ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po tom slavném vítězství mužstva generála Celeriniho z Papadocie nad jedenáctkou Šperhácia Vrahomordského byli bratři Edudant a Francimor ctěni jako hrdinové. Sám vůdce Celerini se jim div neklaněl a všichni loupežníci chodili bratry okukovat a zvěst o těch slavných borcích se roznesla po celém kraji.

K slávě obou bratrů přispělo, že po vítězném zápase dal si je zavolat sám král trpaslíků Šišlimák Bohabojný. Promluvil s nimi několik vlídných slov, zeptal se jich na jména a na vlast a pak je propustil v milosti. Hned po této rozmluvě připjal pobočník trpasličího krále oběma bratrům na prsa Řád muchomůrky a střevlíka. To bylo vysoké vyznamenání, jímž byli bratři povýšeni do stavu šlechtického, a jeden každý trpaslík jim musel být ve všem nápomocen, když by potřebovali pomoci.

Avšak největší radost z tohoto vítězství cítil pan Vodňanský. Hned druhého dne vyhledal oba bratry a vybranými slovy je žádal, aby ho poctili svou návštěvou a nepohrdli jeho pohostinstvím.

„Školní mládež ovšem musí jít s sebou,“ dodal zelený dědeček. „Bude to pro ně náramně poučné. Na dně mého rybníka uvidí věci, které možná v životě neuvidí. V přírodopise budou vynikat nad všechny spolužáky. Za výsledek ručím.“

Edudant a Francimor se poradili a přišli k názoru, že návštěva rybníka může být školní mládeži prospěšná. Protože však je známo, že lidé pod vodou nemohou dýchati, použili svého umění a školní mládež opatřili kouzlem, aby se ve vodě nemohla utopit a mohla se bez újmy na svém zdraví pod vodou pohybovati jako na pevné zemi.

Pronesli několik tajemných slov a pak veleli dítkám, aby se vzaly do párů a následovaly je k rybníku.

Napřed kráčel pan Vodňanský, za ním Edudant a Francimor, vedouce školní mládež, která v radostném rozhovoru těšila se na dobrodružství ve vodní říši.

Sestupovali do vody po točitých schodech a dítky napočítaly tři sta šedesát pět stupňů, než dospěly na dno rybníka. Nyní bylo jim jíti po pěkné pěšině, posypané bílým pískem. Pěšina byla vroubena košatými stromy, které se pyšnily podivnými květy v pestrých barvách.

Děti kráčely vesele vpřed, zpívajíce píseň „Krásný vzhled je na ten boží svět, la, la —“ Ryby a jiná vodní drůbež se zastavovaly u cesty a s podivením naslouchaly tomu zpěvu. Byla to pro ně zajisté vzácná novinka, viděti lidské tváře a mnohá ryba si pomyslila: „Jaká to podivná havěť! Šupiny to nemá, ploutve to nemá, a dělá to takový rámus. To jsem z toho namouduši janek.“

Dospěli k domu pana Vodňanského. Kdo se vyznal v písmě, mohl si přečísti nápis, který zdobil průčelí: „Malá, ale naše.“ Sídlo vodníkovo bylo celé zarostlé popínavými bylinami, což lahodilo oku.

U vrátek uvítal školní mládež svým bodrým štěkotem chundelatý psík. Byl celý zarostlý dlouhými zelenými chlupy; jeho oči byly však jasně modré. Kdo by přihlédl blíže, mohl spatřiti, že má mezi prsty plovací blány. Psík se radostně vzpínal a tančil po zadních nohách. Měl zřejmě radost z toho zástupu, neboť se zde pod hladinou vodní nudil.

„Pafnuci, lehni!“ vzkřikl pan Vodňanský přísně.

Pes se převalil na záda, pak zakňučel a vrhl se s nadšením svému pánu na prsa a přátelsky mu olízl nos.

„Nono,“ zabručel vodník, „dej pokoj, starej, a nevyváděj… Hodný pes a dobrý hlídač,“ pochválil svého chundeláče.

Pan Vodňanský vešel s Edudantem a Francimorem do domu, ale děti se s jásotem rozběhly po zahradě. S nimi běžel o závod Pafnuc, nesmírně se raduje z toho, že má tolik dětí pohromadě.

Zahrada vodníkova byla dosti rozsáhlá a byla udržována v dobrém pořádku. Svěže zelené trávníky vyzývaly dítky k skotačení a hrám. Podél plotu byly záhony rozličných květin a keřů. Děti usedly do stínu košatých stromů a zvědavě se dívaly po okolí. Však také uzřely mnohé věci, které stojí za podívanou.

