ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hoši a děvčata v čele s Edudantem vydali se do světa, aby vypátrali ztraceného Francimora. Cestovali drahně dní a ani v noci se odpočinku nedopřáli, protože měli velkou starost, aby se Francimorovi něco zlého nepřitrefilo.

Desátého dne na své pouti přibyli do krajiny, kde ničeho nebylo kromě košatého a velikánského dubu. Když pak přišli blíže, tu zpozorovali, že v koruně toho stromu je stavení, které nese nápis „Hostinec a hotel U dvora krále metuzalénského“. Naši putovníci měli radost, že je tu hostinec, kde by se nasytili a napojili a také svým údům odpočinku dopřáli. Jenomže potíž spočívala v tom, kterak se do toho hostince dostati, neboť budova byla ve velké výši, zavěšena na mohutné železné řetězy.

Edudant, přiloživ si dlaně k ústům, zvolal velkým hlasem: „Holá, hospodo!“

Nedostalo se mu odpovědi. Zdálo se, že v hostinci není živé duše.

Edudant zavolal podruhé, a zase mu nikdo neodpověděl. Tu zavolal potřetí a naši poutníci zpozorovali hlavu člověka s okrouhlou čepičkou na hlavě v okně té hospody. Člověk zvolal: „Haló, jste Čechové, nebo Kruťáci?“

Edudant odpověděl: „Jsme Čechové a mírumilovní poutníci.“

„V tom případě,“ odvětil onen pán, „račte okamžik posečkati. Můj hostinec je vám k službám.“

Po chvíli naši poutníci uslyšeli, že železné řetězy zaskřípěly, a viz! Budova hostince se pomalu snášela k zemi.

Když byl hostinec na zemi, tu otevřely se dveře a na prahu stál hostinský. Smekl kulatou čepičku a se zdvořilou poklonou zval poutníky dovnitř. Hoši a děvčata uposlechli pozvání a vstoupili do hostinské místnosti. Nato hostinský uzamkl dveře, opět zaskřípěly řetězy a budova se počala vznášeti do výše.

Všichni zasedli za stůl a hned počal číšník obsluhovati, přinášeje chutné krmě a osvěžující nápoje. Hostinský zasedl ke stolu a s radostí pozoroval, jak dětem chutná.

Edudant měl starost o motocykly, ale hostinský jej upokojil řka, že kázal stroje uložiti do garáže.

Když se všichni nasytili, tu počal se jich hostinský vyptávati na jejich jméno a vlast. Zdálo se, že byl spokojen s jejich odpověďmi, a sám začal povídat o sobě. Jeho hostinec, pravil, jest pod panstvím osvíceného krále Kruťáků jménem Dyldylbuma Osmnáctého z rodu Blamatých.

Edudant se ho tázal, proč jeho hostinec není na zemi, ale upevněn na řetězech v nepřístupné výši.

Hostinský se opatrně ohlédl na všechny strany, a pak sníživ hlas, odpověděl: „To je tak, vzácný cizinče… Náš vznešený panovník — bůh mu žehnejž! — je pán náramně dobrotivý. Proto se mu také říká Dyldylbum Šlechetný. Ale jednu chybičku má, malou chybičku… On totiž rád lidské maso. Mému nebožtíku tatíčkovi ráčil náš panovník sežrat všecky hosty a tím ho náramně poškodil. Všichni hosté se vyhýbali našemu závodu. Můj tatíček si to tak vzal k srdci, že záhy zemřel. Rozhodl jsem se pro bezpečnost svých hostů upevnit hostinec ve výši, aby žoldnéři našeho šlechetného panovníka nemohli mé hosty zajímat a králi k pokrmu přivádět…“

Edudant vyslovil podivení, že může být takový panovník, který svoje poddané pojídá, ale hostinský mu řekl: „On je jinak moc hodný král, všecka čest… Pod jeho vládou rozkvetly vědy i umění, to se musí nechat. Jenom tu jednu chybu má — ale kdo z nás je bez chyby? Horší je, že počet obyvatelstva v naší říši klesá, neboť král je náramný jedlík.“

A počal vykládati, že král Dyldylbum má nejraději advokáty a kněze, protože mají tučné a jemné maso. O učitelích říká, že jsou dobří jen na polévku. Potom se zeptal Edudanta, co pohledává on a jeho družina v tomto kraji.

„Je-li vám život milý,“ pravil, „pak se raději vraťte, odkud jste přišli. Zvláště vy,“ dodal, pohlížeje na Edudanta, „vy jste takový hezký kulatý. Jsem jist, že byste se našemu králi zalíbil.“

Edudant hostinskému vysvětlil, že hledá svého ztraceného bratra Francimora.

„Ouvé!“ vykřikl hostinský, „jak se něco ztratí, pak to hledejte u našeho šlechetného zeměpána. Obávám se, že váš pan bratr nalézá se toho času v Nejvyšším žaludku…“

Edudant se hostinského zeptal, kudy se mají ubírati a kdeže sídlí král Dyldylbum Šlechetný.

Hostinský odvětil, že král bydlí ve svém hradě, který se tyčí nad hlavním městem království metuzalénského.

„Vydáte se,“ vysvětlil, „směrem půlnočním, překročíte sedm řek a sedm hor a přijdete ke břehu Tutulánského moře. V přístave tom kotví loď, jejíž jméno je ,Princezna Bessie‘. Kapitánem lodi je můj dobrý přítel Mrtvý Bill. Vyřiďte mu ode mne můj nejupřímnější pozdrav a kapitán vás ochotně vezme na svou loď, která vás doveze k cíli.“

Edudant hostinskému pěkně poděkoval, ale hostinský smutně na něho hleděl a vzdychal: „Jest mi líto vašeho mladého života i nevinných školních dítek. Více vám nesmím říci, nechci-li, aby mne stihl hněv metuzalénského krále.“

Než Edudant pravil, že se ničeho nelekne a že všecko podnikne, aby nalezl milovaného bratra svého Francimora.

Všichni ulehli ke spánku, aby načerpali sil k další pouti, a když se rozbřesklo jitro, tu zachřestily řetězy a hostinec se spustil na zem. Školní dítky prohlédly svoje motocykly i shledaly, že stroje jsou v pořadu a nádržky naplněny benzínem. Školní mládež se srdečně rozloučila s hostinským a nato dal Edudant povel k odjezdu.