Edudant a Francimor

Průvod se zajatými loupežníky táhl po hlavní silnici. Procházel vesnicemi a městečky a všude byla radost náramná, že loupežnická chasa, která obtěžovala kraj svými nevázanými kousky, byla zkrocena a bude odevzdána do rukou spravedlnosti. Všude vyvěšovali obyvatelé prapory a ozdobovali své domy z radosti nad dobytým vítězstvím. Pan Pištolák i školní mládež byli všude náramně slaveni, a kamkoli přišli, dostalo se jim občerstvení a pohostinství. Občané děti objímali a dávali jim všelijaké pamlsky, jako sušené švestky, křížaly, turecký med a pendrek, čokoládu a koláčky, zmrzlinu a sladkou limonádu.

A od vesnice k vesnici, od města k městu průvod rostl jako velká voda. Připojovaly se k němu různé spolky, jako hasiči, ostrostřelci a selská jízda. Každý ten spolek měl svoji bandu hudebníků a ti krásně hráli.

Když pak dospěl do krajského města, které se nazývalo Kotrlec pod Černými horami, tu byl to průvod náramný a do bran vešlo tolik lidu pěšího i jízdního, že to doposud nebylo vídáno. Sám starosta toho města, nějaký pan Brumajzl, vyšel vítězům vstříc a v dlouhé řeči děkoval jim za to, že osvobodili vlast z poroby. Obyvatelstvo provolávalo slávu a hudba zahrála národní hymnu, která zněla následovně:

Když byla hymna dohrána a občané dozpívali, tu pravil pan starosta Brumajzl:

„Až do této chvíle vlál ze střechy naší vězeňské budovy bílý prapor, který hlásal, že vězení jest prázdné. Svědčí to o mravnosti a počestnosti obyvatelstva, které se nedalo chytit při žádném zlém skutku. Tento prapor bude dnes sňat, neboť kobky žalářní se naplní tímto loupežnickým lidem.“

Po této řeči občané zase provolávali slávu a bylo slyšeti hlasy: „Ať žije a vzkvétá náš kriminál!“

Když byla tato slavnost ukončena, tu vedli lupiče do vězení. Loupežníci se velmi hanbili, protože lidé na ně prstem ukazovali, a mnohá máma nabádala své děti, aby si z toho vzaly dobrý příklad.

Neřádné zlosyny uvrhli do vězení osmnáct sáhů a šestnáct coulů hlubokého, když jim byli předtím navlékli okovy dvacet pět liber těžké. Do vězení jim vstrčili krajíc okoralého chleba a džbán vody. To byla jejich strava a nápoj na celý den. Loupežníci plakali a naříkali, ruce vzpínali a slzy si utírali, ale nebylo jim to nic platné.

Sedí strašný vůdce loupežníků ve vězení osmnáct sáhů a šestnáct coulů hlubokém, na rukou má okovy dvacet pět liber těžké. Sedí smuten a zadumám, hlavu má skrytou ve dlaních a oddává se těžkému myšlení.

A lidé, kteří se večer procházeli kolem vězeňské budovy, uslyšeli zpěv, který vycházel z vězeňské kobky. Zpíval sám velký vůdce Celerini z Papadocie a ostatní loupežníci přizvukovali. Zpíval truchlivou píseň a lidé se zastavovali a bedlivě naslouchali, aby si zapamatovali slova písně i její notu:

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

Celerini pokračoval:

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

Sbor loupežníků: „Ba né!“

Tak zpíval vůdce loupežníků Celerini z Papadocie a bylo mu těžko u srdce, neboť věděl, že z vězení už nevyvázne a že za své nezbedné kousky krutý konec vezme.