ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Opět nastalo školní mládeži putování. Edudant a Francimor se velmi snažili, aby se pokud možno brzy dostali domů, protože měli velkou starost, jak to bude s učením. Čas utíkal, školní rok se chýlil ke konci, ale naši školáčkové pořád bloudili po tom velkém světě, mnohé a záhadné věci spatřili, mnohých dobrodružství byli účastni a rozličným národům a jejich zvykům se podivovali.

Leč nebylo souzeno, aby se školáčkové tak záhy dostali domů.

Mnohá a neslýchaná dobrodružství jim osud připravoval. Jejich motocykly hnaly se po silnicích s větrem o závod a nové krajiny vynořovaly se před jejich zraky, hory, řeky i jezera, jakož i jiné překážky se jim stavěly v cestu, bloudili v neschůdných pralesích, obtěžováni divokou zvěří a zlými lidmi. Avšak všecky tyto překážky šťastně překonali.

A tak přibyli jednoho dne do města, které se nazývalo Lázně Žužlava pod Horoucí Skálou. Leželo na úpatí vysoké hory, ze které vycházel sloup ohně a oblaka dýmu. Obyvatelstvo vynikalo přičinlivostí. Živilo se obchodem a řemeslem, a kdo se nenaučil řemeslu, seděl v úřadě a nedělal nic. Avšak hlavní průmysl toho města bylo dělání dluhů. Jeden občan si vypůjčoval peníze od svého souseda, a tak po čase byl každý člověk dlužen každému. Výsledek toho byl, že se lidé sobě navzájem vyhýbali, aby si nemuseli dluhy platit. Lidé se nezdravili a jeden s druhým nemluvili. Proto ve městě vládlo ticho a mlčení. Mnohdy muž nemluvil s manželkou, rodiče s dětmi, děti s rodiči, protože si navzájem od sebe vypůjčili peníze. Proto jeden druhého míjel v obavě, že ho bude o dluh upomínat.

V okolí města byl léčivý pramen, který měl zázračnou moc. Kdo byl tlustý, pil tu vodu, aby se spadl. Kdo byl hubený, tedy po požití léčivé vody přibyl na váze. Není divu, že ty lázně byly velmi oblíbeny, a z daleka široka putovali sem lidé, aby nabyli ztraceného zdraví. Protože se lidé v tomto městě jeden druhému vyhýbali a spolu nemluvili, panovalo tu ticho a klid, což byla velká úleva pro nervózní lidi.

Edudantovi a Francimorovi nastala velká starost, jak sebe i ostatní dítky uživiti, protože se jim začalo nedostávati peněz i potravin. Rozhodli se, že vstoupí do služby, a když si ušetří dost peněz, že se vydají na další pouť.

Na ulici zastavili jednoho občana a tázali se ho, kdo by přijal dva schopné a přičinlivé muže do práce.

Občan se zamyslil a pak jim dal adresu jistého hostinského, o kterém věděl, že hledá pro svůj podnik zdatné číšníky.

Oba bratři poděkovali a chtěli jít svou cestou. Ale ten pán je zadržel.

„Nemohli byste mně půjčit nějakou maličkost?“ poprosil, „už je tomu čtvrt roku, co jsem si naposled vypůjčil.“

„Kolik?“ tázal se Edudant.

„Řekněme tak padesát — šedesát tisíc dolarů,“ rozmýšlel se ten pán, „já bych vám je vrátil, jakmile dostanu peníze z domova.“

„No,“ odpověděl Edudant, „že jste to vy, mohl bych vám půjčit korunu.“

„Děkuji pěkně!“ zvolal radostně ten pán a dychtivě sáhl po kovové minci. „Jste velmi laskav. Jakmile budu moci, vrátím vám dluh s úroky.“

Řka to, kvapně se vzdálil a běžel do cukrářství, kdež si koupil bonbóny. Edudant s Francimorem, jakož i školní mládež vstoupili do vozu elektrické dráhy, aby jeli na ono místo, kde měl být podnik pana hostinského.

Elektrická dráha se našim poutníkům velmi zalíbila, protože řidič i průvodčí byli veselí chlapíci, kteří se snažili všemožnými šprýmy obveseliti cestující obecenstvo.

