ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Naši přátelé, bratři Edudant a Francimor, nastoupili se svou družinou cestu k domovu. Již byli syti dobrodružství, spatřili valný kus světa i jeho znamenitosti, a nedivme se tudíž, že se jim zastesklo po domově. Zvláště Edudanta a Francimora hryzlo svědomí, že nechali stařičkou matičku doma samotnu.

Nebudeme se zdržovati líčením jejich zpáteční cesty, poněvadž sami toužíme, abychom byli již doma. Jenom tolik dlužno poznamenati, že v jedné přístavní krčmě na břehu moře Tutulánského zastihla naše družina kapitána Mrtvého Billa. Seděl u nálevního stolku a spokojeně popíjel. Jeho tvář zářila blahem. Objal Edudanta a Francimora a oznamoval jim, že se mu podařilo výhodně prodat loď „Princeznu Bessii“. Získal ji jeden metuzalénský kupec i s rakvemi a skříňkou, ve které je uvězněna královna bouře, hromovládná Ziúúrará.

„Teď mám vystaráno,“ liboval si a poručil si ještě jeden džin čili žitnou kořalku. Potom se přátelsky rozloučil s oběma bratry a školní mládeží, vymíniv si, že mu pošlou z domova pohlednici.

Zpáteční cesta vedla i přes Psí Město. Obyvatelé poznali naše cestovatele a měli z nich upřímnou radost. Nechtěli je propustit dříve, než po hojném pohoštění. Psi uspořádali jim hostinu a předložili ty nejlepší kosti, které měli. Potom je s radostným štěkotem hodný kus cesty vyprovodili.

Přesně za dva roky, osmdesát pět dní a tolikéž nocí uzřeli poutníci věže a báně města Prahy. Na nádraží byli překvapeni, když je obklopil valný dav lidí, kteří je nadšeně přivítali. Neboť oni neměli o tom povědomost, že o jejich podivuhodných dobrodružstvích bylo psáno v českých i zahraničních novinách.

Když pak kráčeli přes Karlův most, tu uslyšeli volání. Zastavili se, pátrajíce, odkud by toto volání pocházelo. Francimor se naklonil přes zábradlí a tu zjistil, že z vody se vynořila hlava a ta volala: „Ahoj, kluci! Jak se máte?“

Dívali se na ten obličej, který jim připadal známý, ale nevěděli, kam by ho měli dát. Až konečně z vody se vynořil zelený dědeček a usedl na břevna, kterými se chrání mostní pilíře před nárazem ker ledových. I poznali v zeleném dědečkovi svého známého pana Vodňanského.

„Ahoj, kamarádi!“ volal ten pán, „pojďte mne navštívit a potěšit starého vodníka.“

Francimor se ho ptal, co je nového.

„Pejsek Pafnus mi umřel,“ hlásil vodník smutně, „už byl, chuděra, hezky starý, ale ještě moh mezi námi pobejt. Ale on, uličník, když jsem nebyl doma, chytil mi na dvorku kapra a sežral ho. Rybí kost mu uvázla v hrdle a on se zadusil.“

„Škoda ho, nebožtíka,“ politoval ho Francimor, „on to byl opravdu řádný pes, takový karakterní, dej mu pámbu věčnou slávu.“

„A co byste tomu řekli: Lekňuška už u mne není!“ pokračoval vodník.

„Ale?“ podivili se bratři, „vy jste ji dal pryč?“

„Na hodinu jsem s ní vyrazil dveře, s bábou jedovatou, princmetálovou,“ chlubil se vodník.

„Vy že jste jí dal výpověď?“ tázali se bratři nedůvěřivě.

„Totiž…,“ opravil se vodník, „ona… jako moje choť, ji vyhodila…“

„Vaše choť…?“

„Pardon, vy nevíte, že jsem se oženil. Ano, už je to takové. Na podzim jsem do toho praštil. A povedlo se mi to, nemůžu si stěžovat. Věno bylo slušné, výbava kompletní, jsem náramně spokojený… Škoda že moje choť není právě doma, ona je na návštěvě u příbuzných, pořád jenom někde lítá, doma neposedí, říct si nedá, já abych se staral o všechno, pro příbuzné má srdce, pro vlastního muže ne, já nevím, proč právě já mám být tak nešťastný, ať se někdo podívá jinam, jestli jinde běhá paní vodníková po příbuzných…“

Edudant přerušil jeho nářky.

„A paní choť dala tedy Lekninii výpověď…?“

„Tak jest,“ liboval si vodník, „ona si, baba, myslila, že to, co si dovolovala proti mně, že si může dovolit proti paní, ale to si to náramně spletla. Moje paní je brzy hotová — tady máte, co vám patří, povídala, a už ať jste z domu. — Copak moje choť, ta dovede jednat s lidmi. Té se tak hned nemůže nikdo postavit. Ona není jen tak ňáká. Je, prosím, rozená Wassermannová, její tatínek má největší vodnictví v republice.“

„To rád slyším,“ děl Edudant.