Nad jejich hlavami kroužily ryby a rybky. Ve sluneční záři svítily jejich hřbety zlatem a stříbrem. My lidé se domníváme, že ryby jsou tvorové němí, ale děti se přesvědčily, že to není pravda. Ze všech stran se ozývalo rybí štěbetání; některé ryby usedly na větve stromu a zpívaly, nadýmajíce svá hrdla. Nedaleko spatřily velikého černého raka, který ryl pod kořeny stromu a něco si bručel pod vousy. Kolem hlav školní mládeže bzučeli vodomilové a jiný vodní hmyz.

Pafnuc se každou chvíli rozběhl za nějakou rybou, pokoušeje se chytiti ji za chvost. Ryby před dovádivým psem prchaly s úzkostlivým kvičením, což vzbuzovalo u dětí značnou veselost.

Zatím uvedl pan Vodňanský hosty do svých komnat a žádal je, aby usedli. Otevřel dveře do kuchyně a zvolal: „Lekňo!“ Nikdo se neozval.

Vodník povýšil hlas: „Lekňo! Lekninie!“

Z kuchyně se ozvalo nevrlé bublání.

Pan Vodňanský naladil přívětivě tvář a zašveholil sladce: „Paní Leknínko, máme tu hosty…“

Z kuchyně vyšla stařena a nevlídně změřila hosty. Hlavu měla ovázámu šátkem, zpod něhož se draly sporé šediny. Obličej, zarostlý zeleným chmýřím, pyšnil se velikým ostrým nosem.

„Co chtěj pořád?“ obořila se na pana Vodňanského.

„Lekňuško,“ řekl vodník medovým hlasem, „tadyhle hosti přišli… Bude třeba připravit jim něco pro občerstvení. Jsou unaveni po té dlouhé cestě. Lekňušenko, zlatíčko, buďte tak dobrá, uvařte nám kávu…“

„Ani mě nenapadne!“ zavrčela stařena, „starej flamendr přivede si domů takový vobejdy a já abych je obskakovala. Nic! Tady není žádná hospoda!“

„Lekňoušku, miláčku…,“ zaprosil vodník.

„Už jsem řekla!“ zařvala divoká stařena.

Pan Vodňanský se zoufale chytil za hlavu a zaúpěl: „Co já zkouším s tou osobou, to se nedá vypovědět! A proč, ptám se! Za ty moje starosti? Samý nepřátele mám kolem sebe. To je něco hroznýho, ona to je efektivně lítá saň, já vám říkám… Ona chce jednoho sukcesivně^[2] připravit do hrobu. Ona ví, že já jsem nervózní, že se mám šetřit, že mě doktoři stáli už houf peněz — ne! Ona mě chce zničit. Dobře — zničte si mě. Já už nic neříkám. Ať jsem nešťastnej. Já si to od vás zasloužím. Mám-li umřít, ať jsem mrtvej doopravdy…

Ale vy!“ zahulákal na stařenu, „vy se mi odtud kliďte! Ať vás tu nevidím svejma očima! Dostanete svoji mzdu, co vám patří, to máte mít, spakujte si svoje věci a už ať jste z baráku venku! Jak se je na mne, tak já jsem na druhýho…“

Stařena se polekala a zamumlala: „Nono, to je rámusu. Dyť nemusí bejt zrovna tak zle. Tak kafe líbili poroučet, milostpane? Hned jsem k službám. Kafe tu bude v cuku letu. Ještě dobře, že jsem včera pekla buchty. Aspoň bude čím uctít pány hosty…“

A odšourala se do kuchyně, odkudž po chvíli bylo slyšet zvuky mlýnku na kávu.

Vodník se svými hosty osaměl. Ohlédl se, a opatrně sníživ hlas, počal: „To je bába princmetálová, co? Za jedno slovo má deset. Je to hrůza, já vám říkám, páni… Co já už s ní vytrpěl, o tom by se daly napsat efektivně romány. Jinač je to osoba čistotná a spravedlivá, to se musí nechat. Jenom kdyby svou povahu chtěla změnit… Kolikrát to není s ní k vydržení.“

