh, tu zpozorovali naši poutníci firmu „Obchodní dům Puntík V. Oříška vdovy. Nástupce Brok Chundelatý. — Koloniální závod ve velkém i malém, jakož i přímý dovoz čaje!“

Před krámem měl obchodník ošatky s jižním ovocem, různé pytle a sud slanečků. K tomu sudu se přiblížil jakýsi červený človíček. Počal sud očichávat, vtom však vyběhl z krámu veliký rezatý pes, který zlostně zakoulel očima a zařval: „Jedeš!“ Človíček se polekal a odběhl. Rezatý pes po něm hodil polínkem a zíral za utíkajícím člověkem, hrozně nadávaje. Pak si odplivl a vrátil se do krámu.

Ačkoli naši poutníci už mnoho podivného a nebývalého viděli na svých cestách, přece se tomu velmi divili. Nikdy neslyšeli, že by na světě bylo takové město, kde psi vládnou lidem, a v zeměpise se také o tom neučili.

Protože pocítili hlad, ohlíželi se po nějaké hospodě, kde by se posilnili pokrmem a nápojem. Záhy spatřili veliký, úhledný dům, který nesl nápis „Restaurace a kavárna Jacka Ušatého“. Rozhodli se, že si odpočinou v této hospodě, a když kráčeli dovnitř, všimli si nápisu „Voditi lidi do restaurace policejně zakázáno“.

Vstoupili do velikého, čistého sálu, kde bylo několik stolů, které byly obsazeny psy různých velikostí a podob. U jednoho stolu seděl starší pes. Obědval a okusoval maso z kostí. Když byl kost čistě okousal, hodil ji pod stůl, kde ji obratně chytil jakýsi člověk a chutě se do ní pustil. U jiného stolu seděla starší fenka a chovala na klíně růžové děcko. To děcko vrnělo a ta psí dáma držela v tlapce kostku cukru a domlouvala tomu dítěti: „Hezky popros!“ Na rozkaz se dítě vztyčilo a mávalo prosebně ručkama. Za ten výkon bylo odměněno kostkou cukru, kterou chutě snědlo. Psí dáma pohladila děcko po hlavě a lichotila mu: „Hodný Pepíček, hodný, no jó…“

Školní mládež se usadila k prázdným stolům a hned přicválali dva číšníci, aby zvěděli jejich přání. Byli to velcí černí psi s bílou náprsenkou a každý z nich mával ubrouskem. Hned poznali, že to nejsou lidé z jejich města, ale cizinci, a číšníci je obsluhovali uctivě, jako by to byli psi. Onen starší pes dojedl oběd a pak si nasadil brýle. Požádal číšníka, aby mu přinesl noviny, a ten mu posloužil časopisem, který se nazýval „Psí rozhledy“. Host se ponořil do četby novin. Jeho člověk pod stolem byl netrpěliv a počal na svého pána dorážeti. Pan pes se rozhněval a uštědřil člověkovi kopanec. Člověk zakvílel a ulehl, neodvažuje se rušiti svého pána.

Francimor, který byl nejdříve nasycen, protože pro sebe mnoho nepotřeboval, dojedl a vyšel na dvůr. Procházel se sem a tam, uvažuje o těch všelijakých a zajímavých věcech, které spatřili na svých cestách. Jeho pozornost upoutal člověk, který ležel před psí boudou upoután na řetěze.

Byl to už starý a šedivý člověk, který ležel, maje hlavu položenou na rukou, a klímal. Jenom někdy se probouzel, aby chňapl po mouchách, které jej obtěžovaly.

Po chvíli vyšel z budovy jistý pes, přinášeje člověku před boudou potravu. Člověk se na jídlo s chutí vrhl, nedbaje, že to jsou zbytky od oběda, polévka, kosti, káva a všecko smíchané dohromady.

Pojedl, spokojeně zamručel, pohladil si břicho a opět ulehl.

Tu jeho zrak padl na Francimora.

Chvilku si ho prohlížel a nenadále se ho otázal: „Pes, nebo člověk?“

„Člověk,“ odvětil Francimor.