„S jejím věnem mohl jsem se etablovat^[4] tady na Vltavě. Panečku, tady je jiné vodnictví než ta hadrárna na tom rybníčku v lese. Já jsem mohl postavit vodnictví na moderním podkladě. Zde se pěstuje veslařství, plavectví, pólo i jiné vodní sporty a víte, co je utopených za sezónu… Náramně jsem si pomohl, musím zaklepat. Mám plné ruce práce, nevím, kde mně stojí hlava, a paní Vodňanská se k ničemu nemá, ne aby člověku v živnosti trochu pomohla, kdepak! Na to ona nemá myšlení, jenom parádu honit, po kavárnách vysedávat a příbuzné navštěvovat. A nedá si, říct a nedá… co mne to jenom napadlo, že jsem se oženil…“

„A co děti, máte?“ tázal se Francimor.

„Mám dětičky, mám!“ vzkřikl zelený mužík radostně, „kluka a holku. To jsou takové krásné děti, že se nenajdou na celém světě. A ten jejich rozum, pánové. Koukali byste, čestné slovo… Kdepak mám jejich fotografii, nedávno jsem je dal vyblejsknout, kam jsem to jenom dal… že jsem je nechal v kanceláři, to je škoda… To jsou dětičky, krásné dětičky, celé po mně, jako by mně z oka vypadly, takové jsou hezké zeleňoučké, moje děti drahé…“

„Tak máte radost,“ poznamenal Edudant.

„Mám, chlapci, mám radost,“ přisvědčil Vodňanský, „je ovšem také starost, ale to jinač nejde. Hlavní věc, že je to zdravé…“

*

V Praze se naši cestovatelé dlouho nezdrželi, ačkoliv by si rádi byli prohlédli četné pamětihodnosti tohoto starobylého města. Spěchali domů, kde na ně čekali ustaraní rodičové…

První, koho Edudant a Francimor uzřeli před svou rodnou chalupou, byl stařičký drak Verpanides. Ctihodný tento kmet zaplakal radostí a vypustil mohutný oblak dýmu ze své tlamy, když poznal ztracené děti své představené madame Halabáby.

„Buď Hospodin pochválen,“ zaštkal Verpanides, „že dal mně ještě jednou vás spatřiti, milovaní synáčkové moji…“

Kocour Šmakovník a kozel Rudolf, uslyševše hluk, vyřítili se z chaloupky. To bylo radosti a vyptávání! Rudolf i Šmakovník střídavě plakali a střídavě se smáli a bílým šátečkem si oči utírali.

Madame Halabába měla ovšem také velkou radost, ale pokládala za svou povinnost přísně tuláky pokárati. Edudant i Francimor museli z ruky přísné matinky přijmout zasloužený výprask.

„Zmařili jste mi čarodějné koště, uličníci!“ lála stařena, „a já jsem si musela pořídit nové. Měla jsem kvůli vám velké útraty. A mimoto jste mi udělali před lidmi ostudu, protože vás vyloučili ze školy, ježto svádíte školní mládež, aby zmeškala vyučování a oddávala se nezbednostem. Co já kvůli vám vytrpěla, kluci nezdární, to se nedá vypovědět.“

Chlapci slíbili, že budou hodní, načež jim matinka šla uvařit kávu.

Madame Halabába prostřela čistý ubrus a ztracení a opět nalezení synové usedli ke stolu. Jejich společnost sdílela matinka, kozel Rudolf i kocour Šmakovník. Drak Verpanides nemohl ke stolu usednouti, protože by se pro svou velikost do světnice nevešel. Madame Halabába mu přinesla hrnek kávy před chaloupku.

Seděli ve svornosti u stolu, popíjeli kávu a krájeli bábovku. Šmakovník se pochlubil, že se stal dirigentem zpěváckého spolku „Lyra“. Vede hudební sbor kocourů a koček. Pořádají za měsíčných nocí na střechách hudební představení a mají velký úspěch. Každému se prý jejich zpěv líbí.

Kozel Rudolf se stydlivě přiznal, že se bude ženit. Bere si za manželku mlynářovu kozu. Pochlubil se oběma bratřím fotografií své nevěsty. Chválil svou vyvolenou a říkal, že dostane slušnou výbavu a že je to řádná a vzdělaná koza. S ruměncem na líci přijímal blahopřání k nastávajícímu sňatku manželskému.

Naši přátelé žijí spokojeně ve svornosti a lásce. Bratři pomáhají své matce v živnosti a proslýchá se, že z nich budou obratní a spolehliví kouzelníci.

Jenom jedna žalost je stihla. Na podzim tohoto roku, když Edudant a Francimor pouštěli draka, tu uvázl jim drak Verpanides ve drátech elektrického vedení. Dříve než ho mohli vyprostit, vypustil Verpanides svou šlechetnou duši.

Pochovali ho pod košatou lípou a na hrobě mu vztyčili mramorový památník, aby každému bylo zjevno, že kdysi žil a působil nezapomenutelný a zasloužilý drak Verpanides.