Francimor se otázal, co by stály lístky pro školní mládež, ale průvodčí mávl rukou a pravil: „Snad byste nás nechtěli urazit? My vozíme pasažéry z lásky a ochoty, ale kdybyste chtěl něco věnovat, tak račte podle svého uznání.“

Francimor podal průvodčímu korunu a ten se velmi zaradoval a řekl: „Za vaše uznání vám zahraju pěknou písničku a kolega řidič vám zazpívá.“ I chopil se kytary a jal se přebírati v strunách a řidič vpadl do noty.

Za hudby a zpěvu cesta našim poutníkům vesele uběhla a ani se nenadali a byli na místě.

Ochotní lidé jim ukázali, kde je hostinec, jehož majitel by rád přijal hbité číšníky do svého podniku.

Edudant a Francimor představili se majiteli a pravili, že by vstoupili do jeho služeb.

Hostinský, slyše tato slova, velmi se zaradoval a řekl: „Buďte mi vítáni, pánové! Jsem rád, že budu zaměstnávati spolehlivé a schopné lidi. Jsem nešťastný muž, pánové.“

Bratři se ho tázali, proč by měl být ten pán nešťastný.

„Jsem proto nešťastný, protože můj závod upadá,“ objasnil hostinský. „Nic netržím. Číšníci mi nic neodvádějí a já se jim bojím něco říci, aby nebyli na mě hrubí. A já je nemohu upomínat, protože jsem jim dlužen peníze. Oni pak od hostů ničeho nežádají, protože si od nich vypůjčili.“

Potom jim vysvětlil, že v jeho podniku jsou hosté vesměs nemocní, kteří přijeli do zdejších lázní, aby nabyli ztraceného zdraví. Jedni mají rozkázáno od lékařů, aby hodně jedli, druzí nesmějí ničeho jísti, jinak by se jim choroba zhoršila.

Edudant a Francimor přijali toto vysvětlení a hned si oblékli frak a nastoupili službu. Brzy pobíhali čile mezi stoly, aby vyhověli každému přání hostů.

Polovina hostů byla tlustá, druhá polovina pak hubená. Edudantovi připadla povinnost obsluhovat tlusté, Francimor pak se věnoval hubeným.

Hubení si velmi pochvalovali svého číšníka, protože jim dával dvojnásobné porce, ba dokonce přidával ze své stravy, protože sám skoro nic nejedl. Zato však tlustí naříkali na Edudanta, který než přinesl hostu oběd, po cestě polovičku snědl.

Avšak hostinský byl s novým personálem nadmíru spokojen, protože Edudant i Francimor mu poctivě odváděli tržbu a nic si nenechali.

Při tom těžkém povolání Francimor zhubl tak, že byl tenký jako tkanička. Jeho tělo takřka nevrhalo žádný stín; a když kráčel po ulici, musel mít strach, že ho vítr odnese. Pan hostinský pozoroval, že Francimor je nějaký špatný a měl strach, aby se číšník nerozstonal. I nabádal ho, aby si odpočal, a nabízel mu dovolenou. Také Edudant měl strach o milovaného bratra a dělal práci za něho, aby si Francimor neublížil. Avšak Francimor říkal, že mu nic neschází, a nechtěl svého bratra ani školní mládež opustiti.

Leč jednoho dne Francimor zmizel. Nikdo nevěděl, jak se to stalo. Byl pryč i se svým kufříkem, který stále u sebe nosil. Edudant se velmi polekal a běžel na úřad a tam žádal, aby mu pomohli bratra nalézti. Školní mládež se rozběhla po městě i okolí, děti se všude vyptávaly, ale po Francimorovi jako by se země slehla.

A tak jednoho dne svolal Edudant školní mládež a pravil: „Hoši a děvčata, ztratil se nám náš milý Francimor. Musíme ho nalézti, kdyby byl sto sáhů pod zemí. Budeme ho hledat na zemi, na vodě a v povětří a neustaneme dříve, dokud ho nenalezneme a domů nepřivedeme.“

Rozumí se, že děti souhlasily s těmito slovy a prohlásily, že budou Edudantovi v hledání ztraceného Francimora nápomocny. A ještě týž den dal Edudant hostinskému výpověď, nedbaje jeho nářku a jeho slibů, že mu plat zvýší.

Děti se rozloučily s hostinským a vsedly na motocykly, aby jely do širokého světa hledat Francimora.