ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co se stalo s Francimorem? Přihodila se mu taková věc: Milý Francimor byl právě doma a převlékal se do služby. Vyňal z kufříku čisté prádlo, oblékl se v černý fráček a pak kufřík zamkl a chystal se, že jej uloží na své místo. Okno jeho pokoje bylo otevřené a do pokoje zavanul náhle prudký vítr. Dříve než se Francimor vzpamatoval, byl vichrem vyzdvižen do výše a okamžik nato vyletěl z pokoje. Vítr jej uchopil a unášel přes hory a doly, jako by to nebyl člověk, ale pampeliškové chmýří.

Francimor letěl a letěl mnoho mil a už si myslil, že se přiblížil jeho konec. Litoval v té chvíli svého mladého života, a zejména toho, že školu zanedbával, takže se nenaučil ani řádně číst a psát.

Ale vítr byl k němu milosrdný, a když si Francimor myslil, že je nejhůře, tu jej měkce a opatrně zase snesl na zemi. Francimor se velmi radoval, když ucítil pevnou půdu pod nohama, a když se rozhlédl, seznal, že je na plovárně.

Byl horký letní den a plovárna byla plná lidí. Někteří skákali po hlavě do vody, jiní si ve vodě pohrávali velikým míčem nebo všelijakými zvířaty vyrobenými z gumy. Bylo tam hodně ruchu a veselosti, jak tomu na plovárně vždycky bývá.

Francimorovi se tu velmi líbilo a přemítal, že by bylo dobře se vykoupat. Rozhlédl se a uviděl boudu, ve které přebýval pan lázeňský. Zamířil k této boudě, aby vyhledal lázeňského a požádal jej, aby mu zapůjčil plavky. Vstoupil do té boudy, smekl zdvořile klobouk a přednesl svou prosbu. Ale jeho hlásek byl takový slabounký, také postava byla tenká, takže ho plavčík ani neslyšel, ani neviděl. Francimor opakoval svou prosbu, a když viděl, že nepořídí, odešel smutně z boudy. Vedle stánku, kde přebýval pan lázeňský a kde měl uloženo své nářadí, seděly na lavičce dvě starší dámy a horlivě si vypravovaly. Jedna z nich měla vedle sebe košíček s různobarevnou vlnou a v ruce držela kus látky a pilně vyšívala.

Francimor, který byl velmi zvědavý, přiblížil se k těm dámám, žádostiv zvěděti, o čem si povídají. Aby nebyl zpozorován, vlezl do košíčku se šitím a tam se stočil jako přadénko vlny, což nebylo pro něho nic obtížného, protože byl tak tenounký a pružný.

„Můj manžel,“ vypravovala jedna dáma, „můj manžel rád divoké knedlíky s huhňavou omáčkou.“

„To zase můj manžel,“ odpověděla druhá, „má takový červený nos, jaký nemá nikdo na světě.“

„Moje děti,“ řekla ta první dáma, „hrají si celý den samy a nikdo u nich nemusí být.“

„Co povídáte?“ divila se druhá, „já bych tomu ani nemohla věřit. Můj strýček naproti tomu rád se napije a potom zpívá a tančí.“

„Hečte,“ chlubila se dáma, která vyšívala, „my loni na letním bytě jsme se topili v rybníce.“

„To je toho,“ odsekla druhá, „my máme zase starostu, který se sám od sebe naučil jezdit na kole.“

Dáma, která vyšívala, ohrnula ret a pravila: „Nevídáno… Moje teta učila se francouzsky a měla černý kašel.“

Tak pravila a sáhla do košíku, aby navlékla novou vlnu do jehly. Náhoda tomu chtěla, že popadla místo vlny Francimora. Nešťastného mladíka provlékla uchem jehly a udělala na něm uzel. Francimor křičel: „Ouha, ouha, to je mejlka!“, ale ta dáma ho neslyšela, protože měl slabý hlas. A jakoby nic píchala do látky a provlékala jí Francimora.

Druhá dáma se dívala, jak její přítelkyně šije, a otázala se: „Jakou to děláte krásnou práci, má drahá?“

„Pokrývku vyšívám,“ odvětila ona dáma, „pokrývku pro svého manžela.“

„Čemu bude sloužit ta pokrývka?“

„Můj manžel bude jí přikrývati si obličej, aby ho mouchy neobtěžovaly, když si odpoledne zdřímne.“

„Podívejme se!“ divila se její přítelkyně.

Dáma pilně pracovala a netrvalo to dlouho i vyšila Francimorovým tělem krásný květ, který se podobal stolisté růži.

Její přítelkyně vzala tu přikrývku do ruky a hlasitě se obdivovala té krásné práci.

Ta pokrývka stála za podívanou. Uprostřed byl vyšit nápis „Jen čtvrthodinku“ a kolem dokola byly vyšity všelijaké ozdoby.

„Ještě nikdy jsem neviděla takovou krásnou ruční práci,“ velebila ta dáma svou přítelkyni, „máte obratné ruce, má drahá. Já bych to nedokázala, ani nevim zač.“

Všechny dámy, které byly toho dne na plovárně, se sběhly, aby se podivovaly té nádherné ruční práci. Pokrývka šla z ruky do ruky a bylo slyšeti výkřiky nadšení nad podařenou prací.

Jak bylo přitom našemu nešťastnému Francimorovi, to si nedovedete představit. Byl mnohokráte provlečen látkou a nevěděl, kde má nohy, kde má ruce, všecky údy měl spletené, hlavu měl na zádech a tělo se mu vinulo v umělých závitech a zákrutech. Volal o pomoc, co mu hrdlo stačilo, ale nikdo jej neslyšel. Přitom svíral v ruce svůj kufřík a měl strach, aby oň nepřišel.

Když si všechny dámy byly prohlédly tu krásnou ruční práci, tu její majitelka opatrně pokrývku složila a uschovala ve své kabele. Takovým způsobem zmizel Francimor ze světa, nezanechav po sobě žádných stop. Najde Edudant svého bratra?