„Jste cizinec?“ ptal se opět pes.

Francimor přisvědčil. Viděl, že je onen hlídací člověk ve sdílné náladě, a umínil si, že se ho na všecko vyptá. A tu jej znenadání požádal o cigaretu. Francimor mu vyhověl a sám mu cigaretu zapálil. Člověk před boudou se opatrně rozhlédl na všecky strany a pak začal dýmat.

„Kdyby mě viděl starej, to bych dostal…,“ objasnil Francimorovi. „Na dvoře je zakázáno kouřit a toho zákazu mám já, jakožto hlídač, první dbát.“

Francimor se ho zeptal, jak to, že v tomto městě jsou lidé jako psi a jsou poddáni skutečným psům.

A ten člověk jal se vypravovati: Toto město bývalo před lety jako jiné město. Vládli mu lidé a psi jim sloužili. Avšak ti lidé byli na psy náramně suroví. Psi byli utiskováni a dostávali málo jíst, ale hodně bití. Posléze se vzbouřili a sami se ujali vlády nad městem. Od té doby musejí jim lidé sloužit.

„Já sám,“ dodal onen člověk, „byl jsem dříve hlídačem v továrně. Ale od pána jsem nic dobrého neužil. Musím říci, vzácný cizinče, že ti psi dneska mají více uznání než lidi.“

Francimor řekl tomu člověku, že je v kouzlech obeznámený a že by svými čarami dovedl způsobit, že lidé budou opět uvedeni ve svá práva a psi budou přinuceni sloužit.

„Probůh, nedělejte to!“ zvolal hlídací člověk, „jednak si to lidé vůbec nezaslouží a za druhé je nám takto lépe. Jaký má člověk dnes život? Musí se rvát o kousek chleba, zatímco psi nemají vůbec starostí a jenom čekají, co dostanou. Podívejte se na mne, vzácný cizinče. Mám střechu nad hlavou a hlad netrpím. Dříve jsem míval starosti, abych nemusel na stará kolena žebrat. Dnes jsem ty starosti vypustil z hlavy, protože vím, že je o mne postaráno.“

Francimor namítl tomu člověkovi, že jeho život není lidský život, ale psí život. Že by se měl snažit ten život změnit. Je pořád uvázán na řetězu a nic neužije. Hlídací člověk mávl rukou.

„Jaképak užívání pro mě, starého člověka? Kdyby mě odvázali, tak bych nikam nešel. Kam mám jít? Do hospody jsem nikdy nechodil a biografy pro mě nejsou. Jsem rád, že jsem sám a mám pokoj.“

„Máte rodinu?“ zeptal se Francimor.

„Kdysi jsem míval,“ odvětil hlídací člověk lhostejně, „ale psi si moji rodinu rozebrali. Dva tahají řezníkovi vozík, jeden vodí slepice a jeden je hlídač jako já. O všechny je dobře postaráno. Mají dobrá místa a nenaříkají si. Nepřivedli to moc daleko, ale hlavní je spokojenost. Nemám pravdu, pane?“

Francimor přisvědčil.

„Jenom jedna věc mne trápí,“ navazoval opět svou řeč hlídací člověk, „a to je, že mám mnoho blech. Odkud se ty blechy berou? To mně nejde na rozum. Byl bych rád, kdyby mně to nějaký učenec vysvětlil. Tolik blech, to přece není samo sebou…“

Tak rozumoval hlídací člověk, nepřestávaje se ošívati a drbati po celém těle.

Avšak Francimor ho již neposlouchal, ale odebral se opět do hostinské místnosti a tam dětem vypravoval, co byl od hlídacího člověka slyšel. Rozumí se, že všichni se tomuto vypravování náramně divili a nechtěli tomu ani věřit.

Když všechny děti pojedly a odpočinuly si, tu přivolal Edudant číšníka a zaplatil řád. Potom opět naši poutníci usedli na motocykly a vydali se na cestu vstříc novým dobrodružstvím.