Edudant a Francimor

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň , tak ako už hlasovalo 11 čitateľov.

Autor: Karel Poláček

Digitalizátori: Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Anna Studeničová, Tibor Várnagy


SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

13. Loupežníci jsou uvrženi do vězení

Průvod se zajatými loupežníky táhl po hlavní silnici. Procházel vesnicemi a městečky a všude byla radost náramná, že loupežnická chasa, která obtěžovala kraj svými nevázanými kousky, byla zkrocena a bude odevzdána do rukou spravedlnosti. Všude vyvěšovali obyvatelé prapory a ozdobovali své domy z radosti nad dobytým vítězstvím. Pan Pištolák i školní mládež byli všude náramně slaveni, a kamkoli přišli, dostalo se jim občerstvení a pohostinství. Občané děti objímali a dávali jim všelijaké pamlsky, jako sušené švestky, křížaly, turecký med a pendrek, čokoládu a koláčky, zmrzlinu a sladkou limonádu.

A od vesnice k vesnici, od města k městu průvod rostl jako velká voda. Připojovaly se k němu různé spolky, jako hasiči, ostrostřelci a selská jízda. Každý ten spolek měl svoji bandu hudebníků a ti krásně hráli.

Když pak dospěl do krajského města, které se nazývalo Kotrlec pod Černými horami, tu byl to průvod náramný a do bran vešlo tolik lidu pěšího i jízdního, že to doposud nebylo vídáno. Sám starosta toho města, nějaký pan Brumajzl, vyšel vítězům vstříc a v dlouhé řeči děkoval jim za to, že osvobodili vlast z poroby. Obyvatelstvo provolávalo slávu a hudba zahrála národní hymnu, která zněla následovně:

„Trumajdy, trumene, ramene, pramene, auf! — rauf! — trauf!“

Když byla hymna dohrána a občané dozpívali, tu pravil pan starosta Brumajzl:

„Až do této chvíle vlál ze střechy naší vězeňské budovy bílý prapor, který hlásal, že vězení jest prázdné. Svědčí to o mravnosti a počestnosti obyvatelstva, které se nedalo chytit při žádném zlém skutku. Tento prapor bude dnes sňat, neboť kobky žalářní se naplní tímto loupežnickým lidem.“

Po této řeči občané zase provolávali slávu a bylo slyšeti hlasy: „Ať žije a vzkvétá náš kriminál!“

Když byla tato slavnost ukončena, tu vedli lupiče do vězení. Loupežníci se velmi hanbili, protože lidé na ně prstem ukazovali, a mnohá máma nabádala své děti, aby si z toho vzaly dobrý příklad.

Neřádné zlosyny uvrhli do vězení osmnáct sáhů a šestnáct coulů hlubokého, když jim byli předtím navlékli okovy dvacet pět liber těžké. Do vězení jim vstrčili krajíc okoralého chleba a džbán vody. To byla jejich strava a nápoj na celý den. Loupežníci plakali a naříkali, ruce vzpínali a slzy si utírali, ale nebylo jim to nic platné.

Sedí strašný vůdce loupežníků ve vězení osmnáct sáhů a šestnáct coulů hlubokém, na rukou má okovy dvacet pět liber těžké. Sedí smuten a zadumám, hlavu má skrytou ve dlaních a oddává se těžkému myšlení.

A lidé, kteří se večer procházeli kolem vězeňské budovy, uslyšeli zpěv, který vycházel z vězeňské kobky. Zpíval sám velký vůdce Celerini z Papadocie a ostatní loupežníci přizvukovali. Zpíval truchlivou píseň a lidé se zastavovali a bedlivě naslouchali, aby si zapamatovali slova písně i její notu:

„Kdybysi mně, má matičko, nedávala cukrdlata, moh jsem to přivíst dál než můj drahej táta.“

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

Celerini pokračoval:

„Kdybysi mě, můj tatíčku, nenaučil krásti, moh jsem bejt dnes chloubou svý drahý český vlasti.“

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

„Kdybych se bejval dobře učil, moh jsem bejt dneska profesorem, ale že jsem se neučil, tak jsem se stal loupežníkem.“

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

„Nemám na tom světě žádný potěšení a moje mladý oudy musej shnít ve vězení.“

Sbor loupežníků: „Ba jó!“

„Z toho, rodičové, příklad si vemte a svoje dítky na loupežnictví nedávejte!“

Sbor loupežníků: „Ba né!“

Tak zpíval vůdce loupežníků Celerini z Papadocie a bylo mu těžko u srdce, neboť věděl, že z vězení už nevyvázne a že za své nezbedné kousky krutý konec vezme.