ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Avšak vraťme se k Edudantovi a jeho družině. Slyšeli jsme, kterak školní mládež vsedla na motocykly a jela do světa, aby vypátrala pobyt ztraceného Francimora.

Našim přátelům bylo opět putovati mnoho dní a mnoho nocí širokým a dalekým světem. Edudant, pamětliv rad hostinského, držel se hlavních silnic, turistických značek a úředních štítků, a tak školní mládež po mnohých svízelích dospěla ke břehu moře Tutulánského.

Bylo to moře klidné a ani nejmenší vánek nezvlnil modrou hladinu. V mírné zátočině kotvila loď „Princezna Bessie“, jejíž nápis byl viditelný zdaleka. Byl to mohutný čtyřstěžňový škuner, celý černě natřený; a z vrcholů stěžňů třepotaly se černé vlajky, na nichž svítila lidská lebka se zkříženými hnáty.

Edudant vstoupil na palubu tohoto korábu, aby vyjednal s kapitánem převoz. Když vešel na loď, tu zdálo se mu, že je tu cítit hřbitovem. Páchlo tu zetlelým listím, olejem a čerstvou hlínou. S údivem pozoroval, že podél celé paluby jsou upevněny olejové kahany, které rozšiřovaly neurčitou záři mihotavými plaménky.

Náš Edudant se procházel hodnou chvíli, ale nepotkal námořníka, aniž jiného člověka. Chvíli trpělivě čekal, neobjeví-li se někdo, s kým by mohl hovořiti, a když jej čekání opustilo, tu přiložil dlaň k ústům a zvolal: „Kapitáne! Kde jste, Mrtvý Bille? Chci s vámi mluviti!“

Na toto volání vrzly dveře u kapitánské kabiny a před Edudantem stanul vytáhlý, bledý muž v námořnickém úboru. Upřel svoje truchlivé oči na Edudanta a otázal se temným hlasem: „Čeho si přejete, pane?“

„Master,“ odvětil Edudant, „chtěl bych, abyste mne a školní mládež převezl do Ujjahalu. Kolik byste žádal za převoz?“

Kapitán nedůvěřivě pohlédl na mluvčího a otázal se: „Kdo jste?“

Edudant řekl mu své jméno a odvolal se na doporučení majitele hospody „U dvora krále metuzalénského“.

Kapitán, uslyšev hostinského jméno, vyjasnil líc a děl: „Buďte mi vítán, sire.“

Edudant se opět tázal kapitána, kolik by za převoz školní mládeže požadoval.

Kapitán odkašlal a řekl: „Převoz až do Ujjahalu stojí jeden haléř.“

Díval se pátravě do Edudantovy tváře a spatřil tam výraz podivení. Domníval se, že snad Edudantovi se zdá ona částka příliš vysoká, a proto dodal spěšně: „Je to i se snídaní, sire. Každý pasažér obdrží k snídani kávu a dva rohlíčky. Nemohu to dát laciněji. Prosím, abyste mi věřil, sire.“

Edudant prohlásil, že je s cenou spokojen.

Kapitán se uklidnil, pak se podrbal v týle, odkašlal si a zamumlal: „Kdyby si snad panstvo přálo celé zaopatření, oběd, večeři a nápoje, pak bych počítal za převoz dva haléře.“

Edudant pravil, že i s touto podmínkou souhlasí.

Kapitán, slyše jeho slova, se velmi rozveselil a zvolal velkým hlasem: „Holá, chlapci! Všichni muži na palubu!“

Vzápětí vyběhli na palubu námořníci a postavili se do řady, vyčkávajíce rozkazu kapitánova.

Ten řekl: „Dnes při západu slunce zdvihneme kotvu a vyrazíme. Všichni na svá místa. Ať je všecko v pořádku!“

Mužstvo zasalutovalo a rozběhlo se po svém.

Edudant rozloučil se s kapitánem a odebral se k školní mládeži, aby zařídil přípravy k odjezdu.

Děti měly velikou radost, že pojedou na velké, krásné lodi přes to širé moře, které většina z nich dosud neviděla. Běhaly po palubě, všecko si prohlížely a nic neušlo jejich pozornosti.

Nahlížely do kabin a vlezly až do podpalubí a tam uviděly podivnou věc: Velká prostora podpalubí, kamž se obyčejně ukládá zboží, byla plná rakví. Byly tam rakve obyčejné, zhotovené z nenatřených prken, ale také rakve skvostně vyřezávané a všelijak zdobené i těžké rakve cínové. Děti uviděly tlusté hořící voskovice a na podlaze bylo mnoho věnců, jež se kladou na hrob.

Děti se dychtivě ptaly námořníků, co by ty rakve měly znamenat. Avšak námořníci krčili rameny a neodpovídali. Děti útočily svými otázkami také na kapitána, avšak ten se mračil a příkře děti odbýval.

To všecko podněcovalo zvědavost školní mládeže. Ale nejvíce zajímala děti skříňka, kterou nalezly v koutě v podpalubí. Byla to krásně vyřezávaná skříňka z ebenového dřeva, ozdobená kovovými okrasami. Kdož by přihlédl blíže, mohl si přečíst do víka vyrytý nápis: „Tato skříňka obsahuje v sobě neštěstí. Kdo ji otevře, propadá zhoubě. Vyhýbej se jí, nemůžeš-li ukrotit svou zvědavost.“

Děti oblehly kapitána a žádaly jej, aby jim řekl, co je v té skřínce. Ale kapitán se hrozně rozčilil a zavolal k sobě Edudanta. Když se Edudant k němu dostavil, tu důtklivě jej kapitán žádal, aby nedovolil dětem přístupu k oné skříňce.

„Kdyby někdo tu skříňku otevřel, jsme všichni ztraceni,“ dodal kapitán.

Edudant přísahal, že děti ke skříňce nepustí; i svolal školní mládež a nakázal jí, aby se ke skříňce nepřibližovala. Děti mu musely slíbit rukoudáním, že si tajemné skříňky nebudou všímati.

Avšak jednomu chlapci to nedalo. Pořád mu ta skříňka seděla v hlavě a on přemýšlel, co by v ní mohlo býti. Kdykoliv mu bylo možno, nepozorovaně se vytratil a odcházel do podpalubí. Tam se díval na tajemnou skříňku, hladil její víko a opět slabikoval onen výstražný nápis.

Onen chlapec se nazýval Šimandl Vojtěch a byl ze čtvrté B. Ostatně o něm ještě uslyšíme.