Edudant se otázal: „Proč jste se neoženil?“

Pan Vodňanský mávl rukou: „Dejte mi s tím pokoj! Dříve, dokud jsem byl mladý, tak jsem si kolikrát myslil… Nabízeli mě různé nevěsty, ale žádná se nechtěla vdát za vodníka, ačkoli by měla u mne nebe, čestné slovo! Každá ohrnovala nos, že prý by se mnou nic neužila, že by nikam nepřišla, pořád jenom aby prý seděla ve vodě, to že není žádná existence. A dnešní slečny, to víte… Každá je namalovaná a ve vodě by jí barvy pouštěly. A tak jsem zůstal starým mládencem a kolikrát se myslím: Možná že je to k něčemu dobré…“

Francimor chtěl potěšiti starého vodníka a pochválil mu jeho hospodářství. Leč vodník se zasmušil a pravil: „Tady není co chválit. Živnost je tu špatná. Prosím vás, kdy sem do lesa přijdou lidé a koho napadne, aby se tu vykoupal? Inzeroval jsem v novinách, že je tu překrásná krajina a výtečné koupání, ale kdepak! Naposled se tu utopil jeden chasník v r. 1905. Kdo se tu má koupat, co? Loupežníci? K smíchu — ti se nemyjí celý rok, natož aby se koupali. Nemám štěstí, to je to…“

Pan Vodňanský si temně vzdychl: „Jsem nešťastný vodník, páni, efektivně ztracený vodník. Mně se nic nechce dařit. Jsou ovšem vodníci, kterým živnost vzkvétá. Já mám příkladně vzdáleného příbuzného, nějaký Jakub Sparwasser, jestli ho račte znát. To je kapacita… Má světoznámý závod ,U krále vod‘. Ovšem usídlil se na Vltavě, kde je čilý provoz. Pěstuje se tam vodní pólo, dělají se tam závody v plování a veslování, je tam plno vodních trampů. To se potom vodníkuje, já věřím… Každou chvíli se někdo utopí. On si také pomohl, náramně si pomohl ten pan Sparwasser. Dceru provdal za inženýra vodních staveb. A tchán se zetěm si náramně rozumějí. Pan zeť postaví hráz, a když je hotov, udělá pan Sparwasser povodeň, hráz rozboří a pan zeť staví znova. Takovým způsobem dělají jmění. Ale já —“

Vtom vstoupila stařena Lekninie, přinášejíc kávu.

„Tak tady je kafe,“ zasyčela, „ale pomlouvat byste mne nemuseli, nestydové!“

„Vždyť my, Lekňuško…,“ počal se hájit pan Vodňanský.

„Mlčte, vy!“ zahřměla divoká stařena.

Vodník pokrčil rameny a mlčky vypil kávu.

Také školní mládeži na zahradě se dostalo pohoštění. Děti se najedly a pak se oddaly čilým hrám. Hrály si na řemesla, na četníky a na zloděje, na čmuchanou a škatule, hejbejte se. S nimi běhal, poskakoval a veselil se dobrý huňáč Pafnuc a jeho psí srdce bylo naplněno radostí. Také ryby odložily přirozenou plachost a raci ostýchavost a zarputilost a také s dětmi povykovali a veselili se.

Slunce se sklonilo k západu a na vodníkovo sídlo kladly se šeré stíny. Bylo třeba pomýšleti na návrat. Bratři se počali loučit s panem Vodňanským a děkovali za pohoštění.

Vodník se ukláněl a povídal, že to nestojí za řeč, že co má, rád dá, a že se těší, že ho brzy zase poctí návštěvou.

„Nezapomeňte na starého vodníka,“ prosil „a kdybyste se něco dověděli, vy tak přijdete mezi lidi…, o něčem takovém šikovném pro přičinlivého vodníka, já bych tady tohle opustil a odstěhoval se. Potřeboval bych místo hojně navštěvované, kde se provozují vodní sporty, to by bylo něco pro mě. Tak páni, kdybyste náhodou… ono to nemusí být dnes, ani zítra…“

Bratři vodníkovi rukoudáním slíbili, že se mu po něčem poohlédnou a pak mu podají zprávu.

Pan Vodňanský byl spokojen a podělil děti všelijakými mušličkami, jakož i pestře zbarvenými kamínky, aby měly památku na vodníka.

Vyprovodil školní mládež až ke schodům, kde se vycházelo z rybníka. A tak děti stoupaly vzhůru po točitých schodech a trvalo to hezkou chvíli, než vystoupily po všech tři sta šedesáti pěti stupních.

Bylo už tma, když opustily rybník a ubíraly se k sídlu loupežníků. Za nimi se ozvalo volání. Když se ohlédly, spatřily na hrázi pana Vodňanského. Křičel za nimi na pozdrav a mával kapesníkem.